Jak ten čas letí!

                Půl století... Doba mého dětství po 2. světové válce, padesátá a šedesátá léta minulého století. Hranice do NDR byla neprodyšně uzavřena a možnost podívat se do sousední Žitavy (Zittau) téměř nemožná. Jen ten vlak z Liberce do Varnsdorfu (hodina jízdy) stále Žitavou jen projížděl, ale s vojenským doprovodem a se zavřenými okýnky.

                V jedné z tehdejších detektivek jsem se dočetl, že špion projíždějící vlakem kontaktoval své chlebodárce na území NDR vyhozením zprávy skrze vlakovou záchodovou kovovou mísu, kterou rafinovaně použil před očima samopalem ozbrojeného pohraničníka. Potom se oteplilo a my, svazáci z Liberce, začali jezdit na sportovní a kulturní akce do Žitavy a mladí Němci odtamtud k nám. Společně se sportovalo, slavilo, tancovalo, děti – pionýři jezdili na letní  tábory - my k nim, oni k nám.

                Tehdy jsem stál v čele aparátu volených svazáckých „úředníků“ a tak jsem často pobýval u svých kolegů za blízkou hranicí. Neminuly mě ani nudné konference ale i podepisování dohod, které propojily řadu osudů z obou stran, jak se tehdy říkalo hranici míru řeky Odra – Nisa. My si to tak nebrali. Šlo nám především o to na něco nezapomenout a neudělat si před kolegy z Německa ostudu, nezkazit naším víkend na akcích v Žitavě a jeho okolí, třeba na Ojbínu, ve Weinnauparku, na hřištích našeho družebního města.

                Sedím si na jedné z konferencí partnerské FDJ organizace a vedle mě mladý důstojník. Uniformy důstojníků armády NDR se nebezpečně podobaly uniformám wehrmachtu z období 2. světové války. Důstojník na konferenci byl delegátem tankového učiliště v Žitavě, já hostem partnerské svazácké organizace z Liberce. Koukl jsem se pořádně na vizitku německého důstojníka sedícího se mnou na tribuně  zdejší univerzity, která nás na konferenci hostila. Byl to sám nejmladší generál NDR, velitel tankového učiliště. Po chvíli se mnou začal rusky konverzovat, protože má němčina nebyla dost dobrá. Rusky to šlo. Generál studoval v Rusku a byl jen o pár roků starší. Já byl v prezenční službě u tankistů v Milovicích. Nevěděl jsem, o čem se s ním bavit, tak jsem mu řekl, že nacistický generál Guderian studoval v SSSR. Můj generál tam o třicet let později studoval také...

                Asi za týden jsem jel do Žitavy něco zkontrolovat a vyprávím to kolegovi, tajemníkovi FDJ. Ten se jenom smál a tvrdil, že svět je plný překvapení, jestli vím, co on sbírá. Nevěděl jsem. Popelníky. A vezl mě domů ukázat mi je. Bydlel v úžasné staré vile, kde, kam oko dohlédlo, bylo vše obloženo popelníky. Proč vám to vyprávím? Ano, svět je plný překvapení. Po sametové revoluci u nás, u nich spojení východu se západem, jsem si často vzpomněl na to, co moji partneři v Žitavě dělají.

                Venku mrzlo až praštělo. Sedím vedle řidiče a kousek za Žitavou v zatáčkách k Herrnhutu jsme dostali smyk. Já jsem hlavou vyrazil přední sklo z rámu a vyletěl z auta. Kolem právě projížděla  sanita „Maltézského kříže“ (obdoba Červeného kříže). Náhoda? Podivnější bylo, že saniťák, který mi vytahoval sklo z dioptrických brýlí, co se mi zaseklo do čela, docela dobrou ruštinou říká: „Tovaryš, zdravstvuj, pomiš meňa?“ Byl to můj generál z té konference, kdy jsme seděli vedle sebe a slušně se bavili. Cítil jsem se dobře. Ralf mi ovázal hlavu, že by to líp nesvedla sestřička ve vojenské nemocnici a tak mi zbyl ještě čas se dozvědět, že tankisty zrušili a generál byl rád, že jej vzali maltézští rytíři jako saniťáka a řidiče sanitky. Zeptal jsem se na tajemníky FDJ, kteří nás tehdy svedli dohromady. Nic o nich nevěděl. Víc jak 50% obyvatel Žitavy  odešlo po sjednocení Německa na západ, do tzv. starých spolkových zemí, za lepším, za dobrodružstvím,
k příbuzným.

                Jednou, už po řadě let, mi někdo doporučil filatelistická setkání sběratelů v Žitavě. Známky sbírám desítky let, a pokud můžu, neodolám a jedu se podívat, zda sbírku nerozšířím. V Žitavě se schází dvakrát do roka. V budově banky a pod její střechou se dá leccos pěkné sehnat. Ani tentokrát jsem neodolal. Markus stál hned za dveřmi. Koukám, desítky let jsme se neviděli. Ztloustl, zplešatěl a známky nabízí na pěti stolech. Nešálí mě zrak? Říkám: „Jsi to ty?“ A Markus se směje a říká: „Jo, ale tohle nejsou blbé popelníky. Tohle je můj byznys, ten mě živí. Nesbírám, pouze nakupuji a prodávám.“ Zeptal jsem se, kde teď bydlí. „Kde? Pořád na stejném místě. Jen barák už není města, ale koupila jej podnikatelka z Čech. Já ho nechci. Až si vydělám, odstěhuji se někam na jih, kde nebudu muset topit.“ Víc času na mě neměl. Jen tak mezi řečí utrousil, že další kamarád nedopadl nejlíp. Je z něho vedoucí azylového domu pro uprchlíky a má pěkné starosti.

                Jak ten čas letí! Z mládežníků se stali staří pánové nad šedesát, ze slečen babičky a prababičky. Dům, ve kterém jsme se scházeli je prázdný. Zpustl, jako celá ulice. Žitava zestárla, ale univerzita překvapivě existuje. Vypadá to, že prázdné byty nevyhledávají ani migranti. Jsou na likvidaci, jako celé bloky domů, které desítky let chátrají. Svět kráčí kupředu, ale v Žitavě, ve městě s českou historií to vidět není.