Za pár měsíců to bude 128 let, co se
spisovatelka Božena Němcová ocitla v jiném světě než dosud znala. V Liberci.
Spíš než Liberec to byl po německu Reichenberg, město, které jí doslova bralo
slova z úst. Po celou dobu pobytu je ohromena politicko-hospodářskými poměry,
které určovaly chod společnosti, navíc rozdělené bariérou dvou naprosto odlišných
jazyků. Bariérou – barikádou mezi chudými a bohatými, hromaděním majetku
jedněmi a nesmírnou chudobou druhých. Okázalým životním stylem majitelů
továren, obchodů, živností, kteří i své němectví povýšili na soudní verdikt kdo
komu co dluží, kdo komu dal práci, dřinu a pot, špínu, nemoci, předčasná úmrtí.
Kde se kdo narodil, k čemu je kdo svým narozením předurčen, zda to byla postel
s prachovým peřím, či díra ve stodole na kraji Liberce či Jablonce.
V tomto mimořádně nepřátelském ovzduší
Božena Němcová nenalézala přátelské prostředí, svou obvyklou jistotu krásné
ženy, jistou noblesu a šarm skvělé vypravěčky, ale i posluchačky. Angažované
novinářky, sběratelky folklóru a pohádek českého lidu. Liberec ji ochromil a
zcela ovládl. Sama už nebyla schopna okolní průmyslovou aglomeraci vstřebat a
lidem kolem ní pomoci. Pokud ji okolí mohlo cokoli poskytnout, pak to bylo
zjištění, že český jazyk, jazyk dělníků a služek může i v tomto prostředí
přežít. Ve svých dopisech z tohoto libereckého období píše s pocity trpkosti
vzpomene-li si na ponižující postavení a bídu českých lidí.
Po návratu z Liberce do Prahy je Božena
Němcová opět tou, jak ji známe z dřívějška. Ojedinělým zjevem našeho národního,
kulturního a politického života. Tou Němcovou, která se znovu se zápalem zabývá
studiem české lidové kultury, historie, národopisu a přírodních věd. V
posledním období svého života píše nezapomenutelnou knihu Babička, skutečný
klenot českého písemnictví. Život a dílo osobnosti Boženy Němcové je spjato i s
naším městem a jeho okolím i prostřednictvím literárního kritika Františka
Xavera Šaldy, který se v Liberci narodil.
Božena Němcová nebyla jen autorkou
Babičky a ženou, která položila na rakev K. H. Borovského trnovou korunu, aby
veřejně manifestovala, zviditelnila své politické postoje. Byla jednou z
prvních emancipovaných moderních žen Evropy (Evropské unie) a přitom zůstala
Češkou milující svůj národ s jeho tradicemi, jazykem a bojovala do posledního
dechu za práva člověka, za liberální svět, bez kterého si náš život už ani
nedovedeme představit.
Poděkování naší generace patří i této
ženě, která po něm tak toužila. Předběhla svou dobu a nebylo jí to dopřáno,
„ženě se srdcem toužícím, srdcem buřiče a osudem bojovníka“.
Žádné komentáře:
Okomentovat