Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená.
V jakéstakés formě jsou naše hřbitovy zrcadlem způsobilosti vést dialog s
živými. Nebylo tomu tak vždy, chceme-li říct, že bylo vše v pořádku. O tom, že
nebylo, svědčí hřbitovy válečných zajatců z 1. a 2. světové války, hřbitovy
zaniklých německých obcí a především židovské hřbitovy, které jsou mnohdy
vydávány za kulturní památku, ale skutečnost je často jiná...
Liberecký židovský hřbitov, po
desetiletí chátrající, patří v současné době k ozdobám a chvále města. A přitom
jej měl stihnout stejný osud jako osud synagogy. Ta, jak víte, následovala
většinu židovských kostelů. Byla vypálena v listopadu 1938. Liberečtí nacisté
hřbitov poničili do té míry, že tam doslova nezůstal kámen na kameni a po
následujících 6 letech byl celý prostor jedním velkým lomem leštěného
hřbitovního kamene. První velitel města, major Rudé armády, po zjištění stavu
vydal pokyn, že nacističtí prominenti města s páskou na paži, uvedou židovský
hřbitov v Liberci do původního stavu. Protože nebyla k dispozici dokumentace
,,snažící“ se nacisté stavěli kameny tak, jak jim přišly pod ruku.
Krátce na to se stal správcem
hřbitova můj dědeček. Nebylo koho pohřbívat. Z koncentračních táborů a ze
zahraničních armád se vrátilo pouze několik desítek Židů. Naprostá většina
zahynula. Nedbalá práce těch, co stavěli rozvalené pomníky v květnu roku 1945,
keře a mladé stromky povalily řady stél, podstavců. V té době byl židovský
hřbitov v Liberci opět neproniknutelnou džunglí, zahradou šípkové Růženky.
Zahradou plnou malin, jahod, ostružin, ještěrek, hnízdících ptáků, žab, užovek,
pavouků a veverek. Tehdy jsem vstupoval do dědečkova království, s tím, že tak
tomu má být, že právě tak mají vypadat židovské hřbitovy. Psala se 50. léta a
něco jako pieta, mi jako desetiletému chlapci nic neříkalo. Žel ani těm, co
řídili stát i naše město.
A nebyly to jen židovské hřbitovy.
Zajatecké po Němcích vypadaly stejně, ne-li hůř. Dosídlenci Sudet po odsunutých
už neříkali doma tam, odkud přišli, ale doma začínalo být i pro ně tam, kde
pohřbívali své zemřelé. Žel, židovskému hřbitovu v Ruprechticích se dostalo
odpovídající péče až po sametové revoluci. Dnes je opraven a opečováván. Leží
tam mnozí z těch, co našemu městu pomohli dostavit domy nevídané krásy,
instituce, úřady sociální zařízení, školy. Zaslouží si být pohřbení na
hřbitovech, kde jejich pomníčky nejsou plundrovány, povaleny a poničeny
vandaly.
Úroveň našich hřbitovů se odvíjí i
od našeho dialogu odlišných názorů, od toho, co je prioritou v našich vztazích.
Zda nepřevládá názor, že pokud už nemůžeš, musíme se rozloučit. Zda
nezapomínáme na větu, co stojí nade dveřmi židovských hřbitovů: „Z prachu jsi
vzešel, v prach se navrátíš“.
Žádné komentáře:
Okomentovat