Mám čarověník. Ne, žádný čajník. Čarověník od přítele, co sbírá a pěstuje tajuplná hnízda plná čar a
kouzel ve větvích stromů a keřů, jimž se říká čarovné metly, hromová košťata, koule z
větví. Vzdáleně podobné hnízdu vran, shluk čehosi zeleného, co má dozajista kouzelnou
moc. Mně ale stačí, že je náš a žádný extrakt lidové Číny. Něco, co mi lidé přes plot závidí
a na co se ptají. Proč čarověník? Je to slovo, „zpotvořené“, z dávného věku, trs, svazek
větviček, které evokují nadpřirozenou moc, čarodějné síly přírody. Všude ve světě, kde
roste, budí zájem.
Snažím se a byl bych rád, abych, tak jako příroda, dal svým textům koření, chuť,
barvy a šarm, vůni květin, něco, co v každém z nás dřímá, a nám nedá spát. Každý je tak
trochu čarověník bojující s emocemi i nemocemi. Každý jsme jedinečný, případ pro
soudce, kata i pro botanika, co pěstuje růže nebo jen ředkvičky, šalvěj nebo pastinák.
Na těle i v duši každého z nás se může objevit anomálie prapodivných čar,
čarověníkové bujení, což může být ona čarověníková pupencová mutace. Ať to posoudí
lékař, kolemjdoucí, kdokoli, komu se líbí záhon růží, chrpy, kapky rosy na listech… Jsme
anomálie, my lidé, jsme každý jiný. Někomu „jdou“ doma rybičky v akváriu, jinému se ve
voliérách rodí papoušci, jiní zápasí s vleklou nemocí. Jsme si tím vším hodně podobní. Je
na nás, zda vyhledáme lékaře, sadaře, pěstitele, včelaře, medvědáře, toho, kdo pěstuje
čarověník.
Dostává se vám knížky, kterou tak pojmenovala má dlouhodobá přítelkyně. Jsem to
já, koho tak vidí, kdo ji trápí a směje se s ní. Vozí mě k lékaři a za mými příběhy, za
tématy, s nimiž se vracím domů, a o nichž píši. To je můj čarověník. Ona, vy, mé příběhy,
které potěší, ale i zabolí. Plné slunce, země, kde občas i zaprší, zařinčí sklo, kde léky už
neléčí. Přesto vidím světlo na konci každého tunelu, cítím ruku, co pohladí, radost našeho
chlupatého zvířete ze zvířecího útulku, který za pohlazení, drbání svého kožíšku se složí
na zem a říká: „Drbej mne! Celý den, co nejsi doma, na to čekám.“
Jsme dětmi jednoho, dnes už šíleného světa, kde bychom neměli své city a lásky
zakrývat, vážit si práce lékařů, co spravují srdce každého a zvlášť. Sadařů a zahradníků,
co se opatrují sad, pěstují mrkev, melouny a mirabelky, starají se o děti, staré lidi, o
každého z nás.
Ať tedy i „Čarověník“ pomůže tomu, že se zastaví i ten, co spěchá, sesedne z kola
a zeptá se: „Co to je, ten shluk větví na vašem stromku?“ Rád odpovím, že je to neškodný
obraz našeho bytí, záhada, co neškodí stromu, ani nám. Jsem to já, který vám tak rád píše
a tak rád i naslouchá.
Žádné komentáře:
Okomentovat