sobota 26. listopadu 2016

Dopis, co jsem včera zapomněl poslat


                Píši ztracenému mládí, všem láskám, co jsem jich kdy měl, stínům a bolení hlavy, se kterými usínám. Slunci a vodovodním trubkám, kterými voda teče do všech stran. Vám, louko plná květin, píši, obloze, ze které padá déšť a pískovištím plných dětí, kde leží kdejaký exkrement. Maminkám, které kdysi pletly šály, rukavice, čepice, slepičkám, co snáší vajíčka i koním, lamám, pštrosům a dikobrazům, co mají ostré ostny, pionýrům, skautům i letuškám.

                Píši všem, co mají všech pět pohromadě, sejí, sečou, suší, konzumují. Všem, co extrahují, moderují,  konverzují a diskutují. Píši lidem dobré vůle, lidem co odešli do záhrobí. Píši Vám, sličným květinám, věncům i kyticím svatebním. Všem, co ráno vstanou a pracují, co čtou a píší romány. Všem,co plují na rybnících na starých pramicích i těm, co jsou vojáky, musí být na přepravní lodi, mají strach co bude a teď, teď je jim hrozně špatně a bojují s mořskou nemocí.

                Vám píši, vězňové, zda jste vzali ponaučení, že není beztrestnosti, že žádný zločin není dokonalý. Vám, co posíláte vězně do vězení, těm, co kladívkem a jedním bouchnutím uzavřete za odsouzeným těžká vrata vězení. Píši těm, co řídí auta, vlaky, autobusy. Máte v rukou naše životy. Doufám, že víte, že není snadné a v tom to ani není, kroutit volanty.

                Píši Vám, co operujete oční zákaly, rozbitá kolena, platfusy. Sestrám, co nám říkají, že je čas stávat z postelí. Píši i Vám, oknům otevřeným dokořán, dveřím, kterým nic neříká můj nepřítel průvan. Kotlíku ve sklepě, na který se v létě práší, rohožce, hadříku na nádobí. Píši Vám, rozličným šňůrám, šňůrkám, mašlím, chodníčkům před domem, které je potřeba při náledí sypat, tak jako Vám, ptáčkům v zimě zrní.

                Píši svým fanynkám, co čtou má povídání a chodí na veřejná čtení. Městu v Sasku, Žitavě, kde mě s podivem čtou taky, chodí na má čtení a poslouchají. Mám je rád a nemohu, než napsat i jim, sousedům, městu Liberci, Mníšku pod Brdy, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonnému v Podještědí.

                Píši Vám všem, co poslouchají a nechají své rodiče, aby se po telefonu vymluvili. Znám ten pocit, který občas mám, že sluchadlo je němé. Píši všem psům a kočkám, vší té zdomácnělé havěti, která žebrá o pohlazení, píši sluníčku, aby nechodilo  spát, větru, aby nevysušil zemi, studnám, aby vody nescházelo, obilí a bramborám, aby se jich urodilo. Všem puškám, dělům a raketám, aby zrezly v muzeu a nožům, aby neznaly, než krájet salám na chleba. Všem lidem, aby jim chutnalo a dobře se jim vedlo.

Med dovede být hodně sladký...



                Jsem pamětník medu  18 korun za kilo v létě a na jaře, když hodně pršelo, za 20 - 22 korun. Maminka to tak s  panem Reichlem, sousedem a včelařem, měla rok co rok dohodnuto.

                Reichlovi to měli k nám přes ulici. Včelky měli vzadu na zahradě a něco na Bedřichovce pod lesem. Velký včelín v Machníně za zdmi truhlárny jsme já a Ruda navštěvovali pravidelně, včel jsme nebáli. Ruda o včelách věděl hodně, protože starý Reichl synka vedl ke včelařství od útlého dětství. Tudíž jsem já, Rudův nejlepší kámoš, věděl, kdy mám přijít odstřeďovat plástve plné medu. Byl to krásný čas. Když je vám deset, rádi se noříte do hlubokých vod a nemyslíte na hloubku oceánu pod vámi...

                Problém nastal, když roj včel opustil úl a usadil se na blízké větvi. Pokud to byla větev, tak to bylo ještě zvládnutelné. Skočili jsme na kola a po dvou kilometrech se pan Reichl v továrně dozvěděl, že musí domů odněkud sundat včelky... Jednou to včely udělaly tak, že se usadily na rámu kola, toho na kterém se jezdilo pro včelaře do Textilky. Druhé, to moje, bylo píchlé. No, a protože jsme opravdu byli tenkrát desetiletí kluci, tak paní Reichlová řekla: „Dojeďte si pro Reichla třeba na koloběžkách, já to naše kolo potřebuji, mám odpolední směnu.“ A tak jsme jeli pro Rudova tátu na koloběžkách.

                Včelař se divil a jen litoval, že ty dva kilometry musí běžet domů a že nemůže jet na kole, že ty  koloběžky jsou stavěné jen pro nás. Tak jako tak, vše dopadlo dobře. Včely byly vráceny do úlu, paní Reichlová dostala zpět své dámské kolo a stihla odpolední směnu, my jsme dostali pochvalu a navrch každý nožík – rybičku, který jsme tak nutně potřebovali.

                V Machníně byl ještě  jeden velký včelař - pan Jílek. Bydlel nad školkou a byl tatínkem naší spolužačky Jiřinky, do které jsme byli oba dva s Rudou zamilovaní. V deseti letech se tenhle problém řeší tak, aby se to daná osoba nedozvěděla, nebo naopak, aby to věděl celý širý svět. Rozhodli jsme se vypustit včelky pana Jílka do světa, pak je pochytat a být za hrdiny. Plán to byl jedinečný, ale nepočítali jsme se psem. Ten nás do včelína nepustil a ještě nás donutil stát hodně dlouho rovně v pozoru, než nás osvobodili.

                Přiznali jsme se. Pan Reichl Rudovi strašně nařezal, já dostal maminky a musím se přiznat, že od té doby med zrovna nemusím... Jiřinka se za pár let vdala a prý se jí líbí mé příhody. Pokud si vzpomene tak ji tenhle příběh  jistě pobaví. Já se styděl tenkrát i dnes. Taková to byla hezká slečna a  já mlčel jako pařez.

Docela malé stavební pozdvižení




                Kdo na to má a nechce žít v domě, co se rozpadá, hledá zedníka. Firmu, co umí a ráda postaví, pomůže od nesnází. Lehko se to řekne, hůř se penízky nastřádají. Kde jsou ty časy, kdy melouchář byl pán. Dneska je to pan podnikatel. On je pánem vašeho času, peněz, nervů a nakonec i toho, co to bude stát. Nic ve zlém, ale dějí se věci, že Moliér by mohl psát a Shakespeare v divadle inscenovat.

                Dostal jsem před léty nápad opravit dům v blízkém Machníně, v Řetízkové ulici. Nic, co by stálo za řeč. Firma, jak málo neobvyklé, poslala dva Ukrajince, otec zvyklý tvrdě pracovat, šestnáctiletý syn zvyklý, tak jako často i česká mládež, práci se vyhýbat. Záhy přišla faktura za telefon, pevná linka byla skryta, leč mladý partyzán v zápalu práce ji našel a provolal šest tisíc. Nejsem  a nebudu milionář, to samé jsem řekl v kanceláři telekomunikací. Bylo mi řečeno, že nesmím tolik volat sexy linky - se zbytkem souhlasili.

                Otec Ukrajinec zmlátil syna násadou od lopaty a dál nic. Protože jsem xenofob, požadoval jsem i peníze. Nato přijel před dům černý mercedes s ukrajinským bossem, bdícím na tím, abychom se neokrádali. Volal jsem policii z téže pevné linky a bos v černém kvádru a mercedesu se odporoučel, nečekaje na zápis z místa činu. Co je důležité, Ukrajinci zaplatili za sexy linky.

                Druhý snad veselejší příběh začínal v podobném duchu. Otec Moldávec a syn, oba někde od řeky matky Ukrajiny. Česká firma se zaručila, že si je vědoma důležitosti mé objednávky a co bude jestli ji zkazí. A děly se věci! Rád se s vámi podělím o příběh vyprávěný z jedné strany barikády...

                Logistika a velení jsou dnes zajišťovány skrze mobily a tak se přihodilo i následující. Šéf volá staršímu Moldávci: „Proboha, neflákejte se tam, neopírejte se o lopaty. Sídlo je prošpikované kamerami a majitel, místo aby odpočíval v neděli se ženou v posteli, sedí ve velíně. Sleduje obrazovky, jak pracujete, a vy, vy čumíte do venkovního bazénu, opřeni o lopaty.

                A tady přichází vážení čtenáři ono zábavné finále, kterého si mohou dopřát i chudí a pracovití, v tomto případě Moldavané. Do bazénu skočila žába, udělala tři tempa, obrátila se na záda a umřela. Moldavané nevěří svým očím. Ano, je po ní. A v té samé vodě se koupe pán i paní šetřílkové.

                Žábu se resuscitovat nepodařilo. Naši pracující se mohli zasmát a pan mistr na telefonu taky. Ani kamerový systém není všechno. Chudák žába dojela na přesvědčení, že bohatý znamená automaticky  i čistou vodu v bazénu.
                A poučení? Neberte život žábám a nevěřte všemu, co se povídá. Jsme jenom lidmi a ti nejsou neomylní. Děláme hlouposti i blbosti. Hloupé je, že za všechno se platí. Nepotřebujete něco opravit?

pátek 25. listopadu 2016

Trochu jinak o Liberci (retro)


Pokud se obci zachovají písemné doklady – prameny, pak se následující generace mohou s hrdostí odvolávat na pravdivé dějiny svého města. Nejinak je tomu, pokud se ohlížíme za dějinami Liberce. Zřetelně k nám promlouvá Urbář libereckého panství (soupis členěný podle vesnic a usedlostí) již z přelomu padesátých a šedesátých let 16. století , kde byly zaznamenány i povinnosti dospělých osob, které zde žily. O něco mladší je první Kniha počtů z roku 1561. Následuje udělení znakového privilegia Liberci z roku 1577, jehož bylo dosaženo díky úsilí o pozdvižení města jednou z největších osobností v dějinách Liberce, Jachyma Ulricha z Rosenfeldu.

 Udělení znakového privilegia znamená jednoznačně i nepřímý právní doklad o povýšení Liberce na město, i když!!! Patent císaře Rudolfa II. výslovně o povýšení na město nemluví. Přitom taxativně vedle znaku vyjmenovává data trhů a další atributy uzavřeného města. Tehdy poprvé (ale ne naposled) vše zavinila rada města, která šetřila na nesprávném místě. V rozpočtu, napjatém tehdy jako dnes, tak dlouho lobovala u České kanceláře o co nejmenší poplatky za zhotovení privilegia (patentu), až úředníci do patentu zahrnuli jen tolik slov, kolik jim liberečtí skrblíci zaplatili. Jak překvapivé a poučné a ne nepodobné současné praxi protekcionismu našich současných zastupitelů.

 Udělení znakového privilegia vždy znamenalo dobrý základ k rozvoji obce. Město získalo postupně své dominanty, které charakterizovaly Liberec po mnoho dalších let. Novostavbu Libereckého zámku, postavenou Kryštofem z Redernu 1582-1603, starou radnici z let 1599-1603, přestavbou nový vzhled kostela sv. Antonína v letech 1579-1589. Nakonec i založení soukenického cechu dokumentuje přeměnu podhorské vesnice na hospodářské centrum.

 V tomto období se naše město stává centrem libereckého panství a překrývá se téměř se současným městským katastrem. Vždyť ještě nedávno bylo řízeno z blízkého hradu Hamrštejn blízko Machnína. Koncem 16. století je vše už jinak. V čele libereckých úředníků stojí správce – hejtman s osobním písařem. Ve městě sídlí na zámku i purkrabí obilní a důchodní písař. Bezprostřední správou Liberce se zabývá městská rada složená z purkmistra, deseti konšelů, dvou obecních starších (s poradním hlasem) a tří kostelníků. Ti vykonávali dozor nad majetkem kostela určeným k obživě kněze, v té době luterána protestantského vyznání, které v Liberci koncem 16. a začátkem 17. století převládalo.

 Jak čas běžel, městská rada rostla ve významu a vykonávání spravedlnosti. Vedla například i tzv. Smolnou knihu, do níž se zapisovalo útrpné právo při zajišťování práva. Období relativního klidu, míru a rozvoje Liberce a jeho přilehlých obcí se radikálně změnilo po Bitvě na Bílé hoře, které se luterán a majitel libereckého panství Kryštof II. z Redernu sice nezúčastnil, byl však císařskou komisí zařazen na listinu rebelů. Záhy mu zvláštní posel doručil osobní list Karla z Lichtenštejna, kterým byl „žádán“, aby poskytl ubytování části císařského vojska vedeného Albrechtem z Valdštejna. 

 To bylo na mladého Rederna už příliš a znalý toho, jak může skončit, sbalil narychlo kufry a odporoučel se do hornolužického Zawidova. Sice jen pár kroků od Frýdlantu, ale s jiným právním pořádkem. O devět let později, v roce 1630, za saského kurfiřta Jana Jiřího, přišel konfiskací majetku stejně o vše, co v Zawidově měl.

 A Valdštejn? Ten si koupil Liberec 16. července roku 1622, ale to už je jiná kapitola dějin města pod Ještědem.

pátek 18. listopadu 2016

Něco málo z dějin liberecké Textilany (retro)



První část celého komplexu budov základního závodu Textilany v Liberci byla postavena již v roce 1806: barvírna příze firmy místního majitele panství hraběte Kristiana Clam-Gallase, A.Franka, K.Settele. První dal na stavbu peníze, kámen, dřevo, písek a vodní sílu, druhý zajišťoval prosperitu po stránce nákupu a prodeje a třetí odpovídal za výrobu (a kromě toho byl výborný barvíř).

Je až pozoruhodné, jak rychle stavba postupovala. Zjara se koplo do země, na podzim se začalo v obou budovách po straně hlavního vchodu (u bývalé zastávky tramvaje do Jablonce) vyrábět. K původní manufaktuře náležela i přádelna, která stála za Libereckým zámkem v bývalém panském ovčínu v místech dnešní textilní průmyslovky.

Společnost tří nesourodých spolumajitelů se záhy rozešla a přišel nový majitel, pražská bankovní firma Karl Balabene z Prahy a její liberecký zástupce Josef Kittel, který se stal v Textilaně ředitelem. Barevnu změnil na přádelnu a že se jednalo o podnikavého člověka, záhy si výrobu najmul do vlastní režie. Vydělával tolik, že peníze mohl vložit do přádelny v Markvarticích u Jablonného v Podještědí, kde roku 1823 začal pracovat první parní stroj v Čechách.

Anglický inženýr Thomas, který dohlížel na instalaci prvního stroje, vybavil manufakturu (Textilanu) ústředním topením a plynovým osvětlením, a to už téměř před 190 lety. Inženýr Thomas si v roce 1829 zařídil v Liberci strojírnu a dodával potřebné stroje do všech libereckých textilek, a tak měnil staré manufaktury v textilní továrny Liberecka. Tím došlo v našem kraji ke skutečné průmyslové revoluci.

