Vzpomínka na Eviččinu maminku

                Bylo mi 21 let, psal se rok 1968 a já se vrátil z dvouleté vojenské przenční služby. Našel jsem si práci, oženil se a přestal si všímat hezkých děvčat, pro které jsem i já ztratil na atraktivnosti – ženatý, zadaný…¨

                Do práce jsem dojížděl autobusem z příměstské vesnice Machnín do 7 kilometrů vzdáleného Liberce. Významnou roli v mé životní orientaci hrál machnínský knihovník, který mne vedl mým čtenářským životem. Doporučoval mi knížky, půjčoval, komentoval. Knihovna pod jeho vedením mi byla další školou, kde jsem se naučil mnohé z toho, co mi později pomohlo řešit spletité životní situace.

V roce, kdy jsem opět po letech opět vstoupil do machnínské knihovny, byla tehdy desetiletá dívenka s orlím nosem Věrka Němečková upozorněna, že z knihovny právě odešel Jirka Wiener, který taky tolik četl, jako ona. A že jsou a byli pouze dva čtenáři, kteří tolik čtou. Ten, co se vrátil z vojny a ona.

Věrka Němečková si mne všimla o čtyři roky později, když ráno začala jezdit stejným autobusem, jako já, do Liberce, kde studovala střední ekonomickou školu.

Moje manželství vydrželo patnáct let a syn Jakub, tehdy desetiletý, zůstal v mé péči. Rozvedl jsem se a Věrka se mnou stále pravidelně dojížděla autobusem do zaměstnání. Bylo jí tehdy třicet let, mně jednačtyřicet. Jednou, v osudový den, se mne Věrka zeptala, jestli práce a péče o Jakuba není nad mé síly a dodala, že pokud na tom chci něco změnit, že mi ráda pomůže. Do té doby jsem nepoznal skromnějšího člověka. Žádné šperky, žádné malování, vše nenápadné. Asi po roce mi řekla, že pokud chci, zůstane natrvalo.

Byl jsem moc rád. Při vší té práci ještě při každé příležitosti chodila k rodičům pomáhat na políčko, tátovi počítat čas závodním holubům, pomáhat s předvánočním úklidem i pečením. Vzali jsme se po čtyřech letech společného života v Chrastavě a na oběd jsme si zajeli na Bramberk. Za svědky nám šla Věrčina sestra a můj šofér.

Přes mou snahu nerozšiřovat rodinu se nám za čas narodilo úžasné děvčátko Eva. Každou sobotu jsme jezdívali vlakem do Hrádku nad Nisou, kde jsme v Loučné měli pěknou chatu a krásný pozemek.

Jednou, tehdy se psalo 1. září, jsme se jako obyčejně vrátili vlakem zpátky do Liberce. Později přišla na návštěvu Věrčina sestra Dana a s Evičkou v kočárku vyrazily ven. Kolem 17. hodiny mi volali z nemocnice, že Věrce se udělalo špatně, a že ji hned posílají do Ústí nad Labem.

Nikdy se už nevrátila a od té doby jsme zůstali s Evičkou sami.

Na osobní přání své dcery vzpomínal

Egon Wiener

Fotbal

                Jednou jsem byl na fotbale s dědečkem. Ten špatně slyšel, tudíž mával, tleskal a křičel s malým zpožděním, což lehce štvalo jiné fanoušky stojící vedle. Uvažovali, že starý pán je provokatér z druhého břehu a mezi ně přišel dostat na budku, což chtěli neprodleně provést. Pak si teprve všimli mne, kluka držícího se dědečka za koleno pravé nohy. Výš jsem nedosáhl. Byly mi čtyři roky a fotbal mi k tělu nepřirostl.

                Podruhé jsem měl radost z fotbalu, který jsem trávil na střídačce s uřvaným chlapíkem, co pořád na hráče něco měl. Z chlapíka vedle mě, co pořád na trénující hochy křičel se vyklubal slavný Masopust. Proto jej hoši na trávníku občas i poslouchali. Podepsal se mi na zadní stranu přebalu od botaniky 2. třídy gymplu, kam jsem chodil do školy. Přebal s Masopustovým podpisem mám dodnes. Ani nevybledl.

Své bratrance mám vcelku rád, ale dobrá knížka je a byla lepší kamarád. Tudíž, když mi řekli o jedněch zvlášť propršených letních prázdninách, že v sobotu hraje Baník Mníšek pod Brdy fotbal s bůh ví kým a že já, bratranec Ivan a děda Artur se na ně jdeme podívat. Děda koupil lístky na tribunu, kde jsem prý jsem shodil bratrance s tribuny do bláta, čehož jsem se jistě dopustil omylem.

                Doma jsem obdivoval jistotu a víru našich fotbalistů, že jednou vyhrají a postoupí. K tomu jim měl pomoci hlas z publika, ze stráně, kam jsme o sobotních brigádách zabudovali krásné lavičky. Odtud hřímal jeden hlas, který teda byl! A když zahřímal, lidé ve vsi na odvrácené straně si posouvali čepice, aby jim případný následný vítr čepici neodnesl. To byl hlas pana Wirnitzera z Hamrštejna, skalního fandy naší Jiskry Machnín. Oznamoval hráčům přání: „Máchnyn do toho!“ Jeho čeština nebyla bez německého akcentu a velmi neobroušená, kdy jindy se snažil češtinu zbavit tvrdosti. Všichni jsme ho měli rádi, vždyť v obci bylo nejméně třicet procent občanů s německými kořeny a německy musela umět každá prodavačka.  Ovšem na fotbale to prostě bez Wirnitzera nešlo. Později požádal o vystěhování do NSR, což mu bylo umožněno. A s machnínským fotbalem to bez něj šlo „zu grunt“. Ti, co chtěli na fotbal s velkým „F“, museli do Liberce nebo do Jablonce nad Nisou.

To byla doba, kdy každý fotbalista musel být někde zaměstnán, byť to bylo jenom formálně. Jejich platy byly rovněž obdobné. Výkony asi stejné. Srovnání s dnešní situací je asi jako Titanic s parníkem na Máchově jezeře. Ovšem i Titanic sedí. Stále je co řešit a naši profesionálové se ničím neliší od podobných na celém světě a je po nich sháňka. Vstupné na fotbalové utkání podražilo a hráči mají nejvyšší odměny za práci a chodí s nejhezčími dívkami planety. I to je dnešní fotbal.

Závěr knížky "Za okny jsou Sudety"

Přátelé!

Posílám do světa knížku zkušeností, vzpomínek a námětů k diskusi. Říkám si: Jak žít a nepopudit? Nezlobit a zůstat svým, neslevit a přeci žít mezi svými a nevnucovat jim své názory. Jde to jen těžko a bolí to. Každý má přeci právo na svůj názor. A přece jen: Je ten můj lepší, nebo není?

                Žiji v českém pohraničí, v Sudetech a narodil jsem se, když odtud odcházeli sudetští Němci. Nedobrovolně. Přicházeli dosídlenci plni nadšení a rodili se jim děti. Vyrůstali jsme v jiném prostředí, než naši vrstevníci ve vnitrozemí. Naše hry, zájmy a přání byly jiné. Možná méně dětské, odpovědnější, stále v kontrastu s něčím, o čem druzí v Čechách, na Moravě, na Slovensku neměli ani ponětí. Naši rodiče měli jiné starosti než ti ve vnitrozemí.

                Ne všichni jsme sami nad sebou zvítězili. Sudety, ač je dnes tak nejmenujeme, určily náš osud. Odtud pramení můj pohled na svět, ve kterém dnes žijeme.

               

autor Egon Wiener

Když umře přítel v Paříži

                Před více jak padesáti léty, jak říkají nevzdělanci „za komančů“, jsme žili na stromech a v jeskyních. Nežili, ale hlupáka nepřesvědčíš…

                Dnes v Paříži pohřbívali hvězdu populární hudby Johna Hallydaye. Dá se říct, že celá Paříž vzpomínala. My, moji vrstevníci rovněž. Byl tu tehdy s námi v Liberci, v PKO v amfiteátru, se svou tehdejší partnerkou Sylvií Vartanovou. Koncert trval do podvečera a odchod z amfiteátru se trošku zkomplikoval.

Johny nás, kluky před vojnou, dostal do varu, a ještě házel kusy své garderoby do publika. My křičeli a Johny předváděl taneční kreace s kytarou. VB (policajti) nás důrazně varovala. „Rámusenku“ jsme platili snad všichni, kdo byli nejblíž podiu. Krásná Vartanová, vedle už tehdy nepřekonatelného Johnyho, svým dívčím projevem skoro zanikla.

Najednou bylo po koncertu, o jakém se nám ani nesnilo. Byl krásný večer a domů se nikomu nechtělo. Dlouho, dlouho do noci chodili městem mladí lidé a navzájem si sdělovali, jaké to bylo, kdo přijede příště. Byli jsme v polovině zlatých šedesátých let. To hlavní, co změnilo naše životy na příštích padesát let mělo teprve přijít. Dveře do světa megakoncertů nám otevřel právě Johny Hallydaye.

Dnes, po více jak padesáti letech, pohřbíváme s Francouzi jejich velkého hudebníka. John Hallyday, co vím, už nikdy v Česku nebyl. Těch pár tisíc Liberečáků a mladých z okolí na jeho koncert nikdy nezapomene. Je to smutný pocit, když něco z vašeho okolí odchází a zastupitelé města se hádají, co s amfiteátrem, divadlem v přírodě. Co si s ním počít? Kolik velkých souborů se zde předvedlo své umění. Z těch velkých to byli i Alexandrovci, umělecký soubor ruské armády.

Liberecký amfiteátr byl desítky let prostor, který, pokud nebude revitalizován, nebude už nikdy obnoven a naše město ztratí unikátní prostor pro konání letních koncertů v dokonalé přírodě, jako byl onen s legendárním J. Hallydayem. Zemřel v Paříži v prosinci roku 2017 ve věku 74 let a my, účastníci jeho legendárního libereckého koncertu, na něj nikdy nezapomeneme.

Polévky – fenomén naší kuchyně

                Nevím, jak u vás ve vnitrozemí, ale u nás v Sudetech i po odsunu Němců slova ´ještě lžičku, za maminku, za tatínka, za kočičku´, patřila k tomu prvnímu, co jsme doma slyšeli. A co nám uvařili, to jsme si také snědli.

Mé vzpomínky umocňuje i prastarý film z první republiky, kde degenerovaný stařičký pan kníže osobně nalévá polívčičku chudobným bosým dítkům. V pohádce uvařila lakomá selka polévku pocestnému, vysloužilému vojákovi, z vody a ten do hrnce přidal sekeru. Tatínkovi v nacistickém lágru za 2. světové války zachránila život polévka eintopf, zeleninový nářez všeho až po okraj.

Ano, vše je o polévce a mnohem více, podíváme-li se do regálů prodejen s potravinami. V sáčcích, v miskách, ve skle, v kelímcích. My, co prošli dvouletým vojenským výcvikem a vojenskými cvičeními víme, co byly polévky v kostkách, třeba „oblíbená“ hrachová.

Polévka se vskutku a s podivem dá uvařit skoro ze všeho. Neznám zeleninu, která by odolala, maso rovněž. Chutnaly nám, když jsme si na nich pochutnávali v Liberci na Benešáku naproti radnici před padesáti lety. Dršťková, gulášová, rajská… Doma květáková, slepičí, hovězí, špenátová, cibulová.

O polévkách jen dobře. V nádražní restauraci v Liberci jsme my, přespolní, cítili gulášovou už na ostrůvku při vystoupení z tramvaje. Tam snad novou ani nevařili, jen dolévali vodou, jak jsem slyšel, tak prodávám. Ovšem pozor! Nikdy si nikdo na kvalitu nestěžoval. Dobrá rybí polívka byla k mání i na Ještědu, v PKO, když dětem i dospělým vyhládlo po prohlídce Zoo.

Polévka je a měla by být pokaždé o vůni. Vietnamské nevoní, zato ty, co vařily v Radničním sklípku si mohl personál dát patentovat. U chodníku podél budovy jsou taková malá okénka a odtamtud šla vůně, že se mi ani ráno nechtělo kolem jít do školy.

Polévky jsou pokaždé jiné. Slovanský boršč, soljanka, podkrkonošské kyselo, polský baršč, česnečka, ty nejdražší želví. U nás doma to byla houbová – bramborová, do které jsem si lámal včerejší bramboráky, pokud nějaký zbyl. Dnes jako by čas polévek někam pomalu mizel. A přitom taková polévka z mléka a květáku, to je skutečná pochoutka, i když tu nejlepší uměla jenom maminka.

Věřím, že pročtení těchto řádků skočíte k plotně, do hrnce natočíte trochu vody, hodíte tam něco brambor, mrkve, soli, muškátového květu nějakou tu bílkovinu, povaříte dochutíte, nalejete do talířů a vše se opakuje: „Za maminku, za tatínka, za babičku…“ Dobrou chuť vám přeje

Egon Wiener z Liberce

Brumendo doma v Sudetech

                Brumendo, jen tichý mručivý hlas. Sálem se neslo poselství autora, sbor čmeláků zvyšoval bas. Ano, všichni poznáváme, tak zní náš kraj. Naše hory, pole, louky, cesty k samotám. Města zahalená kouřem, kašlající nemocné děti, rozpadající se prázdné domy. Ano, to je pohraničí, očividně opuštěné Sudety. Hlas čmeláků zní hluboce a pohlcuje vše ostatní. Píší se léta padesátá.

Na jevišti nejsou jen čmeláci. Osvětlovač rozsvítil co se dalo a je vidět celý sbor. Zpívají všici. Svoji zem si nedáme brát, ozdobíme ji svou prací. Kolem jsou stále ještě padesátá léta a republika dosídluje svá opuštěná města, vsi i samoty.

Není čas na pláč, je třeba dokončit dosídlení. Píše se rok padesátý druhý. Před pěti lety odešel poslední, kdo musel odejít. V zemi dosud zeje díra a je třeba ji zacelit. Svět kolem nás pozoruje, a vidí, že se to moc nedaří. Německá píle od 13. století měnila zdroje v českém pohraničí v Sudetech v zemědělské a později v průmyslové bohatství.

V mé vsi při okraji města to byl textil, o něco dál koberce, sklo, strojírenství. Téměř vše v souladu s krajinou. Počátkem padesátých let minulého století řada dobře spravovaných německých vesnic byla opuštěna. Čeští osadníci dosud nezapustili kořeny v pohraniční půdě. Odsunutí to komentovali: My jsme domov ztratili, ale naše protějšky ho nezískali. Češi trpí něčím, co je možno nazvat deficitem domova. Postrádají vztah k zemi a úctu k přírodě a krajinu pustoší.

Dá se říct, že tak smýšleli i naši hosté, návštěvníci, případně i další dosídlenci, kterým se do Sudet nechtělo – kvalifikovaní učitelé, lékaři. Ministr školství František Kahuda si stěžoval na slabou morálku učitelů, kteří se v pohraničí nenaučili žít a odchází. V roce 1952 začala naše vláda s bouráním stále málo obydlené a značně zanedbané infrastruktury a to napříč od Mikulova přes Aš, Liberec až po Ostravu.

Ministerstvo kultury poslalo do pohraničí víc jak sto tisíc knih spolu s pojízdnými knihovnami. S jednou z nich zápasil i náš vesnický knihovník, pan Josef Kurka z Machnína. Hlavní cíl – vštípit žákům lásku k jejich vlasti a vytvářet nové tradice, které by vedly k lokálnímu patriotismu a konsolidaci v pohraničních okresech. Od poloviny šedesátých let se začalo veřejně zabývat osudem znovuzrozených Sudet stále víc našich spoluobčanů. Osudem našeho životního prostředí se zabýval v té době ústecký kulturní časopis Dialog. Otiskoval i takové články, kde informoval o potížích s vytvořením pocitu domova v severních Čechách. Jak a zda se daří naplnit tento úkol posuďte sami.  

Ano, jsme v prostoru Sudet – českého pohraničí, doma. I díky vám všem, kteří jste tomuto kraji dali víc, víc než české názvy. Díky vašim otcům, dědům, rodinám s dětmi, všem, kteří jste přišli z vnitrozemí, ze Slovenska, z Podkarpatí, z Polska, Ruska, Ukrajiny, z Belgie i z Argentiny. My všichni jsme dnes tady doma. Spokojeni.

Sešla se skoro celá rodina a slavila a slavila

                Slavit, nebo být oslavován. Ten pocit, být či jen se zúčastnit je hřejivý a výjimečný a jde s námi už jistě pár tisíc let. Umím si představit osamělou jeskyni, kde jeden z tlupy, říkejme mu Zub, oslavuje. (Zub, protože mu jeden kouká z úst). Zub oslavuje. Jedné z jeho žen se narodil syn. Chrčivými zvuky dává najevo, že si nepřeje víc než, aby ten, kterého zvedá nad oheň byl silný a zdravý a schopný tlupu uživit a ochránit.

                Další pohled je do oslavencovy ložnice. Tam leží na boku snědá krasavice a hledí na dva zápasící mladíky. Všichni jsou nazí, natření mastmi, kluzcí a čpící. Mládenci jsou již unaveni, kráska končí jejich zápas úderem do gongu. V následující křeči se těla všech tří spojují ve vítězství touhy nad hmotou.

                Třetí obraz je nám všem blízký. Libuše, kněžna pražské kotliny plete z lýčí pantofle a brzy tu zazní i zvuky téměř kostelní. Námluvy končící spojením muže se ženou za účelem založení rodiny s rozsahem do celé Evropy. Za účelem téhož se rožní a jedí chlebové placky, pije domácí pivo a alkohol, děti a slepí starci a stařeny okusují kosti.

                Slavení je stále populárnější. Prima oslavy jsou při odchodu části Evropy na křížové výpravy, zavedení desetihodinové pracovní směny, vysvědčení, povýšení, vánočních dárků, výher v loteriích.

