pátek 28. října 2016

Všem, beze zbytku patří svět




                Jezdí po městečku na kole, na zádech torso batohu a v něm kyblík z PVC od marmelády, plný krásných voňavých hub. On sám má ke kráse daleko a ta, co jezdí na kole vedle něho, je tak o dobrých 30 let mladší a hezčí... Mají snad pod lesem chalupu, stavení bez oken, dveří, půdu bez krytiny, bez vody, elektřiny, bez plynu. Žijí tam na psí knížku z toho, co kde najdou, co jim kdo strčí. Letos v létě se jim narodilo dítě, které jim ani domů nedali, zůstalo v porodnici. Patří ke koloritu obce, tak jako jinde kašna na náměstí, stoletá lípa v parku, jesličky na Vánoce v kostele.

                Kupuji od nich pravidelně houby, občas něco přidám, koupím. Zdá se, že nic jim neschází, jsou konzumenty všeho, co my ostatní nazýváme svinstvo, tyhle dva už asi nic nezmění. Mají svůj svět, kosmos, sny a touhy o kterých se nám ani nezdá. Svá dvě kola, dům bez okolních trámů, střechu, kde je víc děr, než tašek. Na co dveře? Kde se myjí, kde perou, žehlí, na čem sedí, kam ukládají potraviny, aby jim je hraboši nesnědli?

                Jo, svoboda duše a těla něco stojí. Když jsem byl malý, podobný podnik provozoval jeden hluchoněmý, co zvonil u domovních dveří a podával lístek, kde stálo, že prodává pohlednice v obálce, že se jinak neuživí. Tenkrát jej maminka pozvala dále a já nevěřil svým očím, když seděli u stolu a psali si dopisy. Tenkrát jsem se rozhodl, že do školy napřesrok půjdu, protože kdybych zapomenul mluvit a přestal slyšet tak psaní a čtení je důležité umět. Maminka si koupila dvě obálky dost ohyzdných pohlednic a později mi vysvětlila, že proto, aby nemusel k sousedce, která by mu stejně nedala utržit...

                Tak se dnes v sedmdesáti letech koukám na oblohu jak na ní plují mraky. Jen tady jsou tak vysoko, jen tady létají stohlavá mračna stěhovavých ptáků, aby mne pozdravila před dalekou poutí. Krása zdejší krajiny, klid, když auta nejezdí, je náplastí na odřená kolena, ztracené iluze, lásky a rádoby jistoty.

                Svět se k nám chová, jako bychom byli bezdomovci i hluchoněmí, co všechno vydrží a mají lístek do kina, co dávno zbourali. Svět je divočina, mokřadla na cestě do Velkého Valtinova, co chvíli tam v křoví svítí oči predátora a někde v klidu spí srnec, co mého psa stále provokuje tím, že před námi utíká až na poslední chvíli. To je svět neposekaných luk, vysoké trávy, planých jabloní, sladkých švestiček a přícestných mirabelek.

                Jak krásně se tady spí! Pokud si vzpomenu, co psal tenkrát hluchoněmý mámě, tak že je rád, že neprší a není i velká zima, že potom nelétají včelky. Já mám rád když kvete lípa, stromy a keře voní. Potom vím, že přišlo jaro a s ním i bezdomovci a hluchoněmí. Svět je přece jen jiný. Jen obloha nad námi je  vyzdobená dlouhými čárami nadzvukových letadel, co píší vzkazy nám, co nelétají. Létejte, jak ptáci, vzhůru tam, kam oko nedohlédne, křik nedolehne. Buďte vším čím co chcete. Váš je vesmír.

Malý výlet podle map do 18. století




            Staré mapy… Pár mi jich visí zasklených na zdech, kde rád pobývám. Miluji grafiku, rytiny baroka, 18. století. Ty černobílé tisky, rádoby reprodukce a přesto úžasné originály.   Svět kartografie podřízený topografii, dávno ztracený svět...

            Ale vůbec ne. Pohled na svět formou pradávné fotografie, umění, kdy každá jednotlivá  mapa tohoto období vás nejen provází terénem, ale vede váš krok za krokem po okolí, kde rytec zachycuje na okraji mapy dění charakterizující danou oblast. Je to dar, bonus, kdy vedle funkce a poslání, které má i barokní mapa, je tu i funkce nadstandardní - ukázka reality za městskými hradbami. Co, kdo dělá v nestřeženém okamžiku - vojáci, dělníci, děti, ženy, zvířata. Ti všichni jsou přistiženi, takříkajíc s prstem v nose. Každá jednotlivá mapa toho období je originálním pohledem do vzdálené doby, kdy ani stroj času by nenavodil lepší atmosféru, návštěvu kraje ve vzdálené minulosti.

            Mám rád cestování časem za pomoci starých map, které nic neskrývají, na nic si nehrají. Máte před sebou svět, který jste si přáli vidět, navštívit, který nemůžete změnit a ani napravit, ale který je voliérou, kde žijí ptáci z celého světa, panoptikum všech řemesel a veškerého podnikání, včetně toho, co myslí jen a jen na jedno. Povolání zabíjet – vojáci, vojenská technika, děla, pušky, meče, šavle, bubny, dělové koule, prapory. Celé šiky pěších i na koních. Řeka a na pramicích a vorech vedle sousedů vojáci, koně, válečná vozba, ti, co mají město dosud se bránící, zničit nebo nechat stát. Pořád je tu vidět strach a přízrak města Magdeburku, které bylo druhou stranou zmařeno a vyvražděno.

            To vše a mnoho dalšího vám řekne mapa z 18. století. Je to dar z nebes, skicář barokního umělce, dokument snažící se polidštit kus ručního papíru, listinu, která vedle  své užitné hodnoty s sebou nese kus umělcovy invence, zachování okamžiku pro věčnost. Něco, co tu dosud nebylo, a co při setkání s námi dává až pocit závratě, štěstí dívat se do krajiny našich prapradědečků a prožít s nimi okamžik jejich života, na který se nezapomíná. Takový malý výlet pana Broučka do 15. století.

            Je škoda, že toto krásné drobné umění, doslova na okraji starých map je stranou veškerého hledání krásna zachovaného nám tu našimi předky. Nechť tedy mé krátké povídání a zamyšlení ve vás vzbudí zájem o drobné rytiny, plné poezie i reality zachované na okraji starých, barokních map. Stačí pouze se orientovat v té úžasné hře zvané život, jehož peripetie jsou často zveličovány. V porovnání s tím, co vidíme na starých mapách jde o zanedbatelné hlouposti. Kéž tomu tak zůstane provždy.

Jak se u nás děly věci aneb Věřme bylinkám





            To, o čem vám chci vyprávět, uměla babička ze všeho nejlépe. Sbírat, sušit, zalévat horkou vodou a znovu budit k životu. Byla to taková ta idealizovaná babička kořenářka, co uměla tisíc řemesel, ale to jí napřed musel umřít manžel a čtyři děti, co si každý den řekly o jídlo, šaty a věci do školy. Byť žili v tzv. učiněném ráji 1. republiky, zas tak moc podpor nedostali. Aby neumřeli hlady, musela si babička, vedle práce na statkářově poli, začít  i s bylinkami. A to ji drželo v době, kdy už děti měly svoje děti a já k ní jezdil na prázdniny.

            Babička nakrmila slepice, dala králíkům, psovi, kočce a mně. Pořadí zachovávala beze změny celá léta, jenom ta zvířata se periodicky měnila. Co vlastně sušila? Všechno, co jsme nesnědli. Cibuli, mrkev, petržel, celer, pastiňák, papriku, kmín, různé traviny, co odkoukala, že žere pes. Ty dávala do směsí k pití proti nachlazení, na játra, na ledviny, na vodu v koleně, na ženské choroby, na prostatu, proti padání vlasů, proti lupům, proti pocení nohou. Vynalezla i bylinnou zubní pastu, jejímž základem byla jedlá soda a bahno původem na artrózu, vrzání kolen. Jenom se styděla podat si patent.

            Byly časy, že jí za tu zubní pastu nabídli cizí řečí mluvící cizinci tolik, za co slavný Jelínek chtěl prodat Karlštejn. Neprodala. Nakonec jedna firma od Středozemního moře na složení přišla a vydělala miliony. Babičce poslala bedýnku mandarinek, čímž doufala zamezit ze strany babičky případné žalobě, o které ona ani ve snu nezauvažovala….

            Sluníčko svítilo na její hrnečky s drceným sušeným všemožným, na pytlíčky pověšené všude. Na talířky plné bylinek, papíry na půdě, na kterých vedle kontryhele a usychaly listy břízy, té, co rostla u nás na dvoře. Chodil jsem babičce do krámu, na poštu, do lékárny, a všude se za mnou otáčeli s němou otázkou na rtech. Po čem to ten hoch tak voní?

            Pokud se nám zdají dneska bezdomovci silně zapáchající, pak vedle nich bych zvítězil, o koňskou hlavu, či délku. Jak chcete. To hlavní mělo ale přijít. To, proč se lidé za mnou otáčeli byla vůně prádla, orchidejí, lesů našich kopců plných bylin. To vše ze mne dýchalo, obklopovalo mne, chodilo se mnou kamkoli, kam jsem se vrtnul. Tak nějak uvažovala i babiččina kočka, která, než by se se mnou o věci bavila, odešla otevřeným oknem. Žel, sice otevřeným, ale plně obsazeným bylinkami, sušenou mrkví, celerem, petrželí. Pohroma se stala skutkem. Vše smícháno v jedno, v jeden velký pytel polévkového koření.

            Nevím, jak babička, při pohledu na směsku koření pod jejími okny, došla k závěru, že právě tohle bude zdroj jejího zbohatnutí. Jak asi tušíte, tak tomu nebylo. Babička neměla ducha budoucího továrníka, neměla dost, aby zaplatila právníka, a tak jsme léta dostávali v celofánových sáčcích babiččinu „vegetu“. Když babička přestala zavařovat,došel celofán a ty milé dárky chodily v pytlících od mouky. Věděli jsme, že babičce moc záleží na tom, zda koření dobře ochucuje naše polévky, a tak jsme při každé návštěvě chválili babiččino polévkové koření.

            Moje česká babička tu už dlouho není. Často na ni vzpomínám. Pokaždé, když si do polévky sypu dochucovadlo plné soli.

Jak to bylo o volbách...




                Naše rodina byla a stále je kosmopolitní, což bylo obrovské záporné stigma v poválečném Československu a především po únoru roku 1948, kdy „Národní fronta“ v čele s komunistickou stranou převzala moc a rozhodovala, co se neslučuje s jejím programem.  Lid se musel především opřít o spolehlivé. Tím nebyl můj táta a jemu podobní. Ti podobní stačili buď emigrovat, nastoupit výkon trestu, nebo prostě se snažit přizpůsobit, což jim bylo pendrek platný, neboť vyvolení a podrobení, co budovali lidově-demokratické zřízení, ty bývalé udávali. Šlo především o ty, co měli příbuzné a známé za hranicemi, bývalé kapitalisty, řemeslníky, inteligenci, vojáky, ty, co bojovali proti fašismu, ale na nesprávné straně (západní). O Židy, aktivní členy náboženských segregací, skauty, sokoly, všechny, co vyčuhovali  a byli tím pádem podezřelí, že nemilují SSSR, KSČ, nechtějí vstoupit do ROH, ČSM, pionýrské organizace. Na mně jim vadil  buržoazní přežitek, že mám doma v kleci 2 kanárky.

                Tací, co měli výše uvedené stigma, to měli o volbách špatné.  Pokud sami nedošli do volební místnosti, volební komise je obcházely s urnou a volbu požadovaly i vzhledem k tomu, že nechtějí být poslední, co nahlásí manifestační volbu.

                Nabídka volených nebyla široká. Vybíralo se na schůzích KSČ. Ta jednotlivce doporučila a bylo na voliči zda půjde za plentu (!) a zda návrh „upraví“ nebo manifestačně hodí obálku rovnou do urny. Pod bedlivým pohledem těch, co v komisi seděli, s cílem excesům zabránit. Nevím sice jak, ale fanatiků „čistoty“ našeho života bylo vždy dost. Čím víc se společnost přibližovala k roku 1989 tím víc polevovala bdělost strážců ,,nových pořádků“. Ani nám nepřišlo, že volíme nesvobodně. My, narození už po II. Světové válce jsme jiné volby nepoznali. Přisluhovači v organizacích Národní fronty, jako byly odbory, mládež, tělovýchova, svaz žen, požárníci (hasiči), červený kříž, dělali vše, aby volby proběhly, tak, že se jejich výsledky pohybovaly těsně pod 100% účastí.

                S volbou našeho zástupce v lidosprávě dnes je to již neporovnatelné, ale jen málokdo tehdy víc než tiše protestoval. Já osobně nikoho ze svého okolí neznal. Donašečstvím a psaním anonymů měla vládnoucí moc páky, včetně vydírání, jak dostat 99,8 % voličů k volebním urnám a bez fyzického násilí docílit vítězství kandidátů Národní fronty. Jiní ani nebyli. Myslím si, že řadě spoluobčanů tento způsob voleb vyhovoval. Nemuseli se jako dnes sáhodlouze rozhodovat, bylo za ně rozhodnuto. Na kandidátce bylo jediné jméno.

                Ačkoliv jsme rok 1989, rok změny režimu přivítali, v mnohých přetrvalo pohodlí, přijít k  hotovému. To pohodlí – nepřemýšlet, je nám nyní upíráno. Jen těžko se dá věřit, že volit po starém způsobu někomu schází. Věřme, že to není pravda, že už se nic nikdy nezmění na tom jít za plentu a vybrat si. Že cílem volebních komisí nebude jen to, kdo má první sečteno, kdo má nejvyšší účast a kde jediný kandidát dostane nejvíc hlasů. U voleb se náš život asi nejvíc liší od života v socialismu před rokem 1989.

                Jak je tedy možné, že když zvolíme toho nejlepšího, tak často volená osoba zklame? To je něco, co se asi nikdy nedozvíme.

Pozvánka na autorské čtení

Vážení přátelé,

dovoluji si Vás pozvat 10.11.2016 od 18 hodin  na autorské čtení spojené s autogramiádou mé nové knihy Čarověník. Pokud se nemůžeme zúčastnit, rád se s Vámi setkám v obchodním centru Plaza Liberec, a to vždy v odpoledních hodinách v termínu od 14.11. 2016 do 30.12.2016 při prohlídce retro výstavy starých pohlednic libereckého kraje a prezentaci mé nové knihy.

Těším se na setkání s Vámi

Váš autor
Egon Wiener

neděle 23. října 2016

Textilana v obrazech a datech (recenze - retro)

Textilana v obrazech a datech
Autor: Vlasta Bergmanová
Zvláštní poděkování patří: Evě Koudelkové za úpravu textů a redakční práce, Pavlu Koudelkovi za úspěšné grafické pojetí knihyVydala: Technická universita LiberecPočet stran 264

 Čas od času si udělám radost a podělím se s vámi o pocit, který jsem získal přečtením pěkné knížky. „Textilana v obrazech a datech“ je kniha velkého formátu přesahující svým významem okruh čtenářů Libereckého kraje. Knížka, ke které jsem přistupoval s mimořádným zaujetím, Nebylo totiž v naší zemi mnoho takových podniků jako byla Textilana. Autorka srovnává Textilanu s firmou Baťa. Ano, to je adekvátní srovnání.
 Moderní dějiny Libereckého kraje dané průmyslovou revolucí počátku 19. století jsou i dějinami rodiny textilních průmyslníků a donátorů -Lienigů, úzce spjatých s Textilanou. Kniha autorky V. Bergmanové je historickým obrazem, nahlédnutím za oponu, na jeviště mapující krok za krokem dějiny regionu.
 Pro mne osobně je kniha nahlédnutím do rodinných tradic spjatých s textilním průmyslem. Vyprávěním „o starých dobrých časech“, kronikou mnoha rodin liberecka, jablonecka, semilska, frýdlantska, českodubska a českolipska. Jen v Liberci, při vyslovení příjmení si vybavíte mnohé z těch, které jste mohli potkat na jejích dlouhých chodbách, ve výrobních halách a skladech.
 Textilana se skutečně stala za svá dlouhá léta existence pro občany severních a východních Čech fenoménem, často jedinou možností, jak uživit rodinu.
 Autorka doprovází své čtenáře, dá se říci rok po roku, krok za krokem vzrušující atmosférou růstu až po pád firmy. Je to úděl, osud, který nedovolí velikánům usednout na trůn nesmrtelnosti. Není takového, byť významného subjektu, který by narušil koloběh a řád světa. Nevěřil nikdo z nás, jak Textilana skončí, byť prorostla městem, okresem i krajem, celou zemí. Stala se symbolem, ale i to bylo málo. Jejím osudem bylo zemřít. Z obrovské aglomerace, směsi hal, dvoran, nádvoří, skladů a ramp zůstal, jak poznamenala autorka, rodící se nový ekosystém hlodavců, zítra chráněných ve všelikeré náletové zeleni zakrývající rozlehlou opuštěnou pláň.
 Kniha o Textilaně je nadčasovou učebnicí reality. Pohledem bez zbytečně sugestivní reakce na dějinné zvraty. Snad právě objektivní, až chladné posouzení stavu, dobové ilustrace, fakta a střízlivá dokumentace mě vedou k přesvědčení, že autorka zvolila správný postup, jak sdělit své poznatky čtenářům. Seznamuje své čtenáře strohou, přesto odpovídající formou o věcech, které jsme nevěděli nebo na které jsme již zapomněli. Je ovšem na místě vyzdvihnout pasáže knihy, jako je Prosperita podniku spojená s lidmi na vedoucích pozicích (národní správce V. Čepelka a J. Maršík), kteří po roce 1945 obnovili slávu výroby textilu v naší republice. Ředitelů a organizátorů, kteří stáli za úspěchy Textilany po roce 1950. Ředitelů jako byli například R. Nejezchleb, J. Vrba, J. Bitnar, A. S. Nosek.
 Textilana byla i u vzniku Textilní fakulty Vysoké školy technické v Liberci. Její úspěšní absolventi pracovali v provozech Textilany po celé republice. Mnozí, kteří prošli praxí v Textilaně našli uplatnění právě na Textilní fakultě Vysoké školy – univerzity. Vždyť i sama autorka knihy učí dnes na této univerzitě. I můj osobní vztah ke knize je dán přátelstvím k osobám v knize právem vzpomenutým, profesoru Militkému a Křištůvkovi, docentům Moravcovi a Odvárkovi.
 Ano, Textilana se stala součástí mnoha životů celých generací řady oblastí naší republiky. Jsme sblíženi osudem, osudem Textilany. Ať otevřete knihu na kterékoli stránce, budete konfrontováni novými a novými fakty, fotografiemi hal a provozů, které žel už dnes nestojí, nebo se známými tvářemi, které dosud potkáváte v ulicích Liberce, Jablonce, Turnova...
 Autorka se nevyhnula a bravurně zpracovala i epilog příběhu, závěrečnou část knihy, kde složila hold lidem, kteří jméno Textilany proslavili. Pojmenovala Textilanu jako pozitivní fenomén doby. Dne splocha připravená pro hromadnou zábavu – dětské kolotoče a houpačky. Nic z toho se nekoná. Žádné melodrama. Nový nadnárodní investor není z rodiny „Gründlerů“. Kolo dějin se točí kupředu a zázraky se nedějí. Textilany už není. Není náhrobního kamene, není, kam umístit epitaf.
 Rád bych Vám, paní Bergmanová, poděkoval jménem mnoha rodin textiláků tohoto kraje za krásnou rodinnou kroniku jejich života, která dělá čest jménu Textilana, ale i vám, která jste ji tak správně pojmenovala

Zlatokop z Vítkova u Chrastavy (retro)

V pohnutých dějinách českého pohraničí hráli „zlatokopové“ vždy významnou roli. V lokalitě Libereckého kraje byla migrace obyvatel často předpokladem samotného dalšího bytí. Kolonizace od počátku minulého století přivedla do našich končin nesourodé obyvatelstvo, které jen těžko hledalo společnou řeč, zájmy, náboženskou snášenlivost, možnost vyhovět stále vyšším nárokům šlechty, která své poddané Němce, Židy, Lužické Srby i Čechy nemilosrdně obírala. Ať to byla šlechta česká, z Němec, Rakouska, ze Slezska či vojenská, vytvořená z důstojníků, zrádců a vrahů Albrechta z Valdštejna, každý jeden z nich nešetřil své poddané a snažil se z nich, z jejich práce, získat pro sebe co největší zisk.
  A tak, ať naším krajem putovali velké formace či jednotliví zběhové, nebo později jejich opuštění velitelé či správci panství, všichni do jednoho s cílem zbohatnout, co nejrychleji. Dřív než je někdo jiný předhoní. A bylo o co stát. Šlechta potřebovala stále víc a víc hotových peněz. Vybírala stále víc a víc agresivnějších úředníků, kteří pocházeli z řad svých poddaných. Neříká se marně, že poturčenec horší turka. Jedním z nich byl skutečný zlatokop, rovnocenný těm, kteří v té samé době na španělských, holandských či anglických lodích se rozjížděli do světa, aby přivezli drahé kovy, koření, sazenice, otroky a vše pak dokonale zpeněžili.
 Jedním z nich, na počátku 18. století byl úředník, inspektor všech gallasovských statků, Karel Kristian Platz z Ehrenthallu. Liberecký rodák z rodiny chudého soukeníka, narozen v roce 1663, byl prototypem zlatokopa par excelance. Úředník, ne nepodobný současným tunelářům, revolučním gardistům či některým národním správcům z let po skončení Druhé světové války. Ve své funkci správce panství se profiloval jako nemilosrdný vykonavatel šlechtických příkazů. Ten, kdo šel i mnoho dál a dokázal ještě víc. Získal jak do pokladny svého pána, tak do své, získat nemalé finanční prostředky. Vypracoval se až k povýšení do rytířského stavu a titulu tajného rady.
Podobně se o sto let později podobných poct dostalo textilním fabrikantům z rodiny Liebiegů.
 Rytíř Platz z Liberce potřeboval ke svému predikátu vlastnit i nějaký statek – vlastní sídlo. K tomu se hodil Vítkov (u Chrastavy), v té době spojený v jeden celek, v jeden lenní statek. Rytíř Platz jej získal v roce 1712. Nabyl tak vlastní sídlo, které jej nejen reprezentovalo, ale odkud, napůl cesty mezi Frýdlantem a Libercem mohl snadno spravovat celé Gallasovo panství. Platzovo sídlo ve Vítkově později spustlo. Sežehl jej požár. Umístěno bylo nad vesnicí, blízko kostela, jako další dominanta obce.
 Sám Platz se profiloval jako skutečný barokní feudál, zbohatlík – zlatokop, který získal majetek způsobům ne nepodobným praktikám těch, co zbohatli manipulací s tzv. Lehkými topnými oleji v současnosti. Rytíř Platz chtěl z Vítkova udělat mnohem víc, než jen sídlo svého malého lenního „knížectví“. Tak, jako Valdštejn nestačil z Jičína vytvořit rezidenci vládce Evropy, ani rytíř Platz z Vítkova nestačil z hezké vsi udělat své malé Drážďany. Chtěl, a na to jsou doklady, vystavět zprvu jen pivovar a poplužní dvůr. Nestihl to. Zemřel v roce 1722.
 A Vítkov? Už žádné Drážďany na Labi. Splynul s Libereckým panstvím a vrátil se tam, kam patří. Na skok od mateřské Chrastavy, ne daleko od Liberce, do kraje pod Ještěd, na samé hranice české země.

