Dnešní bydlení

            Z těch mladších neznám nikoho, kdo by nechtěl bydlet ve vlastním domku, kde by si mohl vybrat sousedy, kudy nikdo nejezdí, kde bude mít klid a soukromí. Takový byl i můj tatínek ve druhé polovině minulého století. Na domky z inzerátů se zásadně chodil dívat v dešti, aby viděl, co voda dělá se střechou a se sklepem. Protékala voda na půdu a ve sklepě  sahala po kolena?  To byl důvod, proč jsme dlouhá léta žili v podnájmu. Peníze, připravené na domek „éňo-ňéňo“ bez oprav, uložené v kredenci.

            Nakonec to matka nevydržela, chytla se s tátou a domek byl nalezen pár metrů od našeho podnájmu. Bydlení a bydlení. Jiným rostly na zahradě pivoňky, nám přístavby na knižní regály. Já si toho ani nevšiml, ale matka a sousedé si notovali, jaké to bude, až půjdu na vojnu.

            Změnily se priority, co dělat nyní, a co až za čas. Podstatně se změnily ceny. Táta dal za domek čtyřicet tisíc a deset navíc. Záhy nato stála deset tisíc samostatná garáž. Stárne i majitel nemovitosti a velké oči stavebních úprav se smrskávají s věkem a finančními nároky na běžné opravy. Snad o to víc je patrný zájem příbuzných. Jak se nám bydlí, jak krásná je vyhlídka kamkoli, co vše je vidět na horizontu, v dálce i několik kilometrů hraničních hor.

            I mně se splnil sen. Vidět z okna vše zelené, modrou oblohu, po ruce dalekohled, v dálce slyšet vlaky a čapí zobáky. Vídám zapadat slunce do mraků, mraky honící se po obloze, první hvězdy, červánky… V domku by nikdo neměl zůstat sám, ale být s druhým člověkem, partnerem všech bolestí a radostí, štěstí i neštěstí. Se psem. S tím především, protože on rozumí všemu a vše chápe. Já takového mám a jsem šťasten. Nikdy bych nevěřil, že tahle poučka platí beze zbytku a že na ni nedám dopustit.

            Dneska jsou domky a domky. My ještě chtěli něco dostupného, dnes kolem měst rostou prapodivné stavby. Jen jejich oplocení muselo stát miliony. Budiž. Nejsou války, nejsou stávky, nejsou katastrofy. Lidé se mají rádi, nevraždí se, dá se říci, že se respektují. To pak mohou vzkvétat i trhy s nemovitostmi. My nemuseli mít bazény, střelnice, přistávací plochu pro vrtulník.

            Doba se změnila a mladí nositelé pokroku se od nás liší. Určitě to je lepší, než se s nimi hádat o hlouposti. Jsou tu proto aby, jako my svým rodičům dělali problémy. Je to drahé bydlení. My přistavovaliu a stavěli tehdy, když jsme si na cihly vydělali, nebo je očistili a svezli z bouraček. Dnešní mladí si na bydlení půjčí. Oželí veselku, ale ne cestu do Itálie (k Baltu jezdí jen socky). Oni si půjčí na let do Tichomoří, do Thajska, na Kanárské ostrovy. Po nás tu zbudou kachlíky kolem oken, trubková zábradlí a ploty z odpadu strojírenských dílen. Ne na dlouho. Mladí, sice na dluh, ale už ty naše prohřešky napravují. Snad to tak má být.

            Věřme, že dnešní bydlení je jiné než naše. Přejme budoucím majitelům realit ať tvoří díky vám, trpělivým.

Lízátka a hašlerky

                       

            Na špejli. Však si na ty z vašeho mládí vzpomenete taky. Ty dnešní jsem viděl v různých formách – s broukem, červem uprostřed čehosi sladkého. Taky na špejli. Dovoz z Kolumbie za 1 euro v Žitavě v cukrárně za radnicí. Kdy se to pošušňání objeví u nás nevím. Chutě se mění.

