úterý 30. srpna 2016

Nezaměstnaní ovládli ulice Liberce – Co psaly noviny v roce 1933


                



                Dnes už asi nenajdeme pamětníka. Před 83 lety se psal rok 1933 a vrcholila světová hospodářská krize. Na Liberecku stály i ty největší textilky a čeští a němečtí dělníci táhli za jeden provaz. Až při příštích parlamentních volbách dali němečtí soudruzi svůj hlas novému hráči, K. Henleinovi, který sliboval to, co dával dělníkům v Německu Hitler – práci a národnostní uvědomění...

                Pořád jsme ale na počátku roku 1933. V Liberci a okolí je obrovská nezaměstnanost, hlad a revoluční odhodlání do toho jít. Všude kolem ve světě se scházejí nezaměstnaní na tzv. hladových kongresech. Není tomu jinak ani v Liberci 2.března 1933, kde takto revolučně naladěných dělníků bez práce se sešlo 10.000, v Rumburku 6.000. (Čerpáno z německých komunistických novin Vörworts vycházejících v ČSR).

                Hladový pochod do Liberce začal už o den dříve. Dělníci z oblasti Nového Města pod Smrkem došli  až do Raspenavy, kde přečkali noc a ráno se spojili s dalšími nezaměstnanými z Frýdlantska na společné cestě do Liberce. Další masy dělníků mířily do metropole severu z Jablonecka, Semilska, z Andělské hory, Kryštofova údolí, Machnína, z oblasti Podještědí, Vratislavic  a Hodkovic. Všude na ně čekala policie a nepouštěla je do centra. Přesto se v ulicích Liberce shromáždilo tisíce demonstrantů a řečnilo se přímo v ulicích. Ve Felberově ulici i v Široké, před okny krajského soudu, před německým konzulátem pod bývalým Skloexportem.

                Všechna liberecká náměstí byla obsažena četnictvem. Kdo chtěl projít musel se legitimovat. Policie a četnictvo postupovali velmi tvrdě, ale s ohledem na velký počet demonstrantů a jejich rozhořčené vystupování se tehdejší silové složky vystříhaly použít krajních prostředků a nedošlo k žádným výstřelům ani z jedné ze zúčastněných stran.

                Hladový kongres v Liberci ukázal na neudržitelnost politiky československé vlády vůči pracujícím žijícím v Sudetech, kde národnostní politika, protěžující český kapitál oproti německému, byla i jednou z příčin, že většina obyvatel Sudet německé národnosti se radikalizovala  ve prospěch K. Henleina a jeho programu odtržení Sudet od ČSR.

                Vláda ČSR v roce 1933 nepochopila varování a sílu demonstrace nezaměstnaných a možná právě zde byl počátek onoho zla, které v říjnu roku 1938 vedlo  k odtržení Sudet od zbytku republiky a ke ztrátě obyvatel, což po prohrané válce v roce 1945 na dlouhá léta ovlivnilo hospodářský vývoj ČSR i aglomeraci severu Čech, Sudet, kde dnes žijeme.




Co všechno jsem stihl v jednom týdnu...




                Nebyla to cesta kolem světa za 80 dní. Jen jsem byl o 43 let mladší. Bylo mi 27, psal se rok 1973 a Liberec, město pod Ještědem, bylo stále městem padajících omítek a vzpomínek na ty, co odešli. Ano, to vše v jednom podzimním týdnu...

                Velice jsem se těšil a nezklamal mě liberecký hokej. Naši porazili CSKA Moskva,  mnohonásobného mistra SSSR, oslabeného o pár reprezentantů. Čekali jsme prohru a výsledek 5:4 Liberečáky opravdu překvapil. Od prvních chvil se naši bili jako lvi, ovšem dvě branky už v páté minutě první třetině byly předzvěstí, že prohra bude veliká. Dvoubrankový rozdíl ale ruské vojáky ukolébal, ti polevili a už to jelo. Našim se dařilo na co sáhli. Pomalu, ale jistě se toužebné stalo výsledkem - vyhráli jsme.

                Akce jednoho týdne pokračovaly. Naše město i jeho okolí má úžasné dějiny, které zapomínat by přinejmenším znamenalo šlapat si po událostech, které ač byly zdánlivými maličkostmi, pomohly světu jít správným směrem.

                Druhá akce bylo setkání s generálmajorem Bedřichem Johnem, rodákem z Chotyně. Beseda se konala uprostřed „Týdne mezinárodních dnů odboje“ v Hrádku nad Nisou. Na městské radnici pan generál John, který patřil k oněm španělákům, o nichž se vyprávějí legendy, tak jako např. o našem malíři Přibylovi. Oba dva rovněž patří mezi Liberečáky, kteří bojovali v mezinárodních brigádách proti fašistům jako vojáci legitimní republikové vlády Španělska. Po jejím pádu byli ve Francii zatčeni a uvězněni nacisty v koncentračním táboře. Vězení přežili a generálmajor John po válce odešel s odsunutými Němci do NDR, kde se aktivně zapojil do budování Německé demokratické republiky. V diskuzi zodpověděl spoustu dotazů.

                Z našeho kraje se aktivně zapojila do světových událostí řada jednotlivců na obou stranách konfliktů, které ovlivnily svět. Většina z nich už dnes nežije, přesto se jejich vzpomínky zachovaly a jsou součástí paměti na národa, nás všech. Často mají velmi osobní vztah k našemu regionu a teprve čas ukáže, jak moc jsou důležité při studiu regionálních událostí. A tak jsem v jednom týdnu navštívil dvě akce, které si myslím patří do výbavy každého patriota, každého, kdo má rád svůj kraj, lidi, kteří v něm žijí. Dějiny k nám promlouvají skrze činy našich sousedů, lidí z masa a kostí, které potkáváme, s jejichž dětmi jsme chodili do škol.

                Snad právě takové akce nás posouvají kupředu k porozumění světu, událostem, na které nejsme dostatečně připraveni, a které  by nás neměly přistihnout nepřipravené. Byť to byl jen jeden zápas v hokeji, či vyprávění starého pána. Je to součástí něčeho, co náš život obohacuje a dělá lepším.




pondělí 22. srpna 2016

Jak snadné je mít truhláře




                Tomáš Toth - truhlář, báječný kamarád, který naplňuje moji verzi v plném rozsahu. A pokud je pravda, že musel odněkud spadnout, aby později patřil mezi elitu, tak popravdě, má zlaté ruce a dobré srdce.  Zlaté ruce jsou vidět na první pohled. Jdete s ním po ulici, stojíte před okresním soudem, pořád je to on. Může pršet, padat sníh, kroupy, trakaře, každý kdo jde kolem vám ho závidí. Wartburg po opravě, přívěs a máte ho. Nerozlučná trojice, co umí vzít za práci a pokud dojde ke kolaudaci, vše je v  tom nejlepším pořádku. Truhláři se nerodí snadno, nepadají z nebe a přesto jich pár je. Poznáte ho, aniž se musíte složitě vyptávat jak se jmenuje.

                Každý, kdo kdy přišel ve styk se dřevem musí Tomáše chválit. Řeže jako bůh, vrtá, šroubuje jako klavírní virtuos, leští, montuje. Být svobodným děvčetem, tak riskuji, že mi Tomášova slečna rozbije ústa, ale jdu do toho. Jednoduše, až jednou bude olympiáda dřeva, pak vše má v kapse jeden muž, truhlář z Liberecka Tomáš Tót. Kdyby byl starší volal bych: „Tomáš na hrad!“ Takhle si počkám a budu se dívat na to, co umí, neboť dřevo pod jeho rukama zpívá.

                K tomu si vemte, jak dřevo voní. Je ho plná sednice. Voní po dříví v lese, jako bych si byl v cukrárně  dát kremrole. Tak jako voní nové auto v kůži sedadel a na palubní desce, tak voní dřevo v rukou truhláře. Jak pilně včelky nosí med, tak umí truhlář se dřevem. Je to moc hezký pocit, že dosud takoví lidé nevymřeli, že jsou mezi námi, a že jim ruce doslova hrají, když pracují jako tenhle truhlář, který to se dřevem skutečně umí.

                Znám Tomáše už tisíce let. Vůbec ani trošku není hloupý. I tady platí, že ten, kdo má rád historii nemůže být člověk špatný. Jeho znalosti z oboru leteckých konstrukcí a motorů včetně reálného uplatnění v období 2. světové války je překvapující a inspirující. V jeho věku je to i příslib pro další léta. Jsem přesvědčen, že o něm ještě v dobrém uslyšíme.

Pravdě do očí, úcta k soupeři




                Dědečkova maturita bylo téma, o kterém se doma nemluvilo. Snad i proto, že se mi už podruhé nepodařilo postoupit z prvého ročníku zdejšího gymnázia. Děda složil válečnou maturitu jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherské armády co nejdřív, jen aby unikl výuce na obchodní akademii, která mu, jak se mi svěřil, rovněž do hlavy moc nešla. Uvítal, když na frontu, kdes v Haliči dostal rekomando dopis se třemi otázkami, s jejichž odpověďmi si hlavu příliš nezatížil. Na otázky odpověděl stereotypně ve smyslu věty: Polibte mi zadnici. Odpověď došla během několika dní.: Blahopřejeme ke složení maturitní zkoušky na naší škole.“ Podpis, úřední razítko, oficiální blanket...

                Právě probíhají letní olympijské hry v Brazílii. Jak málo se liší svět dneška od toho před sto lety. Děda se postřelil, aby unikl z Karpat, kde se do sebe zakousli vojáci znepřátelených zemí. Olympiáda, pokud se nepletu, byla pouze v dobách míru, sportovci cvičili nazí a byli to čistí amatéři. To Západočeská univerzita v Plzni, to byli jiní hoši. Dobře oblečení, situovaní… Ani už se nepamatuji, kdože to na ně bonznul, že odtamtud hoši odcházejí, asi tak, jako můj dědeček - coby jednoroční dobrovolník s příslibem, že maturitu dostane i když jim napíše: Polibte mi....

                Tihle klerikální poslanci jako poslanec B. By si nějakou školu zasloužili, respektive titul, řád, postavení – všeobecné opovržení. Za dědečkovu maturitu se styděla celá rodina, on nakonec taky, proto jim k těm formálním otázkám napsal 3x polibte mi. To si klerikál B. dovolit nemůže, musí být viděn a viděn znamená být volen a on, protože nic jiného neumí, volen být musí...

                Nic, nic podstatného od dob povídek J. Haška se nezměnilo. Černoprdelníci na sebe lijí vědra svěcené vody a kde nic tu nic. To samé ta povedená univerzita v Plzni. Její absolventi, podvodní doktoři práv, soutěží s dědečkovým maturitním vysvědčením. Vyhrávají to na celé čáře a s olympiádou v Riu je to na plichtu. Tam zase soutěží o medaile arabští hrdinové, kteří odmítají podat ruku soupeři, sportovcům Izraele. Mohamedáni sportovci z celé arabského světa i ze státu, který neexistuje – z Palestiny. Ti by se ponížili. Nenávidí své protihráče a Židům ruce nepodají.

                Děda to maturitní vysvědčení, které jej téměř stálo život na frontě 1. světové války nikdy nikomu neukázal. Styděl se. Svět pokročil. Olympionici už dávno nesportují nazí, mír řadě z nich nic neříká a podání ruky taky ne. Úcta k soupeři, k sobě samému, už jako by byla zapomenuta.

