pondělí 22. srpna 2016

Jak snadné je mít truhláře




                Tomáš Toth - truhlář, báječný kamarád, který naplňuje moji verzi v plném rozsahu. A pokud je pravda, že musel odněkud spadnout, aby později patřil mezi elitu, tak popravdě, má zlaté ruce a dobré srdce.  Zlaté ruce jsou vidět na první pohled. Jdete s ním po ulici, stojíte před okresním soudem, pořád je to on. Může pršet, padat sníh, kroupy, trakaře, každý kdo jde kolem vám ho závidí. Wartburg po opravě, přívěs a máte ho. Nerozlučná trojice, co umí vzít za práci a pokud dojde ke kolaudaci, vše je v  tom nejlepším pořádku. Truhláři se nerodí snadno, nepadají z nebe a přesto jich pár je. Poznáte ho, aniž se musíte složitě vyptávat jak se jmenuje.

                Každý, kdo kdy přišel ve styk se dřevem musí Tomáše chválit. Řeže jako bůh, vrtá, šroubuje jako klavírní virtuos, leští, montuje. Být svobodným děvčetem, tak riskuji, že mi Tomášova slečna rozbije ústa, ale jdu do toho. Jednoduše, až jednou bude olympiáda dřeva, pak vše má v kapse jeden muž, truhlář z Liberecka Tomáš Tót. Kdyby byl starší volal bych: „Tomáš na hrad!“ Takhle si počkám a budu se dívat na to, co umí, neboť dřevo pod jeho rukama zpívá.

                K tomu si vemte, jak dřevo voní. Je ho plná sednice. Voní po dříví v lese, jako bych si byl v cukrárně  dát kremrole. Tak jako voní nové auto v kůži sedadel a na palubní desce, tak voní dřevo v rukou truhláře. Jak pilně včelky nosí med, tak umí truhlář se dřevem. Je to moc hezký pocit, že dosud takoví lidé nevymřeli, že jsou mezi námi, a že jim ruce doslova hrají, když pracují jako tenhle truhlář, který to se dřevem skutečně umí.

                Znám Tomáše už tisíce let. Vůbec ani trošku není hloupý. I tady platí, že ten, kdo má rád historii nemůže být člověk špatný. Jeho znalosti z oboru leteckých konstrukcí a motorů včetně reálného uplatnění v období 2. světové války je překvapující a inspirující. V jeho věku je to i příslib pro další léta. Jsem přesvědčen, že o něm ještě v dobrém uslyšíme.

Žádné komentáře: