čtvrtek 29. září 2016

O budoucnosti nejen na pohlednicích




            S odsunem Němců odešla radost z cestování. Ubylo aut. Děti si hrály na vozovce, kudy jelo tak jedno auto do hodiny. Na cestě z Hrádku nad Nisou do Liberce jste nepotkali jiné motorové vozidlo. A to byla ke spatření trofejní německá vojenská obojživelná auta, americká s dřevěnými bočnicemi, auta na dřevoplyn, nádherné motorky se sajdkárami a různá motokola.

            Sám jsem si mnohokrát vyzkoušel sezení mimo kabinu auta na nouzovém sedadlu, tváří k autům, která jela za námi. Bylo to sedadlo výklopné, úložný prostor, do kterého bylo velmi riskantní cokoli dát, přesto jsem v něm jako dítě rád cestoval.

            Vše postupně změnila auta Tudor a Minor, dlouhá životnost předválečných tatrovek, škodovek a  aerovek, vozů cizích značek, jako třeba oplů, manů, aut převážně německých značek. Do konce padesátých let minulého století se stále ještě dala srovnat doprava osobními a nákladními auty, s dopravou koňskými a kravskými potahy, bez ještě neexistující kamionové dopravy. V té době naprostá většina výroby opouštěla továrny v nákladních vagonech po železnici.

            Byla to doba naprosto nepochopitelná pro současného člověka. Struktura dopravy osob a nákladů se za posledních padesát let naprosto změnila. Jako sběratel historických pohlednic mohu říci, že už naši otcové a dědové zhruba před sto, sto dvaceti léty viděli tehdejší dopravu jako neúnosnou a na „pohlednicích budoucnosti“ téměř každého města plánovali visuté koridory závěsných automobilů, tramvají, letadel, vznášedel, která města naplňují cestovním ruchem domácích, ale i vždy potřebných zahraničních turistů. Obrázky na pohlednicích jsou plné letadel (dvoj- i trojplošníků), vzducholodí, balónů tak, jak si naši předci představovali přepravu z místa na místo za sto let. Úsměvné a inspirující pohledy do budoucnosti.

            Po železničních kolejích se ještě prohání parní lokomotivy, ale potraviny po městě stále rozvážejí kůň, kráva, pes, oslík, popřípadě i kozy. Mezi nimi si hrají děti s obručí, lidé už cestují tramvají, jiní mávají z ponorky, z lodí na řekách, na přehradách, třeba z té liberecké.

            Budoucnost. Svět doznal v uplynulých sto letech v přepravě osob a materiálů snad největších viditelných změn. Paradoxně k tomu přispěly i dvě světové války, které posunuly  dopravu na přední místo v přesunu vojsk a vojenské techniky v co nejkratším možném časoprostoru. Samotná výroba současných osobních aut, se od dob honosných kočárů, do kterých se zapřahal kůň,  změnila především v pohonné jednotce - od benzínového motoru po elektromotory a auta využívající stlačený plyn. Vozidla hromadné dopravy pokořila představivost i těch nejodvážnějších „pohlednic budoucnosti“. Je otázkou, kam až zajde automobilismus budoucnosti, doprava našich dětí a jejich dětí. Kam se posune dopravní ruch příštího století? Je možné zvětšit kapacitu současných cest, nebo se v budoucnosti lidé budou přepravovat jinak? Umět tak nahlédnout do budoucnosti, asi bychom byli velmi překvapeni.

středa 28. září 2016

Kdy u nás v Sudetech nepršelo?




                Tak abychom si rozuměli, dřív pršelo víc. V šedesátých letech jsme si koupili na vesnici konfiskát, dům se špatnými okny, která od války nikdo nenatřel a pan Balík, co se ho zbavil, za něj od nás dostal balík. Čtyřicet tisíc, asi třicet tatínkových měsíčních čistých výdělků.

                Dům měl slušný dřevěný plaňkový plot ohraničený kamennými sloupky, o které jsme s klukama od sousedů odpalovali duté klíče s hřebíkem v duté části, plněné čímkoli, co bouchá. Jak klíče, tak sloupky ale byly z kvalitního materiálu. Nikdy se nám to ruce neroztrhlo. Kočky a psi dostávali z naší produkce amok, ale rodiče nám nic nezakazovali - za mlada dělali totéž.

                Když pršelo, tak to pod Ještědem klouzalo. Voda umí padat kolmo dolů. Jinak pršelo včelám pana Reichla u kostela, jinak Jílkovi, jinak dole u Pfeiferovy opuštěné továrny, jinak v naší ulici panu řídícímu Glosovi. Když pršelo, letadla z blízkého libereckého letiště nelétala, ale ta bytelná, víc z kovu než z papíru, ta si troufla až nad náš barák. Z letadel  do okolí padala spousta parašutistů.

                Déšť byl doma v našem kraji u všech významných událostí. Kazil nám dětské hry, prázdniny a oslavy. Jestli měli dospělí obavy z deště při manifestacích pracujících před radnicí, pohřbech, oslavách 1.máje, VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce), co jsme měli říkat my, kluci, když jsme plánovali dobrodružné výpravy třeba za ovocem do vedlejší vesnice, ale kvůli velké vodě po dešti tam byli hasiči, kteří ovoce orvali sami a ještě byli za hrdiny? Svět je vůči slabým a malým nespravedlivý. Pokaždé se najde někdo, kdo je chytřejší víc, než nejchytřejší z nás. Rádi dospělým poradíme, třeba jak to bylo s deštěm za našeho mládí. Ti o málo starší si zpívali  „Poručíme větru, dešti“. A co? Nepovedlo se. Volali to i v průvodu na 1.máje a lidé se jim smáli.

                Nebo pršelo do baráku. Jedna taška na střeše a zrovna ta důležitá byla uvolněna. Nenašli ji. Kdyby řekli, my o ní věděli. A jak to dopadlo? Dali opravit celou střechu a stačilo málo, říct: Vléz tam nahoru, budeme tě jistit, jsi malej, ale statečnej, podívej se tam i pod vikýř. Neřekli a zacvakali, mnohem víc.

                Když pršelo, tak rostly v lese houby, žel rostla i tráva, která se musela posekat a usušit. No, a kdo ji musel při sušení obracet? Ano, my kluci, co si přáli, aby pršelo a všechno to shnilo. Když pršelo, nosili jsme holinky, pokaždé o něco větší. Pěkně se v nich chodilo, legračně, jako na zámcích v bačkorách o pět čísel větších než byla vaše bota.

                Dřív pršelo víc. V barácích po Němcích se musela měnit okna co nejdřív. Lidé na Němce nadávali, ale nemuseli. Kdyby se o okna starali, neteklo a nefoukalo by jim do domu. Už si moc nevzpomínám, ale o dešti se zpívaly moc hezké písničky, hrávalo se o dešti divadlo, po dešti pokaždé vysvitlo aspoň na chvíli sluníčko. V neděli a později, když už i sobota byla dnem, v němž se nechodilo do školy a do práce, pršelo celý víkend. A když vše uschlo, čekalo se, kdy už zase zaprší...

Poděkování rodičům a prarodičům, byť žili na obyčejné vesnici




                Když se venku zešeřilo, bylo to na vesnici pokaždé stejné. Zabouchla se vrátka za posledními, zachrastil řetěz na vratech. Obešel se dvůr, co kdo měl to nakrmil a pozavíral. Staří si pustili radio, někdo se umyl, převlékl se do nočního, rozestlal peřiny, dolil kytkám vodu. Venku vítr rozfoukal listí, ohýbal větve a vítězně skučel, zpíval, snad i plakal v oknech, co ještě nebyla zatlučena hřebíky naplno k sobě, vyložená mechem a suchým listím. Opíral se o naštípané dřevo v hranicích podél stěn domků, foukal do nedodělků, co čekaly, až oschnou a přijdou na půdu pod střechu k senu, nebo do kůlny, podle potřeby chalupníka.

                Tma přišla mezi domky brzo. Obecní světlo se houpalo na sloupech a pomrkávalo jen spoře, lidé už nevycházeli na ulici. Jejich svět už byl pro dnešní den dán a neměl být měněn. Dům od domu se stal malou pevností, vězením i tvrzí, která po zavření okenic na oknech vskutku dělala dojem, že vesnice čeká noční přepad jezdců kradoucí stáda krav na pláních dalekého Mexika. A přitom šlo jen o zaběhnutý rituál na řadě  vesnic českého venkova.

                Babička, maminčina maminka, žila právě v takové vesnici a pokud ji tatínek přivezl k nám, do českých Sudet, nemohla si zvyknout na prostředí zcela jiného života, než ve kterém byla zvyklá žít. Pokaždé když odjížděla, politovala maminky a děti, že zde musí žít a nesmírně se těšila, jak na lavičkách, na náměstí si popovídá se sousedkami a rozebere, proč se dcera nepřestěhuje zpět domů...

                Ach, babičko, jak moc jsme ti nerozuměli a chtěli si večer rozsvítit a povídat si. Povídat ano, svítit zbytečně ne. Babička povídala a kdo znal ji a trochu i mě, pokaždé si říkal: Bože, ti dva jsou si ale podobní! Já si toho nevážil, já viděl jen ten šátek na hlavě staré paní a hůl, bez které se bála na chodník. Dnes po šedesáti letech jsou všechny pochyby ty tam a je to má drahá babička se vším všudy. Schází mi. Živí mi ji připomínají. Tak to chodí asi ve všech rodinách.

                Podobáme se svým tatínkům a maminkám, děláme stejné chyby babiček i dědečků. Stárneme. Máme jen málo času si s nimi sednout a než jídlo trochu vystydne něco málo si říct. Stává se, že už tu nejsou. To si pak  říkám, jsou tu dušičky, popovídáme si tam... Ale všechno je jako vždy jinak. Prší, nebo musím někam jinam. Snad budou úspěšní ti v další generaci. Bůh suď v čem jsme jim to ztížili. Asi i tím, že mají skoro všechno o čem jsme my ani nesnili. Vše v jedné, jediné generaci.

                Babičko, dědo, mámo, táto, díky za to, co jste pro nás udělali. Především za mír, který není samozřejmostí. Za to, že jsme v míru vyrostli, za naše děti a jejich děti, co si žel myslí, že mír je samozřejmostí. Není, a proto vám patří naše díky.


Božena Němcová jubilující (retro)





Za pár měsíců to bude 128 let, co se spisovatelka Božena Němcová ocitla v jiném světě než dosud znala. V Liberci. Spíš než Liberec to byl po německu Reichenberg, město, které jí doslova bralo slova z úst. Po celou dobu pobytu je ohromena politicko-hospodářskými poměry, které určovaly chod společnosti, navíc rozdělené bariérou dvou naprosto odlišných jazyků. Bariérou – barikádou mezi chudými a bohatými, hromaděním majetku jedněmi a nesmírnou chudobou druhých. Okázalým životním stylem majitelů továren, obchodů, živností, kteří i své němectví povýšili na soudní verdikt kdo komu co dluží, kdo komu dal práci, dřinu a pot, špínu, nemoci, předčasná úmrtí. Kde se kdo narodil, k čemu je kdo svým narozením předurčen, zda to byla postel s prachovým peřím, či díra ve stodole na kraji Liberce či Jablonce.

V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.

Po návratu z Liberce do Prahy je Božena Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního, kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.

Božena Němcová nebyla jen autorkou Babičky a ženou, která položila na rakev K. H. Borovského trnovou korunu, aby veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani nedovedeme představit.

Poděkování naší generace patří i této ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno, „ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.




Ke kalení kos používali minerálku (retro)




Asi neuhodnete, kde se tak dělo. V Novém Městě pod Smrkem, v obci s pevným datem zrození poctivého jména obce v roce 1901. Už žádné u Frýdlantu v Čechách, ale zcela konkrétní „pod Smrkem“. Až tak... Jo, staré Rakousko! Jak říkávala babička: „Tehdy deset deka salámu, to bylo salámu!“ Už žádná liščí nora, ale jméno odpovídající tradici. Hornické město vybavené patenty s historií sahající až kamsi do středověku 16. století, kdy zde těžili cín.

Ponejprv šachty, pak do země zapuštěné boudy a brlohy horníků se postupně měnily v regulérní ulice. Frýdlantský majitel všeho, kam oko kolem dohlédlo, v letech 1584-1592 městečku přál a tak jej vybavil privilegii k ulehčení svízelného středověkého způsobu života. Je s podivem, co ve středověku musel člověk přežít, aby mohl ráno vstát a jít do práce.

Cínu bylo vždy pomálu a vykutat jej z hory byly galeje. Ale všeho do času. Nestačili horníci znalí ani importovaní. Cínu ubývalo a nepomohly ani bonusy, prémie či benefity (stravenky tehdy nebyly). Místní počali hledat obživu převážně ve výrobě látek či tak, že kuli kosy, které zakalovali minerálkou, která jim pramenila za humny. A pramení tam dosud...

Městečko vzkvétalo a rostlo. Látky, to bylo obecní terno. Už i proto, že tehdy, počátkem 19. století, nebyla vietnamská natož čínská konkurence možná. Kronika uvádí 103 tkalců pracujících pro faktory libereckého Liebiega. Jeden z místních podnikavců, Ignác Klinger, se vyšvihl nad ostatní a investoval do výroby bavlněné příze. Během pěti let zaměstnával na 700 domácích tkalců a kooperoval s Liebiegem. V roce 1862 si postavil vlastní fabriku s pěti sty stavy. Firma expandovala do Boleslavi, do Itálie a snad i do Ameriky a Afriky.

Lidé v Novém Městě se měli dobře a záhy to bylo vidět i na přírůstku obyvatel. V roce 1910 zde žilo 5657 obyvatel. Roku 1902 přijel do města první vlak, o rok později si místní mohli pustit plyn, v roce 1905 telefonovat. V roce 1906 si pro změnu mohli otočit kohoutkem nad umyvadlem a právě dokončený vodovod jim dodal pramenitou lahodnou vodu. Protože vody bylo dost, postavili si novoměstští zpod Smrku v roce 1911 k té vodě i skvostné lázně a zajímavé je, že v témže roce i spořitelnu. V roce 1913 začal v místě působit Okresní soud, o rok později začali vycházet místní tisk (regulérní noviny) a nepřijít v tom roce 1. světová válka, mám za to, že dnešní hejtman Libereckého kraje nesídlí u Nisy v Liberci, ale v městě pod Smrkem.

Zjednodušíme-li to, byli novoměstští jednou nahoře, podruhé sestoupili o něco níž, aby si příště razantně poskočili vzhůru. Nyní to mají skrze otevřené Jizerky blíže k Varšavě než k Praze a tak to může být v příštích stoletích ještě zajímavější. A kdyby ne, kosy na sekání trávy jsou potřeba vždy a pokud vím, jejich kalení místní minerálkou je patentované a přiznané jen novoměstským, toho času pod Smrkem. Jubilujícím!




Epizoda z dávných let (retro)






Roku 1247 se proti českému králi Václavu I. Vzbouřila většina šlechty. Povstání se zprvu zdařilo a vše spělo k vyhlášení Přemysla Otakara, syna Václavova, za českého krále. Nakonec to dopadlo tak, že České království mělo v tu dobu krále dva – otce a syna. Staršímu králi zůstali věrni jen někteří velmoži. Mezi nimi i rod Markvarticů a z nich především Havel Jablonský, který asi roku 1241 vystavěl s bratrem Jaroslavem, předkem pánů z Valdštejna a s Markvartem, zakladatelem rodu pánů z Vartemberka hrad Lemberk. Později se k nim přidali i páni z rodu ostrve (Ronovci), bratři Jindřich a Častolov, synové Smila, kteří dříve od krále obdrželi správu severního pohraničí. Ronovci sídlili v Budyšíně a Žitavě.

K těmto mužům, tak významným pro dějiny Libereckého kraje a Lužice patřil i míšeňský biskup. Jejich přičiněním, odvahou a věrností svému slovu se nakonec stalo, že mladý nedočkavý princ Přemysl Otakar se musil podrobit otci, jehož vláda nad Českým královstvím byla obnovena v roce 1249.
Král Václav nezůstal svým zachráncům a spojencům nic dlužen. První co udělal, bylo darování půdy těm přátelům, kteří ji dosud jen obhospodařovali. Markvartici (z Lemberka) dostali celé Podještědí a Podkrkonoší, míšeňský biskup obdržel půdu z druhé strany Jizerek (dnes polská část). Ronovci vše na sever od Ještědu, mimo jiné Liberecko a Frýdlantsko včetně celého „Záhvozdí“. Vcelku to bylo území zahrnující severní Čechy na sever od Bezdězu k pramenům Sprévy na západ k Labi. Území získané Ronovci povzneslo rod nad ostatní. Žitavští páni bratři Ronovci z Rodu ostrve ve svém majetku však neudrželi toto dominum dlouho.

Jindřich zemřel po roce 1252 a jeho potomci, páni z Lichtenburka vládli na Čáslavsku. Častolovovi synové dědili společně stejným dílem i přízvisko „Ze Žitavy“, později dědili i majetek. Hynek vládl krajině za Bezdězem a stal se otcem předků Pánů z Dubé. Častolov II. Dostal kraje východní a vystavěl hrad Frýdlant v Čechách. Chval zůstal pánem v Žitavě a v Lipé (Česká Lípa). Vystavěl hrady Ronov, Ojbín a Grabštejn (původně pojmenovaný Ulsitz). Dal zřídit i novou cestu do Žitavy přes Ojbín do Lípy a k Praze. Nejmladší Albrecht dostal území v České Lípě a peníze, za které si koupil Liběšice u Litoměřic.

Jak rychle Ronovci zbohatli, tak rychle je majetku po smrti Václava I. Nový král Přemysl Otakar II zbavil. Učinil tak hned po svém nástupu na trůn v roce 1253. Těžce nesl, že se jeho otec vzdal pohraničí a požitky z „kolonizace“ šly do jiných kapes než královských. Ujal se vlády jako skutečný podnikatel a manažer. Na odebraném území začal výrazně podnikat. Zakládal města (například Hrádek nad Nisou), rybníky, obce a kláštery jako místa vzdělávání i obchodu. Vykoupil darované pozemky a odňal pravomoci k nim. Častolov přišel o Frýdlantsko, Chval o Žitavsko (kromě Ojbína). Žitavě král udělil práva královského města a nechal město opevnit. To vše po roce 1267 neboť do té doby se Ronovci ještě psali „Ze Žitavy“.

V Žitavě se narodil Petr, později opat zbraslavský, český dějepisec 13. století. Přemysl Otakar II prodal ve známé kauze Frýdlant v Čechách míšeňskému šlechtici Rudolfu z Bibrštejna, který sice zaplatil, ale nedostavil se, jak zněla kupní smlouva, na pomoc svému vladaři na válečné pole.
Střední Žitavsko s Grabštejnem prodal jinému šlechtici z Míšně, Jindřichu z Rotova, dědičnému purkrabí na hradě Doníně a protože Frýdlantsko bylo od Žitavy dost daleko, byl ve 13. století postaven hrad nový, menší - Hamrštejn a malé městečko Reichenberg – Liberec.

To bylo jen malé nahlédnutí do dějin našeho Libereckého kraje, území, kde žijeme a které žilo svůj osobitý život daleko, daleko před námi problémy ne menšími, než kterými se trápíme my. Rozhodně nešlo o kraj, kde se nic nedělo a kde by lišky dávaly dobrou noc.



Pramen: Dr. J. Šimák, Profesor Karlovy Univerzity „Nejstarší historie Horního Ponisí“

neděle 25. září 2016

Na světě je pořád krásně




                Dvacáté století oslavilo svou polovinu. Sněží. Maminka otevřela okno a nechala vločky létat dovnitř. Záclony byly odsunuty z jedné strany a nic nebránilo prvním sněhovým vločkám usedat na mou hlavu, na hračky, které jsem měl rozházené kolem sebe. ,,Mami ono opravdu sněží!“ Byly mi čtyři roky, moc sněhu jsem nepamatoval nové věci mě nadmíru zajímaly.

                Maminka zatáhla záclonu, aby na ni nepadal sníh a začala vyprávět. Venku se čerti ženili, sníh už nepoletoval, ale padal vodorovně. Svět kolem byl náhle bílý, celičký od země po koruny stromů a výš a výš jenom bílá, neprůhledná stěna z bílé kaše. „Mami já se bojím. „Ale jdi, jsi už velký kluk, kluci se nesmí bát, budou z nich jednou vojáci. Až vyrosteš tak budeš vojákem.“ „Už nechci, nechci být vojákem.“ Maminka se bavila a ptala se dál: „Když ne vojákem, tak čím bude můj malej klučina?“ Sebral jsem veškerou svou odvahu a mamince se postavil: „Budu jako děda. Budu správcem židovského hřbitova. Židi už nejsou, zůstali v Terezíně a děda dělá prd.“ A už jsem ji měl. Záhlavec, čili pohlavek přiletěl větrem směrem od maminky, s dovětkem: „O tom si ještě popovídáme!“

                Nebyl jsem z toho moudrý. O něčem se doma nemluvilo, o jiném jen německy, o něčem jen potichu, hodně potichu. Zoufale jsem přemýšlel do čeho jsem to já čtyřletý trouba šlápl. Co jsem řekl a neměl. Maminka mě pohladila po vlasech. Úplně mimo diskusi byl tatínkův kamarád, který pomáhal, kde se dalo. Hlavně dědovi na hřbitově.

                Maminka mi vzala hlavu do dlaní a pošeptala mi do ucha: „Jsi moudrý chlapeček, budeš léčit nemocný maminky a tatínky.“ Zklamal jsem. Nestal jsem se lékařem a maminka umřela nemocná a stará. Pomocník dědečka se na hřbitově oběsil, prý se mu vrátil rozum a on si vzpomněl na Osvětim. Tatínek budoval pár let intenzivně socialismus v Jáchymově, potom, už jako převychovaný pracoval i v Totexu u soustruhu, později prodával metráky zeleniny.

                Pokaždé, když sněží, stojím u okna a aspoň na chvilku si otevřu. Sníh létá dovnitř, já sedím v křesle a  padá mi do vlasů, na knihy rozházené kolem mne v pokoji... Jen maminka mi tu schází. Vítr fouká čím dál silněji a mně už chvilku trvá, než vstanu a okno zavřu. I pak se ještě dívám, na to jak se čerti žení a jak  stromky venku na zahradě za ta léta vyrostly. Maminko, táto, dědečku i ty pomocníku, který jsi se vrátil. Odešli jste postupně všichni.

                Venku sněží a já znovu otevírám okno, abych se nadýchal větru s tou bílou hustou kaší. Maminko, táto, natahuji ruku do bílé tmy, abych ji spojil s vašimi. Je mi smutno. Starému člověku se stýská. Přestalo sněžit. Vidím děti, jak staví první kouli na druhou a záhy i třetí. Po chvíli  stojí sněhulák, úplně ten samý, co jsme stavěly i my, děti, před mnoha a mnoha lety.

 

čtvrtek 22. září 2016

Zaručená výhra (retro)




 „Haló, to je pan Dřeváček? No, výborně! Tady je Jarmila Měkosrdcatá z veřejně prospěšné společnosti Tři kroužky a pět koleček. Máte minutku, pane Dřeváčku?“ Nečekaje na odpověď řinou se z telefonu další slova:“Mohu vám položit dvě otázky?“ Tu dámu na druhé straně v monologu nic nezastaví. „Myjete se, pane Dřeváčku a často?

Než stačíte zavěsit, monolog se změní v soutěž o ceny: Hned vám položím otázku, na kterou stačí odpovědět stručně: ano-ne. A pokud odpověď neznáte, mohu poradit. Znáte léčbu práškovým cukrem? Neznáte. Výborně! V tom případě jste zařazen mezi výherce dárku od nás (od firmy Tři kroužky a pět koleček) v hodnotě, držte se, pane Dřeváčku! V hodnotě 3.000,-Kč. A pokud se dostavíte 5 minut před předáním, bude cena dárku, vzhledem k našemu úspěšnému trvání na trhu (3 měsíce) navýšena na 5.000,-Kč! Do týdne čekejte telefon, zda jste byl vylosován a pozván na slavnostní večeři spojenou s předáním osobního dárku.“

O týden později:“Haló, pane Dřeváčku, mohu vám gratulovat! Už nyní jste majitelem překvapení v ceně 5.000,-Kč. Cena vám bude předána v restauraci U Horkého buřtu 34.15. tohoto roku v 18 hodin. Bude vám podána chutná večeře, pouze si platíte pití. Počítejte tak s dvouhodinovým posezením v příjemném prostředí. Naši zaměstnanci vás při něm seznámí s převratnými výrobky naší firmy Tři kroužky a pět koleček.“

Když se dáma nadechla, aby mohla pokračovat, skočil jí pan Dřeváček do řeči: „Děkuji vám za nabídku, ale já si přijdu jen pro ten dárek, co jsem vyhrál v soutěži o osobní hygieně. Ani se neposadím, nepovečeřím, pouze si vezmu svou výhru a půjdu.“

Dáma na druhé straně telefonu nic neubrala z kadence rychlopalného kulometu a vmetla panu Dřeváčkovi do tváře, respektive do ucha, slova hodná admirála Nelsona: „Tak to nemusíte chodit vůbec. Za těchto okolností nedostanete nic“, a jemně, velmi jemně položila sluchátko, a pokud se pan Dřeváček nepřeslechl, poslední, co ta kultivovaná dáma řekla na jeho adresu bylo: „Anděli!“, což mu připomnělo, že mu dochází toaletní papír a mýdlo...

Liberec - hlavní město provincie Deutschböhmen aneb 28.říjen v Libereckém kraji (retro)




 Před několika dny odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připomeňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti.

 Značná část německé populace v pohraničí nechtěla akceptovat hranice nového poválečného uspořádání Evropy a důrazně žádala jejich změnu ve prospěch nástupnického Rakouska a tím i legalizaci „provincie Deutschböhmen“ na území vzniklém z oblastí Liberecka, Ústecka, Litoměřicka, Českolipska, Mostecka, Děčínska a Karlovarska. Severočeská část s centrem a hlavním městem. To bylo v Liberci. Zde sídlila vláda v čele se zemským hejtmanem Rafaelem Pacherem, kterého ve funkci záhy nahradil už 6.listopadu Dr. Longman von Ausen.

Liberecká zemská vláda od samého počátku svého působení se potýkala se značnými potížemi. Především šlo o zásobování potravinami a odbytiště průmyslové výroby. Naopak v oblasti samosprávy svůj vliv upevnila. Vydala i vlastní peníze v hodnotě 5, 10, 20 a 100 korun, ale hospodářskou situaci v „provincii“ to nezlepšilo.

 Problémy nastaly i v dopravě. Na ochranu obyvatel byly zřízeny oddíly dobrovolníků a občanské gardy. Téměř celý program vlády „provincie Deutschböhmen“ byl jenom snem. Nebyl čas na jeho naplnění. Myšlenka odtržení pohraničních oblastí ČSR a jejich připojení k Rakousku nenašla ani podporu u německých průmyslníků, kteří se naopak vyslovili pro Československou republiku.
 Od počátku listopadu 1918 začala československá vojska s postupným obsazováním pohraničí, které přešlo zcela do českých rukou do konce roku 1918. 3. listopadu došlo na slavnostní shromáždění před radnicí v Českém Dubu k rozpuštění německého obecního zastupitelstva a o dva dny později k rozpuštění německého zastupitelství v Bezděčíně. 8. listopadu byl obsazen Sychrov, 10. listopadu Hodkovice nad Mohelkou. Pomyslná hranice mezi ČSR a libereckými separatisty procházela Vápnem, Světlou, Rašovkou, Hodkovicemi nad Mohelkou, Pelíkovicemi, Bezděčínem, Frýdštejnem a Malou Skálou. Ochranu hranice zajišťoval čs. vojenský oddíl, který zadržoval hlídky „volkswehru“, které z obsazeného Ještědu pronikaly na výzvědy do okolí.

13. prosince 1918 čs. vojsko obsadilo Dlouhý Most a horskou chatu na Ještědu. Po těchto a dalších nepříznivých zprávách se rozhodla 11.prosince Logmanova zemská vláda přesídlit z Liberce do Žitavy a později přes Drážďany do Vídně. 13. prosince 1918 se čs. vojáci objevili v Hrádku nad Nisou a ve Vratislavicích. Kruh kolem Liberce se uzavíral.

Proklamace německého „volkswehru“ a Karla Kreibicha o vojenském hájení města s použitím dělostřelectva, přinutil okresní turnovský národní výbor k přeměně dosavadní obranné čáry v souvislou jednotnou frontu, která byla nazvána „ještědská“. Od Turnova zároveň docházely z Liberce, Tanvaldu a Jablonce nad Nisou zprávy, že státní majetek je rozdáván a odvážen do Saska, které zároveň bylo marně zemskou vládou „Deutschböhmen“ v Liberci žádáno o vojenskou pomoc. Německá vojenská rada musela konstatovat, že Liberec není možno hájit pro nespolehlivost vojska a nedostatek zbraní.
 Na základě denního rozkazu z 10.12.1918, který za Okresní národní výbor v Turnově podepsal V. Kulich a velitelství fronty Ing. Fischer, měly 11. prosince v pět hodin ráno obsadit obranné síly ještědské fronty, posílené Jizerským plukem, linii Křižany-Ještěd-Dlouhý Most- Proseč. Současně měl být osvobozen Tanvald.

Celá akce proběhla úspěšně, někdy i za podpory místního obyvatelstva.. Pro nedostatek vojska a zbraní nebyl osvobozen Liberec, jehož vojenská síla byla odhadována na 2000 mužů a 45 strojních pušek. Mimo to byla německému obyvatelstvu v Liberci vydána munice a zbraně. 13. prosinec 1918 vrchní velitelství v Praze přislíbilo turnovským k bojům o Liberec opancéřovaný vlak a 500 vojáků z České Lípy. Tím stoupnul počet vojáků připravených osvobodit město pod Ještědem asi na 2700 mužů.

K dennímu rozkazu z 14. prosince byl vojsku přiložen i situační plán města. Samotný útok měl být proveden humánně, bez krveprolití a samotný útok stanoven na 16. prosince. Českodubská posádka (setnina Pojizerského pluku č. 94) v čele s poručíkem Hákem dostala rozkaz proniknout do Liberce přes Růžodol a druhá měla obsadit nádraží v Křižanech a odtud vstoupit do města.

Horní Růžodol byl obsazen vojáky vedenými kpt. Maškem ze směru Pilínkov. Okolo páté ráno bylo obsazeno nádraží. Nebyl potřeba ani už zmíněný pancéřový vlak. Ten odjel se zálohou 500 mužů obsadit Frýdlant v Čechách. Okolo šesté hodiny byla čs. vojáky obsazena liberecká radnice a střed města. Ještě v dopoledních hodinách 16. prosince 1918 německý magistrát předal své pravomoci představitelům okresního národního výboru Josefu Čapkovi, Aloisu Peškovi a Josefu Kladrubskému. Tímto aktem bylo završeno státně právní převzetí moci i v naší oblasti Československým státem.

 Použito materiálu l. Horákové „Obsazení Liberecka čs. vojskem na konci roku 1918

Dušičky před třemi lety (retro)


 

Jsou trochu jako svatba, trochu jako funus. Sjedou se příbuzní, je tam nevěsta, ženich, i ti, co s námi léta nemluví. Fakt je, že se tam nepije. To jsou hřbitovy v době podzimní. Uklízí se a zdobí. A hlavně budou dušičky…

Týden před koncem října to tu vypadá, že mají v hypermarketech výprodej. Kolem dokola samá zaparkovaná auta, spousta babiček a hodně těch, kterým patří i drahá auta. Proč babiček? Přežívají nás a na rozdíl od nás nezapomínají. A auta? Často tímhle způsobem splácí mladí půjčky těm, kteří na hřbitovech leží. Těm to už bude platné jako teplý vaťák, ale z druhé strany, čert ví, jak to kdo myslí... Nechme to být. Jsou svátky všech svatých – Dušičky roku 2013.

Jo, za mého mládí, před šedesáti lety to vypadalo na našich hřbitovech v Sudetech o hodně jinak. Co Rudá armáda osvobodila, to už nepustila. Vítězné mocnosti a vůle lidu vyhostili Němce z tohoto území a Sudety zůstaly bez pozůstalých. Těch pár Němců, co prokázalo, že jsou nepostradatelní pro náš průmysl a k tomu všemu byli antifašisty, se jen pomalu trousilo na hřbitovy. Ale hřbitovy byly neosvětlené a květin pomálu.

Češi jezdili do kraje - domů.... A ještě dlouho po válce, tak deset let, dvacet let. To bylo jako v létě prázdniny. Téměř všichni mí spolužáci mě v létě opouštěli a jeli do domova svých rodičů, do různých krajů Československa. V Sudetech jejich rodiče doma nebyli, tady na hřbitově nikoho neměli.

Ke změnám došlo tak v druhé polovině šedesátých let minulého století. Češi začali měnit fasády na konsfikátech, střechy, okna, ploty a začali sázet stromy a ožívaly i hroby jejich pozůstalých na místních hřbitovech. Města a obce se začaly i starat o své hřbitovy. Vzpomeňte na nezbytné velké stěhování hřbitova uprostřed města Liberec v šedesátých letech.

A dušičky? Začaly být národním svátkem i v zemi ateistů, ke které svůj nezanedbatelný základní kámen položil TGM a První republika. A ta své pozůstalé oslavuje dodnes po svém. Civilně a důstojně. Všemi svými příslušníky. Přicházejí opravdu všechny generace. Vzpomínáme, slibujeme, omlouváme se, diskutujeme a přeme se. Potichu, aby to souseda vedle nerušilo. Dělá to samé.  Potkáváme známé, které jsme celý rok nepotkali.... Už není ani kam dávat všechny květináče, koše s květinami.

Stojíme u těch, kteří nás opustili, a víme, že k nim přibudeme i my.... Je to kruté, bojíme se a závidíme dětem, že to je ani nenapadne. Umřít? Komu by se chtělo! To raději starosti, neupřímné přátele, hrozné vedoucí, to vše raději, než být tady s těmi, kteří tu jsou pohřbeni.

A přesto tu dnes stojíme, abychom si řekli „memento mori“ - pamatuj na smrt a měř své činy, člověče tím, zda uspokojily víc než jen tebe.. Den věnovaný Památce zesnulých, den kdy vzpomínáme a přicházíme na hřbitovy poděkovat za vše, co nám ti věčně spící dali. Za životy, za lásku partnerů, za naše osudy, za vítězství, za děti, prostě říci: Bez vás bychom nebyli, děkujeme....

Nestyďme se za to, že jsme zůstali i o chvilku déle, než jsme chtěli, že jsme měli v očích slzy. Přišli jsme a měli bychom chodit častěji naslouchat a možná se i zkušenostmi, těch starších řídit.... Položit kytičku a nezapomenout, že i my se sem jednou vrátíme, jednou a provždy.

Ohlédnutí (retro)

Je konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat, nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší sednici?
Pořád mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý... Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina, vítěz nad draky. Prvním i posledním.
Bylo po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak, že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený. Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům stávat neměli.
Byl konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny. Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem, že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?
Jako malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím, není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů, delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly? „Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto, tatínku….. „

úterý 20. září 2016

Veselí svatebčané




                Patnáct mi ještě určitě nebylo a málokdo z mých vrstevníků mohl říct, táto, mámo, splnili jste mi velké přání, díky. Koupí magnetofonu Tesla, Sonet Duo se splnilo přání nejednoho stejně starého spolužáka.

                Přístroj s akustikou, která vyhovovala nám, děsila rodiče a sousedy nad padesát zaháněla en bloc pod peřinu.... Když se dal přístroj opravdu nahlas, tak se třáslo vše kolem a nikdo nerozuměl slovu toho druhého. Hlasitost imponovala tehdy i předsvatební dvojici napříč naší ulicí. Slýchali ten vřískot linoucí se z okna mého pokoje a své manželské ano se rozhodli spojit s poobřadní žranicí doma a s hudební produkcí pod mou taktovkou prostřednictvím mého magneťáku Sonet Duo.

                Oslovili mne a já, jak jinak souhlasil, s vidinou tehdy velkého obnosu 200 korun československých. Poctivě jsem se připravoval nahráváním písniček z nočního vysílání Radia Laxemberk, Hlasu Ameriky a mnoha dalších. V den svatby jsem byl připraven. Nic jsem neponechal náhodě. Hudba na magnetofonových páscích byla o dechovce, ploužácích a  písničkách tehdy oblíbených zpěváků jako byli pánové Adam, Cortéz, Hála a Kučerovci. Těm dělali protiváhu Presley, Anka.

                Nakonec to dopadlo všechno jinak. Mladí i staří pohromadě, proč ne? Mají si co říct. Žel rámus byl takový, že si nerozuměli a nakonec to dali za vinu mě, že výběr hudby byl neprofesionální. Nejdříve si ovšem na sobě potrhali svatební šatstvo, pak rozmlátili části vybavení místností a založili požár v ložnici svatebčanů. Porozbíjeli většinu svatebních darů, u aut parkujících venku před domem poničili lak vozů, ulámali zrcátka, a kde  jen mohli, odšroubovali poznávací značky. Nejvíc škody nadělali na historických obrázcích, kde nůžkami vystříhali obličeje pánů a starých dam 18. století.

                Když si zchladili žáhu i na mě,  navzájem se pomlátili tak, že přijela sanitka s doktorem a policajt se psem. Skončilo to sčítáním škod a zvažováním rozvodu. Všechny takové úvahy však byly odsunuty těhotenstvím nevěsty, která pak pět let rok, co rok rodila jedno dítko za druhým. Na rozvod nebylo ani pomyšlení. Odcházel jsem na vojnu s vědomím, že pět dětí u sousedů jsem měl jsem dozajista na svědomí já a tím i špatné svědomí, co s nimi bude až rodiče vystřízliví. To všechno určitě muzika. I když se moc nepovedla, sehrála něco pozitivního, nač dodnes nemohu přijít. Když to zjednoduším, tudy má cesta ke slávě nevedla. Byla to cesta pokusu, od kterého jsem odešel k jiné technologii oslovení veřejnosti. Hudba to není. Ať se jí zaobírá někdo jiný, co to umí.


pondělí 19. září 2016

O Hrádku nad Nisou (retro)





Drobná plastika stojící a náměstí může znázorňovat cokoli. V případě Hrádku jde o oslavu Trojmezí. Dnes jsou hranice bez celníků, drátů, kontrol, pasů a víz. Za dva roky město oslaví 750 let vzniku. Pamatuji ty oslavy před padesáti lety, viděl jsem hollywodské oslavy v Žitavě a těším se na oslavy v roce 2010.

Doporučil bych hrádeckému komitétu pro přípravu her a zábav k tomuto významnému jubileu spojit své síly s partnery v Žitavě a pojmout oslavy jako sloučenou akci v Hrádku i v Žitavě. Vždyť dnes se už prakticky jedná o dvojměstí a schází jen kyvadlová doprava mezi oběma městy.

Před mnoha lety, na úsvitu osídlení Hrádecka bylo však všechno jinak. Nemáme-li ale dost důkazů, že se něco událo jinak, musíme souhlasit s tím, že někdo už před námi dokázal, že prvními osídlenci této úžasné krajiny byli Slované, Milčané – pravděpodobně Lemůzové s deseti rodnými hrady včetně Žitavy, Frýdlantu a Chrastavy. Jeden z nich stál v blízkosti hrádeckého kina. Právě tam objevili hrádečtí v roce 1929 svou slavnou kostru „skrčence“, starou minimálně 2050 let, potvrzující prastaré osídlení kraje, které bylo zváno „Záhvozd“. A zdá se, že se opravdu jednalo o oblast mohutného pralesa od Šluknova přes Hrádek nad Nisou po Frýdlant v Čechách.

Není dost listinných dokumentů, o které lze opřít hypotézy z Hrádeckých dějin. Jistě si dovedete všichni představit, že o tak krásné stavební parcely, které zde byly v roce 1000, ale i později byl velký boj, ne nepodobný dnešnímu, včetně použitých praktik, jak se k nim dostat. Snad jen, že tehdejší obyvatelé byli o něco drsnější těch dnešních. Ani Germáni ani Slované nešli pro zbraň daleko a obě strany se boje aktivně účastnily. Nakonec Přemysl Otakar II, který vyřešil celou věc jako osvícený panovník, do širokého okolí Záhvozdu oficiálně pozval chlapce a děvčata z Německa, z okolí saské Míšně, včetně „pána z Donína“, který všemu šéfoval z hradu Vlčice (Olšice) – Grábštejna. To vše za slušné peníze pro pana krále.

Před tímto aktem germanizace krajiny, jinak plné Slovanů, fungoval v moderním pojetí správy coby hejtman rod Berků z Dubé z okresu Česká Lípa. Němečtí dosídlenci se do práce vrhli jako pilní mravenci. Vypalují lesy, staví cesty, domy, moderněji obhospodařují pole, hledají kovy a zpracovávají je, obchodují, mají spoustu dětí, poněmčují sousedy. Česká řeč se z Hrádku a okolí pomalu ztrácí.

Hrádek, už dobře opevněný, se v roce 1260 stává městem. Kostelíček býval plný už od svého postavení v roce 1286. Hrádek zažil boom porodnosti v roce 1352 za vlády císaře, krále a velkého cestovatele Karla IV. V té době dochází ke stavebnímu rozmachu okolí. Roste Žitava, hrad i klášter v Oybíně, rovněž i okolní hrady. Ve vzpomínaném roce 1352 hrádečtí platí církevní daň z počtu duší nejvyšší z okolních obcí. Celých 24 kop stříbrných grošíků v době, kdy Liberec platil 2 kopy. Ne proto, že získal slevu, ale protože v něm téměř nikdo nežil. Staveniště kolem Hrádku byla vskutku grandiózní! On taky nikdo od nikoho nechtěl v té době stavební povolení, i když úplně to bez úřadu Zemských desek také nešlo, ale rozhodně nemusel nikdo zjišťovat vliv stavby na životní prostředí. Tak jako tak, když jsme o Žitavu a o obě Lužice v roce 1635 přišli, finančním vyrovnáním se Saskem, bylo čeho litovat. Asi tak, jako když dnes Rusové brečí, proč jejich předci prodali kdysi Američanům Čukotku.

Dost se o Hrádku mluví v souvislosti s husity procházejícími krajem. Hned zpočátku je třeba připomenout, že moc rádi je tu neměli. Bohatí vlivní Češi i Němci, šlechta, kněží, ti všichni se báli o své prebendy. A tak to spělo, jako ostatně vše a v Čechách vždy k tomu, že se braly ohledy, byla tu jistá forma protekce, svou roli hráli lobisté a snaha pacifikovat radikály formou korupce. Tak šel často hrad z ruky do ruky a města rovněž tak. Čas běžel, ostří husitství se otupilo a jako vítaná změna v ritu náboženství doba spěla k náboženským válkám, končící Válkou třicetiletou. Rovněž napoleonské války se dotkly města. Samé války a všechny prošly branami a brankami Hrádku nad Nisou.

Za zmínku stojí i jeden z majitelů Grábštejna, Hrádku nad Nisou a širšího okolí Jiří Mehl ze Střelic, vysoký pražský úředník, který investoval volné finanční prostředky do modernizace dolů, efektivnosti správy a výroby. Hrádek povstává z popela, ale přichází opět čas, kdy každé z válčících stran procházející městem musí dát kus sama sebe, ať jsou to císařští, Švédové, Sasové, marodeři, Rusové, Francouzi. Jedno v jakém pořadí, všichni chtějí jíst, jejich doprovod též včetně koní.

Po Třicetileté válce klesl počet „duší“ v Hrádku na 150. To vše mělo na svědomí desítky let vojančení, ale i nemocí zavlečených do města vojáky i těmi, kteří před nimi prchali. Konec všech těch útrap přinesl hrádeckým až Vídeňský kongres vítězů nad Napoleonem. Potvrzené hranice, konec hospodářského ochranářství, masivní rozvoj nastupujícího textilního a strojírenského průmyslu. V Hrádku se staví továrna za továrnou, těží se lignit. Stále výkonnější stroje zrychlují výrobu, bohatnou průmyslníci a kapitalisté, rozevírají se nůžky blahobytu. Roste počet dělníků, kteří právě na Hrádecku mají své odborové a politické zastání v nových spolcích a stranách.

Po vzniku Československa zesiluje tlak na německé obyvatelstvo, aby hlasovalo pro odtržení oblastí s německým obyvatelstvem od ČSR. To se daří nevybíravými útoky Henleinovy sudetoněmecké politické strany, která na svou stranu strhává 99% německých obyvatel. Vše končí v říjnu 1938 obsazením Sudet německou armádou, nadšeným přivítáním německých zákonů, připojením českého pohraničí ke Třetí říši a odchodem Židů a většiny Čechů do vnitrozemí ČSR.

Konec Druhé světové války je koncem iluze sudetských Němců o světové nadvládě jiným „méněcenným“ rasám a jejich vystěhováním do Německa z rozhodnutí vítězných mocností. Prezidentských dekretů Dr. E. Beneše schválených Národním shromážděním ČSR v roce 1945. Po 9. květnu 1945 přichází znovu po téměř sedmi stech letech nová osídlenecká vlna dosídlenců do Hrádku a okolí. Jsou to čeští navrátilci, kteří museli utéct z Hrádku před svými německými sousedy, Češi, reemigranti ze Žitavy, Slováci, Volyňští Češi, Cikáni, Rumuni, Maďaři. Je až s podivem, jak rychle bylo německé obyvatelstvo nahrazeno novými osídlenci.

Začal se rozvíjet tradiční hrádecký průmysl. K mírové produkci se vrátil veškerý průmysl, který během války pracoval pro válečné účely. Město začalo stavět a opravovat. Dnešní a starý Hrádek nad Nisou se dá jen těžko srovnávat. Město a okolí vyrostlo do krásy. Jen s nostalgií je již možno vzpomínat na továrny, které v současné době pustnou. Na Vulkan, Šmakárnu, SVA, Benar, Kovoru, Sklad oděvů, Silku, Stap, Plastimat, Státní statek.

To je fenomén zítřka – kam s těmi starými? Město má nové průmyslové centrum, hranice bez hranic. Podle mne mu schází ve vzdělávacím centru nabídka pomoci lidem učit se řeč svých sousedů, střední školství s výukou ve třech jazycích a doprava odpovídající 21. století. Koordinační centra třeba pro práci a bydlení v Hrádku, Žitavě a Bogatyni tak, aby si tato tři města vzájemně pomáhala. Co popřát Hrádku nad Nisou? Babyboom dětí, které nebudou mít problémy s jazykem svých sousedů a které městu vrátí zašlou slávu a bohatství.




Jak chudý k bohatství přišel (retro)




I dnes máme korupční a úplatkářské aféry, které zasahují do horních pater politiky neboť i odtamtud se šíří snaha obohatit se na úkor druhého. Přecházet od jednoho chlebodárce ke druhému. Jít za výhodami. To vše už tu ale kdysi bylo...

Nebyl první, ale stal se příkladem pro ostatní. Mistr převleku, diplomacie, pretendent českého trůnu. Generalisimus i admirál, vojevůdce, bez kterého by Třicetiletá válka byla kratší. Suverén dominia našeho Libereckého kraje, Albrecht Eusebius Valdštejn, český šlechtic, vévoda.

Pozdě odpoledne 26. října 1626 otevírá dopis. Kdo že mu to píše? Hejtman Frýdlantského vévodství, Gerhard Taxis. Tehdy ještě neznámý příslušník rodiny Taxisů, rodu později známého nevkusným bohatstvím, které mimo jiné získal tím, že rakouský císař patentoval Taxisovi služby dědičným pronajmutím pošty v Rakousku. Čínské jsou prádelny, Italů pizzerie, Taxisova pošta a jeden příkop – těžká překážka Velké Pardubické, rok co rok 15. října. Ale vraťme se zpět.

Tehdy tedy málo známý, ale přičinlivý správce valdštejnského dominia, našel zlatý důl: „Na Semilsku se ráčila najít barva cinobr“, (temně rudá pryskyřice zvaná kraplak či rumělka)“ a že tudíž prosí o výsadu, aby směl sám cinobr kopati a práti.“ Odmysleme si „hloupost“ jednoho a „vyčůranost“ druhého. Co asi čekal mladý Taxis za odpověď?

Odpověď došlá obratem, zcela jistě zchladila Taxisovy naděje. Valdštejn odpověděl: „Nemějte mne za takového blázna, vím dobře, co je cinobr, dejte tam pracovati, ale pro mne!“ Valdštejna záhy pohltily jiné starosti a Taxis se odpovědí cítil ponížen a zahanben. Další korespondenci ve věci cinobru je k dispozici až po dlouhých sedmi letech.

Paní Gertruda de Lamotte, paní na Navarově odpovídá na dopis Taxisova správce 15. června 1633:„V příčině dobývání cinobru ve vsi Jesenném na statku Navarovském. Pokudž k zalíbení a k rukám Jeho Milosti knížecí má to býti, toho se nezabraňujeme, však havířové, kteří budou vysláni k dobývání cinobru budou jistotu toho ukázati povinni.“

Jak sami vidíte, něco v této kauze nehraje. Taxis peníze za cinobr jistě potřeboval a sedm let na odpověď je i na Semilsko ve středověku trochu dlouho. Valdštejnova kariéra končila a jeho pozemská pouť měla do roka končit. Počátek kariéry neznámých Taxisů byl na začátku.

Co není známo, je otázka, zda se těžilo či nikoli. Našlo by se v Jesenném byť jen torzo důlního díla? Peníze mohly vynést rod Taxisů na jejich hvězdnou kariéru dědičného pošťáka trůnu Habsburského a směřovat ke knížecímu titulu. Byl tím startovným skutečně navarovský cinobr?

Kolikpak otázek by dnes v této kauze položil poslanecký výbor Parlamentu ČR vysoce urozené paní de Lamotte z Navarova? Proč odpověděla až po sedmi letech? Co se dělo v letech předcházejících? Kdo chce, může pokračovat v hledání – archiv Ministerstva vnitra FC7/29;67/1-II1.


K nedožitým 128. narozeninám libereckého akademického malíře Joži Nastoupila (retro)






Carlo Naston i to je umělecké jméno Josefa Nastoupila, který se narodil dne 7.ledna 1888. Otec pocházel z Liberce, matka ze Svijan-Podolí. Jak rodiče, tak jejich syn aktivně pracovali v libereckých spolcích, především v České besedě.

Josef Nastoupil, později jeden z největších libereckých malířů, začal kreslit a malovat již jako dítě. Přesto nebo právě proto jej dal otec učit natěračem. Mladý tovaryš natěračského cechu se ale již tehdy snažil proniknout do světa kumštu, návštěvou různých kurzů. Jako dvacetiletý se roku 1908 vypravil do Bruselu, kde se chtěl přiučit impresionismu – módnímu trendu současného malířství. Po dvou letech studia teorie malířských technik přechází do Paříže, kde v té době žila značná část významných českých malířů. Spřátelil se a významný vliv na jeho práci měl především František Kupka.

Jeho pobyt a studia ve Francii přerušila první světová válka. Vrátil se do Liberce, kde si později v domku svých rodičů pořizuje ateliér a uměleckou dílnu. Zde spatřilo světlo světa spoustu nádherných grafických listů s náměty Francie, Liberce a jeho okolí. Vytvořil i krásné obrazy krajin. Ve dvacátých letech se prosadil tvorbou novoročenek a ex libris. Byl úspěšný na řadě výstav v Československu a v USA. Žil aktivně život společenského umělce. Stál u zrodu uměleckých svazů a společně s dalšími libereckým malířem Jaro Beranem pravidelně vystavoval po celé období 1. Republiky. Po dobu okupace žil v Praze, po osvobození se vrací do Liberce a zúčastňuje se na obnově pohraničí. Ve svých obrazech období po roce 1945 věrně zobrazuje hektičnost doby, ale i krásu české krajiny.

Zemřel dne 3.října 1959. Obsáhlou studii o něm napsal B. Kubát. Vyšla v roce 1973, vydala ji Česká beseda, jako 11. svazek svých zpráv. Nenechme upadnout v zapomnění slavné liberecké osobnosti, které jsou úzce spjaty s historií našeho města, a kteří se zasloužili i o to, v jakém městě žijeme dnes i my.






středa 7. září 2016

Mojemoje




            Mojemoje si získala srdce moje. Srst má barvu antracitu, pod hlavou, na náprsence a bocích má barvu oříškové čokolády. Oči má po mně. Na ně jsem lákal holky, jimi jsem obelhával svět. Na rozdíl od ní mám jen dvě nohy a jsem člověk. Člověk, co má rád Mojemoje, křížence čehosi s čímsi.

            Mojemoje je mou radostí (stejně jako moje paní). Mojemoje nemá všechny zuby, schází jí ocásek, nemluví, trochu se bojí. Než zaštěká zachrčí jí v hrdle, oči potemní, nastaví své široké plece a je v poloze, kdy stačí říct málo a jeden je v base natošup, neboť Mojemoje hlídá a dohadovat se se s narušitelem ji nezajímá. Jako by říkala: Ještě krok a budou šít! Za nic neručím.

            Mojemoje měla těžké dětství, o dospívání raději ve slušné společnosti nemluvím. V jejích pěti-šesti letech jsme s paničkou vstoupili do jejího života my a ona sestoupila z hor slovenských do hor Lužických. Pro mne to byl šok. Žádná neřízená migrace. Po sáhodlouhé korespondenci spolu s ní přišly perfektní doklady, že veterinář  takové dlouho neviděl.

            Mám rád našeho psa. Je přesně to, co má každý mít, přítel mezi němými tvářemi. Rozporujeme mezi sebou pouze žrádlo – porce – jak často a kolik. Jsem otevřený diskusi. Přibrala. Já si všiml, všimla si paní, všimli si sousedi. Srst se jí krásně zbarvila, vlní se, je jí víc. Mojemoje zmohutněla do krásy. Tuhle si zahrabala kost, kterou dostala. Když ji přivezli z útulku, nedala ji z tlapek. Dnes ji zahrabe, jako všechny tenisáky, plyšáky a všechno, co nemůžeme najít, co už nemůže sníst.

            Mojemoje nemá ráda rány, dunění, blesky a střílení. O to víc má ráda drbání kožíšku, venku fotbal s merunou, kterou okusuje s cílem zakousnout ji, až vypustí duši. Chodíme mimo zahradu už i tam, kde číhá nebezpečí. Jsme si toho vědomi. Našimi přáteli nejsou ti, co kradou psy, ti, co je pojídají, rámusící a nerudní lidé, zloději, které musíme kousnout, lidé spěchající, jezdící na kolech, v autech a na motorkách, poštovní úřednici, paní nosící čerstvá vajíčka, kominík, příbuzní, kteří se tak nechovají, ty, co jí podlízají, nemluví o psech dobře, mouchy a jiné psy, kteří se Mojimoji koukají do očí.

            Mojemoje má vlastnosti manželky. Nemá ráda vše co dávají v televizi. Chodí spát první z rodiny a vstává zhruba v ten čas, co já. Co nesnáší jsou cizí auta na parkovišti. Má za to, že by se mohla ztratit, že by ji mohli odvézt k jiným páníčkům do jiného domova, kde by se měla o poznání hůř, než s námi.

            Mojemoje je hodná holka. Má svůj zaběhnutý režim a nehodlá ho měnit. Přeji vám všem takovou podobnou  hodnou Mojemoje. Tahle je moje….

1.září, první den nového školního roku




                První školní den 1953. Osm let po válce je mi šest let. Mám bílé podkolenky až ke kolenům, krátké kalhoty a na hlavě pěšinku. Sedím ve druhé řadě od stupínku, na kterém stojí náš učitel a hraje na housle, které tiskne pod bradou. Nikdo jsme houslování ještě neviděli a tak na učitele koukáme jako mrtvolu, co ji funebrák Seidl sundává z proskleného pohřebního kočáru a v rakvi pokládá na lavičku před hřbitovem. Tam ji já, Ruda, Petr a Jarda, co bydlíme nejblíž prohlížíme taky. Tak nějak nám připadal učitel, hrající velmi dlouho na housle. Dnes, 1. září, sedíme v 1. třídě jeden vedle druhého.  

                Měli jsme tím pádem čas třídu si dobře prohlédnout. Lavice byly původní z doby, kdy se škola stavěla, asi v 80. létech 19.století. Byly tak masivní, že ještě můj vnuk by v nich mohl sedět. Ruda mi to nevěřil. Portréty umřelého Gottwalda a Stalina, které byly přineseny z půdy a nosily se na 1.máje do Chrastavy,  zakrývaly obě tabule. Ručník a umyvadlo, bedna nevím na co, kamna na uhlí stály u dveří, portréty dvou vousáčů, asi Němců taky.

                Mezi okny, úplně vzadu za rodiči, byla opřena veliká tabule a na ní obrázky nových bankovek. Těsně před prázdninami byla měnová reforma. Rodičovstvo tam stálo jako ty bankovky, přišpendleni k parketám a poslouchali houslový koncert linoucí se od tabule. Starej Reichl, myslivec, se šel ze školy rovnou do lesa uklidnit. Jeho lovecký pes začal při houslovém koncertu výt. Učitel jen ukázal smyčcem na dveře a starý Reichl se psem vypochodovali ven do lesa. Já a Ruda jsme se potichu smáli tak, že jsme skoro spadli pod lavice.

                1.září začalo parádně. Pozvracel jsem mámě sukni ještě ve dveřích našeho domu a potom jsem zvracel ještě na mostě přes Nisu. Máma mi učesala pěšinku, podkolenky jsem měl bílé, kalhoty krátké, polobotky na tkaničku, bílou košili, předepsaný dřevěný penál.

                První den v první třídě jsem byl se synem i s dcerou, ale z jejich školních premiér už si nepamatuji téměř nic. To zas oni si budou muset pamatovat, jak co šlo za sebou první den v tom dlouhém štrůdlu školních vzpomínek. Syn o to víc, že je velmi mladým univerzitním profesorem, dcera bakalářkou (čeština-dějepis), která dokončuje magisterská studia. Zdá se, že onen první den jejich tatínka ve škole byl jistým předpokladem něčemu se naučit. Pro mnoho rodin s dětmi, je to den, co přináší úlevu při naplnění času, který přetváří radovánky na povinnost chodit do školy.

                Nevím, ale první den školy by měl být i trochu dnem svátečním, kdy si uvědomíme, že ne vše půjde snadně, že občas i žaludek zabolí. Co chtějí rodiče od dětí není vždy v jejich silách. Na tenhle den si vzpomeneme často, mnohokrát, tím víc, čím jsme starší.

Končí prázdniny – dozrál chmel





                Bude tomu 60 let. A není to tak dávno, kdy kolem dvacátého srpna dostávali studenti středních škol „povolávací rozkaz“ na tak zvanou chmelovou brigádu, zhruba 14denní pomoc pěstitelům chmele při jeho sběru, česání...

                Potkalo to mne, tak jako řadu jiných. Nastudoval jsem v literatuře na co se mám připravit. Reportáž Egona Ervína Kische z počátku století – jak pražská chudina jela česati chmel na Žatecko. A to jsem skutečně nemusel. Vyděšen na nejvyšší míru záhy jsem zjistil, že jsem na Litoměřicku v obci Soběnice a že to nemůže být lepší. Opravdové zakončení prázdnin. Už jenom to ubytování, tělocvična, vůně sena, hygiena, práce sice monotónní, ale já si při otrhání lián stavěl vzdušné zámky a bylo mi neskonale fajn. K tomu si připočtěte bezproblémový zdravotní stav a věk 15 let, kdy nic není nemožné a už je na  úžasnou pracovní dovolenou zaděláno.

                Po pracovní směně jsme v partě prolézali okolní prosluněné stráně, trhali ovoce, které zde dozrávalo, okurky rostly volně na polích, jako u nás pod Ještědem brambory. A sluníčko, věřte nevěřte, neslezlo z oblohy. Soběnice, ves, o které jsem nikdy před tím, nikdy potom neslyšel. Náves, rybníček se zeleným planktonem, překrásný kostelík. K němu mě váže velmi hezká vzpomínka. Snažil jsem se dostat do zavřených dveří a velmi starý pán, později mi řekl, že je zdejší farář, mi kostel odemkl. Všude byla krása. Dřevěné, barokní sochy, prastaré lavice, úžasné obrazy, nádherná kazatelna plná zlacených andělíčků. Kostel byl v opravě a tak byl uvnitř rozebrán jako dětská stavebnice. Pan farář mi dal na památku malou dřevěnou růžici z lipového dřeva, a malé žluté sklo zalité v olověném rámu, drobnosti, které byly restaurátory nahrazeny novými skvosty. Dodnes drobnosti ze Soběnického kostelíka mám ve skříni se suvenýry z cest z celého světa. Bumerang z Austrálie, mořské mušle z Filipín, keramické kachle ze Samarkandu, obrovské  šišky z borovic, co rostla při pobřeží Černého moře v Gruzii.

                Celá malebná obec byla vlastně shlukem krásných statků za úhlednými kamennými zídkami, plná barokních ozdobných prvků, kde datování počátku bylo zachyceno na jednom statku v úhledném kamenném rámečku – druhá polovina 16.století. Doba sklizně byla i časem, kdy vše je v obci podřízeno sklizni chmele. Všichni spěchali, aby dostali suchou úrodu pod střechu. Tím chci i říct, že  vyvařování nic moc. Do ešusu a lžící do zažívacího traktu. A věřte, nestěžoval jsem si. Chutnalo i na dlouhých lavicích, venku brzo ráno, nebo pozdě večer, kdy už padla rosa. To  už svítily hvězdy a plál měsíc. Krajina a čas, na které patnáctiletý kluk nezapomněl. Ahoj, mé chmelnice, Soběnice, lidé, s nimiž jsem se tam stýkal.

Nejsem sám něco se změnilo





                Svět se změnil. Mám 4.500 známých na facebooku. Kdo z těch, co tu už nejsou, by mi rozuměl? Kontroverzní novinář Peroutka, zelinář – můj táta, prezident Masaryk, Gottwald, Hácha, paní Jungová, vdova po německém vojákovi, co padl aniž se dočkal v Rusku zajetí? Bydlela naproti nám v Machníně. My bydleli v konfiskátu už druzí v pořadí. První byli Balíkovi po Němci Wagnerovi, který dům postavil. Ti všichni a miliony dalších žili bez závislosti na počítačích, bez facebooku.

                Stále žiji, a nestačím se divit. Jeden kandiduje na senátora, druhý na hejtmana a dělí se se mnou virtuálně o zážitky... Právě si dal pivo, aby se mu dobře spalo, vyfotil ho, dal to na síť a já ho viděl na vlastní oči. Bravo Půto... To je, co mění svět a já nemohu věřit, že když mi bylo padesát, tak se můj táta hádal s režimem o sloup, na kterém byly telefonní dráty vedoucí k nám do zahrady, pak na dům a na stůl plastovou krabičku. Ta měla dole pacičku na mluvení a druhá horní se tiskla na ucho.  Po dvaceti letech se dočkal. Měl kdesi na ústředí u svého jména černý puntík a aby neohrozil republiku byl mu telefonní sloup, dráty, krabička i pacička rok, co upírány. Dočkal se až skoro v sedmdesáti.

                Mně bude sedmdesát let za pár týdnů. Svět se opravdu změnil. Město ve svých tradičních centrech vylidnilo a žije v satelitech, na svých okrajích. My se jako kluci  dívali, jak parašutisti, větroně, malá motorová letadla létala z libereckého letiště. Dnes odtamtud létají holubi.

                Žili jsme ve městě, které žilo tradičně textilem, továrnami a průmyslem od Bytexu po Teslu. Mělo to význam a opíralo svůj rozvoj i o soustavu odborných škol. Co se kdo učil či studoval mohl záhy uplatnit v praxi... Dnes v průmyslové zóně existuje řada továren, žel bez toho, že následuje finální výrobek, který by proslavil mé město daleko ve světě. Svět je jiný, než jaký jsme jej znali. Všechno je nějak snadnější. Lidé se nesmějí, bojí se vyhazovu  z práce, po rozvodu ztráty bytu, exekutora při neplacení dluhů.

                Můj svět už to není. Brzo budu mít 5000 tisíc virtuálních přátel. Svět je víc, než dveře do hospody, kde se dříve politizovalo a vyprávěli vtipy. Dnes vedou Turci a šátky kolem hlavy. Dá se říct, že dříve pracovali i Romové. Dnes je to téměř utopie.

                Svět už dávno není co býval. Snad  bych už v něm neuměl žít. Pomalu zapomínám na zvrácenosti a  zvykám si na to, jak pohodlně se v něm těm jednodušším žije. Až moc. A nám narostla křídla, žábry, blány mezi prsty na nohou, jsme schopni žít na jedné noze, mít vše, co si budu přát.

                Svět se změnil. Nějak se nedostává hrdinů,  kteří budou stát ve svém slovu. Světu už nerozumím a bojím se, že nejsem sám. Něco podstatného se změnilo...