            Rád Vás vezmu s sebou o 65 let zpátky do naší půvabné vesnice Machnín, do krámku s potravinami fungujícího tehdy ještě i na lístky. Už příští rok paní Lanková krámek zavře, ,,lístky“přestanou platit, zemře Stalin, na jeho pohřbu se nastudí Gottwald a taky zemře. Já začnu chodit do první třídy a obchod, nyní už státní, se začne zabývat i cukrovinkami. Objednává lízátka a atlasky, cukrové špalky, suky, karamely, fialky s chutí fialek, lesněnky, hašlerky, mejdlíčka, energitky z libereckého Lipa na Ruprechtické ulici. Nevím, co jsem miloval víc. Asi šumáky a ta lízátka, co barvila jazyk do ruda, do žluta, do zelena.

            Jejich nabídku překoná jen vzpomínka na kyselé bonbony v lahvi od okurek na pultu v krámku paní Lankové u nás  doma. Moji vrstevníci, Vašek a Pavel, její synové, nám tehdy vyprávěli, že jí na ty bonbony chodí, a aby nám to nebylo líto, tak ty ocucané, co jim už nechutnaly, vracejí zpátky do lahví. Mocně pak láhev protřepají, že prý to nikdo nikdy nepozná, že se v ní hrabali...

            Paráda byla, když lízátka měla uprostřed toho dobrého nějaký vzkaz. Znak spartakiády, kytku, auto, cokoli. Vlastně, když ještě nebyla televize, byla to reklama cíleně zaměřená na nás – předškoláky. Hašlerky, italská směs, špalek, turecký med, mejdlíčka, to už byl sortiment rozšířený. Později přišla žvýkačka Pedro, kterou jsme přirovnávali k brzdným destičkám našich kol. Rumové pralinky zase milovala maminka. Já dělal, že to nevidím a maminka zase ocenila, že o tom zbytečně nemluvím, tudíž mi něco z nabídky bonbonů mi koupila. Ten souzvuk potřeb a chutí, nás spojoval a vydržel velmi dlouho.

            Pusa plná slin a hřejivý pocit tepla u srdíčka. Ach, maminko, kde jsme se ztratili v letech následujících? Vybledly vzpomínky, když jsi mě vedla do první třídy a dole u mostu v krámku u staré Špidlenky, jsem si mohl vybrat knížku s obrázky, nebo naproti ve smíšeném zboží bonbony. Patřím k té výjimce, že čím víc cukru, tím zdravější chrup. Začalo to dudlíkem v cukru a skončilo to cukrovkou. Ale zuby mám podle MUDr. Maršálkové zdravé. Výstavní. A tím bych mohl končit, ale nekončím.

            Jistou dobu jsem miloval hašlerky. Vedle mentolek, sisinek a kyselých měsíčků měly jinou chuť a pytlík, co vzdáleně připomínal vlajku USA. Však jsem se stal terčem vtipů, když jsem na pionýrském táboře totexáckých dětí v Navarově při hledání balonové provokace našel pytlík od hašlerek a odevzdal jej jako hledaný předmět doličný amerického imperialismu. Bylo mi deset a psal se rok 1957.

            V té době učila v naší škole krásná mladá slečna, za kterou až ke škole chodil její kluk. Jednoho dne se osmělil, vstoupil do třídy s krabicí od margarínu a oslovil slečnu učitelku. Nám přinesl celou krabici kyselých bonbonů. Ti dva se nakonec vzali a bonbony byly rozdány těm, co se nejvíc hlásili. Já už ke konci školního roku nemohl kyselé měsíčky ani vidět. Kdejaký voříšek už na mě čekal u školy, aby si vyloudil něco dobrého. Chodili se mnou přes celou obec a maminka řádila, že nechci jíst oběd. Bylo nás víc a musel to řešit ředitel Jiránek. Bonbony se přestaly vydávat, ale kam přišel zbytek, nevím. Asi tam někde ve škole ještě leží.

Naše děti – naše školství

            Před sto lety chodila většina dětí, naši dědečkové a pradědečkové, do školy bosa. Jednou z těch krásných mohutných školních budov Rakouska – Uherska v Liberci, byla škola U Soudu. Byla poslední a nejmodernější v celé té mohutné řadě škol druhé poloviny 19. století v našem městě. Mohla se pochlubit tím, co ostatním školám scházelo. Vytápěnou podlahou na chlapeckých WC. Chlapci stáli bosi na dřevěných roštech, a odspoda je hřál teplý beton. No, řekněte, to se to chodilo radostně do školy, když tam na vás čekaly takové vychytávky. Takových přívětivých škol bylo na Liberecku povícero. Například všechny školy měly na střeše zvoničku, a pokud by v dosahu zahořelo, pak by se zvonilo na poplach.

