sobota 18. června 2016

Posekaná tráva

 Jak kouzelně voní! Ta vůně mě jako kluka budila. Nejdřív svist ostří, jak se zakusovalo do zelené plochy svažité louky tam u babičky, na prázdninách. Probouzel jsem se a kolem ležela posečená mokrá tráva. Slunce už stálo vysoko a země voněla, nevím proč, jak z pece vytažený pecen chleba. Byl jsem malý kluk. Spal jsem ve starých peřinách, kolem byl svět oprýskaných oken plných pavučin a mrtvých much.
 Ke snídani jsem chodil bos. Nejdřív do posečené trávy. Chladila a umyla, na co večer nebyla chuť a  čas. Tráva schla sama. Nemusela se ani obracet a před očima se měnila na voňavé seno. Nevím jestli se mi to tehdy všechno jenom zdálo, ale pořád na to počátkem léta myslím. Prázdniny, posečená tráva. Babička, co už není, starý skleník na který spadla shnilá větev obsypaná třešněmi, léto, prázdniny u vody.
 Když se tráva obracela, tak obvykle prášila a spousta lidí smrkala, oči jako králíci. K tomu křičeli, ptáci, psi štěkali jak pominutí. Z horka se nikomu spát ani nechtělo. Hvězdy svítily, jako o závod. Měsíc svítil, jako rybí oko. Noční vítr cosi šeptal starým vodovodním trubkám, kameninovým kachličkám. Nejvíc mě fascinoval let netopýra, cik, cak, kolem mě a hurá pryč. Co chvíli na zem k nohám spadl chroust. Rovněž krávy se činily, hádal bych, že měly málo vody. Léto, okna v noci dokořán. Co všechno vlétlo okny dovnitř! Můry, noční motýli, mušky a pokud jsem si večer dlouho četl, byla to celá noční armáda, celý noční svět.
 Tráva roste jako z vody. Muselo ale pršet. Když nepršelo, ze země se prášilo, jak z deky, na které ležel babiččin pes Ořech. Do boudy raději nelezl. Ta pamatovala ještě Vlasovce, co tady Ořechova dědečka drbali na hlavě a snad i tu boudu stavěli. Babička v létě pokaždé míň a míň slyšela. O to víc ji svědil nos. Cítila všechno. Kdy přijde změna počasí, co se komu ve vsi připálilo, kdy se obrátil vítr, že teče někomu z auta benzín, kde mají doma prase, kohouta a slepice, byť by to bylo v posledním domě naší ulice. Kdo čím si topí, čím zatápí.... Ach, ta naše babička, jak ta uměla i vařit, péct a jaké dělala buchty...
 Když se ráno sekala tráva kolem domu byla první, kdo šel obracet. Nezapomněla se zastavit u králíků a u slepic, jaká to dobrota se pro ně chystá. Však jsem jí byl hned v patách, abych si poslechl, jak si babička se zvířátky povídá. Dospělí se jí proto smáli, ale já zvířátkům záviděl. Moje babička byla jako ta z babičky od Boženy Němcový, vše k něčemu uměla přirovnat. Byla to krásná stará paní, sedřená prací, ale moc, moc hodná.

Žádné komentáře: