Máme
doma tři vysavače funkční, dva nefunkční někde v šupně na zahradě. Moje maminka
dlouho nevlastnila žádný. Zástupce firmy ani prodavači z „Elektry“ ji nijak
zvlášť ničím neoslovili. Proč to říkám? Protože to zvládla i bez investic do
pomocníka zvaného vysavač. Pokud se pamatuji, její domácnost netrpěla špínou,
prachem, pavučinami. Což nemohu říci bez uzardění o mně a to máme doma vysavače
stále v pohotovosti.
Co
umí vysavače moc dobře tak to, že překážejí. Pokud byl doma jeden, rád, no rád
jsem vysával. Dnes, a na to bych úplně zapomněl, máme doma ještě takové ty kuchyňské
zametáky. Dva. Jeden na elektřinu, druhý je o mechanickém pohybu. V podstatě je
ignoruji a z duše nenávidím.
Je
mnoho věcí, ke kterým jsem přehodnotil vztah. Domácí úklid a práci vysavače jsem postavil mimo zákon,
persona non grata. Pes líná stále a čím dál tím víc a já pořád jím a drobím. Návštěvy čím dál tím
víc se nepřezouvají, protože na západě se lidé také nezouvají... A co je
hlavní, stárnu, špatně se ohýbám, hůř vidím, bolí mě kolena. Od čeho mám
děti..? Kumuluje se toho dost. Už se nedivím, že někde v paneláku najdou
nájemníka bytu po dvou letech, co vydechl naposledy...
A
nyní veseleji. Vysavač, tak jako lednička, patřil v soupisu obyvatel 70. - 60.
let minulého století k vybavenosti domácnosti, jmenovitě ke standardu moderního
bydlení. Tam, kde na koberec stačila sůl, sníh, kyselé zelí a voda, tam bylo
čisto pořád. Na přenašeče postačilo „savo“, koště a hadr, tak jako na celý dům.
Maminka si podvázala vlasy šátkem na mašli ve předu a já s tátou věděl, co
přijde. Kýbl, mejdlo, Diava na nábytek. Elán mamince nikdy nescházel. My dva
přebývající jsme byli vyzvání, abychom se ztratili a nepřekáželi. Jednalo se
většinou o sobotu odpoledne, v čase po dopoledním vyučování, kdy bylo víc
volna. Máti nás poslala ven a sousedkám se svěřila, že kluk je po tátovi:
Nepomáhá ani jeden. Sousedky se přidaly a všem bylo jasno.
Jednou
přijde doba, kdy pánové stroji řeknou
pracuj a on začne luxovat... Ta doba je více méně už tady a je to spíš horší. Pracovité
maminky, žádná kavárna, už tady nejsou. Ta moje často říkala, že bez ní „umřeme ve špíně“. Partneři špínu nevidí,
vidí se v nás a tak chlupy ze psa a z návštěv, co se nezouvají, začínají mít
navrch. Já a električtí a mechaničtí pomocníci jsme rezignovali. Zlaté maminky,
co pletly šály, zpravovaly ponožky, vařily, uklízely, připravovaly svačiny do
školy, praly, žehlily. Kde je jejich pracovnímu nasazení konec? Koupím si
čtvrtý vysavač. Takový, co reaguje na tlesknutí. Asi se budu divit. Čest práci.
Žádné komentáře:
Okomentovat