            Školy se postupně modernizovaly. Z těch maličkostí co si pamatuji, byla především u nás v Machníně kamna. Do nich se sypalo uhlí po kbelících a bylo to vždy příjemné vyrušení z vyučování, leč i třída plná kouře a srandovního poslouchání školnice paní Šandová, která to vše komentovala neslušnými slovy a posuňky.

            Uhlí… Pamatuji se na ty ohromné hromady uhlí před školou na Husovce, které pan školník vozil dozadu k uskladnění. To vše za 50 let zmizelo. Dnes to už ani ve školách nepáchne dezinfekcí, jako dříve.

            Ještě v 70. letech minulého století byl propastný rozdíl mezi školami ve městě a na vesnici v hygieně. Spousta onemocnění žloutenkou, nemocí špinavých rukou, omluvenek z důvodu nemoci, kdy omluvený musel pomáhat na poli, při sběru úrody. Kdy za trest jezdil neposlušný učitel učit z Liberce do Václavic, do Hlavice, do Rynoltic, do Nového města pod Smrkem.

            Škola by měla zůstat, tak jako armáda a policie bez toho, že její představitelé jsou exponenty politických stran a hnutí, bez politické příslušnosti. Což v minulosti nebylo. A není ani v současné době. Ke škodě řešení problémů šikany a práce s dětmi mimo dobu vyučování v zájmových kroužcích, doučování. Dnes se i výchovné postupy dětských ústavů dostávají do předvolebních polemik na úkor věcné diskuze odborníků na pedagogické půdě.

            Školy, to byla i dětská organizace pionýr, která dříve byla v rámci výchovného systému vtělena do společenských organizací. Dnešní stav mimoškolní výchovy postrádá osobnosti, které by pomohly řešit volný čas dětí, tradiční školní kroužky. Jak se to daří, posuďme sami...

Lužická Nisa, plynoucí čas

            Na našem území nic moc. Pár kilometrů a už je řekou svým významem vymezující hranici mezi  národem Poláků a Němců, hranicí určenou vítězi druhé světové války, kteří si přáli mír. Hranice na Odře a Nise tomu měla do budoucna přispět. A přispěla. Mír trvá 72 let a nikdo si nestěžuje. Řeka, která pramení pár kilometrů za našimi zády v Jizerských horách, má svůj romantický dolní tok počínaje Svárovem. Právě zde na jejích březích byly shromažďovány obrovské kusy liberecké žuly na stavbu monumentálního Stalinova pomníku v Praze na počátku padesátých let minulého století.

            Nisa, jejíž tok už je zde pozvolný, dál protéká Machnínem, obtéká hrad Hamrštejn, zrušenou uhelnou elektrárnu v Andělské hoře, která se cudně schovává v hustých lesích kouzelného údolí libereckého okresu. Posilněna vodami potoků z přiléhajících oblasti odtéká z Chrastavy a její cesta vede dál, kolem legendární továrny na textilní stroje Totex, Bílým Kostelem a baráky ženské části někdejšího koncentračního tábora Gross Rosen. Dál už to je řeka, ve které by se dalo i koupat.

     Jsem z dolní části toku řeky. Z Machnína. Před mostem přes řeku stál ještě před šedesáti lety rozcestník. Do kopce ke kostelu směr Chrastava, přes řeku doprava  Údolí svatého Kryštova, doleva do kopce Karlov, Ostašov. My školáci chodili přes most a kousek po rovině a je tu spádová škola Machnín. Naproti hospoda Zelený strom, kino a prašná cesta proti proudu řeky do Stráže nad Nisou.

            Téměř nikdy jsme se v řece nekoupali, nechytali ryby. Moje druhá babička bydlela úplně na nejdolnějším toku Nisy, tři sta metrů od hranic, kde řeka opouštěla státní hranici. Předposlední most na našem území za babiččiným plotem nese její jméno - ,,U Wienerů“. Pod ním jsme se v řece Nise přece jen koupali. Sice jenom v neděli odpoledne, když před tím odtekla špína a použité barvy z našich textilek dál do Německa. To se ještě pracovalo i v sobotu dopoledne a necelých třicet kilometrů stačilo, aby se řeka zbarvila do barevné škály barvených látek. Žel, ryby v řece nebyly. A to, jak jsem se dočetl, žilo koncem 19.století v Machníně ještě šest profesionálních rybářů, kteří své rodiny uživili.

            Nisa, Lužická Nisa, je dnes řekou spoutanou ve své hrozbě regulací břehů ve všech městech, kudy protéká. Je plná překvapení i tam, kde pomalu teče vesnicemi, lesem, mezi skalami pod Hamrštejnem. Je hrozbou i sluhou, vzácným šperkem v krajině Sudet, v níž žijeme. Dnes v ní plavou ryby a čistá voda zve ke koupání. Už nehrozí povodněmi, je plná kouzel nočního rozjímání, šepotu těch, co stojí na břehu, drží se za ruku a poslouchají hlas vody tekoucí kolem.

Posekaná tráva

 Jak kouzelně voní! Ta vůně mě jako kluka budila. Nejdřív svist ostří, jak se zakusovalo do zelené plochy svažité louky tam u babičky, na prázdninách. Probouzel jsem se a kolem ležela posečená mokrá tráva. Slunce už stálo vysoko a země voněla, nevím proč, jak z pece vytažený pecen chleba. Byl jsem malý kluk. Spal jsem ve starých peřinách, kolem byl svět oprýskaných oken plných pavučin a mrtvých much.
 Ke snídani jsem chodil bos. Nejdřív do posečené trávy. Chladila a umyla, na co večer nebyla chuť a  čas. Tráva schla sama. Nemusela se ani obracet a před očima se měnila na voňavé seno. Nevím jestli se mi to tehdy všechno jenom zdálo, ale pořád na to počátkem léta myslím. Prázdniny, posečená tráva. Babička, co už není, starý skleník na který spadla shnilá větev obsypaná třešněmi, léto, prázdniny u vody.
 Když se tráva obracela, tak obvykle prášila a spousta lidí smrkala, oči jako králíci. K tomu křičeli, ptáci, psi štěkali jak pominutí. Z horka se nikomu spát ani nechtělo. Hvězdy svítily, jako o závod. Měsíc svítil, jako rybí oko. Noční vítr cosi šeptal starým vodovodním trubkám, kameninovým kachličkám. Nejvíc mě fascinoval let netopýra, cik, cak, kolem mě a hurá pryč. Co chvíli na zem k nohám spadl chroust. Rovněž krávy se činily, hádal bych, že měly málo vody. Léto, okna v noci dokořán. Co všechno vlétlo okny dovnitř! Můry, noční motýli, mušky a pokud jsem si večer dlouho četl, byla to celá noční armáda, celý noční svět.
 Tráva roste jako z vody. Muselo ale pršet. Když nepršelo, ze země se prášilo, jak z deky, na které ležel babiččin pes Ořech. Do boudy raději nelezl. Ta pamatovala ještě Vlasovce, co tady Ořechova dědečka drbali na hlavě a snad i tu boudu stavěli. Babička v létě pokaždé míň a míň slyšela. O to víc ji svědil nos. Cítila všechno. Kdy přijde změna počasí, co se komu ve vsi připálilo, kdy se obrátil vítr, že teče někomu z auta benzín, kde mají doma prase, kohouta a slepice, byť by to bylo v posledním domě naší ulice. Kdo čím si topí, čím zatápí.... Ach, ta naše babička, jak ta uměla i vařit, péct a jaké dělala buchty...
 Když se ráno sekala tráva kolem domu byla první, kdo šel obracet. Nezapomněla se zastavit u králíků a u slepic, jaká to dobrota se pro ně chystá. Však jsem jí byl hned v patách, abych si poslechl, jak si babička se zvířátky povídá. Dospělí se jí proto smáli, ale já zvířátkům záviděl. Moje babička byla jako ta z babičky od Boženy Němcový, vše k něčemu uměla přirovnat. Byla to krásná stará paní, sedřená prací, ale moc, moc hodná.