Kittel měl libereckou Textilanu v nájmu do roku 1826, po něm se stali nájemci Rieger a Redelhammer. Ti v Liberci vyráběli bavlněné látky až do jara 1828, kdy se pražská banka Balabene rozhodla textilku prodat. Zájemců bylo několik. Největší zájem měli liberečtí obchodníci s látkami bratři Liebiegové.

Do Prahy se vydal mladší z obou bratří Johan. Na liberecké poště, která zabezpečovala dopravu mezi Libercem a Prahou na úrovni dnešních dopravních služeb Student Agency, si najal zvláštní bryčku, kterou cestoval do Prahy celou noc. S připravenou zálohou čekal již před otevřením kanceláře a uzavřel s Pražáky kupní smlouvu, která byla podepsána 28. března 1828.

Pikantní je, že když byla smlouva o zakoupení Textilany podepsána, dorazil z Liberce další zájemce o koupi. Žel, bylo prodáno. Nepřipomíná vám to doručení zprávy o bitvě u Waterloo, kde Napoleon dostal naposledy napráskáno a londýnský Rothschild využil toho, že obdržel zprávu dřív, než druzí a tím nechutně zbohatl? Ano právě tímto způsobem se dopracovali majetku ti veleúspěšní. V Liberci, jako v Londýně.

Liebiegové Balabenům zaplatili 18.500 zlatých, obratem do Textilany pořídili nové parní stroje a stavebně začali továrnu v Liberci rozšiřovat. Ta se stala základem obrovského majetku rodu Liebiegů, který byl koncem 2. světové války odhadován asi na 60 miliónů marek. To je dnes kolem miliardy korun.



Více najdete v brožuře V.Rudy – Počátky textilního průmyslu v Liberci. Liberec a ve Zprávách České besedy 1973 svazek 13.

neděle 13. listopadu 2016

Díra v oblacích




            Klidně se pojistěte, nebezpečí nehrozí, možná se nic nestane. U nás v Jablonném v Podještědí je díra v oblacích…

            Vysoko, vysoko nad námi vítr burácí a mraky se střemhlav vrhají do všech stran, jen aby neskončily na něčím talíři. Obloha září barvami jak oceán. Je jednou velkou kuchyní - mraky co chvíli mění tvar a barvu, snaží ze všech sil opustit bitevní pole, kde vyhrává ten, co vzal nohy na ramena a schoval se mámě pod sukněmi. Tam někde mezi ostatními stěžni stojí má loď na pohon loučemi, loď plná opuštěných vesel, poháněná kosmickými silami.

            Píchli jsme a rezervní kolo marně hledali - jezdíme levněji na CNG. Nejdřív to bouchalo jenom tak, jako když střílíš flintou na špačky do třešní. Pak si přisadili ti, co se dosud jen dívali. Strom byl jak obsypaný švestkami a já se díval, co křídel a zobáčků transformuje strom na zahradní symfonický orchestr. Dole pod ním stálo nepojízdné auto s dírou v předním kole, obdobou Mariánského příkopu na kraji Mimoně. Zavolali jsme 1224 a odtamtud nám poslali odtah do Lípy.

            Nevím, k čemu si platíme pojištění, když odtah stojí velké peníze. Nepropadli jsme depresi, když typ náhradní pneumatiky ve speciální prodejně neměli. Našli ale jinou, byli ochotní. Znovu se divím, proč jsme se tak draze pojišťovali. Každé kolo s jiným dezénem. Typ pneumatiky se přestává vyrábět na auto v záruce staré 10 měsíců. Táta tohle takhle nikdy neřešil. Věděl, že svět chce být podmazáván a tak po kapsách pracovního pláště nosil obálky. Ne, že by někomu psal supliky, žádosti a stížnosti. Byly v ní bankovky. S úžasem vzpomínám, že na tuhle řeč slyšeli i soudruzi, jako primáři v nemocnici, telefonní mechanici, městští úředníci. Nic se nezměnilo, dnes jen přibylo natažených paží těch, co berou a díky nim i těch, co nedobrovolně dávají.

