pátek 8. července 2016

Obchody a odchody




            Ach, ty naše Sudety, české Sudety plné Němců. Když se můj tatínek narodil, chtěli se místní Němci, stát součástí Rakouska, Německa, jen ne nové Československé republiky. Tak či onak, Beneš a dekrety prezidenta republiky, to později vyřešili po svém. Jednou a navždy. Teplice, Ústí, Liberec, Česká Lípa, Jablonec nad Nisou. Už se tu nemluvilo německy. Na úřadech, v obchodech, továrnách a v institucích jen  česky.

            Rok 1948 přitvrdil. Německý majetek obhospodařovali národní správci, pořád byly nutné potravinové a jiné lístky, aby se udrželo legální hospodaření státu, černý trh i tak prosperoval.

            Rok 1953. Rok výměny peněz, měnové reformy. Obchod se uskutečňoval v prostorách, jako za první republiky a protektorátu. Často v takových špeluňkách, že myši a jiná havěť tu žila beze strachu po celé generace. Zhruba tak 10 let po druhé světové válce začaly podniky bytového hospodářství tento majetek řádně spravovat. Nové dveře, větší okna, střechy... přesto dosavadní obchodní prostory už nevyhovovaly. Čím dál od města byly  horší a horší podmínky, prodejny byly stále ve stavu, v jakém  je republika převzala od Němců.

            Tatínek, ač byl vyučený tkadlec, zkusil prodávat zeleninu a později potraviny. Skončil v Pražské ulici v Liberci, v nejprestižnější ulici města, jako vedoucí prodejny Tuzex. Ta krátkou dobou v Liberci nabízela zboží z dovozu a naše exportní zboží za valuty, nebo za takzvané tuzexové poukázky převážně v sortimentu potravin.

            V polovině 60. let minulého století se setkal s rodinou rakouských skibobistů, kteří do města přijeli za sportem. Rozjaření sportovními úspěchy utráceli, a když zjistili, že pan vedoucí, hovoří líp německy než česky, družba pokračovala i u nás doma. Přátelství s touto rodinou z městečka St. Pölten trvalo velmi dlouho. Rodiny se navštěvovaly, a někdy počátkem r. 1968 byl tatínkovi nabídnut azyl v Rakousku v St. Pöltenu s možností řídit jedno z těch velkých super obchodních center při dálnici, které dnes známe i z okolí velkých měst i u nás doma. Naši se tenkrát dlouho rozhodovali. Tátovi bylo 50 let, řeč nebyla problém a známí jim zprostředkovali i hezké bydlení. A táta? Že si to rozmyslí.

            Tatínek nebyl žádný dobrodruh. Už jednou, v roce 1948, měl všechno připraveno k vystěhování do Chille. Zařízení tkalcovny, co  poslal napřed lodí, tam asi dodnes na nás čeká. Tehdy, ani o dvacet let později naši nikam neodjeli. K nám do Čech přijeli Rusové a táta, snad oprávněně napsal do Rakouska, že těch potřebných emigrantů z Československa bude víc, ať pomohou jiným. Bál se, ale zůstali jsme doma a víc se o tom nemluvilo. Asi jsme nebyli připravení a osud nám připravil hezký život i doma mezi svými. Když nyní chodím za rodiči na hřbitov a vzpomínám na jejich plány, pak si v duchu říkám, jak je dobře, že zůstali. Nezbohatli jsme a nepoznali cizí kraje, ale žili jsme spokojeně doma, jako většina našich známých a přátel.

            I u nás se zavřely staré prodejny plné myší a jiné havěti. Vyrostly jiné  zajímavé a krásné obchody, z nichž jeden nesl pečeť tatínkovy dobré práce. Nakonec i my máme na co vzpomínat, neboť u nás, z práce těch, co neodešli, vyrostl průmysl a obchod země, která mi nezevšedněla, která má na důchody a která zůstává v mé paměti jako jediná, kde jsem doma.

Žádné komentáře: