Bude tomu 60 let. A není to tak
dávno, kdy kolem dvacátého srpna dostávali studenti středních škol „povolávací
rozkaz“ na tak zvanou chmelovou brigádu, zhruba 14denní pomoc pěstitelům chmele
při jeho sběru, česání...
Potkalo to mne, tak jako řadu
jiných. Nastudoval jsem v literatuře na co se mám připravit. Reportáž Egona Ervína
Kische z počátku století – jak pražská chudina jela česati chmel na Žatecko. A
to jsem skutečně nemusel. Vyděšen na nejvyšší míru záhy jsem zjistil, že jsem
na Litoměřicku v obci Soběnice a že to nemůže být lepší. Opravdové zakončení
prázdnin. Už jenom to ubytování, tělocvična, vůně sena, hygiena, práce sice
monotónní, ale já si při otrhání lián stavěl vzdušné zámky a bylo mi neskonale fajn.
K tomu si připočtěte bezproblémový zdravotní stav a věk 15 let, kdy nic není
nemožné a už je na úžasnou pracovní
dovolenou zaděláno.
Po pracovní směně jsme v partě
prolézali okolní prosluněné stráně, trhali ovoce, které zde dozrávalo, okurky
rostly volně na polích, jako u nás pod Ještědem brambory. A sluníčko, věřte
nevěřte, neslezlo z oblohy. Soběnice, ves, o které jsem nikdy před tím, nikdy
potom neslyšel. Náves, rybníček se zeleným planktonem, překrásný kostelík. K
němu mě váže velmi hezká vzpomínka. Snažil jsem se dostat do zavřených dveří a
velmi starý pán, později mi řekl, že je zdejší farář, mi kostel odemkl. Všude
byla krása. Dřevěné, barokní sochy, prastaré lavice, úžasné obrazy, nádherná
kazatelna plná zlacených andělíčků. Kostel byl v opravě a tak byl uvnitř
rozebrán jako dětská stavebnice. Pan farář mi dal na památku malou dřevěnou
růžici z lipového dřeva, a malé žluté sklo zalité v olověném rámu, drobnosti,
které byly restaurátory nahrazeny novými skvosty. Dodnes drobnosti ze
Soběnického kostelíka mám ve skříni se suvenýry z cest z celého světa. Bumerang
z Austrálie, mořské mušle z Filipín, keramické kachle ze Samarkandu,
obrovské šišky z borovic, co rostla při
pobřeží Černého moře v Gruzii.
Celá malebná obec byla vlastně
shlukem krásných statků za úhlednými kamennými zídkami, plná barokních
ozdobných prvků, kde datování počátku bylo zachyceno na jednom statku v
úhledném kamenném rámečku – druhá polovina 16.století. Doba sklizně byla i
časem, kdy vše je v obci podřízeno sklizni chmele. Všichni spěchali, aby dostali
suchou úrodu pod střechu. Tím chci i říct, že
vyvařování nic moc. Do ešusu a lžící do zažívacího traktu. A věřte,
nestěžoval jsem si. Chutnalo i na dlouhých lavicích, venku brzo ráno, nebo pozdě
večer, kdy už padla rosa. To už svítily
hvězdy a plál měsíc. Krajina a čas, na které patnáctiletý kluk nezapomněl.
Ahoj, mé chmelnice, Soběnice, lidé, s nimiž jsem se tam stýkal.
Žádné komentáře:
Okomentovat