            Pryč je euforie z toho, že patříme do Evropské unie, ubylo radosti z toho, že můžeme cestovat a vybrat si mezi hospodou a svobodným modlením. Dát děti studovat co chtějí, i když na to rodiče sotva mají. Kde je pojišťovna, která je solidní a uhradí na čem jsme se dohodli? Máme díru v pneumatice a tudíž plaťte odtahové službě, berte kolo, jaké je a jeďte, máme vás z krku. Vězte, že i vy brzo zapomenete. Za pár měsíců budou další volby a tam vám toho slíbíme...

            A tak jsou o něčem aspoň ta mračna u nás na obloze, která, když se z nich rozprší, smáčí auta i silnice a asfalt se pak v zatáčkách na cestě do Mimoně kroutí, jak černá tanečnice.

pátek 11. listopadu 2016

Prazvláštní švec z Nové Rudy (retro)


Za jeho mládí se ještě chodilo naostro, bez bot, ponožek, dívčích kalhotek a podprsenek. Co vím, tak nebyl znám toaletní papír, instantní polévky, penicilin, kapesník, kartáček na zuby…

Mohl být mým otcem, ale nebyl. Doma neměl teplou vodu, místo pračky valchu, neměl televizi, telefon, ale měl jedno z nejstarších radií ještě na sluchátka a denně mu naslouchal. Byl ženatý bez dětí a manželka ho poslouchala jako hodiny. Pravidelně jim chodily tuzexové poukázky od příbuzných v západním Německu, které měnili na koruny a ukládali je do skrýše pod podlahu.

Švec sám již v pokročilém věku se nevyhýbal příležitostné práci a pracoval i na směny. Ke svému důchodu si tak často přivydělal slušnou částku. Jeho největší příjem ale byl z toho, co skladoval ve své bývalé ševcovské dílně, dvou velkých místností přistavěných k jeho domu. Z toho, co měl v kufrech pod podlahou - zlato, šperky, kapesní hodinky, stříbrné stolní náčiní, votivní předměty křesťanské a židovské, staré knihy, obrazy, pohlednice, staré bankovky, historické medaile, plakety, mince, atd.

Pro mne, sběratele grafiky, libereckých reálií a starých tisků, bylo setkání s jeho poklady něčím, co se vymykalo lidskému chápání. Co mě nejvíc zaujalo bylo, jak se mohlo takové množství sběratelského materiálu shromáždit na jednom místě. Švec byl čistokrevný Němec s českým příjmením. Doma však mluvil ještě v osmdesátých letech minulého století jen německy… Ještě zajímavější bylo, jak k uvedeným pokladům přišel. Snad díky svému povolání, českému příjmení Štípek i tomu, že mluvil česky jako německy….

Psal se podzim roku 1938 a spousta Čechů a Židů opouští Vratislavice, Čechy, své majetky. Aspoň část jich předávají „spolehlivému“ člověku, který jej dozajista někdy v budoucnu vrátí. Tak uvažovali po roce 1945 i odsunutí Němci, emigranti po roce 1948 a další po roce 1968.

Pokud vím, tak nikdo ze zúčastněných se navrácení svých věcí uschovaných u ševce z Nové Rudy nedočkal. My, co jsme časem nahlédli do uvedených prostor, jsme žasli nad skladbou deponovaných věcí. Nad knihovnou, která obsahovala úplně vše z místopisné, regionální, dějinné a umělecké literatury, mapy, místní noviny, časopisy, fotky, legitimace, důležité historické listiny… Vše šlo z ruky do ruky. Oba antikvariáty – jablonecký i liberecký byly léta zásobovány jako nikdo jiný… Když se dnes kdokoli odvolává na pramen informací, ponejvíce je to na zdroj z Nové Rudy. Na ševce, který využil své doby.       

úterý 1. listopadu 2016

Jak ten čas letí!




                Půl století... Doba mého dětství po 2. světové válce, padesátá a šedesátá léta minulého století. Hranice do NDR byla neprodyšně uzavřena a možnost podívat se do sousední Žitavy (Zittau) téměř nemožná. Jen ten vlak z Liberce do Varnsdorfu (hodina jízdy) stále Žitavou jen projížděl, ale s vojenským doprovodem a se zavřenými okýnky.

                V jedné z tehdejších detektivek jsem se dočetl, že špion projíždějící vlakem kontaktoval své chlebodárce na území NDR vyhozením zprávy skrze vlakovou záchodovou kovovou mísu, kterou rafinovaně použil před očima samopalem ozbrojeného pohraničníka. Potom se oteplilo a my, svazáci z Liberce, začali jezdit na sportovní a kulturní akce do Žitavy a mladí Němci odtamtud k nám. Společně se sportovalo, slavilo, tancovalo, děti – pionýři jezdili na letní  tábory - my k nim, oni k nám.

                Tehdy jsem stál v čele aparátu volených svazáckých „úředníků“ a tak jsem často pobýval u svých kolegů za blízkou hranicí. Neminuly mě ani nudné konference ale i podepisování dohod, které propojily řadu osudů z obou stran, jak se tehdy říkalo hranici míru řeky Odra – Nisa. My si to tak nebrali. Šlo nám především o to na něco nezapomenout a neudělat si před kolegy z Německa ostudu, nezkazit naším víkend na akcích v Žitavě a jeho okolí, třeba na Ojbínu, ve Weinnauparku, na hřištích našeho družebního města.

                Sedím si na jedné z konferencí partnerské FDJ organizace a vedle mě mladý důstojník. Uniformy důstojníků armády NDR se nebezpečně podobaly uniformám wehrmachtu z období 2. světové války. Důstojník na konferenci byl delegátem tankového učiliště v Žitavě, já hostem partnerské svazácké organizace z Liberce. Koukl jsem se pořádně na vizitku německého důstojníka sedícího se mnou na tribuně  zdejší univerzity, která nás na konferenci hostila. Byl to sám nejmladší generál NDR, velitel tankového učiliště. Po chvíli se mnou začal rusky konverzovat, protože má němčina nebyla dost dobrá. Rusky to šlo. Generál studoval v Rusku a byl jen o pár roků starší. Já byl v prezenční službě u tankistů v Milovicích. Nevěděl jsem, o čem se s ním bavit, tak jsem mu řekl, že nacistický generál Guderian studoval v SSSR. Můj generál tam o třicet let později studoval také...

                Asi za týden jsem jel do Žitavy něco zkontrolovat a vyprávím to kolegovi, tajemníkovi FDJ. Ten se jenom smál a tvrdil, že svět je plný překvapení, jestli vím, co on sbírá. Nevěděl jsem. Popelníky. A vezl mě domů ukázat mi je. Bydlel v úžasné staré vile, kde, kam oko dohlédlo, bylo vše obloženo popelníky. Proč vám to vyprávím? Ano, svět je plný překvapení. Po sametové revoluci u nás, u nich spojení východu se západem, jsem si často vzpomněl na to, co moji partneři v Žitavě dělají.