                Dcera dokončila vysokoškolská studia a pustila se do doktorandského. Sešlost oslavenkyni obdařila květinou, penězi i věcným dárkem. Oslavenkyně seděla vedle mne, hubená, unavená, šťastná a spokojená. Zakázáno bylo hovořit o politice, o těch, co nebyli přítomní, o tom, na co nedosáhneme. Nejhorší na těchto oslavách jsou kojenci a jim věkově blízcí. Těm hrozí ušlapání. Tanec s jinou partnerskou, která má přednosti velikostí nevídané okem nepřehlédnutelné, vzbuzuje nepatřičné reminiscence. Současné sešlosti oplývají hlučnou hudbou a světelnými efekty. Jen těžko se zapomíná nad drahým propáleným oblečením.

Jsou oslavy tradiční a ty na místech, kde se na pobyt a oslavu nezapomíná. Těch možností je habaděj: v balonovém koši, ve štolách, vězeňských kobkách, na lodích. Sám si vzpomínám, že jsme doma oslavovali, když byl lift odbaven do emigrace a další z rodiny šťastně odjížděl do nového domova. To se pak ti starší znovu sešli, aby se poradili, zda je co oslavovat a kdo bude příští.

Slavit, slavit, být zdravý, bohatý a mladý. Nějak ty počty vždy selhávaly. Pokaždé se našel někdo, komu se udělalo špatně, kdo se omluvil., komu upadla láhev, někdo něco rozbil, koho pes pokousal, komu papoušek otevřel okno a uletěl…

Tak prosím buďte opatrní a oslavujte s ocáskem, který vás od trapárny na poslední chvíli zachrání.

Trošku jako v Kocourkově

                Připusťme si, že pod Ještědem je řada jeskynních prostor a že v nich žila komunita našich přímých příbuzných vyznačujících se řadou vlastností, které nejsou ani nám tak vzdálené. Přiznáme-li si, že deset – patnáct tisíc let zpět není tak příliš, abychom se v jejich konání nepoznali. Začněme tím, že ač jsou si podobní, není to tak úplná pravda. V čem v zimních měsících vynikali, bylo sáňkování. Na sobí lopatce to šlo z Ještěda dolů do Horního Hanychova nejlépe. Jezdilo se po dvou, při závodech po třech minutách. Singl jezdili jen ti takzvaní „čínští akrobati“, kteří své kousky na lopatce při dostatečné zásobě sněhu prováděli až k zastávce tramvaje U Pekáren.

                Já vím, já vím, tenkrát tramvaje ještě nejezdily. Pro ty, co nepamatují připomenu, že ještě můj tatínek na saních trasu od Ještědu k pekárnám jezdil bez sesednutí. Doufám, že i vy věříte svým tatínkům a těm, co už zemřeli vůbec. Sáňkování předků z Ještěda máme odbyté třemi řádky.

Volby do tehdejšího parlamentu, co sídlil s většinou zpřízněné komunity ve Drábských světničkách, byly o něco delší než na sobí lopatce dolů do města. Zástupci politických stran připravili zemské volby každé čtyři roky tak, aby při zimních celodenních posezeních v jeskyních u blahodárného ohně bylo na co vzpomínat. Budoucí zastupitelé museli překonat řadu překážek, aby se nakonec směli vrátit do rodných jeskyní, kde povětšinou sešli stářím a láskou svých bližních. Přiznejme si, že naši prarodiče oznámením své kandidatury za jednu ze sto dvaceti k volbám připuštěným stran hodně riskovali. Především to bylo krmení šavlozubých bílých lvů v liberecké zoo a to s očima zavázanýma, druhé kolo s jednou rukou za zády. Od třetího bylo pro malý zájem postupujícím odpuštěno.

Vrátit našim předchůdcům důstojnost a radost ze života v jeskyních, bylo dáno i jejich blízkým vztahem k umění, delším pobytem na horském slunci ve výškách kolem jednoho kilometru, což dávalo libereckým i přízvisko „horské bestie“, „harpyje“. Ještě celá léta později, za reformace, se v horských obcích četlo vše od Marie Terezie, Němcové, Čapka, ale našly se zde i nosiče hudby amerických indiánů, astronautů. Bylo mi, jako nikdy jindy. Potvrdilo se, že tu už vše jednou bylo, že každé legraci se už někdo smál. Každé hnutí se již kdysi hýbalo, každou písničku už tu někdo recitoval. Každý, kdo tu něco rozbíjel, něco stavěl, devastoval, musí vědět, že není to poprvé. Čert to vem, ať dělám, co dělám, všechno už tu bylo. Liberecko je semeništěm nápadů, dobrých cen, věčného snu po tom nejlepším.

O poštovních známkách a roku 1938

Žít v Sudetech, sbírat poštovní známky a nezmínit se o zvláštnostech podzimu roku 1938 by bylo nepatřičné. Tatínkovi bylo 18 let a takříkajíc mu svět ležel u kolen.

Reichenberg – Liberec, metropole severu. Pravidelné letecké spojení s hlavním městem, moderní lanovka na Ještěd. Tovární výroba textilního zboží opět v konjunktuře, blízká třetí říše až moc blízká. 20 kilometrů vlakem do Saské Žitavy. Liberec, plný Němců, kteří volili Konrada Henleina a jeho program „Zpět do říše“. To byl svět podle osmnáctiletého kluka, který se právě vyučil tkalcem.

Příjezd německých vojsk do Liberce, která obsazovala Sudety, pozoroval tatínek ze sedla zánovního kola z kopce na Bedřichovce. Od Chrastavy se na Liberec táhl dlouhatánský šedivý pruh okupačních německých vojáků. Z kola sesedl až v Praze. A udělal dobře. Pro dědečka si nacisti došli hned druhý den a odvezli ho do říše. Tatínkova klukovská sbírka známek se tehdy ztratila bůhví kam. Až po létech, když jsem už začal sbírat já, mi o ní tatínek pověděl. Její ztráta ho mrzela, co se tehdy dělo na poštách u přepážek nemělo obdoby. A o to táta přišel.

Nezbylo, než abych začal sbírat já. Především mi šlo o ruční přetisky československých známek z obsazených Sudet. A povím vám, jsou to zajímavosti ještě dnes. Dá se říci, že Němci v Liberci a v ještě některých dalších místech republiky nelenili a oráželi poštovní zásilky přídavnými razítky s různými „oslavnými“ texty, jako například: „Wir sind frei“ – Jsme svobodní, nebo „Wir danken unserem führer“ – Děkujeme vůdci. Tato a podobná razítka byla používána v obsazených českých poštách především v říjnu 1938. Oslavovaly násilné vyhnání Čechů, Židů a německých antifašistů z pohraničních oblastí republiky. Obsazení českých úřadů a především pošt bylo na mnoha místech spojeno s násilím zfanatizovaných davů sudetských Němců v touze spojit se s hitlerovským Německem – heim ins reich – domů do říše.

O tom všem i po tolika letech vydávají svědectví poštovní dokumenty, filatelistické doklady. Je až překvapivé, kolik takových dokumentů se ještě dnes nachází ve specializovaných sbírkách sběratelů známek československé první republiky, která končila právě následujícím rokem 1939, vytvořením protektorátu Čechy a Morava.

Ač připomínají neblahé osudy našeho národa, jsou právě poštovní dokumenty s přítisky „Wir sind frei“ součástí dějinných událostí, kdy jedněm se zdálo, že budou svobodní a druzí o svobodu právě přicházejí.

Sbírání známek mi zůstalo koníčkem rozšiřujícím obzory zvídavého člověka. Je škoda, že krásné obrázky – známky se už dnes nesbírají tolik, jako za mého mládí, jsou krásnější a krásnější.

Milí, drazí, není nad to, když se lidé baví

            Jak začít? Když byla pod útesy a v jeskyních zima a tma, bavili se lidé jako dnes. Dostali hlad, potřebu sexu, jídla, hudby, poslouchat vyprávění stařečků a stařenek o dobách dávných a ještě dávnějších.

V jeskyních byla zima a chlad stále ve dne v noci, podle toho, jak kdo seděl daleko od ohně. Je prazvláštní, že se pálilo vše s výjimkou těch, co právě zemřeli. Ani ne tak z piety, ale jsou věci hořlavé a jiné, co špatně dlouho hoří a příliš tepla a světla nedávají. Nemluvě o tom, že ohniště bylo nezbytným pracovištěm pro úpravu potravin. V potravinovém řetězci byl oheň zcela novým zdrojem, který vařil, pekl, smažil, ohříval, dával lidem v kožešinách zcela nový požitek, něco, co na jídelníčku dosud nebylo.

Tabu sem, tabu tam, když došlo na lámání chleba (dosud ne úplně známému), jedlo se všechno. Ruští námořníci o hodně let později, ztraceni v dálavách moří, ponecháni osudu v dobách největší nouze jedli věci i nejedlé. I z čeho byla vyrobena tahací harmonika, poslední, s čím se před smrtí hladem tak neradi loučili. 

To naši předci v jeskyních dovedli zpracovat i dlouhé kosti savců k vyluzování zvuků, nad kterými se ohromně bavili. Malé děti strašili jen částečně ohořelými zbytky drobných živočichů. To všechno dalo základ příštích forem malých divadel, loutkových až po vystoupení mimů, operních zpěvaček, slavných představitelů Shakespearovských dramat.

Doba pobytu v jeskyních za špatného počasí, ohrožení šavlozubými predátory a nedostatek bílkovin vedla tehdejší umělecky založené excentrické jedince, aby vzali uhel z ohniště do ruky a příbytek, jeskynní stěny, pokryli sexuální grafickou tématikou, kterou následovala vzpomínka, jak jsme ulovili něco k jídlu. To vše za nevšedního zájmu ostatních, kteří oceňovali umělce zvlášť vybranými houbičkami i travou, která v našich dávných předcích vyvolávala pocit, že umí létat, jezdit, plavit se, vznášet se, dělat vše, co jednou přijde. 

Dá se říci, že jen těžko se odcházelo z takových jeskyň narvaných sušenou halucinogenní trávou, která jim dělala tak dobře. Ti, co odešli, vyprávěli o nových možnostech a dálavách plných exotiky. Myslím si, že ne všichni došli k branám a vešli do měst a vesnic, plných jídla a radovánek. Těch pár pozdějších Michelangelů, Rubensů, Muchů, Slavíčků a Rembrandtů není skoro nic proti těm, co hulili a vznášeli se v Altamiře a v podobných jeskyních, které tak bezděčně napomohly rozvoji kultury a veselí v celém civilizovaném světě. Místo zdroje nalezeno. Ano, odtamtud se začal šířit rock, blues, opera i činohra a všechny ty televizní slátaniny, jak a co vařit, pěvecké soutěže. Dámy a pánové v šatech a teplácích, vaše dnešní oblékání vzalo počátek v kožešinách vašich praprababiček, které v nich uměly chodit a nebyla jim v nich zima. Věřte nevěřte, i móda byla zábava a za hrou tak na módu nosící se dnes. P  o tolika letech, se vracíme k bydlení položenému do hlubokých jam, kde hledáme návrat k přírodě. Tam, kde končí hloupost jedněch začíná nový děj. Bavit se, ohřát se, najíst se, odhalit třídního nepřítele. Jak jednoduché a prosté. Zpět k Altamiře.

  

           

Dcery

 Praotec Čech platil na tři dcery. Ve višňovém sadu si míčem házela tři děvčata, tři sudičky byly rovněž dcerami jedné opravdu nóbl dámy. I já se mohu směle hlásit ke své dceři Evě, Sáře. Není bohatou nevěstou, dosud nerozbila nic na bázi uranu, spornou je její hmotnost. Přesto je mi štítem, mečem, ba i pavézou.

Je obrazem své úžasné maminky, mého mládí, cílů, které mi s proudem vody protekly mezi prsty. Je oním počasím, které se tak často mění, že si ani nestačím měnit ponožky. Dcera, to je všeobecně dar do rodiny, závazek, příslib velkých investic. Vy, co dcery nemáte, přemýšlejte se mnou a dejte volný průchod emocím, vášním a dejte vědět. V bance portfolie svých investic změňte z méně rizikových na rizikové velmi. Tomu se nevyhnete. Je potřeba se připravit. Děvče roste jako z vody, pusa jí jede jako šlejfířovi.

Mé návody jsou jen všeobecné, jak stíhat stíhačku se z návodu nedozvíte. Dcera je dcera, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím hlavonožec nic nenadělá, byť dr. Google ví prakticky všechno. Heslo „dcera“ dosud odolává, jednoho dne padne, jako padlo Alamo.

To já vidím Evičku jako sladkou pralinku na dortíku, který si já, pacient lečící se s cukrovkou, dát nesmím. Má dcera v osobní rovině je pro mne, filatelistu, sběratele známek, raritou, co nemám a doma mít dozajista nikdy nebudu. Netrápím se tím. Nechřadnu.

Co popřát dcerám, takovým, jako je ta má? Lepší tatínky. Tatínky, co umí běhat rychleji, co mají v rybnících velké kapříky. Tatínkům přeji jenom a jenom takové dcery, jako mám já. Jiné jsou jiné. Ta moje má šmrnc a jsem na ni pyšný. Nic víc, nic míň. To je můj zcela nekonvenční pokus vidět Evu Sáru Wienerovou bez růžových brýlí. Takovou, jaká je. Tu, kterou mám tak rád.

Tak trochu vánoční příběh

Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.

„A skoč mi pro pár houbiček do bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal, skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.

Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním stromkem. Scházelo málo…

Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.

Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.

            Když jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.

Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci krajiny.

Šedesát let nás dělí od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.

Padesátá léta minulého století

            Každé prázdniny počínaje polovinou minulého století, jsem trávil u babičky v Mníšku pod Brdy. Nevím, zda znáte tamější kraj, ale je podobný tomu mému podještědskému. Však Karolina Světlá věděla, jak je u nás krásně. Já jako kluk nechtěl jinam než do Mníšku pod Brdy.

          Babička bydlela v podnájmu naproti sokolovně a já musel poznat její sousedy. Upřednostňoval jsem takové, kde se něco dělo. A v hospodě se děje něco vždy. Až nahoře pod střechou byly hostinské pokoje. Otevřeným oknem jednoho z pokojů, jsem naslouchal křiku a hádkám, které měly stoupající tendenci. Když babička zjistila, jak zaujatě sleduji cizí hovory, tak mi je zakázala, že to není nic pro mne. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsem tehdy naslouchal hlasitému filosofickému rozjímání. V tu se dobu tam schovával před věřiteli Egon Bondy s družkou. To babička netušila, že moderní filosofii tu přednáší budoucí guru českého undergroudu a přítel Václava Havla.

            Babička z Mníšku pod Brdy byla dozajista svérázná osoba a mé dětské kroky vedla zcela účelově. Zamlada se s dědečkem kamarádili s rodinou spisovatele Vančury ze Zbraslavi. Nakonec sama vychovala 5 dětí, z nichž jedna dcera byla mou maminkou. Babička, ač nevěřící, byla po smrti vystavena v rakvi v mníšeckém kostele, kam jsme se všichni kluci z okolí na ni šli podívat.

            Já ji zažil ve sporu s jejím svědomím a citem pro spravedlnost. Psal se rok 1957 a byli jsme v Mníšku na staré poště. Za přepážkou seděla poštovní úřednice a chlubila se novou poštovní smuteční známkou s portrétem Antonína Zápotockého. A teď to přišlo. Známka se ocitla pod kulatým razítkem pošty Mníšek pod Brdy. Bum – rovnou do tváře druhého dělnického prezidenta naší republiky. Babička uměla být přesvědčivá a důsledná. Ač pošťačka byla její kamarádkou, musela volat vedoucího pošty. Všichni babičce vysvětlovali, že co pošta poštou stojí, je problém razítka a hlavy státu neřešen.

Nevyřešili to před sto lety, nevyřešili to ani dnes. Babička už není, prezidenti a králové stále dostávají do tváří bouchance ze všech stran. Čas malin, lesních jahod, borůvek, červené a žluté limonády, je pryč. Zestárli jsme. Doba, kdy se nám v Čechách nekontrolovatelně množila mandelinka bramborová a my nosili domů diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení ze škol, v jejichž čele stáli příslušníci strany, která má dnes cejch nedemokratické, jsou nenávratně za námi.

Babičko zlatá, oči by ti vypadly z důlků. Prezident čelí útokům, které by vy tvé době vskutku možné nebyly. Poslanci se v jednacím sále hádají jako psi o šunkovou kost, a i to ostatní stojí za pendrek. Mléko je sice bílé, ale chutná jinak. Nařezat dítěti nesmíte, noviny stávající padesátník stojí 18 korun. Těším se domů. Svět po volbách se všude dělí na dva tábory. Korektnost dostává význam zcela odlišný. Byla to úžasná léta, kdy jsme věděli, že nás na okně čekají rozkvetlé květiny.

Je tady moc hezky, v Sudetech, kousek od hranic

            Tady jsem doma, za kopcem už je jiný kraj. Lidé tam mluví jinou řečí, domy a zahrady mají jiný tvar. U nás, ještě před hranicí jsou stejné stromy, keře, louky, cesty i cestičky takové prašné, málo učesané, trošku i zanedbané. Za kopcem jsou jiné, učesané.

            U nás si sednu na kámen, strom, co tu leží a kolem vidím svět. A hlavně – jsem tu doma a nejsem tady sám. Jen musím být chvilku zticha. Zvedá se opona, herci přicházejí. Nejdřív, aby ostatní ohlásila, se dala slyšet straka. Cestu přeběhl ježeček. Kolem mne jako by tekl proužek vody. Není to voda, jen mravenci spěchají odkudsi do hloubi lesa. Přichází jedna z hlavních postav, na které záleží. Srnec a s ním tři jeho dámy. Hlavy skloněné, pasou se stále blíž k naší zahradě. Když jsme ještě neměli plot, chodili až pod okna. Zachutnaly jim růže. Tady ani hlavu nezvednou a pasou se na zelené louce.