Tluče bubeníček, tluče na buben (retro)

V té malé liberecké obci bylo doručování zpráv vždy adrenalinovou záležitostí. Ještě v nedávné době tuto činnost bral na svá bedra obecní bubeník. Snad to dělá ta zátopová oblast Nisy, most přes ní s nevyjasněnou smrtí paní hraběnky či prokletí, co na obec seslali v Nise utopení nebo v obci upálení husité po prohrané bitvě u Chrastavy. Příliš mnoho neznámých, příliš mnoho závažných indicií, ale to hlavní už vím. S doručováním zpráv to není vždy jednoduché.
Chtěl bych vzpomenout obecního bubeníka, který v obci působil až do roku 1950. Je s podivem, pokud se ohlédneme zpět, co vše za padesát let bubnování na návsi ohlásil. Klobouk dolů!
Začátek to všechno vzalo všeobecným hlasovacím právem úplně na začátku století a těch změn v obci a na úřadech! O hasičích, co měli práce, o zaměstnání v blízkých textilkách a elektrárně v Andělské Hoře, až po válku ve čtrnáctém a jejím konci v osmnáctém roce. O českém názvu obce, po čtyřech letech od vzniku Československé republiky. O Češích, kteří žili v dolní části a Němcích, co si stavěli „Novou čtvrť“, kostel, o truhlárně Simm a Wagner, vodárně a přilehlém koupališti, o místních komunistech, co měli odjakživa navrch a byli vůdčími osobnostmi obce.
O tom všem pan Frič bubnoval a četl manifesty a vyhlášky. O stále napjatějších vztazích mezi Čechy a Němci a pak ještě o mobilizaci a řopících (bunkrech) a o připojení k Říši. O jménech těch, kteří padli. O těch, které si vzaly Čechy a měly s nimi děti, aby nemusely do odsunu až po národní správce, divadelní představení a volby.
A pak přišli mladí ze Svazu mládeže a hned v padesátém roce postavili na dřevěné sloupy tlampače a ozvučili budovatelskými písněmi celou obec. A hlásali a lidé chodili na brigády, do hospody a na schůze všech těch organizací Národní fronty. Tam někde skončila půlka toho minulého století. Přišli noví Češi a zapomněli, jak bubeník tluče na buben a svolává lidi, lidi pojďte ven...
Kde skončil ten buben s paličkami sám nevím, a že by se pochlubil někdo z obce nečekám ani ve snu. Škoda, to bubnování mělo něco do sebe.

úterý 18. října 2016

Liberecké průmyslové školy (retro)

Všechny průmyslové školy v naší oblasti byly původně německé. Využívali je ale přirozeně i čeští studenti bydlící v Liberci a širokém okolí. Studium na německé průmyslové škole ještě neznamenalo odnárodnění se. Například rodina Tomsova z Liberce spjatá s touto školou dala i škole prvního českého ředitele v roce 1945.
Padesátá a šedesátá léta 19. století znamenala v Rakousku-Uhersku obrovský rozvoj průmyslu. Založení německé vyšší průmyslové školy nebyl náhodný čin. Liberec byl 3. největší město v Čechách s největším rozvojem průmyslu. Oblast potřebovala odpovídající technické školství a mnoho nových středně technicky vzdělaných odborníků. V roce 1851 to byla reálka, střední škola, která připravovala pro další studium na vysoké škole technické, ale stále to bylo málo.
Císařův edikt z 14.1.1876 povolil zřídit v Liberci vyšší průmyslovou školu po vzoru brněnské průmyslovky. Škola začala učit ve druhém poschodí městského starobince. V následujících letech dělalo město vše možné, aby škola měla vlastní budovy. V roce 1884-85 byla dokončena stavba hlavní budovy, budovy dílen s kovárnou a strojovnou. Průmyslovka po celá následující léta svou kapacitu rozšiřovala. Samotná škola dbala od svého založení v roce 1876 na kvalitu vyučujících. Na škole učili i čeští pedagogové, mezi jinými i Ing.Janovsky, pravnuk českého hudebního skladatele Jana Jakuba Ryby. Až do devadesátých let 19.století zde studovalo i značné procento Čechů, které nedostatek českých průmyslových škol přivedl do Liberce. Od počátku minulého století, ale Čechů na průmyslovce ubývalo a naopak přibylo studentů jiných národností - Poláků, Maďarů, Angličanů, Italů, Belgičanů, výrazně přibylo studentů židovské národnosti. Téměř čtvrtina studentů vyšších ročníků odešlo na fronty 1.světové války.
Po válce studovalo na škole 750 studentů. Nejnižší počet studentů na škole studoval v letech 1934-5. Bylo to 281 studentů. Až do roku 1918 na škole nestudovala děvčata. Škola ve školním roce 1910-11 získala i své první auto a začíná vyučovat i výuku jízdy a pořádala řidičské kurzy. Dvě desetiletí vyučovala směr textilní, než byla v Liberci postavena samotná textilní průmyslovka. Po vzniku samostatné republiky (ČSR) se zavádí čeština jako vyučovací jazyk, ne však ve všech třídách. Škola zabezpečovala i odbornou přípravu mistrovskou pro drogisty atp. Počet žáků nebyl úředně stanoven. Běžné a časté bývaly ročníky o šesti, devíti a patnácti žácích, klasifikace byla šestistupňová. Propadání bylo velmi časté, vedle chování se známkovala i pilnost. Studenti byli ve věku od 16 do 24 let i v jedné třídě. Poslední válečný rok 1944-45 se již nevyučovalo.
Vyučování na vyšší české průmyslovce v Liberci bylo zahájeno opět 1. září 1945. Škola v poválečných letech byla postupně kompletně opravena a dostavěna. Ještě v září 1945 zorganizovali studenti průmyslovky jako první v Liberci brigádu na odklizování vraků německých vozidel z ulic a okolí města. Aby bylo čím topit, zajeli si studenti pro brikety do Německa. Škola se úspěšně zapsala do dějin města v různých odborných soutěžích, kde dosáhla vynikajících výsledků. Dnešní průmyslová škola strojní se stala svými vzdělávacími programy důstojnou pokračovatelkou školy vychovávající i technické odborníky už víc jak 132 let.

Rány kladivem (retro)


Říká-li se o někom, že patří za mříže, pak máme na mysli, že dotyčný patří do lochu, za katr, potažmo do vězení. Nejkrásnější mříže v Liberci však mají ti, kteří pracují na radnici. Bez urážky. Vstupujete-li na libereckou radnici, tak mřížová vrata hlavního vchodu z roku 1892 jsou vskutku impozantní. Už jejich rozměr 3,6 x 2,87 m je fascinující. Kromě toho evokují – navazují na renesanční ornamenty a tvoří jednotný celek s celou nádhernou stavbou radniční budovy. Jen máloco můžeme s touto kovářskou prací srovnávat. Snad jen o rok starší mřížová vrata liberecké spořitelny snesou srovnání s radničními. Oboje byly přivezeny z Vídně a v Liberci jsou doma už skoro 125 let, tedy více než kdokoli z nás.
Ke specifickým vratům patří klika. Vzpomínám si, jak se mne hluboce dotklo, že kdosi dokázal uzmout kliku z těch třetích nádherných libereckých vrat přímo naproti radnici vedle papírnictví. Je to už pár let, tedy žádný fenomén současnosti. Kradlo se a krade se dál, což jenom potvrzuje, že lump patří za mříže, kde klika není až zas důležitá.
Liberec je krásných mříží plný a některé z nich jsou i pěkně staré. Nejvíce je těch světlíkových nade dveřmi (a že jich ve městě je!) a okenních. Na nich se kováři vydováděli. Ty světlíkové bývají o fous fajnovější. Ono vůbec kovářství bylo takové lepší řemeslo. Hodinář, zubař, kovář býval často v jedné osobě, chlap mající dobrou pověst i v pohádkách. Člověk se širokou hrudí, filozofující, vzor pro obraz jako třeba lešetínský kovář. Muž ohně a železa uměl koni ukout podkovu stejně jako bábě vytrhnout zub.
Liberec, Jablonec a celé širé okolí je výstavní síní kovářsky mistrovských mříží, plotů, nádherných zábradlí. Tepané železo v secesi – znáte někdo něco krásnějšího? A ve spojení se sklem!!! To všechno, všechno uměli zdejší lidé počínaje výrobky jednoduchými klasicistními až po ty současné avantgardní. Všechny jsou překrásné. Kovář je vlastně umělec, ale ne každý umělec může být kovářem.
Jako malý kluk jsem se v Machníně chodil dívat do kovárny, co všechno kovář umí. Dveře do ulice byly vždy otevřeny. Starý pan Lammel to se železem uměl! Koně mu stáli jako přikovaní stejně jako my, kluci s otevřenou pusou. In memoriam, kováři z Machnína nebo z Kokonína. Schází mi vaše dveře dokořán, žár vašeho ohně, síla paží, jiskry a rány kladivem. To schází nám všem.


neděle 16. října 2016

Bujaré veselí aneb Jak bylo (retro)






Nedávno jsem listoval vlastivědným sborníkem „Od Ještědu k Troskám“ z roku 1926 a rád se s vámi podělím o aktuality z naší oblasti v nedávné minulosti.

Tak například separace odpadu není nic, co by naši předkové neznali. 28. května 1629 knížecí (Valdštejnská) komora vydala veřejný patent (vyhlášku) městům a městečkům v knížectví, aby neprodávali starých hadrů ven z knížectví, nýbrž jen do knížecí papírny ve Frýdlantě, kde pracoval papírník Albertinek. Jemu konkuroval jiný papírník Steiner v Kunčicích u Vrchlabí.

Jak vidno, hospodářská krize Třicetileté války silně ovlivnila i hospodářskou činnost na území jinak pečlivě chráněném před jejími hrůzami samotným generalisimem Albrechtem z Valdštejna, vévodou Frýdlantským. Svědčí o tom i nekompromisní řešení narušování veřejného pořádku a problémů s nepřizpůsobivými občany našeho kraje. Už 2. ledna 1629 nařizuje Krajský úřad knížectví frýdlantského hejtmanu na Dubě (Český Dub) ať přikročí k útrpnému právu nad Jakubem Andresem, obyvatelem tamním, loupežníkem na cestách. To se opakuje 11. ledna roku 1631.

19. prosince psáno je z komory hejtmanu Skalskému:“Oznamuje se, že by velicí škůdcové lidští a loupežníci po cestách býti měli, totiž, že má to býti nějaký Kalous Vrchovský, dva synové Damaškovi item z Veselí Musilů syn, Venclů syn Horák s poručením, aby naddotčené osoby všecky zjímány a dobře vězením ujištěny byly a potom o tom zprávu učiniti.“

Všimli jste, jak nekompromisní postoj k neplatičům zaujala místní správa? Jak to šlo i bez výměny státního zastupitele rychle? Jo, mučidla nebo advokát s milionem za úkon a vybydlený panelák? Nevím, nevím, ale tohle by se asi v tom středověku stát nemohlo. Škůdci a loupežníci. Hrozit ombudsmanem nebo odbory? Stačilo pohrozit halapartnou.

To když se roku 1630 usnesla knížecí komora, že bude platit nová soustava odměn myslivcům, tak platila děj se co děj. A tak platilo myslivcům (asi jich bylo víc) na panství semilském za zastřelení jeřábka po 12 groších míšenských, od tetřeva 40 grošů, od medvěda (!) 6 kop míšenských grošíků. Naproti tomu se nic neplatí služby měsíční. Tak praví Sborník Českého severu z roku 1926.

Na závěr něco z dopisu malíře rajchmberského (libereckého), který doporučuje komoře knížete frýdlantského 1.října 1930 bukvicový olej k barvení střech. Viz archiv Ministerstva financí F 67/I-III protokol. A potom pište! Neuvážlivě někam směrem nahoru pošlete písmo a ještě po 379 létech si o tom budou vrabci na střechách štěbetat...

 Ale jinak bylo ve středověku veselo. Dětem – pacholíkům scházel mobil, snad linka bezpečí a strach před tělesnými tresty... 

Malá návštěva v Jablonném, městečku od Ještědem, skoro před 70 léty (retro)




Přestavba krajů a okresů vždy znamená značný zásah do rozvoje infrastruktury daného území. Jablonné v Podještědí patří k těm místům našeho kraje, které by v tomto směru mohlo být příkladem.

1. ledna roku 1949 přestalo být okresním městem a ztratilo tak na svém významu. Okresní soud, finanční úřady, úřad ochrany práce, finance na rozvoj – to vše putovalo jinam. Při tom město a jeho okolí mělo už od osvobození v roce 1945 slušně našlápnuto k rozvoji této jinak zaostávající části pohraničí.

V květnu 1945 ustupující německá armáda a oddíly SS byly pronásledovány Rudou armádou a bojovou jednotkou bývalého četnického sboru pod vedením kapitána četnictva Procházky, který Jablonné znal již z První republiky.

Nato začalo osídlování Čechy z vnitrozemí a odsuny Němců. První transport 852 lidí byl předán v Žitavě ruské armádě a poslední odsunutí šli po lékařské prohlídce ze zřízeného střediska v březnu 1946 rovněž do sovětské okupační zóny.

Do poloviny roku 1949 bylo osidlování, jak se tehdy říkalo, českým živlem naplněno na 70% s počtem obyvatel 3 150. Město se dostalo do obrovských bytových potíží. Muselo zbourat 91 domů, protože ohrožovaly bezpečnost lidí kolem nich procházejících. V Jablonném se proto v dalších třech letech i stavělo. Na prvním místě to kromě jiného byly vanové a sprchové lázně, vydláždění Tyršovy ulice. Na rozhraní Tyršovy a Klášterní ulice vyrostl park, upraven byl i park v ulici Okružní, opraven vodovod, kanalizace a veřejné osvětlení. Náměstí Edvarda Beneše bylo parkově upraveno, adaptován byl zámek Falkenburk. Rovněž byl založen sad a vy sazeno v něm 130 ovocných peckovitých stromů.

V plánu se počítalo s vydlážděním dalších ulic města, zřízení nového ústředního hřbitova, postavení nové střední školy a koupaliště. Počítalo se i s revitalizací Hotelu Hvězda s jeho 30 pokoji a jeho začleněním do infrastruktury oblasti, která zahrnovala kostel ve Zdislavi, záměk Falkenburk a Lemberk.

V souvislosti s obnovením turistického ruchu a Severočeských výstavních trhů (11.-21.8.1949) se Jablonné prezentovalo v nabídce doprovodných programů této obnovené tradice Libereckého kraje, jeho průmyslu a turismu.

úterý 11. října 2016

Námět pro Hollywood




                Ze čtyř synů mého dědy byl nejmladší. Narodil se ještě před černým pátkem světové ekonomiky v roce 1929. A protože ten měl odezvu u nás v Sudetech, zchudla i rodina mého strýčka Waltra.

                Babička jej rozmazlovala,  a pak zachránila před Hitlerem. Ukrývala jej celou válku v malé místnůstce za komínem hospody „Cafe radio“ v Gersdorfu. Když skončila II.světová válka, počkal si 4 roky, oženil se, vlastnoručně stloukl lift, zplodil syna a s celou rodinou se odstěhoval do Izraele. Zabojoval si i s manželkou za právo na existenci tohoto státu a po roce se vrátili do Čech.

                Doma úplně propadl chovu exotického ptactva.  Víc jak sedmdesát let stojí v popředí všeho, co jen trochu připomíná kanárka. Napsal standard, genetickou bibli všech chovatelů „žlutého brabce“. I ve svém pokročilém věku je dosud členem redakční rady, celorepublikového časopisu chovatelů, čestným předsedou mezinárodních posuzovatelů krásy těchto ptáčků, kanárů. Dům, ve kterém žije od roku 1938, byl vždy plný voliér a ozvučen stovkami zpěvných hlasů opeřených drobných tělíček.

                Nezůstalo jen u ptactva, ale strýčkův zájem se rozšířil o další faunu - rybičky, činčily, pekingské kachničky, včelky, angorské králíky, psy. Koncem padesátých let, postavil a nějakou dobu udržoval v chodu uprostřed Hrádku nad Nisou malou zoologickou zahradu. Napsal několik knížek, jak pěstovat exotické ptactvo a spoustu odborných studií, řadu z nich v němčině. Zastupoval naše ornitology v řadě zahraničních institucí. Sbíral poštovní známky, pěstoval ovce na vlnu, včely na med, činčily na kožíšek.

                Žel, jeho ekonomické záměry mu nikdy nevyšly. Psal pohádky pro děti, ale ty se redaktorům nelíbily. Jeden rok to zkusil s bramborami a všechny do jedné mu sežraly myši, kachničky z Pekingu uplavaly při velké vodě.

                Mimochodem voda mu dvakrát vstoupila do domu nevídaným způsobem. Když přijeli vojáci vyklízet při poslední povodni zaplavené domy, řekli, aby u toho nebyl a šel nahoru do patra. Když se vrátil do přízemí z vybavení domácnosti mu nezbylo zhola nic. Ani podlaha, dveře, prostě vůbec nic.

                Můj strýček Waltr. Jeho ornitologické práce si všimla univerzita v Olomouci. Strýčkovi byla udělena významná cena a zahájeny kroky k udělení doktorátu h.c.... Nikdy nezbohatl a nikdy neztratil chuť bojovat.

                Pokaždé, když vzpomínáme na tzv. Křišťálovou noc, kdy v listopadu roku 1938 vypálili fašisti v Sudetech všechny synagogy, včetně té naší liberecké, musím si vzpomenout na strýčka. Tehdy desetiletý, byl v liberecké škole U Soudu vyveden ze třídy s tím, že už pro něho vzdělání skončilo. Tím dnem začal „dobrodružný“ život mého strýčka Waltra. Uprostřed města hořela synagoga a s ní měly shořet plány na život jednoho obyčejného kluka, který už nikdy neměl mít možnost slyšet školní zvonění. A přesto prožil život, který byl v lecčem inspirující...

Informace z besedy v liberecké synagoze




                Do Liberce připlula loď, více méně slušně životem omlácený rybářský škuner. Nic víc, spíš míň. Kapitán se zelenou jarmulkou, palestinským šátkem a  s batohem na zádech. Ano, připlula loď s kapitánem Achabem Heidlerem na palubě. Kdysi náš frýdlantský, nyní ústecký.

                V sále liberecké synagogy jsme už seděli všichni, kdo si přišli vyslechnout přednášku a zapojit se do besedy o vztahu judaismu a islámu. Čekal jsem, že přijde syrský fotograf žijící v Liberci a pár libereckých muslimek, co se dnes zahalují. Nepřišli, v problematice mají jasno a tak se Achab pustil do nás. O překvapení nebyla nouze. Vzal to od Adama. Pohrozil dějinami a požádal o diskuzi. Ta byla, na rozdíl od tématu, nemilosrdná k lidem jiného vyznání. O to víc nám bylo doporučeno vnímat islám, jako něco, co nevyhnutelně změní tvář Evropy. Diskutující nebrali ohled na doporučení a vyjadřovali se záporně k tomu, aby si muslimové přivlastňovali právo a řídili se náboženskými zákony – tzv. šaríjou.

                Stěžovali jsme si na to, že většina muslimů ve styku s nevěřícími jsou hrubí, arogantní, nemají zájem o naši řeč, o práci. Žijí vlastními zvyklostmi, svébytnou kulturou a na rozdíl od skutečné emigrace hledají způsoby, jak získat výhody. Diskuze se odvíjela od nevyhnutelného pádu civilizací, Říma a Konstantinopole. Co přinesli barbaři do dekadentního Říma? Nestavme mezi ně a nás ploty. To se nikomu z posluchačů nelíbilo.

                Stále se opakující se argumenty od řečnického pultu nezodpověděly hlavní otázky. Má padnout civilizace, pokud negramotní budou chtít? Mají napomoci demografickému rozvoji počtu narozených osob obývající naše končiny? Řečník se nezpronevěřil hlavní a nosné myšlence. Emigranti jsou potřební, jsou novou krví a tím, co Evropu zachrání.

                Uzavřu-li z pohledu posluchače, co řekl Achab, lovec velryb, nenachytal nás nepřipravené. Až přijdou a budou s námi sdílet služby, chodníky, doufejme i pracoviště a školy, budeme připraveni hájit Řím (Brusel) Liberec, Jablonné v Podještědí. Budeme je učit slušnosti, umět na pozdrav odpovědět pozdravem, neničit lavičky. Mají-li jednou zlepšit genofond, pak pro to něco budeme muset udělat. Nestačí se mužně odpálit na tancovačce, pár dětí v mateřské školce.

                Achabe, snad, doufám, jsem tě jen špatně pochopil. Muslimové nejsou budoucností, jsou pouze zkouškou, zda naše civilizace je schopna postavit se migraci a zvládnout ji. Jinak ti přeji hezký, sladký a požehnaný Nový rok 5777, moře dobrého mezi všemi národy....


čtvrtek 6. října 2016

Grandhotel Zlatý lev v Liberci (retro)





V roce 2010 oslavil liberecký Zlatý lev 105 let svého trvání. Když na hranici zámeckého parku rostla stavba doslova před očima, měla frýdlantská šlechta obavy, aby nezastínila naproti stojící zámek.

U zrodu prvního hotelu a jména Zlatý lev stál jakýsi obchodník Spitshka z Hodkovic nad Mohelkou. Jeho služka neopatrným zacházením s hořící svíčkou zavinila požár a zničení téměř celých Hodkovic. Spitshka tam nemohl dál žít, a proto si postavil v dnešní ulici 8. března, na tehdejší dobu moderní hotel. Pojmenoval ho Zlatý lev a představoval vrchol elegance. Hostil také ve svých pokojích tak významné hosty jako Bedřicha Smetanu, Jana Nerudu a mnohé další významné hosty.

Původní hotel zanikl a jméno Zlatý lev bylo přeneseno na grandhotel nebývalé krásy. Ten vyrostl v Gutenbergově ulici právě včas, aby mohl nabídnout své služby návštěvníkům velkolepé Německo-české výstavy v roce 1906. Hotel nakreslil a postavil během dvou let Anton Worf z Liberce. Nejen frýdlantská šlechta, ale celé mocnářství s úžasem hledělo na skvostný palác, pýchu stavební secese, která vyrostla ve městě pod Ještědem.

Štuková výzdoba, litina, rostlinné dekory, koberce, záclony, centrální vysavač, výzdoba koupelen, pokojů, technické i hygienické vybavení na úrovni neskonale vyšší, než jakým se v té době mohla pochlubit konkurence. Vždyť ho také slavnostně otevíral sám císař František Josef I.

Už od samého počátku existence tohoto výjimečného ubytovacího zařízení si zdejší manažeři vedli knihu hostí, kde se můžeme dočíst o návštěvách příslušníků královských rodin celého světa, od šejků, maháradžů, mandarínů až po velkovévody, prince, knížata, hrabata, jejich manželky, milence i milenky. Liberec hostil politiky a představitele různých zemí, prezidenty, nejznámější cestovatele, spisovatele, hudebníky, malíře, herce, zpěváky, režiséry, vědce, ba i kosmonauty. Jsou tu podpisy R. Amundsena, J. Strausse. O. Nedbala, G. Hauptmanna, V. Talicha, J. Gagarina.

Sídlila zde dokonce i jedna vláda. Pravda, bylo to sice jen pár týdnů, ale grandhotel byl po tu dobu sídlem vlády provincie Deutsch-Böhmen na sklonku roku 1918. Pokud máte ještě v živé paměti Liberecké výstavní trhy, pak si jistě vzpomenete na nejpřednější české i zahraniční interprety, kteří na nich ve dne vystupovali, a většinu nocí věnovali barům grandhotelu Zlatý lev. Vyprávěly se o nich pak legendy, stejně jako o útratách novodobých zlatokopů, kteří se až tak nelišily od těch z dob První republiky či Rakouska.

Hotel a jeho personál by mohli vyprávět. To však měli zakázáno a vždy ctili diskrétnost ve vztahu k hostům. Liberecký Zlatý lev, dne Clarion grandhotel Zlatý lev, stále patří ke špičce ve svém oboru. Co mu tak popřát do příštích let? Snad jen další slavné a bohaté návštěvníky, kteří sem pošlou své známé a kamarády, neboť na noci zde strávené se nezapomíná.

Jak jsem poznával Chrastavu (retro)







S Chrastavou jsem se setkal poprvé prostřednictvím rodiny MUDr. Fišera respektive jeho dětí Leona a Leonky. Jejich chrastavská vila byla obrovská a pan doktor v ní měl soukromou ordinaci. Naše rodiče pojil stejný osud. Přežili holocaust.

Tatínek byl národním správcem firmy Simm a Wagner v Machníně, kde jsme i bydleli a Chrastava, to bylo pro malého kluka tehdy velké město. Sem se jezdilo spádově k lékařům, zubařům a za službami.

Hluboko se mi vryla do paměti vzpomínka na První máj v padesátém šestém roce. Tehdy malý autobus, který byl zároveň pojízdnou knihovnou, vedl machnínské školáky do Chrastavy na prvomájové oslavy. Cestou, kráčejíce za pomalu jedoucím autobusem, jsme se nadýchali jeho zplodin a padali jsme jako hrušky. Autobus ale dál vyhrával budovatelské písně a pokračoval v cestě, i když mu útroby postupně zaplňovali silně omámení, pospávající a později i zvracející machníňáčci. Jó, kdepak, Chrastava!

V letech 1950-1956 pracoval tatínek v Totexu. Pamatuji si, jak po měnové reformě v roce 1953 přinesl první výplatu v nových penězích. Já jsem v úžasu hleděl na ty krásné, hladké peníze, ale maminka tehdy plakala. Šetřili jsme a tatínek, jako všichni z Machnína dojížděl do Totexu na kole v létě i v zimě.

Kousek od Totexu by Závodní klub. Tam jsem jezdíval autobusem z Machnína na filatelistický kroužek, pro děti „totexáků“. Teď už nevím, zda právě tam nebo v jídelně Totexu vystupovali tehdy populární Kučerovci s jihoamerickými písničkami, ale mrzelo mne, že mne tehdy táta na ně nevzal.

Chrastava, to taky byl pan učitel Hons, předválečná legenda, který později vedl kroužek mladých filatelistů v muzeu a já za ním chodil i domů. Kolo jsem si nechával opravovat zásadně u pana – pana... Ach, ta jména! No bylo to hned naproti dolejší benzínové pumpě, naproti opravě aut..

A pak, jak bych mohl zapomenout! Chrastavské oko! V půli cesty mezi Chrastavou a Machnínem, tam, kde měla stát německá dálnice. Tam „V břízkách“ jsem se naučil plavat v nádherné modré vodě, kde spolu se mnou brázdily vodní hladinu svižné černé užovky. Bože, co tam rostlo křemeňáků!

Do Chrastavy se také vozilo k opravám vše čalouněné (k panu Herknerovi), vše, co doma haprovalo, se řešilo v Chrastavě. Do Chrastavy také přecházelo 99% všech machnínských páťáků. On ten náš Machnín bylo vlastně takové chrastavské předměstí.

Chrastavu mám rád, protože v ní mám hodně dobrých kamarádů. I první Hrabalovy knížky počátkem šedesátých let jsem si kupoval u vás, v Chrastavě, v knihkupectví na náměstí.


Fenomén auto (retro)





Píše se duben 1906 a v Praze mají na co koukat, ale to, co vidí, už bylo předtím k vidění v Liberci v Barvířské ulici. První auto vyrobené v Liberci – auto Christiana Linsera, továrníka, který vyráběl leccos – parní stříkačky, zařízení pro pivovary i textilky. Koncem 19. století si troufl na výrobu motorových kol, v roce 1902 na motocykl a nakonec a úspěšně i na výrobu lehkých automobilů voiturett. V roce 1906 je vystavil ve Vídni a ještě téhož roku v Praze v prostorách Průmyslového paláce pražského výstaviště a to ve společnosti takových firem jako Laurin a Klement, Waltrovka a Michl ze Slaného.

První liberecký vůz páně Linsera byl čtyřválec o objemu 1640ccm, s výkonem 8,8kW (12 koní). Až na zapalování od firmy Bosch byl celý automobil vyroben v Barvířské ulici v Liberci. Ovšem, jak to ve světě chodí, velká ryba požírá menší a tak došlo i na úspěšného Linsera. Ještě v roce 1907 linserova firma od výroby aut ustupuje a výrobu, včetně technické dokumentace přenechává nově založené liberecké automobilce RAF – Reichenberg Automobil Fabrik.

První vůz RAF byl vyroben ještě v Linserově dílně v Barvířské ulici č.18. V čele firmy RAF stála elita průmyslníků naší oblasti: baron Theodor von Liebieg, W. Ginzkey z Vratislavic a O. Klinger ml. Z Nového Města pod Smrkem. Ti přenesli (nikoli doslova) výrobu do nové továrny v Růžodole, kde byl vyroben i první nákladní vůz RAF.

V roce 1911 byl v Liberci vyroben automibil pro císaře Františka Josefa I. Zájem o liberecké automobily byl značný. Vůz z Liberce si koupil i císařův bratr velkovévoda Leopold-Salvator, kníže Radzwill z Krakova, kníže Rohan ze Sychrova, kníže Coloredo-Mansfeld, hrabě Clam-Gallas z Grábštejna, hrabě Radetzky, hrabě Kolowrat a desítky dalších pomazaných i nepomazaných hlav. Výtečná osobní auta z Liberce ukončila svou cestu z výrobních hal roku 1916. Více se dozvíte z brožurky „100 let výroby automobilů v Liberci“, kterou vydalo „Mobile muzeum ČR, Liberec“. Doporučuji ji všem, kteří se zajímají o nedávnou historii našeho kraje.


V Libereckém kraji – Stalo se (retro)








 Dějiny Libereckého kraje byly významně ovlivněny šlechtickým rodem Valdštejnů. Ne vždy to bylo v pozitivním slova smyslu. Například před vojáky Třicetileté války. Zcela odlišně se zachoval jeden z Valdštejnů na počátku 18. století v Turnově.

 Turnovští nashromáždili za staletí existence města ve svých truhlách řadu patentů a listin s pečetěmi předchozích majitelů města. Ti všichni potvrzovali nebo udělovali městu nové a nové výhody, osvobozovali Turnov od ponižujících povinností. Tentokrát mladý Valdštejn otočil. Chtěl a požadoval na městu vydání patentů a vzdání se privilegií. Naopak „městské zřízení“ požadovalo již moderní soupis práv a povinností sepsaný v souladu s požadavky pana hraběte. K porozumění a vzájemné shodě nedošlo. Hrabě narazil, doba pokročila.

 Lidé Turnova, v čele s primasem Janem Durychem vstoupili do osvíceného 18. století. Město v dobré víře žádalo pomoc od hejtmana kraje, pražského místodržícího i z Vídně. Dočkalo se. Město obsadili mušketýři a mnozí měšťané skončili na mučidlech či ve studených sklepeních hradu. A nešlo o nic víc, než o peníze. Šlechta se obávala o své výhody, mimo jiné o to, kdo dostane z usedlých židovských řemeslníků a obchodníků peníze za „ochranu“, vedle výběru daní, úroků a jiných, vcelku pochopitelných dávek. Ale za „ochranu“? To silně zavání praktikami současné vyděračské sicilské mafie.
 Nakonec šlo až o 23 lidí, kteří zde žili a platili daně. 174 zlatých panovníkovi a 43 zlatých za ochranu. A k tomu těm nešťastníkům shořela modlitebna – synagoga roku 1707. Postavit novou stálo tolik úsilí a peněz, že dodnes jsou uchovávány obcí účty a příslušné listiny a povolení ke stavbě:...“a sice délka vně 13a1\4lokte, vnitř 11a3\4. Výška zdůle od dláždění až po vrch střechy 9 loket, šířka 8 loket.“ Originál byl uložen v archivu židovské obce. Nové peníze jsou požadovány počínaje dnem 2. ledna 1719 na novou synagogu. I stalo se, že turnovská synagoga se zachovala po dnešní dny snad zázrakem, když ostatní v kraji Němci v roce 1938 vypálili.

 Obnovena do původní krásy dává jen tušit, tu dávnou dobu svého zrodu. Dobu „zvláštních daní na ochranu“, jež byla součástí státní politiky. Kdy mohl šlechtic poslat primátora do šatlavy, byť jen za pouhé podezření z čehokoli. Kdy zřízení obecní bylo zpochybněno vrchností jen proto, že šlechticům by se nedostávalo peněz. Turnov se stal i díky a především pracovitostí svých občanů překrásným městem jakých je v Libereckém kraji mnoho. Měl by být hrdý na své dějiny a čerpat z nich. Poučit se z chyb a chránit slabé před zneužíváním moci těmi, kteří nerespektují zákony a potlačují vědomě práva jiných, sociálně slabších a menšin...

neděle 2. října 2016

Za humny, znám já jedno krásné městečko




                Stalo se před lety, že 6.října roku 1938 navštívil Adolf Hitler Chrastavu. Z přítomných a pamětníků už mnoho nezbylo. Pokud ano, byli německé národnosti a pokud přežili 2. světovou válku, pak žijí dnes povětšinou v Bavorsku, kam směřovala většina odsunutých, našich bývalých spoluobčanů, kteří tak spontánně vítali Hitlera v zabraných Sudetech.

                Nebylo tomu jinak ani v Kratzau, v české Chrastavě, kde němečtí poštovní úředníci první co udělali iniciativně při přebírání pošty z českých rukou, že vylámali z poštovních razítek český název Chrastava. Jinde přidávali ještě razítko „Wir sind frei!“. V Chrastavě si 6.října přidali: „Ein Wolk! Ein Reich! Ein Führer“.

                Před několika málo léty jsem v Chrastavě stál několik kroků od jiné návštěvy stále se něčemu divícímu presidentovi ČR Václavu Klausovi. Návštěvy obou státníků od sebe dělilo víc jak sedmdesát let. První skončila za bouřlivého jásotu přihlížejících odjezdu führera na Frýdlantsko a do Slezska, druhá, po nezdařeném „atentátu“ úprkem do Prahy, do Střešovické vojenské nemocnice na vyšetření zda mu vystřelené „antiperle“ neuškodily. Žádný jásot, žádné frenetické volání, jen pohledy stranou a za autem ujíždějícím s prezidentem, bez rozloučení.  Bylo mi ho líto. Byl ve formě, bylo krásné počasí, mohl řečnit a poslouchat se...

                Chrastava, hostila řadu významných velkých osobností světa. Slavné válečníky, korunní prince, knížata, hrabata, významné vojevůdce, korunované hlavy (třeba jen projíždějící zdejším nádražím), velké umělce – malíře 19. a 20.století, budoucí hlavu Rakouska, prezidenta Severního Vietnamu, námořníky, vzbouřence na lodích jaderské rakouské flotily. Vlastence, odbojáře, Čechy, kteří jako kapka v německém moři učili české děti jejich mateřštinu a lásku k české historii.

                Chrastava. Tolikrát zkoušená od cizích i vlastních vojáků a přesto její občané pokaždé své město obnovili znovu a znovu. Ač se to nezdá, městečko trpělo velkou vodou dolního toku Lužické Nisy a Jeřice. Město bylo ve své existenci vícekrát ohroženo mnohaletou  vodou. Těch 10 km od krajského města, dělá Chrastavu vyhledávaným satelitem krajského města, místem, kde řada našich občanů dnes hledá možnost  žít na zdravém vzduchu.

                Je zde opravdu krásně. Na dohled kopců Lužických hor, majestátního Ještědu, coby kamenem dohodil do Jizerek, několik málo minut autem na hranice polských měst a rekreačních středisek, zrovna tolik minut autem i do nejbližšího německého města Zittau (Žitava), na hrad Ojbín a do středisek vodních sportů v příhraniční oblasti Saska v zatopených povrchových dolech. Město v krásném kraji Lužické Nisy, vzhlížející vzhůru k Lužickým a Jizerským horám. Kraj úspěšných lidí, kteří jsou zde doma. Snad i proto držím palce starostovi města Chrastavy Michaelu Canovovi, kandidujícímu na funkci senátora.