Jak
asi bylo našim, když skončila válka, jak asi bylo těm, co přežili? Jak asi bylo
těm, co kolaborovali a začali se bát, jestli se to sousedé dozvědí…
Všude
voněl šeřík a lidé kolem pohřbívali poslední padlé. Svět kolem byl v chaosu a
statisíce lidí hledalo své příbuzné, nové domovy, kde hlavu složit. Židé, co
přežili, už nechtěli do zemí, které je tak snadno vydali Hitlerovi. OSN jim
vrátilo jejich původní domov, odkud byli vyhnáni před dvěma tisíci lety.
Němci
prchali z Pobaltí, Pomořan z Čech i z Polska, Maďaři ze Slovenska. Do Čech se
vraceli děti českých emigrantů, exulantů i z Belgie, Francie, Argentiny,
Rumunska, Ruska i Polska. Uvnitř Čech
došlo k téměř dvoumilionové obměně obyvatel Sudet. Přicházeli i mladí lidé,
kterým se zde rodili první děti na osvobozené půdě Československé republiky.
To
už byla i naše – moje generace dětí prvních dosídlenců po odsunu Němců, jako
důsledku vítězství spojenců ve 2. světové válce. Jak jsme se cítili v zemi, kde
nebylo téměř nic českého? Každý dům měl nějaký německý nápis dobře čitelný
ještě po letech. Na hřbitovech jsme neměli příbuzné, dědečky a babičky jsme
měli ve vnitrozemí. Nebylo tu spojení s půdou, dospělí lidé se báli, že se
Němci jednou vrátí a neopravovali své domy.
Nebylo
tu, co vidíme dnes – chalupaření, úžasný vztah k Jizerkám, Lužickým horám.
Ještěd už nebyl německé poutní – turistické místo. To vše trvalo nejméně 20
let. Děti tohoto věku, hektické poválečné doby, jsme byly tady doma. Hráli jsme
si na vojáky, a kde nikdo nechtěl být Němec. Všichni jsme chtěli být „naši“.
Vítězství
přineslo zemi mnoho, pocit jistoty, že odchodem Němců, už nebudeme nikdy s nimi
válčit o vlastní území. Ztratili jsme ty, co ze Sudet udělali prosperující území.
Nestačilo to snížit pocit uspokojení, že Němci už nikdy nebudou mít navrch, že
nebudeme jen pracovní silou německých fabrikantů. To byl jeden z argumentů
našich rodičů, vzkaz nám, jejich dětem. To byl nakonec i důsledek přání většiny
sudetských Němců, nebýt už i československými občany.
Dnes
jsme 70 let za vším tím, co nás rozdělovalo. Dnešní přání a touhy všech
národností žijících v tomto regionu se posunuly do jiných rovin. Není už
prioritou jednoho podrobovat si druhého. Věřme, že se takhle vlastnost už nikdy
do Sudet nevrátí.
Jsme
děti českého pohraničí Sudet, těch, co válku nechtěli. Je to dnes zároveň i
pocit odpovědnosti, udělat vše pro to, aby se příčiny poslední války nikdy už
neopakovaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat