Kouzla zavařování

            Mamince by raději ruce upadly.. Vy, co víte, co obnáší velké rodinné zavařování už dál číst nemusíte. Pokaždé to doma vypadalo stejně - na rozvod. Táta patřil k dlouhodobým odpůrcům zavařování. Mně to bylo jedno. Doma se zavařovalo v podstatě jen ovoce a zelenina. Řadový zahrádkář zavařoval do vodního skla i vajíčka, prasátko do sádla a houby na sladkokyselo.

            Já sháněl ve městě gumičky. Sousedská výpomoc znamenala tlačit po vesnici dvoukolák plný sklenic s víčky, jejichž břinkot „milují“ psi, pročež štěkají jako o závod. Zavařování je řehole vlastní sektě trapistů, která mou dětskou duši trápila mnoho dní a nocí. Musel jsem naslouchat tichu, když spolu rodiče nemluví, vnímat vůni čehosi, co sice libě voní kořením a octem, ale čeho je moc, je moc... Mým úkolem bylo vytvářet štítky, které jsem popisoval podle obsahů sklenic, jež se jen zvolna plnily. Sice to bylo za úplatu, ale i můj podíl na výsledku vyžadoval soustředění a ruce od lepidla. Matka platila v hotovosti. Moc toho nebylo, ale já spořil na kolo oblíbené značky Eska bez přehazovačky, zhruba za šest stovek. Táta si v té době vydělal na soustruhu v Totexu Chrastava jen o málo víc. Snad i proto maminka zavařovala. Vědět to, tak porozumím, snad je mi dnes už odpuštěno.

            Byt mých rodičů se v těch dnech podobal manufaktuře 19.století. Slyšel jsem, že za války bylo zavařováno vše, a že ještě dlouho po válce bylo zmiňované konzumováno. Nevěřil jsem, až jsem jednoho dne nahlédl do spíže manželů Štípkových na Nové Rudě u Vratislavic. Jsou divy světa, které ve vás zanechají dojem na léta. Já viděl něco, co se tomu velmi podobalo. Snad tisíc skleniček, za které by se nemusila stydět španělská Armada v době, kdy se rozhodla pokořit Anglii. V nich se mísily chutě, barvy, hmoty a naděje na přežití II. světové války (1939-1945), války v Koreji, ve Vietnamu i invaze mimozemšťanů po přistání na Zemi. Do toho nepočítám přidání konzerv v době karibské a berlínské krize…Štípkovi neujídali, spíš přidávali. Bezdětní, ale život jim chutnal. Jak, konzervy, to nevím,  ale co vím, nikdy je nejedli.

            Naše domácí zavařování  začalo ranými meruňkami a končilo cibulovou zeleninou, švestkami a jeřabinami. Brzo se vše přejedlo a nastal čas obdarovávání sousedů, kteří už na zvonění od branky, nereagovali, neboť měli stejné úmysly. Jarem se toho většina odvezla na skládku na kraj blízkého lesa a my kluci do sklenic stříleli praky a házeli na ně kameny.

            Sám jsem se jednou pustil do tvorby švestkových povidel a jejich pozůstatky nalézám ještě po letech na tapetách vysoko u stropu. Asi to byl přeci jen kumšt, zavařit a neponičit zbytek domu. Dnes je to vše o blýskavých etiketách, které džem prodraží a přitom jíte samý cukr. S masem je to zase o soli, éčkách a náhražkách.

            S věkem se vrací doba mládí a konzervy opět přicházejí do módy. Hlavně, aby se nemuselo do války. To by zhořkla každá konzerva, každá vzpomínka na mládí, kouzla maminek v kuchyni o soli a éčkách nemluvě...

Nemoci a nemocní

            Koho nebolí koleno, kyčel, záda, ať zvedne ruku. Nikdo? Žuch. To jenom náš pes Vilínek s sebou žuchnul celým tělem o zem a tlapošky - tlapičky zvedl ke stropu, protože otázce dobře nerozuměl. Ano, i jeho bolí kyčel. Dnes snad nenajdete člověka, a zdá se, že i psa, který by se k nám nepřidal.

            Řekl bych, že prášků na klouby se dnes prodá víc, než všech ostatních léků dohromady. V polovině minulého století, a to řada z nás ještě pamatuje, jsme byli nemocní jinak, než jak se marodí dnes. Rozhodně jsme nejezdili se vším k odborníkovi, na rentgen... My z vesnice jsme měli ještě na vsi zdravotníka, povoláním truhláře  - staropenzistu, který bez nároku na peníze, šil, dezinfikoval a opravdu léčil. Outlocitná matka po tom, co mě kousl sousedovic vlčák, mě  bez rozpaků poslala o pár domů, do jiné ulice k panu Matoušovi, aby mi to ošetřil. Říkalo se, že vše dezinfikuje tím, že to poleje čůráním, ale to si žel už v tomto případě nepamatuji. Bylo mi šest let a rozhodně jsem se nedržel máminy sukně.

            K Matoušovi jsme chodili  všichni - chlapi s řeznými ranami, maminky se spáleninami, my kluci, když nás něco kouslo, nebo s vyvrknutými kotníky. Do vsi jezdil i doktor, v našem případě i doktor, co měl zakázanou Prahu, doktor ,,kolaborant“, který dříve léčil hlavu protektorátu. Zrovna ten měl v našem Matoušovi, truhláři a zdravotníku Červeného kříže mocnou konkurenci. V bývalé mlékárně, v levé straně obecního domu v přízemí, byla místnost 'Červeného kříže. Mě v ní uchvátila taková ta festovní nosítka s kabinkou nad hlavou ještě z Rakouska-Uherska. Shodou náhod, mě později, v základní vojenské službě vycvičili do funkce nosiče raněných. A bylo mi pokaždé milou vzpomínkou nechat si zdát, s čím se dřeli moji předchůdci v zákopech.

            Zdravotnictví v mých dětských letech dosáhlo na rentgen a na sádru na předloktí. Ale se spálou se frčelo na týden do infekčního oddělení nemocnice. Lidem pomáhala i četba knih o léčení v hrůzostrašidelných obrazech v německé i české mutaci - rozkládací obrázky mužů a žen, obrázky přenosných chorob… Jistě taky vzpomínáte. Na hrůzy se nezapomíná.

            Vůbec mě nepřekvapuje, že liberecká nemocnice je dnes největší zaměstnavatel v této oblasti. Koho něco dnes nebolí? Dostala se mi do ruky informační brožurka o Liberci z podzimu roku 1945. Jsou v ní uvedeny údaje o počtu lékařů. Čtyři doktoři, z toho tři, co měli to štěstí a přežili holokaust. Lidé dnes víc marodí.

            Přes 5 tisíc zaměstnanců se stará o naše nemocné. A to spousta nemocných k lékaři nechodí a léčí se sama, za pomoci léčitelů, homeopatik, vlastních zkušeností. Umíráme nemocní, dřív to bylo věkem. Dnes, po jídle plném chemie, separátů a náhražek. Být nemocný, znamenalo dříve léčit se ležením, pocením, pitím čaje, zábaly, kloktáním, atd. Dnes pan doktor má těch nemocných tolik, že nemít před sebou naši kartu, tak neví, s kým mluví. Dochází k odosobnění vztahu lékař – pacient.

            Svět se pořádně změnil a ve zdravotnictví asi opravdu nejvíc. Řadě pacientů to aspoň tak připadá. My, co zažili šampusky a čůrání do nich na společných WC, doktora, co bral vajíčka, slepice i obrazy, který jezdil rok, co rok v nové škodovce stejné barvy, aby nepopudil sousedy, že má zas nové auto. Nedráždil sousedy. Svět i vše kolem se mění. Změnili jsme se i my.

            Ještě k tomu Matoušovi. Za války se psal Mathous a už i tenkrát byl obecním zdravotníkem. Po válce, snad i díky česky znějícímu příjmení, a že byl zdravotníkem, mohl v Čechách zůstat.

            A závěrem? Buďme zdrávi, je to levnější, než marodit, to mi věřte. Kolena, cukrovka, vysoký tlak… Aspoň, že jedlá soda nás vyjde relativně levně...

Nezavírejme oči před ničím, co neznáme. Neutečeme tomu.

     

            Významný básník a novinář Jan Neruda se na stará kolena zbláznil a dělal to, čemu se říká dělat ze sebe na veřejnosti osla. Věřme, že to bylo chorobou, rozpadem vzácné lidské osobnosti, nemocí, špatným vlivem okolí, ve kterém se ke stáří pohyboval. Čert to vem, byť bych našel těžko něco srovnatelného v našem současném světě. Neruda, fyzicky s posluhou, kráčel Starým městem, Malou stranou a špacírkou bušil do výloh obchodníků s nečeskými jmény a verbálně je urážel vulgární mluvou, nepřátelskou, nekoordinovanou. Odváděn strážníkem, hrozil plemeni tomu cizokrajnému, oheň a síru dštil proti nim a jejich živnostem v Praze. Tehdy mluvící česky a německy tak napůl.

            A tak si říkám, co bude nyní? Evropa se mění a není to pracovitý Číňan, Vietnamec, Japonec, ale Arab, kdo dnes přichází do staré Evropy, aby tu žil s námi, mezi těmi, kteří se asimilovali, připutovali a sžili s původními obyvateli tohoto území.

            První byli Židé, kteří se víc jak tisíc let postupně asimilují a často je dnes nerozeznáte od původních obyvatel. Němci přišli před osmi sty lety většinou z Durynska. Osudovým rozhodnutím ve volbách (1935) dali hlasy ďáblovi.  Po prohrané válce, kdy jejich mužové bojovali proti své původní vlasti si podepsali ortel – vyhnání z republiky.

            Poslední, nejmladší skupinou byli cikáni (Romové), kteří rovněž hledali ztracený ráj – domov a postupně, ne všichni, po staletích kočování se začleňují do většinové společnosti. Musí. Většinová společnost přestává tolerovat individuální, extrémní skupinové projevy radosti, smutku, zvýšenou hladinu hluku, negativní postoj k práci, vzdělání, nedodržování zákonů a pravidel společenského chování.

            Význam slov „nepřizpůsobivý“ občan hovoří bez předsudků o míře tolerance, která končí omezováním osobních práv a svobod druhých občanů. Ne všichni nepřizpůsobiví splňují hodnoty toho, s kým chci žít v paneláku na jedné chodbě, s kým jsem ochoten se podělit a sdílet radost z osobních úspěchů a tradic společnosti, která si váží individuálního majetku a vlastnictví každého chodícího do práce, studujícího, či pobírající důchod za odpracovaná léta.

            To vše tady tady bylo. Ne všichni zapadali do těchto zjednodušených vzorců chování. Jan Neruda podlehl se vší pravděpodobností zjednodušení obdobného zhodnocení a v návaznosti na psychické onemocnění ducha opouštějícího tohoto velikána, se sám vmanipuloval do role soudce i kata společnosti, která nedostatečně řeší jmenované, načtrnuté – zjednodušené problémy.

            Do Čech přichází první vlna běženců – poutníků, mladých mužů hledajících lepší. Lepší vše, co doma nemají. Přicházejí ve víře, která je většině lidem v Česku cizí – ve víře v Mohameda. V té víře, která už celá desetiletí stojí za teroristickými útoky mající na svědomí smrt bezvěrců, nás Evropanů, kteří máme i jiné hodnoty, než náboženské. Přicházejí, aby se díky „zákonům EU“ usadili mezi námi a my jim dali možnost začlenit se.

            Dosavadní zkušenosti nás přesvědčují, že ti, co pomoc potřebují, neboť válka ubližuje především dětem a ženám, by ji dostat měli. Naopak, ti a je jich většina, kteří naší kulturou, zákony, opovrhují a nemají chuť na tom nic měnit, by měli být vyhoštěni, nepřijímání. Tady nejsou pomíjeny nároky emigrantů, ale požadavky někoho, kdo emigrantem není. Toho, kdo opouští domov před válkou, aniž by se sám snažil v tomto konfliktu nalézt sílu podpořit tu správnou stranu. „Chci se mít dobře,“ je slabý argument pro někoho, koho bych jako souseda vítal s otevřenou náručí a pokládal finanční prostředky vynaložené z našich daní na jeho začlení za produktivní.

            Bojím se příkladu Jana Nerudy a všech, kteří situaci vidí obdobně a mnohdy ještě kritičtěji. Začlenění islamistů chlapců, mužů a žen bude natolik složité, že ti politici, kteří v to věří, obhajují téměř neobhajitelné. Budou mít problémy a nebudou většinovou společností v dalších volbách podporováni. Naší jedinou nadějí zůstává, že podpora lidí nesrozumitelného jazyka prapodivného písma a víry je dána omezenými finančními prostředky, které jsou prvním a posledním argumentem, na které tito lidé slyší. Jsou a budou mezi nimi jedinci, kteří zde najdou domov, práci, štěstí a mír, který jim byl doma upírán.

            Zkušenost za hranicemi hovoří o jiné praxi, o většině těch, které ovládá náboženství natolik, že jsou zázemím terorismu, který stále posiluje a hrozí. Není týdne, abychom neslyšeli, že nevinní lidé, umírají rukou islámského teroristy. Že pod látkou zahalené Arabky je pás výbušnin. Faktem je, že dosud tomu tak vždy bylo. Není to příjemný pocit. Dosud to je jen varování, před možným, pravděpodobným nebezpečím, které nás, žel zaskočilo nepřipravené.

            Buďme vlídní k těm, kteří dodržují úzus společenského chování, kteří nás nebudou omezovat v našem životě, vnucovat své náboženské zákony, chápání světa, které je jiné, než naše. Popřejme vybraným, ať zkušební doba, po kterou si budou zvykat na naše poměry, jim pomůže překonat překážky nového života. Pokud se jim tady nebude líbit, nebo oni nám, aby mohli svobodně pokračovat jinam, za štěstím….

            Dodržovat zákony musí všichni bez výjimky i naši nezvaní hosté a pokud tomu tak nebude, ztratíme šťastný domov všichni. Nehledejme jeden na druhém větší, či menší míru strachu, strachu z neznámého. Přehlížení problémů může vést jen k destabilizaci naši společnosti, což si nikdo nepřeje. Nyní jsou na tahu ti, co vstupují do našeho společenství. Přejme si, aby se nestali hrozbou, která zachvátila většinu Evropy po posledních útocích v Bruselu.

Do lesa, a je jedno, kam

            Ač z vesnice, přeci jen do lesa musel s vámi dospělý. Přesto, že deviantů nebylo víc než vlků, přeci jen poslat kluka, co chodí do 1.třídy, samotného jen tak do lesa, to se každá máma i tehdy, před 60 lety bála. A tak jsme chodili ve dvou, ve třech. Z kraje lesa to byla pokaždé jen a jen skládka. O to lepší to bylo o pár metrů dál.

            Žel, u nás na sever od Ještědu, les, to byl boj o mezi mokrou a zarostlou půdou. Vzpomínám, když jsem poprvé viděl písčitou půdu pod borovicemi v Prachovských skalách, volal jsem na maminku, že mám pro ni písek na nádobí... U nás to bylo samé borůvčí, kopřivy, mokřadla, mech. Moc se mi na houby do těch mokřadel ani nechtělo. Rostly daleko od sebe, ale co, každý z vesnice byl zkušený houbař.

            To bunkrů – řopíků bylo v lese pořád dost. A protože u nás v lese jdeme stále z kopce do kopce, pokaždé mě překvapilo, kam jsem se až v lese dostal, jak město pode mnou vypadá pokaždé jinak. To si pak říkám tohle je Liberec? A ona to je pode mnou Chrastava, nebo Jablonec, taky Stráž nad Nisou, Nová Ves.

            V lese to rychle utíká. Jako třeba voda v příkopech, ve strouhách. To potom, když sluníčko pronikne skrze vodu, vidíte vše zase jinak. Pavučiny, mouchy, pavouky, vosy,  čmeláky, kde kdo se chce napít, nebo se jen usušit křídla. Motýlů ubylo. Těch bylo všude nejvíc. Myší přibylo, veverek taky, snad i kun a všelikerých mrňavých predátorů, mezi které počítám i mravence. Les prostě hučí. Nemlčí ani chvilku. Už mu sice dnes nerozumím tak, jako před 60 lety, ale známe se. Potkávám jiné lidi, zdravíme se ze slušnosti, a myslíme si své.

            Co nás spojuje to je les, pocit, že sem patřím, že i on se změnil. Jsem v lese, kde jsem doma věkem i naturelem, kdy už voda neskáče po kamenech, nepadá jako vodopád do rašelinišť. Cesty a cestičky jsou zpevněné betonem, armaturou železa. Vítr tu dnes fouká ostřeji a stromky hodně vyrostly. Kamenů je tu kolem víc, skáčí mi do cesty a vidím je na poslední chvíli.

            Ve slunci bzučí a zpívá celý les. Vážky jak vrtulníky lítají kolem mé hlavy a pyl ze stromů mě nutí ke kýchání. Všechno kolem kvete, hlasitě zpívají ptáci. Určitě tu někde musí být někdo, kdo tohle všechno řídí. Sluníčko, je oním dirigentem, co tohle umí. Vrací paměť, otevírá oči. Mech je  měkčí, kameny menší, vítr tišší.

            Do lesa se rád vracím. Sedím, poslouchám a něco z  toho, co jsem tak důvěrně znal, se vrací. Je to hudba, co zní lesem a balet tančících v pavučinách se vznáší kolem v teplé sluneční lázni. Nic není hezčího než přivřít oči a skrze řasy, jak za záclonou, sdílet společný pocit slasti teplého dne,  odpoledne někde uprostřed lesa, kde všude tančí svět. Svět, který tu čekal jen na mne....

