sobota 30. dubna 2016

Pořád je čemu se divit





            Koupil jsem si v polské ,,Bedrunce“ půl tašky limonád. Ještě víc, než cena mě zlákal obal. Vkusné, praktické, lehké plastové obaly. Obsah chutnější, nad očekávání opravdu dobrý. Cena poloviční té naší.

            Mám rád naše bratry Poláky. Jsou hrdí a o státních svátcích vyvěšují prapory. V Anglii a i jinde ve světě ukázali, co umí polští instalatéři, lékaři, jak dobře se prodávají polské výrobky.

            Zpět k obalům z tzv. PVC. Je mi tolik, že pamatuji začátky tohoto průmyslu v Čechách. U nás doma to začalo kousek za branami města Liberce ve Stráži nad Nisou. Co všechno tehdy ,,uteklo“ do odpadu, co všechno Nisa odnesla na dolní tok, na břehy přilehlých vesnic a městeček. My kluci z těchto níže položených míst s údivem zírali na hmotu přinášenou k nám řekou, na torza zajímavých věcí, co jsme museli mít.

            Důsledným pátráním proti toku řeky jsme došli až ke zdem a odpadním rourám „Plastimatu“ ve Stráži nad Nisou. Tam, u zdroje a se vším, co do odpadu opravdu patřilo, jsme si pošušňávali nad tím, kdo a co přinese domů. Hrneček bez ucha, půl hřebene, cosi, co doma dodělám, až to pořádně umeju a přestane to smrdět bůhví čím... A všechno z něčeho, co neznáme, nějaká umělá hmota.

            A pak přišel skutečný plastový boom. Výroba ze Stráže nad Nisou se stěhovala do zóny klidu a pokoje tam, kde dnes stojí už mnohokrát od té doby přejmenovaný Plastimat, národní podnik. První plastové lahve na mléko, na sirupy, taškové ty mřížkované, spíš nákupní košíky, hrnky, hrnečky, sklenice už ne ze skla, přepravky, hračky, tácy, tácky, komponenty, sám nevím co všechno opouštělo brány závodu.

            Plast nás všechny dostal. Byl lehký, nerozbitný, slušivý a bral se dobře do ruky. Spousta věcí do aut, uplatnil se ve stavebnictví, v medicíně, v kuchyni. Nejlíp s ním na světě umí pracovat Číňani. U nich je všechno plastové, co si člověk oblíbí a vezme do ruky z tvrzeného plastu. Toho, co kdysi bralo rozum mně, Jardovi Kalenskému, Rudovi Reichlovi i Petrovi Mrázků a určitě i jiným klukům z téhle oblasti.

            Od té doby uteklo v řece Nise mnoho vody a změnil se i výrobní program starého dobrého Plastimatu v Liberci i v dalších městech republiky, kde měl své závody. Uběhlo pár desítek let a  mikrotenové sáčky, boty, spousta toho, co si dáváme na talíř a chutná nám, má základ v něčem, co nechci ani raději vědět. Hlavně že chutná a může být i z granulí....

            A je to pár chvil, drobná časová epizoda. Jedna generace, která může říct: Pamatuji si, když tohle všechno bylo v plenkách a já byl ještě kluk a kousek od nás jsme v továrním odpadu hledali a nacházeli – poklady – věci z plastů.

            Ať i naše děti hledají a nalézají to, co jim udělá radost, něco, co bytostně patří k věku, byť to bylo z odpadu a jiní by křičeli: Smrdí, smrdí... Je úžasné vidět věci očima, které je krášlí, očišťují věci od bláta. I v tom je smysl života. Žít a nechat žít.


Koryta řek a spousta věcí kolem




            Koryta řek se mění. Machři jsou Číňané. Ti, když mění, tak soutěska sem, soutěska tam. Něco v tomhle smyslu umí i bobři, sopky, příroda sama, zemětřesení. Ale i liberecká Nisa jen za mého života v druhé polovině minulého století něco podobného zažila.

            Na cestě z Růžodolu do Stráže nad Nisou ustoupila o hezký kus. Nejdřív čistička odpadních vod. To byla snad jen kosmetická úprava, ale o pár metrů dál ustoupila kopci. Na jeho temeni je dnes rozšířená silnice do Ústí nad Labem. Tomu předcházelo zasypání rokle ve velké zatáčce za konečnou tramvaje, která sem přijížděla až z Rochlic, místo střetávání part kluků ze Stráže nad Nisou a z Růžodolu.

            Ono to asi dnešním klukům nic neříká, ale narovnat řeku a silnici, to znamená nějaký prostor odhrnout, druhý zasypat. To nebyla jen shnilá zelenina z okolních zahrádek. Celé vagony okurek a kedluben! A to, co dospělí už v dílnách, na půdách, ve sklepech a altáncích nechtěli. Oni ne, ale my ano. Dnes takové skládky neexistují, nebo jsou daleko za městem. Většina odpadu jde do spalovny, či sběrného dvora. To se jen těžko dá vykreslit slovem, co jsme tam, pár metrů od domova, nacházeli.

            Bylo krátce po válce a tak jsme nalézali celé zbraňové systémy, ale i jejich funkční torza. Ty jsme rekonstruovali a měli na výměnu za ještě lepší věci. Rokle se plnily léta starým harampádím. To byl svět, na který málokterý kluk zapomene a později vzpomíná s dávkou nostalgie na staré časy, dobu svého mládí, co všechno dneska mohl mít. Ale koho by to napadlo, nechat si ty krásné, odhozené kousky čehokoli...

            Jak koho. Oni ani dospělí nebyli někdy před těmito svody výsypek harampádí imunní. Tady se rodilo první soukromé podnikání po roce 1948 – sběr šrotu ve velkém. Nám stačilo někdy jenom doufat, když jsme kolem jeli do školy, nebo do práce, že tam něco pro nás zůstane. To jsme všichni byli u oken, abychom viděli, co ze sklápěček právě vyhazuji. Zeleninu, květák, brambory, ovoce, celé hromady. My jsme tenkrát nebyli vybíraví. Nic jme pod tekoucí vodou nemyli, venku nám chutnalo a neměli jsme žádné břišní problémy

            Cesta z Liberce do Chrastavy, těch deset kilometrů, to byla cesta plná překvapení, Budimex si ještě nekopnul, a tak se projíždělo i tady úzkými soutěskami po chatrném mostě přes Nisu ve Stráži nad Nisou. Mimo zastávku se stavělo i ve Svárově pod kopcem, tam kde u Králů vyvěrala z břehu příkopu voda ze železné trubky. Tam pánové řidiči Kiršlégr a Linka brali do konví vodu a lili ji do chladičů svých autobusů. V Machníně se řidiči báli jet do kopce ke kostelu, protože v zimě, když mrzlo, to klouzalo tak, že to prostě nejelo.

            Tak nějak to vypadalo před zhruba šedesáti lety na našich silnicích, které se těm dnešním  jen málo podobají. To, co je dnes otázkou pěti minut cesty autem, bylo ještě nedávno úplně někde jinde. A hlavně to bylo o něčem, na co dnes vzpomínáme už jenom s nostalgií. Snad jenom ty skládky nám scházejí, aby ti naši vnuci viděli, že ne všechno patří do ,,starého železa“, že dobrodružství je nečeká jen u počítače, ale že ho prožívali jejich dědečkové úplně jinde a za každého počasí.

neděle 24. dubna 2016

Svět výletů




            „Hoši doleva, děvčata, na druhou stranu. A koukejte dělat rychle, já tady stát nesmím!“ Nic neříkejte, slyšeli jsme to v různých obměnách v autobusu na každém školním výletu brázdíce naši republiku za něčím, co doma nemáme. Standard - řízky, vajíčka natvrdo, kinedryl, skládací sklenička z NDR, sáček na zvracení. Některé pečlivé holky měli s sebou i sůl, párátka, sirky, utěrku.

            Jo, školní výlety! Čas zrajících třešní, lýtek, co se ve věku 7-8 třídy zapalují, deníčků a fotek. Dnes by asi taková ubohá výbava nestačila. Kdyby před padesáti lety někdo vykládal, co všechno umí krabička, které se říká mobil, tablet, tak si myslíme, že se dotyčný zbláznil z nějaké Verneovky. To by přeci byl zázrak. No, jak vidno, žádný zázrak se nekoná. Připadá nám, že to, co to umí je normální, jakoby už zítra mělo přijít ještě něco modernějšího...

            Svět výletů se dozajista za padesát let změnil a vidět mechanický betlém, malovaná velikonoční vajíčka, staré roubené chalupy, hrad či zámek asi nebude to, co si pubertální mládež  přeje vidět. Nezměnila se asi touha po pivu, cigaretách, kradmé pohledy spolužačkám na prsa a vyprávění přihlouplých vtipů. To je vlastní asi všem dvounohým savcům v tomhle věku a nezmění to ani super laptopy dnešní omladiny.

            Horší je, že stále s námi žije šikana. Za našeho mládí jsme měli všichni stejně, (mluvím o sobě a kamarádech z mé třídy). Nikdo se před druhým nepovznášel tím, že otec je „někdo“, že má hromadu peněz a na co syn ukáže, na to dosáhne. Šikana vzniká z nerovnosti, kdy jeden druhému závidí, cokoli a ten druhý, aby srovnal krok, se chová tak, že šikana je téměř třídní boj a vrací pány studenty, daleko, daleko do společnosti otrokářů, otroků a nevolníků.

            Ne všude, ne vždy. My, co jsme si „užili“ sázení stromků v Jizerkách, prací na chmelu, nebo na bramborách víme, jak kdo umí vzít za práci. Tam všude bylo slyšet křik, smích a třeba i šepot těch, co se vedle práce i líbali. Ne vždy se jelo pohodlným autobusem. Často jsme byli zmáčení, prochladlí a špinaví. Vzpomínám, že děvčata ze zdravotky jela vzadu na korbě Tatry V3S na brigádu uklízet  Ještěd. Na bramborách, nebo na chmelu nám chutnalo a snědli jsme všechno. Svačiny i obědy v ešusu. Mám fotku, jak jíme z jednoho ešusu, já a současný lékař Jarda Tržický, tehdy student libereckého gymnázia.

            Dnešní komfort, dopravou počínaje, stravováním a lékařskou péčí konče, dá jistě studentům víc, než mohl dát stát před padesáti lety. A přesto, že mladí mají dnes téměř všechno, jsou to zase jen děti, které jsou v mezních situacích zranitelní, tak jako jsme byli my. Snad jenom - my byli připraveni na život líp. Přispěla k tomu i dvouletá vojenská prezenční služba, zmíněné brigády, učňáky a auta, která tolik nezabíjela. 

            Prázdniny. Od mámy pusu na čelo, tátovo plácnutí do zad. Piš „esemesky“, nechoď uhřátý do vody, nekuř a nepij alkohol. Nebav se s cizími lidmi. Španělsko, Kanada, Indie, Čína. Není hranic, které by mladí nepřešli. Budou mít na co za padesát let vzpomínat a napomínat svoje děti a říkat jim, co to byla šikana, co to byl autobus Ikarus, co vypadal vzadu jako housenka a strašně zamořoval ovzduší. Budou se bát, aby tam, kam jedou nebylo zemětřesení, teroristi, tsunami.

            Svět právě v létě cestuje nejvíc. Ať tedy i naše děti jezdí všude a slyší v cizích jazycích: „Hoši doleva, děvčata na druhou stranu!“ Ať je svět takový, že jeden druhému nezávidí, ať slunce svítí a mír, to mírně zapomenuté slovo je stále aktuální.

Něco málo, co si pamatuji z dějin šikany



            Když jsem se před desítkami let narodil, právě opouštěli moje rodné Sudety Hitlerem svedení sudetští Němci. Bylo jim všelijak ubližováno. Dnes bychom řekli, byli šikanováni a jejich odchod nebyl odchodem dobrovolným a laskavým. Za kus „žvance“, za příslib lepšího zacházení dali své hlasy místnímu gauleitrovi, aby je ten předal na stříbrném podnose Hitlerovi, skutečnému ďáblovi 20. století.

            Ano, sudetští Němci byli v první republice šikanováni úřední mocí. Oni zas, jako zaměstnavatelé českých zaměstnanců je šikanovali ve městech, která zcela ovládli. A tak to šlo celá desetiletí, historicky od doby, kdy na pozvání přišli ve 13.století na naše území, do českého pohraničí, do Sudet.

            Šikana. Já měl štěstí hned po válce, že když Němci odešli, nebylo koho šikanovat. V naší vesnici, ani ve škole. Ano, až na vojně. Ta pro nás znamenala 2 roky povinné účasti a tím splnění povinností, která se jen těžko dala ignorovat. Tam byla šikana v plné síle. Ti o rok starší nám říkali bažanti a učili nás posluhovat mazákům. Nebylo to lehké, mnozí s tím měli trable, ale po roce to vraceli nováčkům, co právě narukovali. V časopisech Československého svazu mládeže (ČSM) se v šedesátých letech vedl spor o tom, kam šikanu zařadit, zda vůbec existuje, jak ji zlikvidovat. Bujela všude tam, kde se pracovalo s lidmi, prakticky nebylo pracoviště, kde ji nezaznamenali.

            Šikanovány byly menšiny, ženy, cizí studenti, homosexuálové, učňové a snad i důchodci v domovech důchodců. Do boje seriozních deníků s tímto fenoménem se zapojila i televize a rozhlas. Ne víc, než s tehdy velmi oblíbeným autostopem a s ním spojenými riziky. Nakonec celá kampaň o šikaně a autostopu skončila ,,pražským jarem“ a sešupem zpět k centralizaci a k problémům celospolečenským, více aktuálním a spojených s okupací Československa státy Varšavské smlouvy.

            Šikana neumřela. Dostala tisíce podob spojených v jeden. Šikana je jako dětský kašel, jako mouka v koláčích, voda v rybnících. Nezabije, přímo tě neohrozí na životě, ale je tou částí života, kdy tě bolí zub, píchá v uchu, šlápneš na rezavý hřebík. Je problémem, kdy můžeš říct, jdeme spát, ráno je moudřejší večera.

            Šikana, to je kukaččí mládě… Nikdo se k ní nehlásí, ale onemocněli ji i ruští matrosové na ponorce, Amíci na letadlové lodi. Věřím, že je i v kabině kosmické lodi. Vidím ji mezi dětmi na vycházce v parku, mezi nudisty, i v divadelním sále, na jevišti v Hofburgu. Umře s námi a narodí se opět našim dětem. Je jako svrab a neštovice, sáhodlouhá tasemnice. Zdá se, že přežije náš věk léků proti všemu. Doufejme, že se mýlím, že pravdu má někdo jiný.


Pánové a paní, klobouk už není mezi námi...



            Pánové a paní, už není mezi nám a přitom to není tak dlouho, co bylo slyšet jasný hlas kočího: „Pánové, držte si klobouky, jedeme z kopce...“ a „Uctivě smekám a nechám se poroučet milostivé paní!“

            Jak je to dlouho, co naši dědové uctivě zdravili své známé, veličiny sejmutím pokrývky z hlavy, v tomto případě klobouku. Klobouk dolů, div ne do příkopu, tak se zdravilo už před hrozně dlouhou dobou. Tehdy klobouk zametal a kord břinkal o podlahu. Byl součástí výstroje toho, kdo na něj měl. Ozdobou mu bylo nejen peří. Byl nošen i vojákem, chránil rybáře zrovna tak, jako sekáče na poli před poledním sluníčkem. Jednoho před žhavým sluncem, druhého v lomu před padajícím kamenem. Jinou funkci měl v Mexiku, jiný měl na hlavě čínský mandarín. Nádherný tvar měl z dílny honáka dobytka, jiný klobouk měl středověký lékař, co léčil mor a záludné neštovice. Cylindr se nosil v době císaře Napoleona a měl ho na hlavě Puškin těsně před osudným soubojem. Všelikeré revoluční hučky nosili ti, co v Evropě v roce 1848 stavěli po  městech barikády a dožadovali se konstituce. Buřinku nosil policejní rada i básník Mahen.

            Můj táta a děda nosili poctivé staré klobouky se šerpou. Žádný fez ani turban. Jarmulku to  ano, pěkně pod kloboukem. Tam nehrozilo, že spadne a pozná přitažlivost zemskou. Klobouk, to bylo čím dál víc o projevení úcty, smeknutí a úklonu těla, práci nohou a úsměvu na tváři,

            Klobouk, cylindr kočího, buřinka tajného rady, klobouk mého táty... Vzpomínka na součást osobnosti, jako i vesta s  pánskými hodinkami v kapsičce saka... A jak se ta móda mění! Pár desítek let zpět a vidím svého tátu, jak říká Jakubovi, mému synovi: „Vrať mi ten klobouk! Ty musíš do školky a já do Pražský mezi regály.“ Ale Jakub zná kloboukové kouzlo, kdy děda bez pokrývky hlavy neodejde a tak mu klobouk jen tak hned nevydá...

            Pán v klobouku se prochází po nástupišti, v podpaží má něco, čim vlak zastaví – vypraví. Klobouk nosili všichni – jiný slévači, jiný sběrači zeleniny. Jiný  si vzal táta na hlavu, když šel do synagogy a jiný, když šel na houby.

            Ach, ty naše klobouky, hučky, čepice, kulichy, rádiovky. To vše mělo svůj poctivý základ ve starém, dobrém klobouku. Prošel světem vítězně a stal se příkladem, že může dosáhnout nejvýše. Císařská a královská koruna, tiára papeže, klobouky rektorů, barety děkanů, vojáků, pokrývka hlavy kněze, lékaře i čaroděje. U zrodu všeho toho, co se kdy nosilo na hlavě stál klobouk. Hasičská přilba, vojenská… Něco mít na hlavě a chránit se, později dát smeknutím najevo úctu někomu, koho si vážíme a ctíme. Nechť tedy vzpomínka na klobouk připomene nové generaci slušnost a pozdrav, kdy stačilo cvrnknout prstem o okraj.

pátek 22. dubna 2016

Rozvedli jsme se, pořád jsme jedli



            Onehdy jsem hovořil s dívkou o jakých se říká, že by stála za hřích. Žel, v mém věku si dovolím hřešit nad počtem loupáčkům či šátečků s marmoškou. K té milé dívence, jak ona a volný čas, manžel, koníčky, vzdělání, děti, a co rodiče, se dozvídám i to, že byla rok vdaná a teď přijde informační šok. Po roce se rozvedla,  protože pořád jedli. Tak takhle informace mne dostala. Kde jsou všechny ty přihřáté ankety, záludné otázky, rafinované odpovědi. Pořád jsme jedli. No, nezní to jako zvon, není odpověď našich dětí, velkého počtu těch kuliček a mazlíčků, co potkáváme na ulicích, hrdinů amerických seriálů, mladíků a mladých dam, co nevědí, co s načatým večerem?

            Koukněme se kolem sebe, my takoví přeci nebyli. Před víc jak čtvrtstoletím jsem šéfoval organizaci SSM – socialistický svaz mládeže v okrese Liberec. Vedle toho, že jsme organizovali  politické masáže, tak jsme se podíleli i na zájmových aktivitách mládeže mimo školu a zaměstnání. A tak jsme společně s hasiči, rybáři, turisty, sportovci, odboráři se snažili odvádět práci, která naplňovala aspoň z části volný čas mladých od 15 do, řekněme 30 let. Dovedu si představit, že ne všichni tohle chtěli na prvním místě. SSM byla organizace, která pomáhala i kariéristům nahoru. Nebylo dne, aby nám na dveře netloukl mladý lékař, abychom mu pomohli vstupem do SSM v další kariéře v KSČ. Zářným příkladem takového štěstí v  rodině slušných lidí byl MUDr. Č., pozdější porevoluční ministr naší republiky.

            Ano, i to byla práce, ale to podstatné jsme viděli v kulturních společenských a sportovních akcích v našem městě, v okrese. Členství v SSM a v pionýrské organizaci nebylo povinné, přesto někteří horliví funkcionáři i ti neplacení to chápali, jako někteří ředitelé škol. Všichni musí být organizovaní. Nemuseli, ale ti, co podávali nahoru hlášení, byli chválení za aktivní přístup k  rozvoji členské základny.

            Uplynulo víc jak jedno čtvrtstoletí, a řada mladých lidí stále hledá své místo, uplatnění. Zrušení základní vojenské služby bylo z pohledu většiny nás, co si ji odsloužili, fatální chybou. Fitka ji nenahradí. Ani to jídlo a nekonečné študování do 26 let. Víc, jak polovina dětí se rodí mimo rodinu, polovina dětí během tohoto svazku přichází o jednoho z rodičů. Ve školách kvete mazáctví, šikana. Letní (dříve pionýrské a odborářské) tábory stojí obrovské peníze a málokdo ví, kdo je jejich vedoucí, instruktor a co opravdu umí. Z mého pohledu nám schází nepolitická dětská a mládežnická organizace, která by ve spolupráci se školou, lidosprávou a sponzory nabízela volnočasové aktivity mládeže.

            Nejde mi o návrat politického školení mužstva, ale mrzí mě, že společnost dospělých,  zahleděná do vlastních problémů, nevidí své děti. Dejme jim víc, než počítač, peníze na jazykový kurs v Anglii. Nám se o takových možnostech ani nezdálo a přesto jsme se dovedli bavit. Odpolitizujme své názory, osobní invektivy, své zkušenosti, které nejsou vždy nakloněny kolektivním hrám a dejme prostor někomu z těch mladých, co chtějí dělat to, co je baví tak, abychom nemuseli slýchat: „Rozvedli jsme se – pořád jsme jedli.“

pátek 15. dubna 2016

Hřbitove, hřbitove - jen malé zamyšlení...




            Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená. V jakéstakés formě jsou naše hřbitovy zrcadlem způsobilosti vést dialog s živými. Nebylo tomu tak vždy, chceme-li říct, že bylo vše v pořádku. O tom, že nebylo, svědčí hřbitovy válečných zajatců z 1. a 2. světové války, hřbitovy zaniklých německých obcí a především židovské hřbitovy, které jsou mnohdy vydávány za kulturní památku, ale skutečnost je často jiná...

            Liberecký židovský hřbitov, po desetiletí chátrající, patří v současné době k ozdobám a chvále města. A přitom jej měl stihnout stejný osud jako osud synagogy. Ta, jak víte, následovala většinu židovských kostelů. Byla vypálena v listopadu 1938. Liberečtí nacisté hřbitov poničili do té míry, že tam doslova nezůstal kámen na kameni a po následujících 6 letech byl celý prostor jedním velkým lomem leštěného hřbitovního kamene. První velitel města, major Rudé armády, po zjištění stavu vydal pokyn, že nacističtí prominenti města s páskou na paži, uvedou židovský hřbitov v Liberci do původního stavu. Protože nebyla k dispozici dokumentace ,,snažící“ se nacisté stavěli kameny tak, jak jim přišly pod ruku.

            Krátce na to se stal správcem hřbitova můj dědeček. Nebylo koho pohřbívat. Z koncentračních táborů a ze zahraničních armád se vrátilo pouze několik desítek Židů. Naprostá většina zahynula. Nedbalá práce těch, co stavěli rozvalené pomníky v květnu roku 1945, keře a mladé stromky povalily řady stél, podstavců. V té době byl židovský hřbitov v Liberci opět neproniknutelnou džunglí, zahradou šípkové Růženky. Zahradou plnou malin, jahod, ostružin, ještěrek, hnízdících ptáků, žab, užovek, pavouků a veverek. Tehdy jsem vstupoval do dědečkova království, s tím, že tak tomu má být, že právě tak mají vypadat židovské hřbitovy. Psala se 50. léta a něco jako pieta, mi jako desetiletému chlapci nic neříkalo. Žel ani těm, co řídili stát i naše město.

            A nebyly to jen židovské hřbitovy. Zajatecké po Němcích vypadaly stejně, ne-li hůř. Dosídlenci Sudet po odsunutých už neříkali doma tam, odkud přišli, ale doma začínalo být i pro ně tam, kde pohřbívali své zemřelé. Žel, židovskému hřbitovu v Ruprechticích se dostalo odpovídající péče až po sametové revoluci. Dnes je opraven a opečováván. Leží tam mnozí z těch, co našemu městu pomohli dostavit domy nevídané krásy, instituce, úřady sociální zařízení, školy. Zaslouží si být pohřbení na hřbitovech, kde jejich pomníčky nejsou plundrovány, povaleny a poničeny vandaly.

            Úroveň našich hřbitovů se odvíjí i od našeho dialogu odlišných názorů, od toho, co je prioritou v našich vztazích. Zda nepřevládá názor, že pokud už nemůžeš, musíme se rozloučit. Zda nezapomínáme na větu, co stojí nade dveřmi židovských hřbitovů: „Z prachu jsi vzešel, v prach se navrátíš“.

pátek 8. dubna 2016

Zatáčka plná sladkých překvapení




Napsal jsem pár dopisů, na které čekám odpovědi. Napsal jsem vodě, která teče z hor a všechno kolem ničí. Napsal jsem ohni, ve kterém vše shoří. Napsal jsem slunci, větru, ptákům, co létají vysoko nad Jablonným. Letadlům, co ještě z větší výšky letí ku Praze, Barceloně, nebo k Vídni… Bolí mne koleno a jen těžko se mi chodí. Sedím u okna, dívám se ven a čtu knížky. Od ,,Koláče“ k nám vzhůru do České Vsi vede silnice a dvě zatáčky, ostré jak nože ze Solingenu v Rakousích. Uvnitř jsou od sebe rozdělené bílou nepřerušovanou čarou, která jak slepecká hůl dělí cestu na tu, co vede k Mimoni a tu co vede od Stráže pod Ralskem dolů k potoku, kolem Hájků, Černých, až na náměstí k občerstvovně ,,Pod věží“. (Otevřeno ve všední dny od 3 hodin do 15 hodin odpoledne...)
Náš domek stojí na cestě k Mimoni. Pár metrů od něho, na protější straně prodává Zetocha stavebniny. A kdyby neprodával zrovna tohle zboží, měl by na prodej jiné. Jestli mě fascinují dvě ostré zatáčky nad ,,Koláčem“ on má z domu obdivuhodný výhled na krajinu. Snad jenom pohled na Labe, z kopců od Litoměřic, na České středohoří z Ještědu se může rovnat tomu výhledu z domu prvního poschodí od Zetochy. Vidí všechno. Odhrne záclony a letadla, co nad ním křižují nebe mu letí do ložnice, rovnou z kuchyně do špajzu, kolem záchodu nahoru, na půdu a okénkem ven, na Mimoň, na Prahu.
Mě baví vidět létat velké ptáky nad Jablonným. Takové, co v letu dávají nohy dozadu a štíhlé krky natahují k Lemberku. Zatáčkou se řítí vůz za vozem. Řidiči jsou soustředění a drží volant pevně na prsou. Jsou připoutáni k autu širokými pásy a řežou zatáčku první, pak druhou v esíčku. To se nelíbí našemu psu. Rozčílí se, zaštěká hlubokým basem a já si připadám, jak v Bolšom těatru v Moskvě, když tam zpíval sám božský Šaljapin. Když auta sjíždějí dolů z kopce k hospodě u ,,Koláče“ pes štěká, jako když zpívá Ema Destinová ze staré šelakové desky.
Zatáčka mi dělá radost. Je rušná, jako noc na záchytce, na interně. Takové byly noci na Jarově, v kasárnách, v posádce Milovice. Sedím u okna, dívám se a vidím věci neskutečné. Dá se říct krásné. Tady, kolem nás, je všechno v pohybu. Nic není, co by chvíli jen stálo na místě. Celý svět je v jednom kole, vše vře a vaří se, jako voda v hrnci a poklička, na něm tancuje. Je to tu trochu jako na pouti, stovky atrakcí. Labutě, volavky, sovy, vrabčáci.
Omládl jsem hlasy dětí, co tudy pospíchají do školy. Ženami, co chodí na nákupy a přinesou z města něco, co se tam prodává na náměstí. To je panečku servis. Poslouchám a předu jako kočka. Spím. Co chvíli usnu a zdá se mi o zatáčce plné sladkostí, kde schnoucí asfalt voní po dešti.

Konec prvního čtvrtletí roku 2016




Je několik věcí, jejichž samovolný pohyb nechápu. Samostatný život vypraných ponožek, kdy téměř vždy jedna schází, nebo přebývá. Druhá taková anomálie je půjčená knížka. Co svět světem stojí a starý pan Guttenberg zvýšil prestiž své rodiny, jeho vynález má tendenci samovolné pouti po cestách, které začínají jejich půjčením. Nic nepomáhá, knize se domů k původnímu majiteli nechce.
K ochraně takových knih slouží ex libris, razítko, častěji umělecká grafika jednoznačně říkající, jakou knihovnu, a kterého majitele nezbedná knížka opustila. Jistě by se našlo i mnoho dalších věcí, které mají schopnost levitace a úniku podle Hudiniho. Propisky, nůžky, lepidlo, brýle. To je samostatná kapitola. Samovolný únik okulárů je často, aspoň pro ty mé, sebedestrukční. Leží-li na barevném koberci, pak jejich útěk z dosahu mých končetin končí fatálně. A ani brýlemi nekončí snaha mnoha věcí v našem okolí „vzít roha“. Proč to asi dělají?? K čemu se to hlásí, kam spěchají? Já to jenom tuším. Jdou za lepším.
Připomínají ekonomické emigranty, co putují Evropou a hledají, co najít nemohou – ztracený domov, hřejivé slunce Afriky, upřímná slova. To vše první generace emigrantů postrádá. Ve druhé, to už je  jiné. Mají už všechno, ale stále něco hledají, někoho obviňuji z něčeho, za co mohou většinou sami. V mém případě si koupím jiné ponožky, jinou, podobnou knížku, jiný, stále postrádaný deštník. Osadník jiného naturelu si dá na hlavu ručník, nakoupí prach a broky a absolvuje kurz letectví. A je tady řešení, jedno který měsíc, září, prosinec, listopad, řešení nic neřešící.
Ano, ztrácí se mi ponožky, po dešti deštník, brýle, knihy se mi nevrací. Jsem smolař, ale mám i jiné, pozitivní vlastnosti... Používám kapesník, podržím dveře a dám přednost krásné ženě, mám radost z pejska, který si mne rovněž oblíbil. Svět nemusí být jen o sopkách, jsou na něm krásné řeky, lesy a sady plné ovoce, hub, borůvek a malin. Nemusím mít všechno, krásný velký automobil, osobní letadlo, nebo loď. Stačí mi moje láska a láska mých dětí.
Z toho, co nemám, ze ztracených ponožek, brýlí a knih neviním hned cyklisty nebo kominíky, či spiknutí, které zákonitě vedou ti, co mají šikmé oči, křivé nosy... Nehledám a nezabíjím jen pro pocit odplaty a nenávisti. Svět kolem nechci měnit, mám dost svých starostí. Mé chyby jsou jen mými a radosti rád oslavím s těmi, kteří se chtějí bavit.  Ať tedy všude kolem si lidé najdou lidi, co se nechtějí prát. A ponožky a knihy ať najdou svoje pány a svět se stane domovem pro všechny. Pokud zaťukáte a očistíte si boty, pojďte dál...

