Koberce, to byla vskutku ,,těžká
metráž“. Prodávat koberce v Liberci, v tomhle kraji, to byla výsada těch
nejbohatších, chytrých, těch, co chtěli pořád nahoru. Prodávat laciné dětské
námořní oblečky, vše za pár šprdlíků, to taky neslo miliony, ale to bylo pod
úrovní těch, co handovali v kobercích...
Mám to z první ruky. Otec se v
Liberci vyučil tkalcem, a kdo nikdy netkalcoval, jako by nebyl. No, nezní to dnes krásně v
prázdném prostoru, kde kdysi podnikali Liebiegové, jeden, druhý, celá plejáda
textilních baronů. O kousek dál v Maffersdorfu ti, co spřádali útky a uzlíčky v
nádherné „tépichy“, co neměly v monarchii obdoby.
Naše Sudety byly plné textilu. Od
plátna a povlíkání po těžké oblekoviny, tvídy, manšestry, hodně tureckého
vzoru, šátky, ubrusy, přehozy. Nádherná litinová monstra, těžké žakáry… Když
jsem se učil tkalcovat já, tak jsem na začátku 60. let dvacátého století ještě
obdivoval stavy z počátku století, co šlapaly stále, jak švýcarské kapesní
hodinky. V lemech jejich masivních korpusů se skvěly reliéfy v litině, symboly
rakousko-uherských c. k. dodavatelů s nádhernou rakouskou orlicí a s textem v
němčině. Na půdách továren v té době bylo ještě plno vzorů, mustrů, ukázek, co
všechno ti dole v halách uměli, co všechno musel někdo zabalit, adjustovat,
vložit litografický barevný obrázek, naložit na vozík a k expedici, co zítra
musí pryč.
Co obchodníků dřelo jako koně,
potili se víc a víc, než dobře prodali! Nebylo zboží krásnějšího na omak, než
štůček látky vonící apreturou, ručně vázaný orientální „tépich“, barevný tisk
na ubruse, manšestr, tvíd, na oblek, uniformu, žaket, na frak do divadla, na
úřad, na večeři se svíčkami, na návštěvu, na modlitbu do synagogy.
Otec měl bar micva v libereckém
templu, když ještě chodil do školy. Rabín mu povolil přepsat text do latinky.
Pak už jen koupit u Poppera (dole u Nisy) oblek a před zrcadlem dělat grimasy.
To byl celý můj táta. Děda šel hrát karty, babička pila kávu, vedle v pokoji
pod okny na hrbolaté vozovce rachotily ještě koňské povozy a všude zvonila
přítomná tramvaj i tady, v Barvířské ulici.
Němci byli hluční, jako doma v říši.
S nimi to bylo zajímavé, rádi se poslouchali, měli rádi pevný režim, rozdané
karty a pravidla jednou provždy. Mučila je nejistota a sociální demokratická
strana, která chtěla změny, sociální jistoty. Chtěli je a zároveň nechtěli. Vše
nakonec rozhodla světová válka, krize a strach německých soukmenovců, co přijde
vznikem České republiky. Zradila je jejich vlastní německá buržoazie. Volila
raději Čechy, než nejistotu budoucnosti vlastní identity.
Později se stejné chyby vyvaroval K.
Henlein, když dal přednost argumentům nacistické strany Adolfa Hitlera. Vyhrál
a zároveň prohrál vše. Budoucnost Němců v Čechách, v kraji krásných textilií,
koberců a lidí, co tohle všechno uměli udělat. Tak to dopadá, když se učitelé a
knihovníci nedrží své profese a chtějí lepší a lepší. Dočkali se opaku, cesty
kamsi domů, kde 700 let nebyli ani na návštěvě, natož, že by uvažovali se sem
vrátit. Textil i ta těžká metráž tady zůstaly, byť už jen na chvíli. Tomu lze
jen těžko uvěřit.
Žádné komentáře:
Okomentovat