Třešně – vzpomínka na léta 1953 – 61

            Polovina června a dál ke konci školního roku patřila nám, klukům a holkám povinných základní školní docházkou. Pak už přišly prázdniny, déšť, sem tam velké jahody, rybíz, angrešt a letní jablka. Rajčata od čtrnácti korun do dvaceti, první nakládačky – močáky, lusky, salát, kedlubny. To všechno byl náš jídelníček. Noc, co noc, loupeživé výpravy za plot a plenit sousedovic zahrádky. Spali jsme venku v šatech, ve kterých jsme běhali celé dny - baterky, tepláky, kecky, trička s dlouhými rukávy...

            Třešně kolem nás zrály, tmavly, praskaly z přemíry deště, cukru, červavěly, kosila je mračna kosů, špačků a za svitu měsíce naše noční nájezdy. Nic nebylo lepší, než zrající třešně, jejich šťáva na bradě, na jazyku. Pecka - ven a nová třešně vklouzla do pusy a tak stále dokola. Náhle, přišlo to jako blesk z čistého nebe, zaškrundalo to v břiše, pak vlevo v tlustém střevě... Ještě, že byla tmavá noc, kdy vítr ševelil a tráva šustila. Pak se dělo - neptejte se, nechtějte to vědět. Byl čas vyprázdnit střeva, skočit si domů do lékárničky spolknout endiaron s troškou vody a věřit, že nebudu muset ještě jednou…

            Jo, mládí. To nejsou jen kradmé dotyky druhého pohlaví, nesmělé polibky, obdivné pohledy, to jsou  i nadměrné zralé třešně, sladký, lepící se nektar na bradě, na prsou, všude, kam se ta sladká voda s cukrem dostane. Třešně, višně, špendlíky, letní jablka jen máloco může být chutnější. A v letech, kdy žaludek snese ještě víc, se zdá, že tomu bude navěky.

            Nacpat se k prasknutí. Miluji tyhle vzpomínky. Jen jahody mě občas dostaly. To byla ona zrádná zarudnutí kůže, pupínky, co se tehdy „léčily“ tekutým pudrem, proti škrábání... Borůvky! Na ty bych skoro zapomněl, ale třešním, třešním není, co vytknout. Snad přece - rostou na větvích vysoko od země a sklízet je občas obtížné. Znám případy, že pokud někdo spadl ze žebříku, nedopadlo to vždy dobře. Ale nám se tyhle průšvihy vyhýbaly. My padali taky, ale šikovně. Báli jsme se, ale odnesly to vždy jen rozervané kalhoty.

            Jó, když třešně zrály, to bylo hned na světě kamarádů, přátel tatínka i maminky, nejvíc ale těch, co měli křídla a zobák pořád otevřený a jedli by a jedli naše třešně, popřípadě i sousedovy. Vzpomínám na tahle léta trávená mezi větvemi, kdy stačilo natáhnout ruku a plod si nacpat do pusy. Ta léta, kdy pršelo a škvoři bydleli s námi ve stanu a všude byli mravenci.

            Vše kolem bylo o třešních a o višních, o nocích trávených mimo dozor dospělých... Přeji těm dnešním klukům a děvčatům, moře šťastných chvil, polibků, letmého dotyku a tolik sladkých, přezrálých třešní, co barví i to, co by neměly. Ať jsou jejich vzpomínky sladší, než naše, než všechny sladké plody stromů na  jejichž větve dosáhli.

Co to znamená zůstat doma v červnu roku 2016 pro sedmdesátiletého pána

            Každý zná ten pocit hřejivého tepla kolem bříška, když hrají státní hymnu „Kde domov můj“. Je to ten samý pocit, jako když se za mnou zavřou domovní dveře, klíč v zámku se dvakrát otočí  a vy jste doma, v bezpečí čtyř stěn. To je asi ve zkratce význam slova domov, být doma a vychutnávat si pocit jistoty.

            V tom je rozpor světa. To napětí a cestování mezi kontinenty, migrace a uplácení, získat povolení k pobytu často i tam, kde mne lidé nechtějí. Najít nový domov, ztracený přístav, místa, kde si vlny v moři hrají, pevnou střechu nad hlavou. Co za to člověk dá, co tomu obětuje! Pokud znáte Starý zákon, pak víte, že obětujete i vlastního syna, jen aby jeden byl pod vlastní střechou a je na Všemohoucím, kdy a jak exodus zastaví. Asi to bude individuální.

            Jinak to vidím u Nisy, jinak to chodí u Mrtvého moře, kde teče Jordán, Eufrat, nebo Tigris. Co záleží na pleti a velikosti zubů, když se snaží jedinec vyprat prádlo v Rýnu. Sotva jej co zastaví, byť je to cíl tak vzdálený.  Být někde doma, to je silné afrodiziakum. Není nic silnějšího, než touha setkat se s něčím, co  nebude nikdy ničím překonáno. Bojím se, že nebude hledat, co nahradí hledanou střechu nad hlavou a ten úžasný pocit tepla kolem bříška. A proto, až se dnes   dá dav do pohybu, raději mu jděte z cesty.

            „Být doma,“ říká si malý chlapec a zrovna tak jeho otec. Otázkou bude, co bude s jeho čtyřmi ženami. K těm připočteme čtrnáct dětí, přídavky na studium, na jídlo a bydlení. Kde jsou ti, co už nemají nic, než své existenční starosti... Pokud je nepřistihneme při lži, pomáhejme. Svět je malá ves, můžeme se s nimi potkat v opačné roli. Problémy mohou být internacionální.

            Pořád si opakuji: Být doma je pocit, který se nezapomíná. Je jako jízda na kole, plavat pokaždé, když už tě hodí do vody. Být doma je úkol, domácí cvičení. Je tak trochu na nás, zda si ho budeme vážit natolik, že se nebudeme chtít vzdát se jeho moci, privilegií...

            Být doma, znamená jen jedno. Nebát se sousedů, nebát se vlastního stínu. Přejme si a všem lidem kolem, aby ten úžasný pocit, být doma, měl už nastálo každý. Aby mu ho nikdy, nikdo nevzal a zůstal s námi. Navždy. Být doma a pozvat si hosty, kteří vědí, co se patří. Víc si nepřeji a svým dětem přeji totéž.

Legrácky, srandičky...

            Synátor na srandičky moc není, na přihlouplé anekdoty zase jo. Tomu se směje. Je jiný, tak trochu z jiné planety. O devatenáct let mladší sestřička o něm ve škole šířila, že je mimozemšťan. Malé děti a filozofové mají obvykle pravdu. Dnes je mu rovných 43 let.

            Ještě nedávno se jej babička ptala: „Až budeš vnoučku inženýrem, napíšeš mi pohled třeba z Ještěda? Hlavně se čitelně podepiš, ať sousedky a pošťačka vědí, že máš titul.“ Po roce: „ Ukaž mi tu novou občanku. Kde máš napsaný, že jsi inženýr?“ „Babi, já si dělám ještě doktorát, tak až najednou.“ Po roce a půl: „Kde máš zapsáno, že jsi doktor? Nemáš v občance ani jeden titul!“ „Babi, dělám si docenturu, tak až potom.“ Pak přišla i profesura. Ani tohoto zápisu nezápisu se už babička nedočkala. I když zrovna, jeho předání bylo úsměvné. Uskutečnil se na půdě University Karlovy v Praze. Prezident republiky stojí před naším klukem a něco se mu evidentně nezdá a tak slyším (sedím v první řadě), jak se ptá: „Hochu, kolik je ti let?“ Synátor odpovídá, že něco málo přes třicet. Prezident, evidentně dotčen odtuší: „Víš v kolika letech jsem dostal profesuru já?“ Synátor, evidentně zaskočen říká, že to fakt netuší. Úřad se otáčí na podpatku, naštván tím, kam se to ten svět řítí a spěchá, obchází zbytek docentů, evidentně starších, seriózních pánů, co si dávají ruku k uchu v kornoutů a ptají se: „Co jste říkal, pane prezidente? My už špatně slyšíme.“ Fakt prima podívaná.

            Později jsem stál v Chrastavě, v malebném městečku kousek od Liberce, když ,,atentátník“ téhož prezidenta postřelil dětskou pistolí do ramene. Ten se zachoval evidentně stejně, jako tehdy v Karolinu, když běh světa evidentně šel jinou cestou, než mu prezident - narcis sám nadiktoval. Mimozemšťanem myslela dcera svého brášku, ale to ještě neznala našeho tehdejšího pana prezidenta. Ten nemohl být přesvědčivější.

            Syn učí. Celá společnost by mu nemohla najít lepší společenské uplatnění. I já, který ho trpělivě a ve skrze úspěšně učil chodit na nočník stále trpím. Stále opakuje, učí mě, poučuje mě: „Táto, nejez, táto, dej si pozor, nedělej to a zas tohle...“ Dá to práci hlídat si v kotli saze, aby nebouchly, abych to ve zdraví vydržel a měl zas já co vyprávět svému vnukovi.

            Máme se všichni rádi, ale jsou přeci jen v rodině věci, které jsou úsměvné a k jejich vyprávění  hoří táborák a opalují se nad ohněm vuřty. Jíme je všichni. Mimozemšťan i já, hluboko v penzi.

Všechno to odnesl čas

            Koberce, to byla vskutku ,,těžká metráž“. Prodávat koberce v Liberci, v tomhle kraji, to byla výsada těch nejbohatších, chytrých, těch, co chtěli pořád nahoru. Prodávat laciné dětské námořní oblečky, vše za pár šprdlíků, to taky neslo miliony, ale to bylo pod úrovní těch, co handovali v kobercích...

            Mám to z první ruky. Otec se v Liberci vyučil tkalcem, a kdo nikdy netkalcoval,  jako by nebyl. No, nezní to dnes krásně v prázdném prostoru, kde kdysi podnikali Liebiegové, jeden, druhý, celá plejáda textilních baronů. O kousek dál v Maffersdorfu ti, co spřádali útky a uzlíčky v nádherné „tépichy“, co neměly v monarchii obdoby.

            Naše Sudety byly plné textilu. Od plátna a povlíkání po těžké oblekoviny, tvídy, manšestry, hodně tureckého vzoru, šátky, ubrusy, přehozy. Nádherná litinová monstra, těžké žakáry… Když jsem se učil tkalcovat já, tak jsem na začátku 60. let dvacátého století ještě obdivoval stavy z počátku století, co šlapaly stále, jak švýcarské kapesní hodinky. V lemech jejich masivních korpusů se skvěly reliéfy v litině, symboly rakousko-uherských c. k. dodavatelů s nádhernou rakouskou orlicí a s textem v němčině. Na půdách továren v té době bylo ještě plno vzorů, mustrů, ukázek, co všechno ti dole v halách uměli, co všechno musel někdo zabalit, adjustovat, vložit litografický barevný obrázek, naložit na vozík a k expedici, co zítra musí pryč.

            Co obchodníků dřelo jako koně, potili se víc a víc, než dobře prodali! Nebylo zboží krásnějšího na omak, než štůček látky vonící apreturou, ručně vázaný orientální „tépich“, barevný tisk na ubruse, manšestr, tvíd, na oblek, uniformu, žaket, na frak do divadla, na úřad, na večeři se svíčkami, na návštěvu, na modlitbu do synagogy.

            Otec měl bar micva v libereckém templu, když ještě chodil do školy. Rabín mu povolil přepsat text do latinky. Pak už jen koupit u Poppera (dole u Nisy) oblek a před zrcadlem dělat grimasy. To byl celý můj táta. Děda šel hrát karty, babička pila kávu, vedle v pokoji pod okny na hrbolaté vozovce rachotily ještě koňské povozy a všude zvonila přítomná tramvaj i tady, v Barvířské ulici.

            Němci byli hluční, jako doma v říši. S nimi to bylo zajímavé, rádi se poslouchali, měli rádi pevný režim, rozdané karty a pravidla jednou provždy. Mučila je nejistota a sociální demokratická strana, která chtěla změny, sociální jistoty. Chtěli je a zároveň nechtěli. Vše nakonec rozhodla světová válka, krize a strach německých soukmenovců, co přijde vznikem České republiky. Zradila je jejich vlastní německá buržoazie. Volila raději Čechy, než nejistotu budoucnosti vlastní identity.

            Později se stejné chyby vyvaroval K. Henlein, když dal přednost argumentům nacistické strany Adolfa Hitlera. Vyhrál a zároveň prohrál vše. Budoucnost Němců v Čechách, v kraji krásných textilií, koberců a lidí, co tohle všechno uměli udělat. Tak to dopadá, když se učitelé a knihovníci nedrží své profese a chtějí lepší a lepší. Dočkali se opaku, cesty kamsi domů, kde 700 let nebyli ani na návštěvě, natož, že by uvažovali se sem vrátit. Textil i ta těžká metráž tady zůstaly, byť už jen na chvíli. Tomu lze jen těžko uvěřit.

Mám čarověník - úvod chystané knihy

Mám čarověník. Ne, žádný čajník. Čarověník od přítele, co sbírá a pěstuje tajuplná hnízda plná čar a
kouzel ve větvích stromů a keřů, jimž se říká čarovné metly, hromová košťata, koule z
větví. Vzdáleně podobné hnízdu vran, shluk čehosi zeleného, co má dozajista kouzelnou
moc. Mně ale stačí, že je náš a žádný extrakt lidové Číny. Něco, co mi lidé přes plot závidí
a na co se ptají. Proč čarověník? Je to slovo, „zpotvořené“, z dávného věku, trs, svazek
větviček, které evokují nadpřirozenou moc, čarodějné síly přírody. Všude ve světě, kde
roste, budí zájem.
Snažím se a byl bych rád, abych, tak jako příroda, dal svým textům koření, chuť,
barvy a šarm, vůni květin, něco, co v každém z nás dřímá, a nám nedá spát. Každý je tak
trochu čarověník bojující s emocemi i nemocemi. Každý jsme jedinečný, případ pro
soudce, kata i pro botanika, co pěstuje růže nebo jen ředkvičky, šalvěj nebo pastinák.
Na těle i v duši každého z nás se může objevit anomálie prapodivných čar,
čarověníkové bujení, což může být ona čarověníková pupencová mutace. Ať to posoudí
lékař, kolemjdoucí, kdokoli, komu se líbí záhon růží, chrpy, kapky rosy na listech… Jsme
anomálie, my lidé, jsme každý jiný. Někomu „jdou“ doma rybičky v akváriu, jinému se ve
voliérách rodí papoušci, jiní zápasí s vleklou nemocí. Jsme si tím vším hodně podobní. Je
na nás, zda vyhledáme lékaře, sadaře, pěstitele, včelaře, medvědáře, toho, kdo pěstuje
čarověník.
Dostává se vám knížky, kterou tak pojmenovala má dlouhodobá přítelkyně. Jsem to
já, koho tak vidí, kdo ji trápí a směje se s ní. Vozí mě k lékaři a za mými příběhy, za
tématy, s nimiž se vracím domů, a o nichž píši. To je můj čarověník. Ona, vy, mé příběhy,
které potěší, ale i zabolí. Plné slunce, země, kde občas i zaprší, zařinčí sklo, kde léky už
neléčí. Přesto vidím světlo na konci každého tunelu, cítím ruku, co pohladí, radost našeho
chlupatého zvířete ze zvířecího útulku, který za pohlazení, drbání svého kožíšku se složí
na zem a říká: „Drbej mne! Celý den, co nejsi doma, na to čekám.“
Jsme dětmi jednoho, dnes už šíleného světa, kde bychom neměli své city a lásky
zakrývat, vážit si práce lékařů, co spravují srdce každého a zvlášť. Sadařů a zahradníků,
co se opatrují sad, pěstují mrkev, melouny a mirabelky, starají se o děti, staré lidi, o
každého z nás.
Ať tedy i „Čarověník“ pomůže tomu, že se zastaví i ten, co spěchá, sesedne z kola
a zeptá se: „Co to je, ten shluk větví na vašem stromku?“ Rád odpovím, že je to neškodný
obraz našeho bytí, záhada, co neškodí stromu, ani nám. Jsem to já, který vám tak rád píše
a tak rád i naslouchá.