                Venku mrzlo až praštělo. Sedím vedle řidiče a kousek za Žitavou v zatáčkách k Herrnhutu jsme dostali smyk. Já jsem hlavou vyrazil přední sklo z rámu a vyletěl z auta. Kolem právě projížděla  sanita „Maltézského kříže“ (obdoba Červeného kříže). Náhoda? Podivnější bylo, že saniťák, který mi vytahoval sklo z dioptrických brýlí, co se mi zaseklo do čela, docela dobrou ruštinou říká: „Tovaryš, zdravstvuj, pomiš meňa?“ Byl to můj generál z té konference, kdy jsme seděli vedle sebe a slušně se bavili. Cítil jsem se dobře. Ralf mi ovázal hlavu, že by to líp nesvedla sestřička ve vojenské nemocnici a tak mi zbyl ještě čas se dozvědět, že tankisty zrušili a generál byl rád, že jej vzali maltézští rytíři jako saniťáka a řidiče sanitky. Zeptal jsem se na tajemníky FDJ, kteří nás tehdy svedli dohromady. Nic o nich nevěděl. Víc jak 50% obyvatel Žitavy  odešlo po sjednocení Německa na západ, do tzv. starých spolkových zemí, za lepším, za dobrodružstvím,
k příbuzným.

                Jednou, už po řadě let, mi někdo doporučil filatelistická setkání sběratelů v Žitavě. Známky sbírám desítky let, a pokud můžu, neodolám a jedu se podívat, zda sbírku nerozšířím. V Žitavě se schází dvakrát do roka. V budově banky a pod její střechou se dá leccos pěkné sehnat. Ani tentokrát jsem neodolal. Markus stál hned za dveřmi. Koukám, desítky let jsme se neviděli. Ztloustl, zplešatěl a známky nabízí na pěti stolech. Nešálí mě zrak? Říkám: „Jsi to ty?“ A Markus se směje a říká: „Jo, ale tohle nejsou blbé popelníky. Tohle je můj byznys, ten mě živí. Nesbírám, pouze nakupuji a prodávám.“ Zeptal jsem se, kde teď bydlí. „Kde? Pořád na stejném místě. Jen barák už není města, ale koupila jej podnikatelka z Čech. Já ho nechci. Až si vydělám, odstěhuji se někam na jih, kde nebudu muset topit.“ Víc času na mě neměl. Jen tak mezi řečí utrousil, že další kamarád nedopadl nejlíp. Je z něho vedoucí azylového domu pro uprchlíky a má pěkné starosti.

                Jak ten čas letí! Z mládežníků se stali staří pánové nad šedesát, ze slečen babičky a prababičky. Dům, ve kterém jsme se scházeli je prázdný. Zpustl, jako celá ulice. Žitava zestárla, ale univerzita překvapivě existuje. Vypadá to, že prázdné byty nevyhledávají ani migranti. Jsou na likvidaci, jako celé bloky domů, které desítky let chátrají. Svět kráčí kupředu, ale v Žitavě, ve městě s českou historií to vidět není. 

Všem přátelům a těm, kterým se líbí mé knížky

              


           Má nová knížka „Čarověník“ je tady. Po roce, kdy vyšly „Zapomněnky“ je tu  „Čarověník“, přes 200 stran pestrého čtení o životě na vesnici i ve městě ve druhé polovině minulého století s přesahem až do současnosti. Fejetony, vzpomínky, vyprávění, dobové ilustrace, fotografie, dokumenty… Vy, kteří jste četli mé dřívější knížky, víte, o čem je řeč.

                Protože se psaním neživím, nesnažím se nikomu zalíbit. Mou jedinou snahou je, pohladit vás svým příběhem na duši před spaním. „Čarověník“ vás pobaví, připomene, co jste zapomněli a na co hezkého byste zapomenout neměli. Mladým, co věk  rodičů a prarodičů nepamatují, odhalí, že skoro vše už tady jednou bylo a proto by měli znát naše dějiny. O tom všem je má nová knížka. Ať se vám tedy hezky čte!

Egon Wiener

autor


P.S. Veřejné čtení a autogramiáda nové knížky „Čarověník“ se koná 10. listopadu 2016 v Liberci
v Krajské vědecké knihovně od 18 hodin. Jste srdečně zváni!