Jak
jste na tom vy se slintavkou a kulhavkou? Já tedy dobře. ,,Pokaždé mu to říkám
a on je snad úplně hluchej!“ To byla moje maminka a ten hluchej, co není
hluchej, to jsem já. Do školy ještě nechodím. O to víc mě zaujal poslední politický
proces s nepřáteli národa. Ani pětník bych nevsadil na Židy. Pokud bude málo
vody ve studních, na Vánoce malí kapři a mokrý sníh, budou za tím oni.
Následuje
mohutné trhnutí mou rukou. Šedobílá kaše se mi rozstříkla pod nohama, bláto mám
až pod bradou: ,,Ježíši Kriste!“, běduje maminka už podstatně tišeji, zmítá
mnou nizounkou ohrádkou s hustou kaší, snad z vápna a říká: ,,Jednou tam
zůstaneš a můžeš si tam i sednout.“
Stojíme
před smíšeným zbožím v naší vesnici. I tady, naproti Táborským, nedávno místní
svazáci instalovali pouliční rozhlas a ten od té doby vyhrává revoluční písně a
upozornění právě i na ty ohrádky plné vodokaše zamezující nebohým chovatelům
přenos infekce, jak říkají reakcionáři „z krávy na krávu“. Tak si v té kaši
pokaždé zadupu a zakřepčím. Pokaždé tím sice přivádím matku k šílenství, ale
zároveň od vrat našich domů odháním slintavku a kulhavku...
To
je tak. Mám jednu babičku Němku a ty berou všechno ukrutně vážně. Další babičku
mám Češku a ta si zase ráda čte
Švejka... Mám i třetí babičku. Ta je Židovka, přežila šoa a tudíž mě nechá dělat všechno. Jo, když třešně toho
roku zrály, tak se děly věci! Nadobro (to sotva) a navždy (s jistotou) mizeli
ze světa slavní a krutí vládci naši a ruští. Doma všichni potichu říkali – bude
líp. Hlasitěji to říkal soused, pan Martinec tak, že to slyšel kdekdo, a i někdo,
kdo to slyšet neměl. Pana Martince zavřeli a já se začal vyhýbat té
kulhavko-slintákové pasti. Maminka se otáčela a sousedkám tvrdila, že jsem malý
a že z toho ještě nemám rozum. Popravdě, přestal jsem pít mléko a už jsem se
jej do mé sedmdesátky nenapil...
Svět
se nezbláznil. Začaly se mi líbit holky. Tenkrát se nosily copy. Psali jsme inkoustem, do kterého se
namáčela pera a konečky copů holek, co
seděly před námi. Tresty se udělovaly exemplární a na stupínku před celou
třídou... Rákoskou přes dlaně. Bylo to svižné, probouzelo z nudy a hrdiny byli
ti, co necukli a nebrečeli. Třída uznávala hodnoty vlčí smečky. Slabé
vylučovala, ti propadli o třídu níž, a k nám zase propadli ti ze tříd vyšších.
Bylo to často milé bouřlivé vítání „slabších“ sourozenců z rodin, kde nedbali na kvalitu populace a
přibývalo stále stejných tváří a příjmení.
To
už jsem vyžadoval od maminky vyžehlený pionýrský šátek a poslouchal v rádiu, co
se děje ve světě za špatnosti. Rozhořčen jsem byl spolu s čínskými pracujícími,
provokačními přelety letadel USA nad jejich územím. Fascinovalo mě číslo čínského
vážného varování, které se v té době pohybovalo okolo 829 a dále pokračovalo.
Léta
běžela, přijely ruské tanky a nám, vojínům dvouleté základní služby, zapečetili
samopaly. Asi to tak bylo lepší. Uběhlo dvacet let, a pak vám někdo řekne,
abyste si zažádal o důchod. Držím se. Politice už vůbec nerozumím, máme psa a
ten mi nahradí, co mi schází. Stačí, když se před ním objevím s plným hrncem, nebo
se sáčkem s piškoty.
Žádné komentáře:
Okomentovat