Jsou trochu jako svatba, trochu jako
funus. Sjedou se příbuzní, je tam nevěsta, ženich, i ti, co s námi léta
nemluví. Fakt je, že se tam nepije. To jsou hřbitovy v době podzimní.
Uklízí se a zdobí. A hlavně budou dušičky…
Týden před koncem října to tu vypadá, že
mají v hypermarketech výprodej. Kolem dokola samá zaparkovaná auta, spousta
babiček a hodně těch, kterým patří i drahá auta. Proč babiček? Přežívají nás a
na rozdíl od nás nezapomínají. A auta? Často tímhle způsobem splácí mladí
půjčky těm, kteří na hřbitovech leží. Těm to už bude platné jako teplý vaťák,
ale z druhé strany, čert ví, jak to kdo myslí... Nechme to být. Jsou
svátky všech svatých – Dušičky roku 2013.
Jo, za mého mládí, před šedesáti lety to
vypadalo na našich hřbitovech v Sudetech o hodně jinak. Co Rudá armáda
osvobodila, to už nepustila. Vítězné mocnosti a vůle lidu vyhostili Němce
z tohoto území a Sudety zůstaly bez pozůstalých. Těch pár Němců, co
prokázalo, že jsou nepostradatelní pro náš průmysl a k tomu všemu byli
antifašisty, se jen pomalu trousilo na hřbitovy. Ale hřbitovy byly neosvětlené
a květin pomálu.
Češi jezdili do kraje - domů.... A ještě
dlouho po válce, tak deset let, dvacet let. To bylo jako v létě prázdniny.
Téměř všichni mí spolužáci mě v létě opouštěli a jeli do domova svých
rodičů, do různých krajů Československa. V Sudetech jejich rodiče doma
nebyli, tady na hřbitově nikoho neměli.
Ke změnám došlo tak v druhé
polovině šedesátých let minulého století. Češi začali měnit fasády na konsfikátech,
střechy, okna, ploty a začali sázet stromy a ožívaly i hroby jejich pozůstalých
na místních hřbitovech. Města a obce se začaly i starat o své hřbitovy.
Vzpomeňte na nezbytné velké stěhování hřbitova uprostřed města Liberec
v šedesátých letech.
A dušičky? Začaly být národním svátkem i
v zemi ateistů, ke které svůj nezanedbatelný základní kámen položil TGM a První
republika. A ta své pozůstalé oslavuje dodnes po svém. Civilně a důstojně.
Všemi svými příslušníky. Přicházejí opravdu všechny generace. Vzpomínáme,
slibujeme, omlouváme se, diskutujeme a přeme se. Potichu, aby to souseda vedle
nerušilo. Dělá to samé. Potkáváme známé,
které jsme celý rok nepotkali.... Už není ani kam dávat všechny květináče, koše
s květinami.
Stojíme u těch, kteří nás opustili, a
víme, že k nim přibudeme i my.... Je to kruté, bojíme se a závidíme dětem,
že to je ani nenapadne. Umřít? Komu by se chtělo! To raději starosti, neupřímné
přátele, hrozné vedoucí, to vše raději, než být tady s těmi, kteří tu jsou
pohřbeni.
A přesto tu dnes stojíme, abychom
si řekli „memento mori“ - pamatuj na smrt a měř své činy, člověče tím, zda
uspokojily víc než jen tebe.. Den věnovaný Památce zesnulých, den kdy
vzpomínáme a přicházíme na hřbitovy poděkovat za vše, co nám ti věčně spící
dali. Za životy, za lásku partnerů, za naše osudy, za vítězství, za děti,
prostě říci: Bez vás bychom nebyli, děkujeme....
Nestyďme se za to, že jsme zůstali i o
chvilku déle, než jsme chtěli, že jsme měli v očích slzy. Přišli jsme a
měli bychom chodit častěji naslouchat a možná se i zkušenostmi, těch starších
řídit.... Položit kytičku a nezapomenout, že i my se sem jednou vrátíme, jednou
a provždy.
Žádné komentáře:
Okomentovat