Šrumec v Podještědí

            Začíná se oteplovat a mladíci libereckého kraje tomu rozumí tak, že kdo má motorku, tak si ji musí vyzkoušet, zjistit, co od podzimu pozapomněl z umění ji řídit. Šrumec začne prvním dnem slunečního víkendu a silnice se stanou arénou, kde vedle normálních řidičů osedlají své turnajové oře bezohlední zápasníci končící na pitevním stole, coby dárci, tak potřebných orgánů.

            A zíráme, co všechno řidič udělá na otevřené scéně. Byvše jeho ego poníženo, vezme nůž a spravedlnost do svých rukou. Zahalí půl tváře pytlíkem od čehosi, jen aby z něho šel strach a obavy. Nechte se jím z vozovky vytlačit. Raději do škarpy, než od nabouchaného mladíčka dostat po papuli. On musí. Tlačí jej adrenalin, Jindy by byl dva roky na vojně a měl jiné starosti - jak a kde se vypařit, před čím se ulejt… Taky jsem si dva roky užil, takže vím, o čem hovořím. Fitnesscentra prostě vojnu nenahradí.

            Když ono nám to srdce nedá. Mladým se musí pomoci. Ale tady jsme šlápli do hovínka. Z většiny mladých se stali závisláci, věční studenti, příjemci dotací od rodičů, kteří toho sami moc nemají. Tady v našich krajích se vždy očekávalo (viz vejminky), že se mladí později postarají o staré. Takové to čapí hnízdění na stejných komínech. Prdlajs, šrumec začne, když táta, nebo máma zpomalí a začnou marodit, když první odejde a druhý má problémy.

            Šrumec graduje, když byt rodičů prodají a řeší problém kam s tátou, nebo s mámou. První, koho osloví je stát, město, instituce, žebravé dopisy, charita, církev, vzdálení příbuzní. Kam s ním, ač táta, nebo máma nejsou gauč, není možno je opřít o popelnici. Mnohdy to tak z dálky vypadá. Dotyčný raději umře sám, než na „eldéence“ mezi dveřmi, kde ho nikdo nevítal. Nějak podobně končí řada z nás a nevěří tomu, že udělali chybu ve výchově perspektivního potomka ve víře, že pokud se on bude mít dobře, budeme se mít dobře všichni... Logika vzala za své. A když se k tomu přidá vysoké IQ potomka, jeho manželka, kariéra, malý byt, domek, pak se za tatínkem zavřela voda dřív, než to stačil vzít na vědomí.

            Šrumec to byl, a co to stálo peněz! Stát dřív přispíval, dnes nedá nic. Je to málo a duši skrblíka a nevděčníka to nepotěší tak, jako motorka na součástky a řidič v márnici. Žalostný pohled na svět bez hodnot, na to, jak málokdo si váží života a riskuje na silnici. Život je krátký a nebezpečný. Nedělejme z něj peklo sobě ani druhému. Šrumec, takové to jarní pobíhání od jednoho k druhému, to ano. Trocha zmatků, zakopnutí, spěch i to zmoknutí patří do hry. Tak tomu má být. Nám pomalejším už stačí se jen dívat a smát se vám, co řítíte se jako sloni... Věřte, není kam...

Malá okna, toaletní papír a co všechno lidi spojuje

            Ještě, že v tom mém Machníně je zřícenina středověkého hradu Hamrštejn. Bylo kam chodit a o čem přemýšlet. Okna. Byla tam původně okna podobná dnešním, zasklená, nebo jak jsem pochytil v hodinách dějepisu z jakýchsi rybích měchuřin... Ale to hlavní, kam chodili všichni na WC a jak, kde a v čem se myli? Nebylo se koho zeptat. Ve škole? Ne, už tak se mi spolužáci smáli, že se pořád hlásím. Táty? Toho zrovna pustili z nápravného zařízení a teď to vypadalo, že ho jako nejlepšího soustružníka v Totexu Chrastava pošlou na týden na rekreaci do Vysokých Tater. Jeho ne. Maminka byla z okolí Prahy, tudíž si připadala trochu na víc, ale z mých otázek nevěděla nic.

            Zapojil jsem tedy pana Kurku, knihovníka, který mi přinesl ke stolečku v místní knihovně hromadu knih. Ani po týdnu intenzivní četby nebylo jasno. Sem tam zmínka o výklenku na zdi věže, paláce, kde se dalo usednout, a pod zadnicí zela díra do hradního příkopu, kterou se prý i vraždilo v Praze ve sporu o trůn. Kdo čekal ránu odshora dolů, pletl by se. Kopí mířilo do útrob Přemyslovce zespodu. Fajn rodina...

            Kam si chodili ulevit zaměstnanci hradu nevím dosud. Asi tam, kam chodí dneska bezdomovci - na nádraží, do parku, očůrávají rohy. Hloupé je, že už tu všechno jednou, dvakrát bylo - Čína, Egypt, Řím včetně toaletního papíru, který jaksi zmizel a vrátil se do Evropy v sympatických roličkách v roce 1880. Indové jej neznají dosud, oblíbený kulatý kámen už taky neslouží všem. Tohle všechno bych v buši přežil a povznesl se nad problém. Průšvih by byl s mytím lidí, co se rovněž nekoupou.

            Tohle mnou cloumalo opravdu hodně dlouho. Fakt si nedovedu představit „Osnabrik“, kdy pánové, vzrušeni možností skončit třicetiletou válku, jednají už nějaký ten pátek. Čisté prádlo nemají, koupou si snad jenom dlaně v růžové vodě, kterou potom sluhové vypijí. Nebo krásná Josefin. Miluje Bonaparta a přitom jí z výstřihu vykukuje pár zabydlených blech a z paruky vši. Vana snad i v domě jedna byla, ale málokdo ji používal na mytí těla. Prý jednou v roce a ne všichni a všude.

            Francie byla přeci jen výjimkou, ale posádka na Hamrštejnu na tom byla hůř, i když Lužická Nisa byla poblíž. V listopadu roku 1428 se část vesničanů z Machnína blíže Hamrštejnu v řece topila, zatím co druhá se upalovala v místních stodolách. Nevím, kam bych se postavil do řady. U obojího je pravdou, že čeho je moc, toho je příliš. Mytí jenom zřídka, smrad z parfémů, pudru a zpocené kůže byl všudypřítomný a omračující. K tomu zmoklá kůže, chlupy zvířat, staršího jídla… No, idylka to pro nos nebyla. A kolem hradu tlelo opadané listí – v tom se nic nezměnilo.

            Na vsi té doby taky nebylo líp. Stavení byla o dvou místnostech. V té jedné se dělo vše, co bychom měli znát z našich 3-4 pokojových bytů, v té druhé, to byla biospalovna, výrobna tepla, ubytovna těch úplně nejchudších - kravičky, kozy, případně koně, slepice, husy, kačeny. Tehdejší model bydlení se praktikoval s některými drobnými úpravami nejméně 200 let. V těchto prostých podmínkách se narodili buditelé našeho národa a je třeba říct, že i jednoduchost šla našim obrozencům k duhu. Nemarodili, družili se, doma i v rámci říše se osvědčili. Vedli si skvěle jako vychovatelé, ředitelé divadel, galerií, muzeí, hudebních škol, jako universitní profesoři.

            Často beze skel v oknech, jako na hradě Hamrštejnu, ve smradu jako v Cařihradu, v oblečení, které si nesundali celou zimu – tak vyrostli ke slávě boží i naši dědové. Nebude podstatné, kam chodili a čím si utírali pozadí. Jsme jejich děti, a tudíž mluvíme o našich nám blízkých vzdálených předchůdcích. Svět není a nebude o splachovacím WC a růžovém toaletním papíru. Svět je a bude o zrcadle, které věrně ukazuje naši tvář, naše obličeje...

Nemoci a nemocní

            Koho nebolí koleno, kyčel, záda, ať zvedne ruku. Nikdo? Žuch. To jenom náš pes Vilínek s sebou žuchnul celým tělem o zem a tlapošky - tlapičky zvedl ke stropu, protože otázce dobře nerozuměl. Ano, i jeho bolí kyčel. Dnes snad nenajdete člověka, a zdá se, že i psa, který by se k nám nepřidal.

            Řekl bych, že prášků na klouby se dnes prodá víc, než všech ostatních léků dohromady. V polovině minulého století, a to řada z nás ještě pamatuje, jsme byli nemocní jinak, než jak se marodí dnes. Rozhodně jsme nejezdili se vším k odborníkovi, na rentgen... My z vesnice jsme měli ještě na vsi zdravotníka, povoláním truhláře  - staropenzistu, který bez nároku na peníze, šil, dezinfikoval a opravdu léčil. Outlocitná matka po tom, co mě kousl sousedovic vlčák, mě bez rozpaků poslala o pár domů, do jiné ulice k panu Matoušovi, aby mi to ošetřil. Říkalo se, že vše dezinfikuje tím, že to poleje čůráním, ale to si žel už v tomto případě nepamatuji. Bylo mi šest let a rozhodně jsem se nedržel máminy sukně.

            K Matoušovi jsme chodili  všichni - chlapi s řeznými ranami, maminky se spáleninami, my kluci, když nás něco kouslo, nebo s vyvrknutými kotníky. Do vsi jezdil i doktor, v našem případě i doktor, co měl zakázanou Prahu, doktor „kolaborant“, který dříve léčil hlavu protektorátu. Zrovna ten měl v našem Matoušovi, truhláři a zdravotníku Červeného kříže mocnou konkurenci. V bývalé mlékárně, v levé straně obecního domu v přízemí, byla místnost 'Červeného kříže. Mě v ní uchvátila taková ta festovní nosítka s kabinkou nad hlavou ještě z Rakouska-Uherska. Shodou náhod, mě později, v základní vojenské službě vycvičili do funkce nosiče raněných. A bylo mi pokaždé milou vzpomínkou nechat si zdát, s čím se dřeli moji předchůdci v zákopech.

            Zdravotnictví v mých dětských letech dosáhlo na rentgen a na sádru na předloktí. Ale se spálou se frčelo na týden do infekčního oddělení nemocnice. Lidem pomáhala i četba knih o léčení v hrůzostrašidelných obrazech v německé i české mutaci - rozkládací obrázky mužů a žen, obrázky přenosných chorob… Jistě taky vzpomínáte. Na hrůzy se nezapomíná.

            Vůbec mě nepřekvapuje, že liberecká nemocnice je dnes největší zaměstnavatel v této oblasti. Koho něco dnes nebolí? Dostala se mi do ruky informační brožurka o Liberci z podzimu roku 1945. Jsou v ní uvedeny údaje o počtu lékařů. Čtyři doktoři, z toho tři, co měli to štěstí a přežili holokaust. Lidé dnes víc marodí.

            Přes 5 tisíc zaměstnanců se stará o naše nemocné. A to spousta nemocných k lékaři nechodí a léčí se sama, za pomoci léčitelů, homeopatik, vlastních zkušeností. Umíráme nemocní, dřív to bylo věkem. Dnes, po jídle plném chemie, separátů a náhražek. Být nemocný dříve znamenalo léčit se ležením, pocením, pitím čaje, zábaly, kloktáním, atd. Dnes pan doktor má těch nemocných tolik, že nemít před sebou naši kartu, tak neví, s kým mluví. Dochází k odosobnění vztahu lékař – pacient.

            Svět se pořádně změnil a ve zdravotnictví asi opravdu nejvíc. Řadě pacientů to aspoň tak připadá. My, co zažili šampusky a čůrání do nich na společných WC, doktora, co bral vajíčka, slepice i obrazy, který jezdil rok, co rok v nové škodovce stejné barvy, aby nepopudil sousedy, že má zas nové auto. Nedráždil sousedy. Svět i vše kolem se mění. Změnili jsme se i my.

            Ještě k tomu Matoušovi. Za války se psal Mathous a už i tenkrát byl obecním zdravotníkem. Po válce, snad i díky česky znějícímu příjmení, a že byl zdravotníkem, mohl v Čechách zůstat.

            A závěrem? Buďme zdrávi, je to levnější, než marodit, to mi věřte. Kolena, cukrovka, vysoký tlak… Aspoň, že jedlá soda nás vyjde relativně levně...

„Ještědská vařečka“ – metál v dobré kuchyni aneb Liberecké hospody

         V šedesátých letech, takže to je víc, jak před 50 lety, kralovala v Liberci mezi hospodami a jídelnami „Jednotěnka“ – jídelna družstva Jednoty Liberec na Sokolovském náměstí. Vedoucí byl na zkušené v Anglii a přivezl si sebou domů do Liberce zajímavé gastronomické a organizační náměty. Jídla voněla, personál byl ochotný a rychlý, ceny velmi, velmi nízké. Babiččina kuchyně naproti, ač rovněž vyhlášená, neměla v konkurenci šanci. Rovněž Radniční sklípek, co do vůně svíčkové linoucí se z okének na úrovni chodníků po celé délce objektu, ač svíčkovou voněla celá radnice, na Jednotěnku v té době neměl.

Jídlo se stalo fenoménem. Bylo nedlouho po válce, kdy víc, jak 6 dlouhých let bylo všeho málo a strávníci se dožadovali především masa. Vzpomínám, že tehdy se k nám maso vozilo i z dalekého zámoří. Celé půlky zmrazené na kost s velikými červenými razítky – hovořící o původu – Argentina. V masně v Železné ulici jich skládali pokaždé celé hromady.

 Obliba dobrého jídla se stala koníčkem řady našich spoluobčanů. Liberecké restaurace - kavárna a jídelna Nisa, nádražní restaurace, Imperial, Koloseum, Lidové sady, Ještěd, Zlatý lev, Výstaviště, Kavárna Pošta, Huť a mnoho dalších patřily k těm, co si návštěvníků vážily. Služby nešly dolů ani v době enormního počtu strávníků na LVT, spíš naopak.

Těžko se dá srovnávat gastronomie před a po revoluci v roce 1989. Cílem všeho toho snažení je, že hospoda musí jídlo uvařit a prodat. Ne vždy jsem si po přečtení jídelního lístku objednal. Stačilo vstát a odejít. Řada z nás to udělala a tím restauraci pomohla. Myslím si, že už dlouho naše pohostinství nesoutěžilo, a že přišel čas pozvat do Liberce na dobré jídlo rodiny s dětmi, turisty, ty, co rádi jedí, i co se dají zlákat dobrou akcí na to nejlepší, co se pod Ještědem uvaří.

Například: Liberec v srpnu - tři týdny dobrého jídla „Nejlepší, co se v Liberci uvařilo“ aneb „Ještědská vařečka“ se soutěží o sošku vařečky na Ještědu.  A to tak, že na jídelním lístku soutěžících hospod by byla preferována 3 hotová jídla, která by host po konzumaci (jednoho) označil na lístku kroužkem za nejlepší. 4 týden by jídla ve vítězné kategorii byla prezentována ve velkém jídelním stanu před radnicí.  

To, nebo něco jiného, co by moc nestálo, a co by přitáhlo v druhé polovině prázdnin do města návštěvníky. Dát prostor dobrému jídlu a udělat městu reklamu soutěží o jídlo z úpatí Ještědu. Chce to mladé zapálené patrioty, organizátory, kteří by si vzali námět pod svá křídla. Pak se už jenom těšit, na to, jak k nám na jídlo jezdí rodiny, turisté, gurmáni z Prahy, z Číny, nebo ze Žitavy.

 Dobrou chuť už teď vám přeje

Dopisy

Maminka psala dopisy pokaždé v pondělí. Říkala, že nepíše, ale odpovídá. Na psaní dopisů prý nemá čas. V pátek pošta doručila poslední, v pondělí takový, co se opozdil a bloudil. Pondělní odpoledne po mém příchodu ze školy patřilo mé mamince a její korespondenci se světem.

Na stolku pod lipkou ještě po Němcích, ležel oblíbený dopisní papír, co dostávala každé narozeniny, kalamář, násadka a perko, v krabičce poštovní známky. Už víc jak rok neplatily známky s Gottwaldem, proběhla měna z roku 1953 a ona nevypotřebovala původní frankaturu. Vedle těch starších s Klémou byla hromádka s novým prezidentem Antonínem Zápotockým. Co s těmi starými známkami? Lepila je vzadu na dopis. Vždy tři, aby se chlopeň obálky samovolně neotevřela. Dlouho nahlas uvažovala zda se to smí, ale nakonec se rozhodla pokračovat. Zápotonda vpředu, Klema Klemovič vzadu. A nic se nedělo.

Komu psala? Měla v tom pořádek. Rodina - sestry Anežka, Lenka, moje babička, kamarádka, sestra malíře Josefa Lieslera, jemuž stála léta modelem. Pak tu byly svátky, kdy se přidávala přání, pozdravy, kondolence... Pondělní odpoledne věnované odpovědím, hledáním čím potěšit, vyjádřit své pocity, najít ta správná slova, věty. Maminka psávala ráda a na ty pondělky se těšila. Nakonec i já. Byl jsem přizván, abych poslouchal a řekl rovnou, jak bych to napsal já. Bylo mi ctí. Prvňák a maminka mi četla, co napsala a hned se taky ptala: „Jak bys to napsal ty?“

Mé zkušenosti z korespondence se ještě nedávno opíraly o slabikářské – máma má maso, pes dělá haf. Tak se stávalo, že má myšlenka šlehla dotyčného a on odepisoval: Co jsi tak přísná, studená, nemáš smysl pro humor… Ano, byl jsem to i já, kdo vítal oteplení v mezilidských vztazích na počátku šedesátých let, kdo nakonec psal i do televize, do redakcí, aby se inkognito dožadoval změn, na které lidé dosud čekají.

Maminka později psala propiskou, používala listy mého školního sešitu, poštovní známky s Novotným a Svobodou. Svět se změnil a z pondělních odpovědních odpolední se staly už dávno úterky, středy – tak, jak se nám podařilo ulovit volný čas. Známka na obyčejný dopis z Liberce do Prahy stála na poštovném stále tolik, jako před deseti, patnácti léty - šedesát haléřů. Pošty chátraly, telegramy se vozily v trabantech, nebo kurýrem na těch známých červených pionýrech.

Maminka začala stárnout. Na některé dopisy nestačila odpovídat, někteří adresáti už nám nepsali, ubylo maminčiných sester, umřel i akademický malíř Josef Liesler. S jeho portréty s mojí maminkou jsem se seznámil až na jeho výstavě obrazů z období druhé světové války v nové galerii – Lázně v Liberci. Byly úžasné.

Mám doma schovaný po mamince modrý inkoust v lahvičce, který zvolna vysychá. Je ho již jen polovina. V násadce perko, které už nikdo nepoužívá. Červený sací papír, obálky, dopisní  hlavičkový papír, neplatné poštovní známky, co platily před mnoha a mnoha lety. Spousta dopisů z  doby, kdy byl čas psát i odpovídat na dopisy.  Fotku maminky i pár dopisů, které sice došly, ale adresát už nebyl s námi a tak se vrátily. Vrací se mi čas pošty, která přála nám, mladým, našim maminkám, sestrám malířů, kteří je portrétovali, všem, kteří něco hezkého tají.

Kam v sobotu, případně v neděli v současnosti

    

            Sobotní parkoviště u arény, podzámčí, na plácku mezi domy a mohl bych pokračovat. Píše se rok 2016 a první všehotrh, v libereckém kraji ten absolutně největší, je za námi. V podzámčí zámku krále (římského) vévody z Reichstadtu zvaného Orlík, ve vídeňské matrice vedeného jako Napoleon Franz Josef Karl...

            Zjednodušeně: pod zámkem Zákupy, ve stejnojmenné obci, blíže České Lípy v Libereckém kraji první sobota v měsíci, už řadu let s pověstí, která se kupodivu stále lepší. S dávkou jisté nadsázky, kromě pozemku (vypuštěný zámecký rybník), není co řešit. Stále se ten, kdo přijde, boří  do měkké hlíny a pokud nepřišel v holinkách, jeho boty se jim záhy podobají... 

            Na paty mu bude záhy šlapat všehotrh v Liberci každou druhou sobotu na parkovišti u sportovní arény. Tam, na betonovém rovném podloží roste obchodní prostředí, nemaje široko daleko konkurenci. A právem. Štěstí přeje připraveným. A jak dál? Uvažoval bych o možnosti rozšíření těchto trhů o všech sobotách a případně i o nedělích celoročně. Tak, jak je organizují už léta a úspěšně v Praze ve Vysočanech, na Kolbence, a v dalších městech blízké Evropy. Řada potřebných, co si urgentně půjčují, by mohla nabídnout k prodeji cokoli jinak, než prostřednictvím překupníků v kamenných obchodech. Bleší trhy se stávají často i lákadlem pro turisty z celého světa. Jsou cestovkami nabízeny na sobotní a nedělní program pro autokarové výpravy – a ty naše by mohly být navštíveny v blízkosti největší liberecké atrakce Ještědu.

            Pokud by všehotrhy byly na parkovišti otevřeny i na poloviční ploše v sobotu (v neděli), stanou se velmi brzy lákadlem pro řadu těch, co nevědí, co se sobotním a nedělním dopolednem v létě – zimě.

            Předložený námět je realizovatelný jen ve velkých aglomeracích, kam přijíždí mnoho lidí, kde v programu infostředisek a města je možno vidět vstřícnost a snahu propagovat něco nového, co tu ještě v tomto rozsahu nebylo. Nakonec právě Liberec a jeho okolí navštíví mnoho návštěvníků z blízkého Saska, kde větší „všetrhy“ se konají na břehu Labe v Drážďanech. Je na místě říci, že i tak, jak ubývá organizovaných sběratelů čehokoli, přichází stále víc návštěvníků na všehotrhy prodat-koupit vše, o co má druhý zájem. Udržují tak tradice, pomáhají lidem v nouzi, vytvářejí něco, co není jen obchod, ale i setkávání lidí, které potkáte jen tady.

            Přijdou a těší je setkat s vámi, s přáteli, které jinde nevidí. Je to zvláštní, ale odcházíme z těchto všetrhů – blešáků šťastní, opojeni atmosférou lidí, kteří se ještě umí radovat i z malých věcí. Tak jen dál, milí organizátoři, jste potřební, třeba i jako psychologové a doktoři. Díky.

O čem se psalo když mi bylo 14 let

            Musím předeslat, že ,,Mladá fronta“ byly noviny, co jsem četl.  Když v roce 1953 zemřel první pilíř naší politiky J. V. Stalin a záhy na to druhý pilíř K. Gottwald bylo doma rozhodnuto: „Noviny mi nesmí přes práh bytu“, řekl můj otec. Nebudu zkoumat důvody, ale když hrnec přeteče, tak je na malér zaděláno.

            Nastaly potíže, čím zatopit v kamnech, ale otec trval na tom, že se bude zatápět třeba jízdenkami na vlak, ale doma, doma si do toho, co bude číst, kecat nenechá. Kovák - časopis chrastavského Totexu otiskl jeho portrét – nejlepšího soustružníka. Sám, jako převychovaný a napravený, se zapracoval a  odmítal být příkladem sovětských vzorů jako dáma Korabelníková, Stachanov, či borci, kteří půl roku nevylezli ze šachty a rubali a rubali, na jaře vylezli na kombajn a slezli z něj v listopadu. Tátovi stačilo, že noviny vedly čtenáře za ruku a sdělovaly mu kdy a s čím začít, kdy skončit.

            Největší radost z těchto pokynů měli jistě zemědělci. Připomenuté termíny tím pádem vlastně zachránily úrodu. Táta byl hrozný dobrák, shovívavý k pokleskům svých blízkých, ale ne k novinovým zprávám, které v porovnání se skutečností obstály jen stěží.

            To já hledal v novinách víc. Zprávy, které šly za rámec všedního dne a reality...  Obsadí Čína Formosu, nebo ne? Bude, nebo nebude podzemní tunel mezi Anglií a Francií? Bude válka nebo ne? Nakonec jsem se spokojil i s texty mladých ochotníků herců, jejichž věk právě započal „Sekerou do komára!“

            „My máme televizi, heč!“ „To je toho, my máme televizi a ještě pračku!“ „Hm, my i televizi i pračku i auto!“ Dvě děti sedí na písku a vyhazují trumfy. A robot,a magnetofon, a gramorádio a motorku. ,, To je toho.“ Debatu zakončí chlapec: „My máme nájemníka a ten si kupuje knihy, heč!“ Děvče překvapením zapomene zavřít pusu. To je jedna z mnoha scének satirického kabaretu Sekerou do komára, Klubu mladých na Praze 1. Začínala „zlatá léta“ šedesátá.

            Mladí lidé a generace lidí padesátých let. A to vše šlo náhle do novin vedle zpráv o stavu polních prací, závazků na počest XXII. sjezdu KSSS v Moskvě, či ,,Kolik je v SSSR členů a kandidátů strany?“ A to ještě MF psala tak, že se dala číst. Aspoň já si ji kupoval a četl. Stála třicet halířů. Stejně jako Rudé právo. To mělo víc stran ale zase míň sportu.

            MF věnovala sportu celou stránku. Sem tam něco i jako reklama. Kyjev – Leningrad – Moskva – 13 dní vlakem – lůžkové vozy - cena 2075,- Kč. Vlakem do Budapešti - 6 dní - cena 781,- Kč. Nabízí Čedok, poslední strana MF, dole mezi sportem. To nic není proti informacím v Sovětském tisku té doby, který běžně zveřejňoval rozvody od lože i stolu se zdůvodněním. Tak hluboko naše servilnost vůči velkému bratru nešla a tyhle informace z ložnic a kuchyní v novinách nebyly.

            V té době u nás vycházely i další týdeníky a občasníky, jako humorné časopisy Dikobraz, Sportovní svět, Svět motorů, Mladý svět, spousta krásných časopisů pro zahrádkáře, chovatele, modeláře, časopisů odborných i zaměstnaneckých, ale já je nečetl. Bylo mi 14 let. Věděl jsem o nich a většinou se k nim dostal u holiče, v čekárnách, v knihovně.

            Psal se rok 1961, první rok československé socialistické republiky, která obohacena o jedno ,,S“ ve svém jméně pracovala pozvolna ke změně, které přišly o sedm let později.

 

Egon Wiener

Trezor a věci kolem

          Ve městě pod nádražím přes řeku stojí palác. Palác, jaký si staví banky. Palác s podzemními prostory, tudíž i s velkým trezorem. „Metropolitní“ banka – městská banka, v současnosti Československá obchodní banka v Liberci. Sdílejte se mnou úžas malého chlapce z mohutných staveb města poloviny padesátých let minulého století.

            Radnice, divadlo, muzeum, lázně, zámek, hotely, vily továrníků, obchodníků, soud, palác Dunaj, kavárna Nisa, spořitelna, banky, kostely, další a další stavby, které dávaly severočeské metropoli punc města s kosmopolitním věhlasem, města obchodu a mohutné textilní výroby. Tomu všemu se věnovala radnice, která tu měla svou banku, tu, o které vám chci vyprávět.

            V mé době „dělnických presidentů“ už nesloužila mamonu, ale sejf v jejím podloží sloužil k úschově harampádí. To mohu potvrdit, neboť jsem v něm koncem roku 1968 našel pozůstatky  činnosti různých pionýrských skupin libereckých škol. Budova sloužila odborářům, vedoucí úloze státu – komunistické straně, svazákům, novinářům, Národní frontě. Mnohým z vás už záhadné pojmenování tehdejších organizací nic neřekne.

            Mou snahou je podělit se s vámi o historii mohutného trezoru v podzemí této významné liberecké banky. Pokud město za Rakouska a první republiky bohatlo a mohutnělo, bylo to především péčí zralých mužů, kteří stáli v jeho čele. Městský rozpočet ustál snahu o oddělení provincie Němců v Čechách od ČSR, růst i světovou recesi po roce 1929. K tomu posloužila i banka, která dala příležitost růstu stability a ekonomiky a to nejen svému městu. A trezor, může skrývat za  obrovskými pancéřovými dveřmi ve svých útrobách leccos, co může překvapit i historiky.

            Kolikrát jsem si zatočil kolem, ne nepodobném kormidlu a předlouhým klíčem pošimral vnitřnosti monstra, které se pak za zvýšeného úsilí tlakem pohnulo a otevřelo skálu, abych  mohl  přistoupit ke schránkám, opět pootočit klíči a vytáhnout zásuvku plnou tajností. Tomu říkám banka! Žádná virtualita, vše hluboko v podzemí, za mřížovím, za mohutnými dveřmi o síle lidské paže. Decentní pohled, rukavice a dveře vám dnes otevře útlá, krásná úřednice.

            Detektivky, loupeže, vloupání do trezorů - co jsme toho četli, viděli v kině, v televizi a zde je člověk osobně přítomen otevření Aladinova doupěte... Trezor, to je dnes služba, kterou si platíte i s dohledem školeného personálu. Jaký to asi musí být pocit zavírat tam obraz Picassa, šperky po babičce, zlaté cihličky po Němcích, které jste našli zakopané na zahradě.

            Svět je a byl o penězích a o vzácných sbírkách relikvií. Pokud to opravdu tak bylo, jak tvrdím, pak i ten náš trezor dnes může být nacpán památkami z doby kavalírů, dívenek s chrpami, uprostřed kvetoucích luk, které dědily. Tam, kdesi pod úrovní řeky Nisy leží trezor, kde v klidu a v pokoji odpočívají jako v kolumbáriu vaše úspory, vzácné památky, ale i dosud hledané věci, ztracené za války...

            Banky, jsou tu a asi by nebyly, pokud by o služby bankéřů nebyl zájem. Z toho plyne jedno poučení: Snažme se ať bohatne i město! Pak zbyde i na omítky, okapy, chodníkové dlažby, zábradlí, lavičky a kašny. Na dary, které se už nevejdou do trezorové schránky a budeme je potkávat, zakopávat o ně, budou se nám líbit tak, jako se nám líbí ty staré rakouské trezory, plné lidských marností.…