Co do popsané
plochy bylo na prvním místě „Rudé právo“ a to se hodilo. Táta ho od jisté doby,
kdy musel, nemusel. Já, od doby kdy jsem připravoval kamna ,,klubky“ na topení,
tak ano. „Rudé právo“ dobře hořelo a potvrzovalo dávnou pravdu prvotních
komunistů, že kdo chce zapalovat, musí hořet. To koresponduje s leitmotivem
všeho mého konání.
Okna. Kdo
chce vidět a býti viděn, musí mít čistá skla
- přeneseně, ale i v reálném čase. Tudíž opět o mamince a jejím těžkém údělu.
Rovněž o vás, které zatěžuji stereotypem vzpomínek, jak se žilo za socialismu
(ne za komunismu, jak s oblibou moudří plácají páté přes deváté
z obrazovky televizoru nebo za dveřmi našich škol). Pokud setrváte, čtěte,
jak bylo lépe.
Nebylo i
bylo, a ne ve všem. Nebylo samolibých,
usměvavých, sebestředných politiků, jako dnes samolibých dam a pánů Klausů,
Kocábů, Kalousků,Bendů a Němcových, a to je tisícina procenta z těch, co se
cítí povoláni nám říct, že oni to umí nejlíp a nekradou. A pokud jde o bývalý
režim, dodávají, pak ten nenaučil ve školách žáky nic. Trvají-li na tom, pak s
úsměvem můžeme konstatovat, že právě oni jsou toho pádným důkazem.
I při
zavřených špinavých oknech a zatažených žaluzií tací, jako oni vzbuzují až
fyzický odpor, ale i tak je nutno brát je jako kolorit, nástroj cestovního
ruchu, kožešinové čepice, či bábušky prodávané na Karlově mostu. I takové
anomálie je dnes možno vidět za okny, které maminka druhdy poctivě dvakrát do
roka myla velkoplošným „Rudým právem“ a ještě si při tom zpívala.
Četl jsem ho.
Aspoň to, co desetiletý kluk mohl v roce 1957 a později pochopit v novinách
uplatňujících vedoucí roli komunistické strany. Rozhodně jsem z jejich čtení
nemohl dostat „depku“. Byly plné optimismu, boje za mír a přestavby společenského
řádu po 21.sjezdu komunistů v SSSR, který zavrhl kult osobnosti, Stalina a
politické procesy.
Hospodářsky
se dařilo. Sudetům se po odchodu nevděčných Němců, kteří budovali hospodářský
zázrak opět doma, v Německu, pár kroků od Chebu začalo dařit. Průmysl
skla, textilu, chemie včetně rozvoje měst jako Liberec, Jablonec, Ústí nad
Labem, Děčín, začaly vykazovat nebývalý růst a dosídlené pohraničí zvedlo
dynamiku rozvoje národního hospodářství celé země.
Okno do
světa, do ulice, do zahrady, do lepší budoucnosti. Mamince voda s octem a už
zmíněný stranický tisk, umožnily vidět vše jasně, v ostrých konturách bez
čmouh, s pocitem, že na světě není nad okna svítící čistotou, za vypranými
záclonami vonícími mýdlem s jelenem. Ano, to vše uměla moje maminka, a ač jsme
jí to neřekli, byli jsme s tátou na ni patřičně hrdí.
I nyní v
pokročilém věku se snažím, aby mé okolí plné zázraků vědy a techniky bylo
viděno čistými okny bez čmouh. Už nezatápím, nekouřím, tudíž i záclony mohou
zůstat déle jako nové. I tak se občas venku zachmuří a prší na ně. Co zůstalo
jsou vzpomínky, v nichž maminka uměla vše a my s tatínkem jen koukali
a těšili se na večeři. Měli jsme málo peněz, ale nějak nám nic nescházelo. Ani
zlato, ani banány…
Žádné komentáře:
Okomentovat