Tak abychom si rozuměli, dřív
pršelo víc. V šedesátých letech jsme si koupili na vesnici konfiskát, dům se
špatnými okny, která od války nikdo nenatřel a pan Balík, co se ho zbavil, za
něj od nás dostal balík. Čtyřicet tisíc, asi třicet tatínkových měsíčních
čistých výdělků.
Dům měl slušný dřevěný plaňkový
plot ohraničený kamennými sloupky, o které jsme s klukama od sousedů odpalovali
duté klíče s hřebíkem v duté části, plněné čímkoli, co bouchá. Jak klíče, tak
sloupky ale byly z kvalitního materiálu. Nikdy se nám to ruce neroztrhlo. Kočky
a psi dostávali z naší produkce amok, ale rodiče nám nic nezakazovali - za
mlada dělali totéž.
Když pršelo, tak to pod Ještědem
klouzalo. Voda umí padat kolmo dolů. Jinak pršelo včelám pana Reichla u kostela,
jinak Jílkovi, jinak dole u Pfeiferovy opuštěné továrny, jinak v naší ulici panu
řídícímu Glosovi. Když pršelo, letadla z blízkého libereckého letiště nelétala,
ale ta bytelná, víc z kovu než z papíru, ta si troufla až nad náš barák. Z
letadel do okolí padala spousta parašutistů.
Déšť byl doma v našem kraji u
všech významných událostí. Kazil nám dětské hry, prázdniny a oslavy. Jestli
měli dospělí obavy z deště při manifestacích pracujících před radnicí, pohřbech,
oslavách 1.máje, VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce), co jsme měli
říkat my, kluci, když jsme plánovali dobrodružné výpravy třeba za ovocem do
vedlejší vesnice, ale kvůli velké vodě po dešti tam byli hasiči, kteří ovoce
orvali sami a ještě byli za hrdiny? Svět je vůči slabým a malým nespravedlivý.
Pokaždé se najde někdo, kdo je chytřejší víc, než nejchytřejší z nás. Rádi
dospělým poradíme, třeba jak to bylo s deštěm za našeho mládí. Ti o málo starší
si zpívali „Poručíme větru, dešti“. A
co? Nepovedlo se. Volali to i v průvodu na 1.máje a lidé se jim smáli.
Nebo pršelo do baráku. Jedna
taška na střeše a zrovna ta důležitá byla uvolněna. Nenašli ji. Kdyby řekli, my
o ní věděli. A jak to dopadlo? Dali opravit celou střechu a stačilo málo, říct:
Vléz tam nahoru, budeme tě jistit, jsi malej, ale statečnej, podívej se tam i
pod vikýř. Neřekli a zacvakali, mnohem víc.
Když pršelo, tak rostly v lese
houby, žel rostla i tráva, která se musela posekat a usušit. No, a kdo ji musel
při sušení obracet? Ano, my kluci, co si přáli, aby pršelo a všechno to shnilo.
Když pršelo, nosili jsme holinky, pokaždé o něco větší. Pěkně se v nich
chodilo, legračně, jako na zámcích v bačkorách o pět čísel větších než byla vaše
bota.
Dřív pršelo víc. V barácích po
Němcích se musela měnit okna co nejdřív. Lidé na Němce nadávali, ale nemuseli. Kdyby
se o okna starali, neteklo a nefoukalo by jim do domu. Už si moc nevzpomínám,
ale o dešti se zpívaly moc hezké písničky, hrávalo se o dešti divadlo, po dešti
pokaždé vysvitlo aspoň na chvíli sluníčko. V neděli a později, když už i sobota
byla dnem, v němž se nechodilo do školy a do práce, pršelo celý víkend. A když
vše uschlo, čekalo se, kdy už zase zaprší...
Žádné komentáře:
Okomentovat