Já
mám zuby odjakživa na správném místě a pokud mi něco je, jdu k obvodnímu
lékaři. Jinak je to s naším psem. Je z útulku, zocelený osudem. Zlomili nad ním
hůl, jak se říká, a on si nás přece našel a já jen koukám, jak snadno se pes
stane členem rodiny. Oči, tlama, podaná tlapa? Jak on to dělá? Hlavu strčí do
dlaně a páníčkové hlaďte. Jak laciné, ale vy i já jsme v sedmém nebi. Hladíte
po kožichu, on mhouří oči… Při
spaní jemně chrápe – vy taky – v tlamě zuby, jejichž atmosféry stisku lehce
drtí velké kosti. A pak se přihodí, že jedna velká stolička bolí, jako u
člověka.
Zvířecí
doktor je jako ten váš – bílý plášť. Já, když vidím toho svého, samovolně mi
stoupá tlak, pes „bejčil“ už na chodníku. Protože nejsem bez srdce a bez
soucitu, šli jsme sice dál, ale tam, kam přítelkyně vodí své chlupatce už řadu
let. Asi máme kliku. Objevil jsem psí ordinaci, kde mi přišlo, že se chlupatí
nebojí. Pan doktor byl usměvavý jako sluníčko. Možná ho znáte – ani mladý, ani
starý, oblíbený MVDr. Miloš Havlíček.
Zub byl na menší operaci. Na mně přišlo horko,
ale naprosto zbytečně. Po třech hodinách nás vítal rozespalý pejsek, očividně
zdravý a zbavený bolesti. Každý, kdo potřebuje zubaře a je chlupatý, by neměl
váhat a měl by jít ke svému veterináři. Je to rozdíl, máte-li před sebou
doktora evidentně zahořklého, pošmourného, nebo pytel dobroty, člověka plného
optimismu, který své profesi dělá čest, u kterého je radost zaťukat na dveře a
zeptat se: „Smíme dál?“
Je
to pokaždé o doktorovi, o ordinaci, kde na vás dýchne svět – kamarád, žádný
mrak, bouře, krupobití. Tady se cítím být psem / člověkem, může si hrdě říci
pacient a já mu to přeju. Dnes, kdy na
prvním místě bývá mamon, potkáte zařízení více než úžasné, kdy zvěrolékaři
nejde jen o peníze a vy to vidíte. Je vám, jako byste uviděli tu hezkou tvář
světa, která se neukazuje každý den. No, vidíte, přece tu s vámi je. Děkuji,
doktore.
Náš
pes toho moc nenamluví. Řeč hlasivek, nás lidí, je mu ukradená. Zná jiné
možnosti, jak dát na vědomí své emoce. Každý to pozná. To chlupaté zvíře umí
mít rádo, ví, co je dobré a po čem bolí žaludek a mívá větry. Je jako člověk.
Je na nás být skutečnými lidmi, kteří s těmi domestikovanými umějí žít v
symbióze, v pohodě.
Buď
tedy všechno na svém správném místě. Lékař tam, kde jej hledáme, kdy peníze
nejsou to hlavní, co nám schází, ale naopak, dostatek té vzácné empatie mezi
námi a těmi chlupatými, kteří nevědí, co obnáší náš lidský svět.
Ať
je svět světem lidí, kteří se usmívají, mají rádi své pacienty, kočky, psy,
králíky i papoušky, myšky, rybičky, či hady. Udělejme ten pozoruhodný krok od
přihlížení k účasti od ničeho k něčemu, čemu se říká - mám tě rád, člene
domácnosti, i vás, pane veterináři, který se umíte smát a neděsíte mého psa, už
když vás jenom vidí.
Za
mého mládí se říkalo: Kdo umí, ten učí. Já bych doplnil, že světu schází takoví
učitelé, jako jste vy, kterým patří dík nás - zvířat, našich dětí, všech,
kteří vidí, že svět není tak špatný, jak
jej ukazují v televizi. Že svět je plný lidí, co dovedou, tak jako vy, i léčit.
Díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat