Polovina června a dál ke konci
školního roku patřila nám, klukům a holkám povinných základní školní docházkou.
Pak už přišly prázdniny, déšť, sem tam velké jahody, rybíz, angrešt a letní
jablka. Rajčata od čtrnácti korun do dvaceti, první nakládačky – močáky, lusky,
salát, kedlubny. To všechno byl náš jídelníček. Noc, co noc, loupeživé výpravy
za plot a plenit sousedovic zahrádky. Spali jsme venku v šatech, ve kterých
jsme běhali celé dny - baterky, tepláky, kecky, trička s dlouhými rukávy...
Třešně kolem nás zrály, tmavly,
praskaly z přemíry deště, cukru, červavěly, kosila je mračna kosů, špačků a za
svitu měsíce naše noční nájezdy. Nic nebylo lepší, než zrající třešně, jejich
šťáva na bradě, na jazyku. Pecka - ven a nová třešně vklouzla do pusy a tak
stále dokola. Náhle, přišlo to jako blesk z čistého nebe, zaškrundalo to v
břiše, pak vlevo v tlustém střevě... Ještě, že byla tmavá noc, kdy vítr ševelil
a tráva šustila. Pak se dělo - neptejte se, nechtějte to vědět. Byl čas
vyprázdnit střeva, skočit si domů do lékárničky spolknout endiaron s troškou
vody a věřit, že nebudu muset ještě jednou…
Jo, mládí. To nejsou jen kradmé
dotyky druhého pohlaví, nesmělé polibky, obdivné pohledy, to jsou i nadměrné zralé třešně, sladký, lepící se
nektar na bradě, na prsou, všude, kam se ta sladká voda s cukrem dostane.
Třešně, višně, špendlíky, letní jablka jen máloco může být chutnější. A v
letech, kdy žaludek snese ještě víc, se zdá, že tomu bude navěky.
Nacpat se k prasknutí. Miluji tyhle
vzpomínky. Jen jahody mě občas dostaly. To byla ona zrádná zarudnutí kůže,
pupínky, co se tehdy „léčily“ tekutým pudrem, proti škrábání... Borůvky! Na ty
bych skoro zapomněl, ale třešním, třešním není, co vytknout. Snad přece -
rostou na větvích vysoko od země a sklízet je občas obtížné. Znám případy, že
pokud někdo spadl ze žebříku, nedopadlo to vždy dobře. Ale nám se tyhle průšvihy
vyhýbaly. My padali taky, ale šikovně. Báli jsme se, ale odnesly to vždy jen
rozervané kalhoty.
Jó, když třešně zrály, to bylo hned
na světě kamarádů, přátel tatínka i maminky, nejvíc ale těch, co měli křídla a
zobák pořád otevřený a jedli by a jedli naše třešně, popřípadě i sousedovy.
Vzpomínám na tahle léta trávená mezi větvemi, kdy stačilo natáhnout ruku a plod
si nacpat do pusy. Ta léta, kdy pršelo a škvoři bydleli s námi ve stanu a všude
byli mravenci.
Vše kolem bylo o třešních a o
višních, o nocích trávených mimo dozor dospělých... Přeji těm dnešním klukům a
děvčatům, moře šťastných chvil, polibků, letmého dotyku a tolik sladkých,
přezrálých třešní, co barví i to, co by neměly. Ať jsou jejich vzpomínky
sladší, než naše, než všechny sladké plody stromů na jejichž větve dosáhli.
Žádné komentáře:
Okomentovat