                Spoléhejme se na naše potomstvo, že si vzpomene a tak jako my se smějeme hrdinům Jaroslava Haška, budou se mladí lidé smát hlupákům naší doby a držet palce opravdovým sportovcům, jednoročním dobrovolníkům, statečným chlapům, kteří se nebojí říct pravdu lidem do očí.

pondělí 15. srpna 2016

Trochu delší pozdrav z dovolené




                Zůstat mladým. Už mnohokrát jsem si řekl: Zůstat tak mlád - hubený, zdravý, tak akorát. Mít po vojně, mít fajnovou práci, holku, byt, rodiče, kteří za mě cálují, partu, která, co sobotu někam vyrazí. Mít zaměstnání, peníze. Kde hledat? Kde na tohle brát? Jako klukovi mi to ani nepřišlo. Tak nějak jsem si plánoval život.

                Když se nyní vracím ke kořenům a vzpomínám, kladu si otázku. Byl jsem to já? Bezstarostný, důvěřivý a lehkomyslný chlapec na fotografii z jakéhosi plesu. Co to asi vyprávím té dívce, co jí asi šeptám do vlasů? Tenkrát mi maminka čistila boty, táta vázal kravatu. Matka mi strčila do ruky padesát korun, svých jsem měl třicet, táta mi dal dvacku. Stovka nebyla málo a já ji chtěl s děvčetem na fotce utratit. Zda jsem ty peníze propil, či s dívkou prohýřil i jinak už nevím. Domů mě přivedl taxík. Takových sobot i nedělí bylo víc.

                Jo, dokud jsou rodiče a starají se, to se to tančí! A pak, že neexistuje něco, co dnes nazýváme komunismem. Nikdo nikdy to neviděl, ale v rodinách, kde děti rozmazlovali to takhle fungovalo. Bylo to doma, za dveřmi bytů a málokdo se tím chlubil. Příjemné, ale ve svazku mladých manželů po svatbě to nefungovalo. Málokterá mladá paní chtěla být stále za téměř nesvéprávnou a podřizovat se tchýni a manželovi, kterému sotva rostou vousy.

                Ale stejně to byla krásná doba. Televize nerušila, ten jeden, dva programy se daly bez rozpaků vypnout a věnovat se programu lepšímu – vlastnímu.  Nepatřím k těm, co výhod socialismu zneužívali, ale cítil jsem se v něm bezpečněji, byť jsem na něj nadával kudy jsem chodil, protože západ – to byl přeci západ. Džíny, elektronika, krásná letadla, tuzex, nová auta, barevné časopisy, košile pokaždé vyžehlené, maminkou pohlazené.

                Zůstat mladým. Bezstarostným. Co nám jenom scházelo? Snad doopravdy nic. Kdo chtěl a měl na to studoval, jiný se třásl zimou na nudistických plážích NDR, nebo měl spoustu malých dětí. Scházela zodpovědnost nést za své činy váhu svého jména. Skončila doba zaměstnání na věčné časy, mít kde bydlet, mít třeba i dvě chaty. Jo, mládí, které si neváží zdraví, míru, možností, sice omezených, ale jistých. Každá mince má svůj rub a líc, každý krajíc chleba namazaný po jedné straně, když upadne na zem, nemusíte ani hádat, kterou stranou dolů, do špíny.

                Je dáno mladým, aby se tím vším netrápili, viděli věci jednoduše, po svém. Aby nás, kteří je předběhli a jsou ty dýl, po právu nenáviděli. Věří, že svět už patří jim, neboť oni jsou ti chytří, vzdělanější, než jsme byli my. Mají telekomunikační možnosti, o kterých se nám ani nezdálo, stále studují, hledají, nosí boty, co se nečistí, nenosí kravaty. Mají svůj svět, jsou mladí, zdraví a často bezohlední. Závidím jim svět bez hraničních závor, bez povinností, bez dvouleté vojny, mír podaný jim na dlani, o který se nijak nezasloužili. Okna do světa mají otevřena dokořán.

pátek 12. srpna 2016

Něco málo o reklamě




                Bylo mi sotva pět. Těch 30 kilometrů autobusem z Prahy - Smíchova do Mníšku pod Brdy mě zmáhalo. Bylo horko, začínalo léto. Do ospalého městečka pod Skalkou zbývalo pár set metrů. Pasažéři v autobusu už vstávali ze svých sedadel, aby si protáhli kosti, z úložných prostorů nad sedadly sundali tašky s nákupy....

                Koukám na první domky v ulici před náměstím a v tu chvíli jsem ožil. Na zdi první stodoly byl namalován velikánský zubní kartáček, zubní pasta a něco připsáno velkými písmeny. Než se maminka stačila zorientovat co chci, přečetl jsem si to sám – Thymolin. Ano, to je reklama! Připadal jsem si jako Schliemann, objevitel Tróje. Tohle je reklama!

                Začínal jsem objevovat svět, ale doba reklamám nepřála. A tahle byla ještě stará předválečná, původní. Tatínek seděl na sedadle za námi. Pomalu a pohodlně se otočil, zaregistroval můj objev a opakoval po mně: „Thymolin. Jejda, že to tu vydrželo! Ta reklama určitě ještě pamatuje Masaryka.“

                To bylo moje první setkání s reklamou a ohromilo mě. Jako buržoazní přežitek byla vzata na milost mnohem později a byla kouzelná, naivní, jednoduchá. První s ní přišli exportní firmy, které vlastně ani nikdy s ní nepřestaly. Domorodec v Čechách ani netušil, jaké krásné polonahé dívky pomáhají prodávat naši bižuterii, sklo, becherovku, traktory firmy Zetor, motorky Jawa, látky, meruňkovici, krásné knihy, zbraně, náboje. Ale kde bych se já k takové úžasné reklamě dostal. Co si pamatuji, na sirkových krabičkách byla reklama na sovětské filmy, na dárcovství krve, mytí si rukou a abychom si Perličkou  čistily my děti zuby. Hotely měly své kulaté, obdélníkové reklamy na kufry. Působivá reklama byla na Alpu pro bolavé nohy a lihuprostá na ocet. Svou reklamu měla firma Benzina, cementárna, nejbližší vápenka.

                Nejvíc reklam si človíček jako já v polovině minulého století užil na oslavách 1.máje. Po průvodu jely pozdravit „svátek pracujících“ alegorické vozy. Mohu se vám svěřit - to byla reklamní bomba! Komunální služby, kominíci na valníku s komínkem, co jim padal, družstvo Sobol – korba náklaďáku s vycpaným medvědem, co objímal už lehce opilou medvědici – paní z telefonní ústředny, která bydlela v našem domě. Křičela, ať ji nelechtá, protože ji pořád sundával podprsenku z mývala. Oblíbený byl pokaždé alegorický vůz továrny na bonbóny Lipo z Ruprechtic. Tam se moc s obrazem doby bojující za mír zas tak moc nenamáhali. Za portréty Stalina a Gottwalda se vždy objevily ruce, které nám házely bonbóny, komprimáty z cukru a barviv.  Zoo Liberec vozila utrápené pelikány, zfetovanou opici, kozla Františka a dikobraza. Dikobraz byl taky časopis, kde se vysmívali špatným lidským vlastnostem. A lidé se smáli, aby se spíš o bodlinu toho živého nepíchli.  A tím legrace končila.

                Když  k nám před těmi zhruba třiceti lety přišla reklama, ta opravdová, tak jsme jen čučeli. Ve všech televizních programech se odehrávají krátké reklamní příběhy, které mohou a často jsou tak stupidní, že překonají i alegorické vozy z 1.máje padesátých let a to je co říct!

                Proto rád vzpomínám na reklamu na zubní pastu Thymolin z Mníšku po Brdy, která mě ohromila a zůstala mi v paměti jako důkaz, že v jednoduchosti může být i krása překonávající všechny rafinované nástrahy dospělých.

středa 3. srpna 2016

Vůně léta





                Když něco v létě zmokne, voní to. Snad jenom kožich psa je výjimkou. Zmáčená asfaltová vozovka
v našem městě voní kopcovitým deštěm z Ještěda.  Beton na stavbě, jako vyprané prádlo venku na šňůře, zahřívané sluncem. Příkop se plní vodou, pěšinka zmokla v lese a voní babiččiným borůvkovým čajem
s medem. Mraveniště, houby hadovky, lesní med v plástvích, květy černého bezu, myslivecký posed, vše mokré od deště se jen leskne. Z lesa se kouří, porostou houby. Stoupá odtud bílý kouř, jako ze Sixtinské kaple při volbě papeže. Je vidět na kilometry daleko.

                Když něco v létě zmokne, nesmíš hned mít po náladě. Vítr honí i vodu. Teče, kudy se jí zachce, z kopce dolů, snad i do kopce. Kapuci na hlavu, tkaničky do tenisek. Zebou vás ruce? V tom jste vedle. To není chladnou vodou, to strach přemohl vaše okoralá srdce. Nechce se věřit, že voda a vůně lesa jedno jest. Když něco voní, až srdce bolí není to práce pro profesora Pirka. Opravdu zvoní jenom budíček?

                Moře voní chaluhami a rybami plovoucími břichem vzhůru. Zahrada mojí babičky voní sušenou trávou a jezírky s lekníny. Babička přesto neměla ráda vodu v domě, ve sklepě. My děti, když v létě o prázdninách pršelo, hrály jsme v posteli karty, seděly na peřinách, které tak krásně voněly senem. Ze stropu na nás padala omítka, pavouci, pod postelí běhaly ještěrky, na záclonách seděli motýli, povětšinou otakárci fenykloví.

                Vše kolem voní, když se suší bylinky, kůra stromů, jablka čerstvě natrhaná leží v košíku v síni hned za dveřmi. Když zaprší pořádně, to se pak radují i Číňani, kteří ve vodě na polích pěstují rýži a veliké žáby, které hlasitě kvákají. Léto je setsakra krátký čas na to, abychom žehrali, že občas zaprší, že nám to urousá ponožky.

                Veselme se! Co nevidět opět zaprší a dokud nepadají trakaře, děj se vůle boží. Porostou okurky i
v lese houby, kytky před okny, muškáty za okny. Když ono voní v létě skoro všechno, kromě mokrých bot a gumových galoší. Voní a usmívá se soused, který zmokl. Sousedka se zlobí, že jí zmoklo prádlo. Mokro je proces, který voní, jako právě posečená tráva.

                Tak nějak to máme ve smlouvě s vodou. Voda z našich potoků a řek hasí žízeň. Voní po mamince, co dávno už není, po tátovi. Je darem dětem, kterým nevoní ráno vstávání, a přesto by se po lodičkách na vodě utloukly.

                Když nezaprší, vysychají kaluže a přichází doba, kdy fouká ze všech stran. Není čas na písničky. Často zamrazí v kostech náhlý chlad, vůně lesa, z pole dým páleného listí, jinovatka, květy mrazu na oknech aut. Vůně léta je však stále s námi. Je v kapsách,  v rukavicích, pod čepicí, na pískovištích, v hračkách zapomenutých na hřištích. Půjde s námi, až do příštího sněhu. Zazvoní až zvonkem vánočním. Pohladí, políbí, obejme a sílu předá těm, co zestárli. Ať voní deštěm, ve sněhu, vánici a připomíná dobu léta, kdy jsme byli mladí.