            Sedím tiše a poslouchám, ani nedýchám. Nad hlavou v korunách stromů sedí ptáci. Překřikují se, hádají, krmí potomstvo. Srnec mě ucítil. Zvedl hlavu, odfrkl si, snad i dupnul a v tu ránu byli všichni pryč. Z úkrytu vyběhl bažant celý zlatý. Přeběhl kousek ode mne a zmizel v houští. Byla tam i lasička, kuna, hranostaj, co já, kluk z města, o lese vím. Bylo to vystoupení jen tak, pro mrknutí oka, spíš jako sen.

            Často si takhle u potoka sednu do trávy a jak voda teče, poskakuje po kamení, lehce mne pohladí a šup, spím. Probudí mě až komáři a noha sesutá do mechu plného vody. V tu ránu mám mokré boty i ponožky. Přesto ještě chvilku sedím a poslouchám, co si povídají stromy, větve, listí. Je to tu jako na tržišti. Není co si koupit, nikdo tu za nic neplatí. Stromy se uklánějí do všech stran a vítr se mezi nimi honí, jako když kluci hrají fotbal, kde se dá.

            Znám těch míst u lesa víc. Na nebi plují ptáci, pod strání se pasou koloušci a jejich mámy, u rybníčků vodní ptáci, ve vodě žáby, ryby, všude je spousta vodní trávy. Miluji divadlo a herci jsou i mí dobří známí. V lese je tomu jinak. Lesní herce neznám jmény a přesto aplauduji. Chodím mezi ně a tiše našlapuji, zlehka se pohybuji, nechci je vyplašit. Je tu krásně od jitra po rudé červánky, divadlo všech divadel, doslova národní.

            V noci už ven nechodím. Oni ano. Je to svět predátorů, lovců ve svitu měsíce a hvězd. Tajemného křiku, lovených lovců. Asi bych se bál. Noční les je království, kam smí jen vyvolení, a k nimž se svou holí nepatřím. Mně stačí les přes den, takový, který není o úlovcích, les lásky, plného bříška, sluníčka a mechu. Les, který kdesi končí a začíná u nás za zahradou. Tam, kam si dojdu sednout, poslouchat a dívat se na krajinu, která mne okouzlí každý den znova a znova. Dává mi sílu vracet se, vzpomínat a rozprávět. Věřte mi, je krásná naše krajina, v mém případě jen kousek od hranic tam, kde zapadá a noří se do lesů slunce i hvězdy. Jeviště herců chlupatých, opeřených, němých tváří…

Móda všudypřítomná – vzpomínky na LVT

            Jen těžko se dá uvěřit, že to, co se prodávalo na Libereckých výstavních trzích (LVT), bylo módou daného období a stály se na to fronty. Do Liberce mířily stovky autobusů plné koupěchtivých turistů, pro které bylo spotřební zboží, vrchní i spodní ošacení metou, za kterou se utrácely peníze určené na vánoční dárky. K nákupu módy LVT vyhrávaly známé orchestry, zpívaly hvězdy pěveckých soutěží– Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a mnozí jiní. Návštěvníci LVT kupovali a oblékali se podle toho, co bylo na pultech stánků textilu, v obou školách, na pultech vybraných obchodů v centru Liberce.

            Sympatické bylo, že zboží vybraného zájmu se sice prodávalo i tzv. pod pultem, ale ony démonizované prodejny pro stranické funkcionáře (KSČ), zde nebyly. Funkcionáři museli, stejně jako ostatní kolegové a známí „dozadu“ a odvolat se na jméno společného známého. Pak jim bylo vyhověno a dotyčný si mohl koupit módní košili, kalhoty, nepromokavý plášť, nafukovací matraci a jiné spotřební zboží. Často se jednalo o zboží průměrné kvality, které se záhy objevilo na pultech obchodů bez jakéhokoli omezení.

            K tomu se váže i jedna má příhoda ze Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě. Mně, Liberečáka v módním šusťáku z LVT oslovil ruský turista: „Nezlobte se, vy maskvič, řekněte mi, jak se dostanu k Puškinovu pomníku.“ To, že jsem byl za Moskvana mi nevadilo, ale že si nevšiml, že mám na sobě módu z posledního LVT, mě mrzelo.

            Jo, móda! Třeba ty „švédské“ košile, naše košile se dvěma knoflíčky pod krkem, roláky ze syntetiky, „endérácký“ dederon… Jedna výhoda tu byla. Lidé z města chodili oblékaní stejně, jako lidé ze vsí. Všichni nakupovali v Liberci na LVT v období let 1958 – 1988.

            Móda, to bylo o životním stylu, o divadelních hrách, o filmech, knihách, které jsme v té době četli, o autech, ve kterých jsme jezdili. Móda poplatná době, málo kvalitní spotřební zboží, omezení možnosti výroby, nenaplněná kupní síla obyvatelstva.

            Přesto jsme vyrostli a překonali závislost na věcech, kterých se nám nedostávalo. Nebylo to lehké, ale i s tím se dá žít. Po roce 1989 jsme se zapojili do budování kapitalismu. Záhy jsme dostihli módu, která nám byla upírána. Pokud se ptáte, zda je náš život díky tomu šťastnější, jsem na rozpacích. Nevím. Spíš ne. Přece jen jsme už starší a uznáváme jiné hodnoty.

Nikdy mi nebylo líp, než když tady byla máma a táta

            „Fouká, venku to dneska fouká,“ říkávala s výčitkou v hlase maminka. Tatínek na to už ani nereagoval. „Fouká, fouká,“ pokračovala maminka a přidávala: „Všichni budeme nemocní. Chytit průvan znamená bolení zubů, uší, z očí a nosu teče, chytíte ischias, kolena – neohneš se. Slyšíš, co ti povídám?“ Tatínek, který by ani mouše neublížil zvedl oči, podíval se vysoko vzhůru a řekl: „Já se na to podívám.“ Ač se maminčina i tátova řeč opakovaly rok, co rok, nikdy jsem nepochopil, co táta myslel tím „podívám se na to“.

Táta uměl opravit všechno od budíka po staré rádio, ale co provedl větru, že zítra už nefoukal, to nevím dodnes. Tušení mám. Odpověď často sám hledal v křížovkách. Ač se česky nikdy pořádně nenaučil, tak českou křížovku vyluštil pokaždé. Tatínku, táto…

            Maminka sama byla jak podzimní vítr, co opravdu silně foukal. „Co s tím naděláš?“ Tak mi táta odpovídal, když jsem se zeptal, jak bude řešit maminčino přání – elektrickou troubu. Z Prahy si do pohraničí, dříve Sudet, přivezla po válce plynovou, a tak tatínek předělal troubu na elektrickou, opravil žehličku, radiobudík a určitě by postavil i televizi, kdyby maminka tušila, že něco takového existuje. Uvařil mýdlo, postavil lázeňský kotel, osvětlil velký vánoční stromek v naší vesnici. Chodil natahovat kostelní hodiny, hrál i fotbal za Jiskru Machnín, postavil si kolo ze tří kol po Němcích. Každý, kdo si řekl, dostal starou vojenskou baterku s bateriemi, co se automaticky dobíjely, když se postavily na horká kamna.

            Tatínkův majstrštyk byla stará motorka se sajdkou z levé i z pravé strany, ale tu mu policajti nepustili do provozu. Sám si léčil zlomeniny sádrou a speciální dlahou ve zkráceném režimu léčby 4 – 6 dnů. Postavil i velmi vychytaný a bezpečný „rentgen“, kterým kontroloval slepičí donášku vajec.

Táta byl holohlavý a matka tento a jiné tátovy nedostatky přisuzovala právě tomu „rentgenu“, který táta používal bez olověné roušky.

Každoročně měl táta nejvíc práce s podzimním větrem, s průvanem, co vždy ovládl náš vesnický domek. Okna i dveře „pamatovaly první světovou“, břidlice na střeše, prkna na podlaze jakbysmet. A tak se utěsňovalo. Copak vítr, ten za týden zmizel, ale sníh mezi okny, za dveřmi, na půdě, ten se pod koberec zamést nedal.

Táta byl vyučený tkadlec, ale nejraději měl motory, motorky a auta. Maminka se jen bála, aby si nevšiml letiště v Růžodole I., vzdáleného od nás 3-4 kilometry, nebo, že i řeka Nisa, od domu vzdálená asi kilometr, by mu mohla učarovat a mohl by začít stavět letadla nebo lodě. To mamince vyšlo. Zaměstnala tátu tak, že mu na letadla a lodě nezbyl čas.

Měl jsem úžasné rodiče. Dnes, když na ně vzpomínám, obdivuji maminku, jak zvládala otce, mě i dům, tatínka, jak uměl mamince vyhovět a mě srovnat do latě, když mě učil znát svět. Je skvělé mít takové rodiče, jaké jsem měl já. Oheň a voda, síla paží, rozumu, štěstí a zdraví. Táta často říkal: „U nás nemusí ani běžet rádio, maminka ho zastane.“ Ta se nezlobila, věděla, že táta je táta. Oba dva měli štětí. Přežili holocaust a byli spolu 42 let. Ať jim tam nahoře svítí sluníčko, nefouká a není průvan. Ať jsou jejich jména věčná, zapsaná v knize života jednou spolu s mým.

Píšeme si a čteme denně

            Píši Vám, co si večer nemyjete nohy a koušete si nehty, olizujete příborový nůž, nezdvíháte prkýnko na WC, nesprchujete se, neměníte si ponožky, nečistíte zuby. Píši Vám, co nečtete, nešmírujete, co nedojídáte a víte, že v Africe mají hlad. Píši Vám, mladým křepelkám, srnčí zvěři na loukách. Píši v rozpoložení mysli komárům, blechám, vteřinovým ručičkám, ztraceným hodinám i vteřinovému lepidlu.

            Píši Vám, řidičkám MHD, sličným slečnám, co mají krásné nohy, velká prsa, prsteny na rukách. Píši Vám, čtenářům koránu, bible nacistů knihy Mein Kampf. Píši oslům i jejich manželkám, všem, co doma čtou po slabikách, vrtí zadky, jak mravenci na Tahiti. Píši slunci, že při poslední erupci si došla dáma s kosou pro sousedku Novákovou.

            Píši i těm, co pořád jedí, lžou a mažou nám med po kapotě odshora dolů. „Máme, co jsme chtěli, kilo masa na neděli,“ říkávala maminka. Píši Vám a přece se trochu stydím. Schází mi, no řekněme, řečnický talent obhájit per ústa vše, co tady tvrdím. Hlasitě říkat, co si myslím, stát si za tím, v pravdě žít. Na druhé straně kdosi vraždil opuštěné kočky, průmyslově, bez skrupulí. Páčkou dolů a bylo po kočičí slávě. Křup a bylo po křiku. Jak je to všechno jednoduché! Jen najít ten správný grif a je po parádě, trvá to jen mžik. Kdo má na to apetit, ten se má, v konkurenci snadno obstojí.

            Píši všem, co mají rádi vše, co se dá uchopit, změřit, zvážit, obejít. Všem, co se nebojí. Píši všem odvážným. Vám, co si zpíváte, brzo vstáváte, umíte si poradit. Vám, kterým nic nestojí v cestě a máte stále nabitý mobil, kterým zima nedělá problémy. Vám, kterým kytky v květináči neusychají, děti nezlobí. Všem, co umí a nedělají z toho vědu. Všem, kterým rostou kedlubny, brambory i okurky. Píši a mám radost z toho, že babičkám přidali důchody, že slunce svítí a v noci je tma. Tak to má být.

            Píši vše, co se jim nelíbí letní čas, co kdosi mění na zimní. Však jednou toho osla dopadneme a dáme mu na budku, až se mu v hlavě rozsvítí! Píši Vám, co fest lyžujete, chodíte na houby. Není větší pobavení, když si něco zlomíte… Píši Vám, felčaři. Nechte triků a pojďte se posadit mezi nás. Píši i těm, co vaří, všem, co to zkoušejí. Vám, co si kupujete v krámech droždí a pečete výborné koblihy. Vám, co stojíte uprostřed křižovatky a řídíte dopravu, dívkám na plovárnách, že mají odvahu. Píši celému světu, že už bylo na čase sednout si do parku.

            Píši Vám, dětem 21. věku. Mějte se! Je krásné přijít domů, dát mámě pusu, najíst se. I já si píši sám pro sebe a bavím se…

Má vesnice před více jak půl stoletím

            Tam, odkud jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na pár metrech roviny podél řeky.

            Jen co jsme vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši  antifašisté často neuměli ani žbleptnout česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci, co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí rozvážel.

            Kousek za vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista, německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.

            A už jste v centru obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom. Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.

            Naproti u mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami, školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět. Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu. Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.

            V obci bylo stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci. Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně. Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy. Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku, prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.

            To vše byla má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře žilo.

Něco o psu a člověku na počátku 21. století

Náš pes je skutečná psí slečna i podle papírů ze Slovenska, ze psího útulku. Požadovaných 20 euro jsem zaplatili, osmdesát přidali pro psy, co neměli tolik štěstí a pak tu na jednou stála.

Psík, jako hromada neštěstí, s očima rozkoukanýma do všech světových stran. Byla zticha, nevydala ani hlásku. U dveří domu na ni čekal nový kotec a dřevem vonící zateplená bouda. V té skončila a tři dny se neukázala. Pak vylezla, vzala mě na vědomí a s paničkou se daly do jídla. Povídaly si o Liptovském Mikuláši, o těch dvou letech v opuštěné továrně, u které žila, než ji proti její vůli odvlekli do útulku. O medvědech, co tam žijí a chodí až do zahrad, o lidech zlých i dobrých, o tom, jak se to tady jmenuje, co dělá panička, co páníček. Tři neděle testovala, zda jí ublížím, nebo neublížím. Prošel jsem a dnes si povídáme o rodinných financích, o trápeních s dětmi, o sousedech. Řešíme stav před i po volbách.

Od jisté doby tolerujeme, že „děvče“ si zabralo koupelnu, lehává na gauči, že je hlavním ochutnávačem všeho jídla, co přichází na náš stůl. (Když to panička nevidí…). Máme kliku, že si navzájem nepáchneme, neštěkáme na sebe a nekřičíme. Nevadí mi, že líná. Miluje drbání po celém těle a umí si o to říct packou, která je nesmlouvavá. Mám rád, když je druhá strana vztahu spokojená, leskne se jí kožíšek a pravidelně vyměšuje, což dělá a já likviduji.

Člověk a pes to je víc, než rovnice o dvou neznámých, ta, která se nedá spočítat. Přemýšlím. Není vlastně o čem, vše běží samo. Nikdo se nad druhým nepovyšuje, respektujeme své vrtochy, přání, touhy. Většina toho je ještě před námi. Těšíme se na to, co přinese čas budoucí, na zimu, která naše kožíšky k sobě ještě víc přiblíží. Nechápu ostatní, co si mezi sebou nemají co říct. Co si sednou doma k bedně a spí, v deset večer se zvednou, smetou drobky z gauče, odnesou do dřezu špinavé nádobí a jdou spát. Pes na deku u dveří. U nás doma už to tak není. Pořadí se mění, prioritu dostává zdravá výživa, dialog ke světovým i domácím událostem, předpověď počasí, co si vzít na sebe po ránu, kdy nikomu není moc do řeči. Věřte nevěřte, i k tomu má co říct náš pes. Respektujeme odlišné názory.

Pes je radost, výdaje, které se nepočítají. Žrádlo, vedle granulí i velké vepřové kosti z obchoďáku, které se vaří ve velkém hrnci, aby byly následně zahrabány po všech místech naší zahrady všude tam, kde to nejméně očekáváte. Naše psí slečna jimi dráždí své psí kolegy procházející kolem. Kost v její tlamě jí dává nezaměnitelnou podobu s Winstonem Churchillem jen doutník je nahrazen omšelou kostí.

Čím přispět k porozumění mezi člověkem a jeho věrným přítelem? Tím hlavním je nezvedat hlas a ruku. Nemělo by se s ničím spěchat. Vše má svůj čas. Od našeho psa srdečný pozdrav. Je prý spokojený, nic mu neschází.

Počasí pokaždé překvapí, oblékni se po svém

        Dnes už to máte úplně, úplně jedno. Říjen, listopad, nebo prosinec. Nějak se to všechno tak pospojovalo, že si nevyberete. Kdeže jsou slova pranostik, jako že na svatého Řehoře sedlák pole neoře? Dneska, co vám budu povídat, je všechno jinak. V tom měl rabín pravdu.

            Za mého mládí to rodiče svalovali na zkoušky atomových zbraní. Dneska se nezkouší a je to to samé. Počasí je prapodivné. Může to být islamisty? Těžko, má drahá této Anežko, těžko.

Já to vidím takhle. Dřív všechno, třeba za Marie Terezie, bylo asi tak. Podal sis žádost zjara, po žních následujícího roku ti přišla odpověď. Dožínky, dočesná, zavařit borůvky, zabít prase, nasušit křížaly, nastrojit stromek. Koledy, závěje, náledí a pan důchodní si konečně našel čas odpovědět úřadům. A co ausgrechnet zrovna vám mám povídat. Zima byla až do půlky května. Pošta přijela, nic nepřivezla, odjela a bylo léto. Třešně dozrály, babička umřela, dědeček se oběsil, holka chytla od vojáka francouzskou nemoc. Takhle to chodilo za Marie Terezie, možná i za Josefa.

Byl v tom pořádek, logika, systém. Nic, co by překvapilo. A v tom je odpověď na dotaz, jaká bude letos zima. Každý, každičký ze sta studovaných meteorologů odpoví jinak. Ti, co mají k dispozici přístroje z Ameriky, Japonska, Švýcarska, Indie, z Kostariky se liší v odhadech a jeden každý se spoléhá na svou vlastní žábu ve sklenici od okurek, která jim občas zachrání reputaci a svým výstupem po žebříku i čtvrtletní odměny, kariérní růst, akademické tituly.

A kde to jsme? Uprostřed Evropy. Daří se tu švábům z Asie, želvám přípotočným z Gruzie, ještěrkám z Bangladéše. Odmítli se k nám vracet křepelky, kde se vzali tu se vzali jedovatí pavouci. V létě poletuje sníh, na podzim rozkvétají stromky. Nevím proč. Vietnamci s Číňany prodávají všechno, ale číslo bot, moje číslo bot 48 nemají, tudíž chodím nepatřičně obut, což je u aut nepřípustné.

Počasí ovlivňuje v životě lidském kde co. Za už zmíněné císařovny Marie Terezie bylo vše náramně jednoduché. Žito, oves, brambory, doma kozy, jedna velká místnost bez televize. Dralo se tu, tkalcovalo, jedlo i milovalo a všechno to zpoza pece sledovaly děti, slepice a kočky. V řadě těch sednic, ať domácí dělali, co mohli, byly štěnice velké, převelice.

Ráno, večer zvonění, když hořelo, vesnice nestála stranou. Kde byly neziskovky nevím, ale lidé jeden druhému pomáhali. Šlo to i bez nich. Pán ze zámku poslal chytrého hocha na studie, farář nezneužíval děcka v sakristii, přestože věděl, že vidle v zádech dechu nesvědčí. Ach, to počasí! Pořád je jinak. Když prší, slunce nesvítí.

Za mého mládí nebyli tiráci, vše se vozilo dráhou. Silnice patřila nám, dětským hrám, letní a zimní rekreaci. Dnes bychom řekli sportu. Je to tu samá uzavírka, záchranka, náledí, divoká prasata, laně a srnečci. Co naplat, počasí se už nezmění. Pokaždé bude jinak za kopcem (za Ještědem), jako před ním. Je třeba občas se podívat i oknem, jak je venku, zapomenout na předpověď a obléknout se tak nějak po svém. Postaru.

Co máme společného a co nás nerozdělí aneb Ohlédnutí

          Už to bude deset let, co si poctivě zapisuji vzpomínky na blog. Původně mi šlo jen o ohmatání čehosi nového, co nám sedmdesátníkům bylo v mládí odepřeno. Jak čas běžel, čtenáři blogu Egonovy pohledy se postupně seznamovali s mou rodinou, s radostmi a starostmi kluka vyrůstajícího v poválečných Sudetech, s tím, jak se dívá na přírodu, na svět kolem.

            Počet vstupů do životů čtenářů rostl, až jich nakonec bylo 2 500 a po dalším zpracování jich bylo na dvanáct knih fejetonů, povídek a vzpomínek. Některé vyšly dvojjazyčně – česky a německy v nákladech kolem 1000 kusů. Knížky a příběhy v nich si našly své čtenáře a to i prostřednictvím veřejných čtení ať již doma v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonci nad Nisou, v Jablonném v Podještědí i vícekrát v německé Žitavě.

            Veřejná čtení… Jen máloco jiného má atmosféru veřejného čtení z nové knížky. Autor je připraven, ti, co čtou, většinou herci – profesionálové rovněž a amatérští „čteci“ rovněž. Mou amatérkou byla o deset let starší sousedka, paní Hanka Klosová – Nováková. Sousedka z vesnice zpoza plotu, která se při čtení náramně bavila. Většinu příběhů mého dětství znala – plot mezi naší a jejich zahradou byl z dřevěných latí. Náš i jejich pes si byli blízcí. Ač povoláním úřednice, její dikce se blíží přednesu nositelky ceny Thálie, herečky Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéty Talerové. V jejím podání zněly prostorem liberecké knihovny hlasy Huckleberyho Fina, strýčka Toma, hrdinů románu Alexeje Tolstého. Náš kostelík v Machníně se také několikrát rozezněl hlasy herců Divadla F. X. Šaldy, kteří před plným stánkem božím četli z mých příběhů, které se udály pár metrů od jeho vrat.

            Mé příběhy kopírují svět, který jsem povětšinou viděl z okna vesnického domku, v uličkách a zahradách mé milované obce, která se mi zadřela pod kůži tak, jako její svérázní obyvatelé, okolní krajina, řeka i kopce kolem dokola. Mé knížky jsou poctou okolí, které se stalo inspirací pro další vášeň – sbírání starých pohlednic. Vystavování těch nejhezčích mě přivedlo až do senátu poslanecké sněmovny do Prahy, do spousty reprezentačních místností našich měst, hradů i zámků, do sousedního Německa. Všude tam, kde lidé projevili zájem, jak to dříve chodilo, na obrázcích i v textech odesílatelů.

            Vernisáže výstav starých litografií, čtení z mých knih, setkávání se čtenáři, to vše mi pomohlo porozumět lidskému konání. Dalo mi sílu sednout si a do blogu zapsat vzpomínku na neskutečnou krásu života, který každý prožíváme po svém. Zaznamenat událost, nádherný okamžik lidského bytí do paměti příštích generací.

Drazí příbuzní, píši Vám nemohu každému osobně

           Píši Vám, že rád poslouchám Vaše věčné švitoření. Matně si vzpomínám – u kolébky mi stály tety z tatínkovy strany z jedné strany na druhé z matčiny. Pokřikovaly na sebe vesele, jako by mezi nimi neleželo v kolébce malé hubené tělo, tak nepodobné tomu mému dnešnímu.

         Tety, mé drahé tety a ušlápnutí strýčkové. Píši svá psaní ohroženým druhům, píši Vám, drazí neznámí známí, co odjíždíte lovit a být loveni. Slunce praží stejně doma i v Národním parku Serengeti. Doma to může být tchýně, na safari hladový lev. Drazí synovci, neteře, babičky a dědečkové, klidně jezte, pijte, hodujte, jen si dejte pozor na kosti, které mají tendenci zapíchnout se do měkké tkáně na patře. Nepatřičné jsou i potravinové alergie, které edémem pokřiví i líbezné tváře ošklivým otokem.

Píši všem, co se naparují bicepsy, silou, velkým poprsím. Vše je u nás dáno přitažlivou silou, vše míří dolů. Svaly ochabují a vše je dáno datem spotřeby. Malým písmem se tím chlubí všechny konzervy.

Drazí, Vám, kterým píši tyto vzkazy, neberte to ve zlém. Jsme jedna velká rodina, a proto držme pospolu. Není nad jednoho ducha, zálibu v jednom, třeba ve značce jogurtu. Není nad kolektiv, manifestaci jednoho, všech na oslavách, narozeninách, kde se dobře jí, poznají se příbuzní, známí i neznámí. A proto píši i Vám ještě postaru. Nic nemačkám, nedotýkám se ničeho, lehce vedu propisku po papíru, řádek po řádku tak, jak se dříve psávalo. Občas se zastavím, zamyslím se a pokračuji, nic ve spěchu.

Vzkaz budoucím vnoučatům, včetně Honzíka… Vám píši nerad. Nevím, co psát těm, co přijdou až náš čas bude už dávno zavát pavučinou. Co bude trápit je nemám zdání, jenom tuším. Budeme pro ně hrdinové, knechti třicetileté války, války Severu proti jihu. Doufám, že nikdy nebudou muset pálit knihy a dokazovat, že děda měl pleť bílou. Věřím, a dal bych za to nevím co, aby má psaní Vám, budoucím, nemusela vracet čas, kdy bylo líp. I proto Vám píšu.

Náš svět a naše doba je čas, který tu ještě nikdy nebyl. Vždy může být ještě hůř, a proto, aby nebylo, píši Vám, příbuzným budoucích. Žijte a nechte žít. Ať se máme líp, než se měli naši rodiče. Doufám, že nejme generací poslední.

Píši Vám a přeji co nejmíň nemocí, dny, kdy neprší, kdy stromy kvetou a mráz květy nespálí. Vám všem, ať Vaše pole sílí, úroda zraje, voní a Vy se radujte s každým krajícem chleba namazaným máslem nepředraženým.

Jak se správně titulovat aneb Pane doktore

            Ještě deset let po válce měl mít maturitu jen holič Jůza. Pil, tudíž jako vzor nepřipadal v úvahu. Ten se nacházel až ve čtyři kilometry vzdáleném městečku Chrastavě. Byl jím MUDr. Fišer, tatínkův kamarád, který přežil hon na Židy, genocidu své rodiny i našich známých. U nich těch vzorů a akademických titulů bylo velmi mnoho. Přežil jen lékař a zároveň zubař z Chrastavy a vyučený tkadlec z Liberce, můj milovaný tatínek.

Maminka byla z Prahy. Dostala se do řečí sousedek hned, jak jsme se do obce přistěhovali. Nenosila nic po Němcích a oblékala se do přešitých šatů. Měli jsme auto, tatínek byl národní správce ve firmě Simm a Wagner – truhlárna. Bez maturity, bez univerzitního titulu řídila chod domácnosti maminka. Tatínek nás jistou dobu kontroloval skrze drátěný plot jáchymovského pracovního tábora, odkud se vrátil nepolepšen a zbaven iluzí o současném světě. Mně se dostalo poučení, že vzdělání je věc, kterou mi nikdo nikdy nevezme a musím tedy studovat, kolik se do mě vejde. S hanbou musím přiznat, že se to zvrtlo na střední škole, kde zamindrákovaní učitelé Vydra a Kaše mé sny o akademickém titulu změnili na tvrdou realitu. Maminka nesla velmi těžce, když mí vrstevníci, spolužáci a bratranec Ivan dosáhli prvních vědeckých titulů.

Později, v tradici mnoha rodin v Sudetech, můj syn nevybočil z rodinné tradice. Vystudoval textilní fakultu liberecké techniky a posléze získal titul inženýra, docenta a profesora.  Vysokoškolské vzdělání v oboru řízení národních výborů a organizací v jejich působnosti jsem sice získal s červeným diplomem, ale v reálu jsem ho již neuplatnil.

Mé životní partnerky svou osobní pílí všechny tři dosáhly akademických titulů. I moje dcera, dnes už šestadvacetiletá magistra, nastoupila doktorandské studium na Karlově univerzitě. Toho se už maminka nedožila.

Co tím vším chci říci? Maminka by se divila, kolik děvčat a chlapců našich vesnických sousedů má dnes vysokoškolský titul, který se stal součástí jejich osobností ve vzdělaném současném světě. Jak mnohé se změnilo za šedesát let ode dne, co mne maminka přesvědčovala, že titul, vysokoškolské vzdělání má své opodstatnění a měl by ho mít každý moderní člověk. Asi ano, maminko. Maminky mají vždy pravdu…

Píši Vám a mám strach o zrak

Píši Vám a dívám se Vám do očí černých, modrých, divokých i pokorných. Do očí chladných, jak ledovec, co potopil Titanic. Do očí tvrdých, naivních i dětských, které všemu uvěří. Píši Vám a vzpomínám, kam jsem se to jako kluk nejdřív dívával. Zůstaly mi oči, co viděly snad všechno, oči rozzářené štěstím kdysi, co je nic nepřekvapí dnes, zítra, pozítří.

Píši všem, co vidí oči metající blesky, co dovedou zkrotit šelmy. Píši a vzpomínám očí vítězů i poražených, těch, co přebírali státní ceny, usnesení soudů, nástup k výkonu trestu. Oči jsou to poslední, co viděl odsouzený na smrt. Očima se domlouval táta s mámou v „Pečkárně“ v dobách protektorátu.

Píši všem, co se nestyděli a mluví pravdu o tom, co jak bylo, co viděli. Oči jsou kamerou, co nejde ošálit, a proto píši i Vám s očima dokořán. Nezavírejte je, mějte oči otevřené. Zrak – oči jsou to nejcennější, co člověk má.

Píši i Vám, co nosíte brýle proti slunci. Všem optikům i optičkám. Píši Vám, modrým, černým očím, všem, co nosíte brýle. Sluší Vám. Brýle jsou hrozně dobrá věc. Já je nosím už od patnácti, akorát včas, abych viděl, co nosí děvčata v halenkách. Když mě to na chvíli přešlo, viděl jsem i v Samarkandu čnít k nebi, co zbylo z hvězdárny Ulug Bega, Čingischánova vnuka. V Moskvě, v Treťjakovské galerii Burlaky na Volze, jak se dřou a táhnou proti proudu naložené lodi. Rublevovy ikony, Šiškinovy medvědy, v Praze vitráže oken svatovítského chrámu.

Píši Vám, co jste viděli zbytek světa. Poděkujte i za mne Vašim očím. Píši Vám všem, co přispíváte na konta těch, co nemají štěstí a nevidí. Přispívám každý rok. Píši Vám, co nevidíte a opíráte se o partnerovu ruku. Vám, co nevidíte a jste stateční a nesedíte jenom doma. Fandím Vám a přeji skvělého partnera, který vám dělá život snazší.

Pohled do očí někdy stačí k porozumění, společné řeči. Řeč očí je řečí, jako každá jiná. Oči dovedou křičet, plakat i milovat. Očima dáváme najevo radost, loučíme se, říkáme, že chceme odejít. Vy všichni, co jste se v mých řádkách našli, vzhůru k cílům svým!

Oči jsou tím vzácným darem, který si v soubojích duelanti zakrývali hledím, aby o něj nepřišli. Pročež si chraňte zrak jako oko v hlavě. Oči se dosud nedají nahradit, a proto, drazí a vážení, nic víc, nic míň, buďme k sobě přátelští a nechtějme víc, než vidět a být viděni.

Píši Vám, očím. Jste studní poznání, sejfem plným pokladů a drahého kamení. Ať oči slouží, ať vidíte všechny barvy dlouho. Ať se Vám nikdy nesetmí.

               

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Podzimní rovnodennost, začátek podzimu a zároveň poučení příštím generacím

Vyrůstal jsem na vesnici. Jak moc jsem si přál vyrůstat ve městě! Díky bohu, nikdy to nevyšlo, i když se rodiče snažili o totéž. Nakonec jsme si koupili domek na vsi v Sudetech a tak, jako ostatní sousedé, jsme se báli, aby se Němci nevrátili a nevyhnali opět pro změnu oni nás. Jako děti jsme to dost těžko chápaly.

Tak deset let po válce, na Dušičky, kolem našeho vesnického hřbitova a kostela stávalo jedno německé auto vedle druhého. Odvážnější zajížděli do uliček, zvonili na zvonky, které povětšinou ještě před vysídlením sami na branky původních plotů instalovali. Zvonili krátce, dlouze, někde i zabušili na okno. Sem tam někdo otevřel a pozval i dál. Nebylo jich moc. Za zavřenými okny, dveřmi domů se v tom samém okamžiku odehrával těžký boj: pustit je dovnitř, nebo nechat venku za plotem? Převažoval názor nepouštět.

Ti, co je pustili výměnou za zrnkovou kávu a čokoládu s barevnými přebaly, jim dávali staré zarámované fotky z půdy, sem tam cosi, co maloval onkel Rolf, hrníčky, ze kterých pil Helmut, když mu byly čtyři roky. A taky se dohadovaly i větší transakce. Co bylo dosud neobjeveno na půdě, skryto za trámy, zazděno ve sklepě… Mnozí sousedé si tak z ničeho nic pomohli k nové pračce, motorce, cestě za sluncem do Bulharska. Máme holubičí povahu. Kdo ví, jak by to dopadlo. Dějiny se opakují, nic nového pod sluncem.

Ti, co Němce nepustili dál než k pumpě na dvorku a odbyli je hrnkem vody ze studny. Nadávali, že to bylo naposled, co uvěřili rádiu, Rudému právu, vládě... Obcí se neslo: Jsme za blbce, všem, co otevřeli se to slušně vyplatilo. Podzim pěkně začal, mohli by přijet i na Silvestra. Nejsou až zas tak hrozní.

Podzim, to jsou v našem kraji rovněž i jablka, šípky, houby a hodně brambor. Většina lidí v mém kraji pracovala v textilkách, ostatní na tom, aby všichni měli co jíst. Nebylo jim zima, měli čím svítit a čím jezdit do práce. A tomu všemu hrál do not podzim. Studeně foukalo, listí žloutlo a padalo, kam se mu chtělo. Stařičké nákladní vozy vozily z textilky do textilky cupaninu a Němci, co byli vyjmuti z odsunu říkali, že se nic nezměnilo a mluvili německy čím dál hlasitěji.

Podzim, rovnodennost. Češi a Němci měli k sobě zas o něco blíž, blížily se Dušičky. Naši stále ještě spali v jejich peřinách, konfiskovaný německý majetek hlídal na řetězu u boudy jejich pes. Vařilo se na původních sporácích ve starých kuchyních. Prádlo se vyvařovalo v hrncích, v prádelnách po odsunutých Němcích.

My, kluci, co se narodili v prvních letech po válce, jsme stávající stav přijímali s povděkem. Rodiče nás večer spočítali, dali nám najíst, zkontrolovali práci, co jsme měli zastat, poslali nás spát, ráno probudili, dali najíst a šup do školy. Tak to šlo stále dokola až do dospělosti. Jaro, léto, podzim, zima. Každé ruky na vesnici bylo třeba. Lidé se přestali bát, že se vyhnaní vrátí a začali s nimi čile obchodovat. A my vyrostli a téměř jsme už zapomněli, co to bylo vyrůstat po válce v Sudetech, potkávat „zlé“ i „dobré“ Němce, kteří zprvu nesměle, později stále častěji přijížděli podívat se, jak se jim staráme o dům a zahrádky. K tomu jim byla prvotním nakopnutím podzimní rovnodennost. Úžasné Dušičky, kdysi, tak deset let po válce…