Ohlédnutí za Velikonocemi 2016




Před 65 lety, přestal být Velký pátek národním svátkem. Příslušné státní orgány v duchu tradic předmnichovské republilky a v duchu odkazu T. G. Masaryka odbourali další volný den pracujícího lidu. I tak se dá reprodukovat dlouhý boj proti katolické církvi, zahájený v parlamentu, na popud T.G.M.
Po zániku Rakouska-Uherska 28. října 1918, to neměla církev římskokatolická jednoduché. 300 let poroby a ponížení národa husitů se jí vracelo i s úroky. Doplatily na to i církevní svátky a zájem o samotnou církev. I proto se naprostá většina současných voličů dosud nesmířila s církevními restitucemi, které z ní mimo jiné opět dělají významného pozemkového vlastníka, tak jako tomu bylo za Rakouska-Uherska.
Ani letošní rok se Velký pátek, den volna, nevymykal ostatním svátečním dnům, kdy naprostá většina dotázaných, chránících si svoji anonymitu je nadále přesvědčena o tom, že nový svátek ano, ale jeho obsah je nezajímá a dokladují  to „chamtivostí“ katolíků při zpětném prodeji vrácených pozemků za „nekřesťanské“ peníze např. místním orgánům.
Ano, Velikonoce jsou pro nás a dlouho asi zůstanou svátky jara. Svátky zmlklých kostelních zvonů, kdy věřící chodí na mše a ostatní, nikým neznásilňování si chodí kam chtějí a dělají, co chtějí. No, není to krásné? Tak to má ve světě být. Pomlázka? Koho zajímá, kde se vzala! Copak nestačí, že se lidé při ní baví, děcka koledují a dostávají koledu? Žijeme ve světě, který nám dává, co nikdy nikdo před námi nezažil. Absolutní náboženskou svobodu, liberalizaci všeho ve smyslu, pokud mne neomezíš v mých právech, v podstatě si dělej, co chceš...
Udržíme si tyto svobody? Nevyměníme je v ústupcích kléru, za jiné hodnoty, laciné sliby? Náš svět je křehké velikonoční vajíčko, které jsme povýšili právem na symbol Velikonoc – svátků jara. Den navíc je dnem odpočinku, jarního úklidu, setkání rodin, přátel. Jsem rád, že mne nikdo ten den, nebo i jiný neposílá, kam cíleně nechci, den, který není v mém žebříčku hodnot významný. Pokud si zachováme možnost volby, budou nás mnozí kritizovat a nabízet benefity, slibovat. Až přestanou a voda jim bude chutnat jako víno, které tajně pijí, pak je možno si s nimi i skleničku dát.
Vedoucí úlohu společnosti jsme tu už měli, nyní ji ,,naplňují“ svobodné volby. Parlament, který žel bohu dělá i chyby, jako při restitucích církevního majetku, který je volen námi na 4 roky a pak odchází... A ještě je tu sluníčko a děti, které si v míru, hrají v té nejcennější době, které si mnozí neváží. Mír světu, Velikonoce jaru a tu hodinu při změně času zpět a už s ní nehýbejte...
Co všechno přijde na mysl člověku, který uprostřed těch krásných dlouhých velikonočních svátků oslaví narozeniny - bylo to rovných 69 let. Díky a  nebylo vás málo, kdo jste mi blahopřáli. Děkuji všem a to, co jste mi přáli, přeji i vám. Zapomenout na nenávist, najít si smysl života a všem kolem sebe, až kam dohlédneme zdraví, štěstí a mír.

Okna a za nimi svět tolik podobný...

Co do popsané plochy bylo na prvním místě „Rudé právo“ a to se hodilo. Táta ho od jisté doby, kdy musel, nemusel. Já, od doby kdy jsem připravoval kamna ,,klubky“ na topení, tak ano. „Rudé právo“ dobře hořelo a potvrzovalo dávnou pravdu prvotních komunistů, že kdo chce zapalovat, musí hořet. To koresponduje s leitmotivem všeho mého konání.
Okna. Kdo chce vidět a býti viděn, musí mít  čistá skla - přeneseně, ale i v reálném čase. Tudíž opět o mamince a jejím těžkém údělu. Rovněž o vás, které zatěžuji stereotypem vzpomínek, jak se žilo za socialismu (ne za komunismu, jak s oblibou moudří plácají páté přes deváté z obrazovky televizoru nebo za dveřmi našich škol). Pokud setrváte, čtěte, jak bylo lépe.
Nebylo i bylo, a ne ve všem.  Nebylo samolibých, usměvavých, sebestředných politiků, jako dnes samolibých dam a pánů Klausů, Kocábů, Kalousků,Bendů a Němcových, a to je tisícina procenta z těch, co se cítí povoláni nám říct, že oni to umí nejlíp a nekradou. A pokud jde o bývalý režim, dodávají, pak ten nenaučil ve školách žáky nic. Trvají-li na tom, pak s úsměvem můžeme konstatovat, že právě oni jsou toho pádným důkazem.
I při zavřených špinavých oknech a zatažených žaluzií tací, jako oni vzbuzují až fyzický odpor, ale i tak je nutno brát je jako kolorit, nástroj cestovního ruchu, kožešinové čepice, či bábušky prodávané na Karlově mostu. I takové anomálie je dnes možno vidět za okny, které maminka druhdy poctivě dvakrát do roka myla velkoplošným „Rudým právem“ a ještě si při tom zpívala.
Četl jsem ho. Aspoň to, co desetiletý kluk mohl v roce 1957 a později pochopit v novinách uplatňujících vedoucí roli komunistické strany. Rozhodně jsem z jejich čtení nemohl dostat „depku“. Byly plné optimismu, boje za mír a přestavby společenského řádu po 21.sjezdu komunistů v SSSR, který zavrhl kult osobnosti, Stalina a politické procesy.
Hospodářsky se dařilo. Sudetům se po odchodu nevděčných Němců, kteří budovali hospodářský zázrak opět doma, v Německu, pár kroků od Chebu začalo dařit. Průmysl skla, textilu, chemie včetně rozvoje měst jako Liberec, Jablonec, Ústí nad Labem, Děčín, začaly vykazovat nebývalý růst a dosídlené pohraničí zvedlo dynamiku rozvoje národního hospodářství celé země.
Okno do světa, do ulice, do zahrady, do lepší budoucnosti. Mamince voda s octem a už zmíněný stranický tisk, umožnily vidět vše jasně, v ostrých konturách bez čmouh, s pocitem, že na světě není nad okna svítící čistotou, za vypranými záclonami vonícími mýdlem s jelenem. Ano, to vše uměla moje maminka, a ač jsme jí to neřekli, byli jsme s tátou na ni patřičně hrdí.
I nyní v pokročilém věku se snažím, aby mé okolí plné zázraků vědy a techniky bylo viděno čistými okny bez čmouh. Už nezatápím, nekouřím, tudíž i záclony mohou zůstat déle jako nové. I tak se občas venku zachmuří a prší na ně. Co zůstalo jsou vzpomínky, v nichž maminka uměla vše a my s tatínkem jen koukali a těšili se na večeři. Měli jsme málo peněz, ale nějak nám nic nescházelo. Ani zlato, ani banány…

neděle 3. dubna 2016

Na veterinu, aneb S pejskem k doktorovi




            Já mám zuby odjakživa na správném místě a pokud mi něco je, jdu k obvodnímu lékaři. Jinak je to s naším psem. Je z útulku, zocelený osudem. Zlomili nad ním hůl, jak se říká, a on si nás přece našel a já jen koukám, jak snadno se pes stane členem rodiny. Oči, tlama, podaná tlapa? Jak on to dělá? Hlavu strčí do dlaně a páníčkové hlaďte. Jak laciné, ale vy i já jsme v sedmém nebi. Hladíte po kožichu, on mhouří oči… Při spaní jemně chrápe – vy taky – v tlamě zuby, jejichž atmosféry stisku lehce drtí velké kosti. A pak se přihodí, že jedna velká stolička bolí, jako u člověka.

            Zvířecí doktor je jako ten váš – bílý plášť. Já, když vidím toho svého, samovolně mi stoupá tlak, pes „bejčil“ už na chodníku. Protože nejsem bez srdce a bez soucitu, šli jsme sice dál, ale tam, kam přítelkyně vodí své chlupatce už řadu let. Asi máme kliku. Objevil jsem psí ordinaci, kde mi přišlo, že se chlupatí nebojí. Pan doktor byl usměvavý jako sluníčko. Možná ho znáte – ani mladý, ani starý, oblíbený MVDr. Miloš Havlíček.

             Zub byl na menší operaci. Na mně přišlo horko, ale naprosto zbytečně. Po třech hodinách nás vítal rozespalý pejsek, očividně zdravý a zbavený bolesti. Každý, kdo potřebuje zubaře a je chlupatý, by neměl váhat a měl by jít ke svému veterináři. Je to rozdíl, máte-li před sebou doktora evidentně zahořklého, pošmourného, nebo pytel dobroty, člověka plného optimismu, který své profesi dělá čest, u kterého je radost zaťukat na dveře a zeptat se: „Smíme dál?“

            Je to pokaždé o doktorovi, o ordinaci, kde na vás dýchne svět – kamarád, žádný mrak, bouře, krupobití. Tady se cítím být psem / člověkem, může si hrdě říci pacient a já mu to přeju. Dnes, kdy  na prvním místě bývá mamon, potkáte zařízení více než úžasné, kdy zvěrolékaři nejde jen o peníze a vy to vidíte. Je vám, jako byste uviděli tu hezkou tvář světa, která se neukazuje každý den. No, vidíte, přece tu s vámi je. Děkuji, doktore.

            Náš pes toho moc nenamluví. Řeč hlasivek, nás lidí, je mu ukradená. Zná jiné možnosti, jak dát na vědomí své emoce. Každý to pozná. To chlupaté zvíře umí mít rádo, ví, co je dobré a po čem bolí žaludek a mívá větry. Je jako člověk. Je na nás být skutečnými lidmi, kteří s těmi domestikovanými umějí žít v symbióze, v pohodě.

            Buď tedy všechno na svém správném místě. Lékař tam, kde jej hledáme, kdy peníze nejsou to hlavní, co nám schází, ale naopak, dostatek té vzácné empatie mezi námi a těmi chlupatými, kteří nevědí, co obnáší náš lidský svět.

            Ať je svět světem lidí, kteří se usmívají, mají rádi své pacienty, kočky, psy, králíky i papoušky, myšky, rybičky, či hady. Udělejme ten pozoruhodný krok od přihlížení k účasti od ničeho k něčemu, čemu se říká - mám tě rád, člene domácnosti, i vás, pane veterináři, který se umíte smát a neděsíte mého psa, už když vás jenom vidí.

            Za mého mládí se říkalo: Kdo umí, ten učí. Já bych doplnil, že světu schází takoví učitelé, jako jste vy, kterým patří dík nás - zvířat, našich dětí, všech, kteří  vidí, že svět není tak špatný, jak jej ukazují v televizi. Že svět je plný lidí, co dovedou, tak jako vy, i léčit. Díky.