neděle 3. dubna 2016

Na veterinu, aneb S pejskem k doktorovi




            Já mám zuby odjakživa na správném místě a pokud mi něco je, jdu k obvodnímu lékaři. Jinak je to s naším psem. Je z útulku, zocelený osudem. Zlomili nad ním hůl, jak se říká, a on si nás přece našel a já jen koukám, jak snadno se pes stane členem rodiny. Oči, tlama, podaná tlapa? Jak on to dělá? Hlavu strčí do dlaně a páníčkové hlaďte. Jak laciné, ale vy i já jsme v sedmém nebi. Hladíte po kožichu, on mhouří oči… Při spaní jemně chrápe – vy taky – v tlamě zuby, jejichž atmosféry stisku lehce drtí velké kosti. A pak se přihodí, že jedna velká stolička bolí, jako u člověka.

            Zvířecí doktor je jako ten váš – bílý plášť. Já, když vidím toho svého, samovolně mi stoupá tlak, pes „bejčil“ už na chodníku. Protože nejsem bez srdce a bez soucitu, šli jsme sice dál, ale tam, kam přítelkyně vodí své chlupatce už řadu let. Asi máme kliku. Objevil jsem psí ordinaci, kde mi přišlo, že se chlupatí nebojí. Pan doktor byl usměvavý jako sluníčko. Možná ho znáte – ani mladý, ani starý, oblíbený MVDr. Miloš Havlíček.

             Zub byl na menší operaci. Na mně přišlo horko, ale naprosto zbytečně. Po třech hodinách nás vítal rozespalý pejsek, očividně zdravý a zbavený bolesti. Každý, kdo potřebuje zubaře a je chlupatý, by neměl váhat a měl by jít ke svému veterináři. Je to rozdíl, máte-li před sebou doktora evidentně zahořklého, pošmourného, nebo pytel dobroty, člověka plného optimismu, který své profesi dělá čest, u kterého je radost zaťukat na dveře a zeptat se: „Smíme dál?“

            Je to pokaždé o doktorovi, o ordinaci, kde na vás dýchne svět – kamarád, žádný mrak, bouře, krupobití. Tady se cítím být psem / člověkem, může si hrdě říci pacient a já mu to přeju. Dnes, kdy  na prvním místě bývá mamon, potkáte zařízení více než úžasné, kdy zvěrolékaři nejde jen o peníze a vy to vidíte. Je vám, jako byste uviděli tu hezkou tvář světa, která se neukazuje každý den. No, vidíte, přece tu s vámi je. Děkuji, doktore.

            Náš pes toho moc nenamluví. Řeč hlasivek, nás lidí, je mu ukradená. Zná jiné možnosti, jak dát na vědomí své emoce. Každý to pozná. To chlupaté zvíře umí mít rádo, ví, co je dobré a po čem bolí žaludek a mívá větry. Je jako člověk. Je na nás být skutečnými lidmi, kteří s těmi domestikovanými umějí žít v symbióze, v pohodě.

            Buď tedy všechno na svém správném místě. Lékař tam, kde jej hledáme, kdy peníze nejsou to hlavní, co nám schází, ale naopak, dostatek té vzácné empatie mezi námi a těmi chlupatými, kteří nevědí, co obnáší náš lidský svět.

            Ať je svět světem lidí, kteří se usmívají, mají rádi své pacienty, kočky, psy, králíky i papoušky, myšky, rybičky, či hady. Udělejme ten pozoruhodný krok od přihlížení k účasti od ničeho k něčemu, čemu se říká - mám tě rád, člene domácnosti, i vás, pane veterináři, který se umíte smát a neděsíte mého psa, už když vás jenom vidí.

            Za mého mládí se říkalo: Kdo umí, ten učí. Já bych doplnil, že světu schází takoví učitelé, jako jste vy, kterým patří dík nás - zvířat, našich dětí, všech, kteří  vidí, že svět není tak špatný, jak jej ukazují v televizi. Že svět je plný lidí, co dovedou, tak jako vy, i léčit. Díky.

Žádné komentáře: