čtvrtek 23. listopadu 2017

Dcery




 Praotec Čech platil na tři dcery. Ve višňovém sadu si míčem házela tři děvčata, tři sudičky byly rovněž dcerami jedné opravdu nóbl dámy. I já se mohu směle hlásit ke své dceři Evě, Sáře. Není bohatou nevěstou, dosud nerozbila nic na bázi uranu, spornou je její hmotnost. Přesto je mi štítem, mečem, ba i pavézou.

Je obrazem své úžasné maminky, mého mládí, cílů, které mi s proudem vody protekly mezi prsty. Je oním počasím, které se tak často mění, že si ani nestačím měnit ponožky. Dcera, to je všeobecně dar do rodiny, závazek, příslib velkých investic. Vy, co dcery nemáte, přemýšlejte se mnou a dejte volný průchod emocím, vášním a dejte vědět. V bance portfolie svých investic změňte z méně rizikových na rizikové velmi. Tomu se nevyhnete. Je potřeba se připravit. Děvče roste jako z vody, pusa jí jede jako šlejfířovi.

Mé návody jsou jen všeobecné, jak stíhat stíhačku se z návodu nedozvíte. Dcera je dcera, jako je Solnohrad hlavní město Solnohrad. S tím hlavonožec nic nenadělá, byť dr. Google ví prakticky všechno. Heslo „dcera“ dosud odolává, jednoho dne padne, jako padlo Alamo.

To já vidím Evičku jako sladkou pralinku na dortíku, který si já, pacient lečící se s cukrovkou, dát nesmím. Má dcera v osobní rovině je pro mne, filatelistu, sběratele známek, raritou, co nemám a doma mít dozajista nikdy nebudu. Netrápím se tím. Nechřadnu.

Co popřát dcerám, takovým, jako je ta má? Lepší tatínky. Tatínky, co umí běhat rychleji, co mají v rybnících velké kapříky. Tatínkům přeji jenom a jenom takové dcery, jako mám já. Jiné jsou jiné. Ta moje má šmrnc a jsem na ni pyšný. Nic víc, nic míň. To je můj zcela nekonvenční pokus vidět Evu Sáru Wienerovou bez růžových brýlí. Takovou, jaká je. Tu, kterou mám tak rád.

čtvrtek 9. listopadu 2017

Tak trochu vánoční příběh




Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.

„A skoč mi pro pár houbiček do bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal, skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.

Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním stromkem. Scházelo málo…

Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.

Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.

            Když jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.

Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci krajiny.

Šedesát let nás dělí od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.

středa 8. listopadu 2017

Padesátá léta minulého století


            Každé prázdniny počínaje polovinou minulého století, jsem trávil u babičky v Mníšku pod Brdy. Nevím, zda znáte tamější kraj, ale je podobný tomu mému podještědskému. Však Karolina Světlá věděla, jak je u nás krásně. Já jako kluk nechtěl jinam než do Mníšku pod Brdy.

          Babička bydlela v podnájmu naproti sokolovně a já musel poznat její sousedy. Upřednostňoval jsem takové, kde se něco dělo. A v hospodě se děje něco vždy. Až nahoře pod střechou byly hostinské pokoje. Otevřeným oknem jednoho z pokojů, jsem naslouchal křiku a hádkám, které měly stoupající tendenci. Když babička zjistila, jak zaujatě sleduji cizí hovory, tak mi je zakázala, že to není nic pro mne. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jsem tehdy naslouchal hlasitému filosofickému rozjímání. V tu se dobu tam schovával před věřiteli Egon Bondy s družkou. To babička netušila, že moderní filosofii tu přednáší budoucí guru českého undergroudu a přítel Václava Havla.

            Babička z Mníšku pod Brdy byla dozajista svérázná osoba a mé dětské kroky vedla zcela účelově. Zamlada se s dědečkem kamarádili s rodinou spisovatele Vančury ze Zbraslavi. Nakonec sama vychovala 5 dětí, z nichž jedna dcera byla mou maminkou. Babička, ač nevěřící, byla po smrti vystavena v rakvi v mníšeckém kostele, kam jsme se všichni kluci z okolí na ni šli podívat.

            Já ji zažil ve sporu s jejím svědomím a citem pro spravedlnost. Psal se rok 1957 a byli jsme v Mníšku na staré poště. Za přepážkou seděla poštovní úřednice a chlubila se novou poštovní smuteční známkou s portrétem Antonína Zápotockého. A teď to přišlo. Známka se ocitla pod kulatým razítkem pošty Mníšek pod Brdy. Bum – rovnou do tváře druhého dělnického prezidenta naší republiky. Babička uměla být přesvědčivá a důsledná. Ač pošťačka byla její kamarádkou, musela volat vedoucího pošty. Všichni babičce vysvětlovali, že co pošta poštou stojí, je problém razítka a hlavy státu neřešen.

Nevyřešili to před sto lety, nevyřešili to ani dnes. Babička už není, prezidenti a králové stále dostávají do tváří bouchance ze všech stran. Čas malin, lesních jahod, borůvek, červené a žluté limonády, je pryč. Zestárli jsme. Doba, kdy se nám v Čechách nekontrolovatelně množila mandelinka bramborová a my nosili domů diplomy z pionýrských táborů a vysvědčení ze škol, v jejichž čele stáli příslušníci strany, která má dnes cejch nedemokratické, jsou nenávratně za námi.

Babičko zlatá, oči by ti vypadly z důlků. Prezident čelí útokům, které by vy tvé době vskutku možné nebyly. Poslanci se v jednacím sále hádají jako psi o šunkovou kost, a i to ostatní stojí za pendrek. Mléko je sice bílé, ale chutná jinak. Nařezat dítěti nesmíte, noviny stávající padesátník stojí 18 korun. Těším se domů. Svět po volbách se všude dělí na dva tábory. Korektnost dostává význam zcela odlišný. Byla to úžasná léta, kdy jsme věděli, že nás na okně čekají rozkvetlé květiny.

úterý 31. října 2017

Je tady moc hezky, v Sudetech, kousek od hranic




            Tady jsem doma, za kopcem už je jiný kraj. Lidé tam mluví jinou řečí, domy a zahrady mají jiný tvar. U nás, ještě před hranicí jsou stejné stromy, keře, louky, cesty i cestičky takové prašné, málo učesané, trošku i zanedbané. Za kopcem jsou jiné, učesané.

            U nás si sednu na kámen, strom, co tu leží a kolem vidím svět. A hlavně – jsem tu doma a nejsem tady sám. Jen musím být chvilku zticha. Zvedá se opona, herci přicházejí. Nejdřív, aby ostatní ohlásila, se dala slyšet straka. Cestu přeběhl ježeček. Kolem mne jako by tekl proužek vody. Není to voda, jen mravenci spěchají odkudsi do hloubi lesa. Přichází jedna z hlavních postav, na které záleží. Srnec a s ním tři jeho dámy. Hlavy skloněné, pasou se stále blíž k naší zahradě. Když jsme ještě neměli plot, chodili až pod okna. Zachutnaly jim růže. Tady ani hlavu nezvednou a pasou se na zelené louce.

            Sedím tiše a poslouchám, ani nedýchám. Nad hlavou v korunách stromů sedí ptáci. Překřikují se, hádají, krmí potomstvo. Srnec mě ucítil. Zvedl hlavu, odfrkl si, snad i dupnul a v tu ránu byli všichni pryč. Z úkrytu vyběhl bažant celý zlatý. Přeběhl kousek ode mne a zmizel v houští. Byla tam i lasička, kuna, hranostaj, co já, kluk z města, o lese vím. Bylo to vystoupení jen tak, pro mrknutí oka, spíš jako sen.

            Často si takhle u potoka sednu do trávy a jak voda teče, poskakuje po kamení, lehce mne pohladí a šup, spím. Probudí mě až komáři a noha sesutá do mechu plného vody. V tu ránu mám mokré boty i ponožky. Přesto ještě chvilku sedím a poslouchám, co si povídají stromy, větve, listí. Je to tu jako na tržišti. Není co si koupit, nikdo tu za nic neplatí. Stromy se uklánějí do všech stran a vítr se mezi nimi honí, jako když kluci hrají fotbal, kde se dá.

            Znám těch míst u lesa víc. Na nebi plují ptáci, pod strání se pasou koloušci a jejich mámy, u rybníčků vodní ptáci, ve vodě žáby, ryby, všude je spousta vodní trávy. Miluji divadlo a herci jsou i mí dobří známí. V lese je tomu jinak. Lesní herce neznám jmény a přesto aplauduji. Chodím mezi ně a tiše našlapuji, zlehka se pohybuji, nechci je vyplašit. Je tu krásně od jitra po rudé červánky, divadlo všech divadel, doslova národní.

            V noci už ven nechodím. Oni ano. Je to svět predátorů, lovců ve svitu měsíce a hvězd. Tajemného křiku, lovených lovců. Asi bych se bál. Noční les je království, kam smí jen vyvolení, a k nimž se svou holí nepatřím. Mně stačí les přes den, takový, který není o úlovcích, les lásky, plného bříška, sluníčka a mechu. Les, který kdesi končí a začíná u nás za zahradou. Tam, kam si dojdu sednout, poslouchat a dívat se na krajinu, která mne okouzlí každý den znova a znova. Dává mi sílu vracet se, vzpomínat a rozprávět. Věřte mi, je krásná naše krajina, v mém případě jen kousek od hranic tam, kde zapadá a noří se do lesů slunce i hvězdy. Jeviště herců chlupatých, opeřených, němých tváří…


Móda všudypřítomná – vzpomínky na LVT





            Jen těžko se dá uvěřit, že to, co se prodávalo na Libereckých výstavních trzích (LVT), bylo módou daného období a stály se na to fronty. Do Liberce mířily stovky autobusů plné koupěchtivých turistů, pro které bylo spotřební zboží, vrchní i spodní ošacení metou, za kterou se utrácely peníze určené na vánoční dárky. K nákupu módy LVT vyhrávaly známé orchestry, zpívaly hvězdy pěveckých soutěží– Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a mnozí jiní. Návštěvníci LVT kupovali a oblékali se podle toho, co bylo na pultech stánků textilu, v obou školách, na pultech vybraných obchodů v centru Liberce.

            Sympatické bylo, že zboží vybraného zájmu se sice prodávalo i tzv. pod pultem, ale ony démonizované prodejny pro stranické funkcionáře (KSČ), zde nebyly. Funkcionáři museli, stejně jako ostatní kolegové a známí „dozadu“ a odvolat se na jméno společného známého. Pak jim bylo vyhověno a dotyčný si mohl koupit módní košili, kalhoty, nepromokavý plášť, nafukovací matraci a jiné spotřební zboží. Často se jednalo o zboží průměrné kvality, které se záhy objevilo na pultech obchodů bez jakéhokoli omezení.

            K tomu se váže i jedna má příhoda ze Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě. Mně, Liberečáka v módním šusťáku z LVT oslovil ruský turista: „Nezlobte se, vy maskvič, řekněte mi, jak se dostanu k Puškinovu pomníku.“ To, že jsem byl za Moskvana mi nevadilo, ale že si nevšiml, že mám na sobě módu z posledního LVT, mě mrzelo.

            Jo, móda! Třeba ty „švédské“ košile, naše košile se dvěma knoflíčky pod krkem, roláky ze syntetiky, „endérácký“ dederon… Jedna výhoda tu byla. Lidé z města chodili oblékaní stejně, jako lidé ze vsí. Všichni nakupovali v Liberci na LVT v období let 1958 – 1988.

            Móda, to bylo o životním stylu, o divadelních hrách, o filmech, knihách, které jsme v té době četli, o autech, ve kterých jsme jezdili. Móda poplatná době, málo kvalitní spotřební zboží, omezení možnosti výroby, nenaplněná kupní síla obyvatelstva.

            Přesto jsme vyrostli a překonali závislost na věcech, kterých se nám nedostávalo. Nebylo to lehké, ale i s tím se dá žít. Po roce 1989 jsme se zapojili do budování kapitalismu. Záhy jsme dostihli módu, která nám byla upírána. Pokud se ptáte, zda je náš život díky tomu šťastnější, jsem na rozpacích. Nevím. Spíš ne. Přece jen jsme už starší a uznáváme jiné hodnoty.

středa 25. října 2017

Nikdy mi nebylo líp, než když tady byla máma a táta




            „Fouká, venku to dneska fouká,“ říkávala s výčitkou v hlase maminka. Tatínek na to už ani nereagoval. „Fouká, fouká,“ pokračovala maminka a přidávala: „Všichni budeme nemocní. Chytit průvan znamená bolení zubů, uší, z očí a nosu teče, chytíte ischias, kolena – neohneš se. Slyšíš, co ti povídám?“ Tatínek, který by ani mouše neublížil zvedl oči, podíval se vysoko vzhůru a řekl: „Já se na to podívám.“ Ač se maminčina i tátova řeč opakovaly rok, co rok, nikdy jsem nepochopil, co táta myslel tím „podívám se na to“.

Táta uměl opravit všechno od budíka po staré rádio, ale co provedl větru, že zítra už nefoukal, to nevím dodnes. Tušení mám. Odpověď často sám hledal v křížovkách. Ač se česky nikdy pořádně nenaučil, tak českou křížovku vyluštil pokaždé. Tatínku, táto…

            Maminka sama byla jak podzimní vítr, co opravdu silně foukal. „Co s tím naděláš?“ Tak mi táta odpovídal, když jsem se zeptal, jak bude řešit maminčino přání – elektrickou troubu. Z Prahy si do pohraničí, dříve Sudet, přivezla po válce plynovou, a tak tatínek předělal troubu na elektrickou, opravil žehličku, radiobudík a určitě by postavil i televizi, kdyby maminka tušila, že něco takového existuje. Uvařil mýdlo, postavil lázeňský kotel, osvětlil velký vánoční stromek v naší vesnici. Chodil natahovat kostelní hodiny, hrál i fotbal za Jiskru Machnín, postavil si kolo ze tří kol po Němcích. Každý, kdo si řekl, dostal starou vojenskou baterku s bateriemi, co se automaticky dobíjely, když se postavily na horká kamna.

            Tatínkův majstrštyk byla stará motorka se sajdkou z levé i z pravé strany, ale tu mu policajti nepustili do provozu. Sám si léčil zlomeniny sádrou a speciální dlahou ve zkráceném režimu léčby 4 – 6 dnů. Postavil i velmi vychytaný a bezpečný „rentgen“, kterým kontroloval slepičí donášku vajec.

Táta byl holohlavý a matka tento a jiné tátovy nedostatky přisuzovala právě tomu „rentgenu“, který táta používal bez olověné roušky.

Každoročně měl táta nejvíc práce s podzimním větrem, s průvanem, co vždy ovládl náš vesnický domek. Okna i dveře „pamatovaly první světovou“, břidlice na střeše, prkna na podlaze jakbysmet. A tak se utěsňovalo. Copak vítr, ten za týden zmizel, ale sníh mezi okny, za dveřmi, na půdě, ten se pod koberec zamést nedal.

Táta byl vyučený tkadlec, ale nejraději měl motory, motorky a auta. Maminka se jen bála, aby si nevšiml letiště v Růžodole I., vzdáleného od nás 3-4 kilometry, nebo, že i řeka Nisa, od domu vzdálená asi kilometr, by mu mohla učarovat a mohl by začít stavět letadla nebo lodě. To mamince vyšlo. Zaměstnala tátu tak, že mu na letadla a lodě nezbyl čas.

Měl jsem úžasné rodiče. Dnes, když na ně vzpomínám, obdivuji maminku, jak zvládala otce, mě i dům, tatínka, jak uměl mamince vyhovět a mě srovnat do latě, když mě učil znát svět. Je skvělé mít takové rodiče, jaké jsem měl já. Oheň a voda, síla paží, rozumu, štěstí a zdraví. Táta často říkal: „U nás nemusí ani běžet rádio, maminka ho zastane.“ Ta se nezlobila, věděla, že táta je táta. Oba dva měli štětí. Přežili holocaust a byli spolu 42 let. Ať jim tam nahoře svítí sluníčko, nefouká a není průvan. Ať jsou jejich jména věčná, zapsaná v knize života jednou spolu s mým.

Píšeme si a čteme denně




            Píši Vám, co si večer nemyjete nohy a koušete si nehty, olizujete příborový nůž, nezdvíháte prkýnko na WC, nesprchujete se, neměníte si ponožky, nečistíte zuby. Píši Vám, co nečtete, nešmírujete, co nedojídáte a víte, že v Africe mají hlad. Píši Vám, mladým křepelkám, srnčí zvěři na loukách. Píši v rozpoložení mysli komárům, blechám, vteřinovým ručičkám, ztraceným hodinám i vteřinovému lepidlu.

            Píši Vám, řidičkám MHD, sličným slečnám, co mají krásné nohy, velká prsa, prsteny na rukách. Píši Vám, čtenářům koránu, bible nacistů knihy Mein Kampf. Píši oslům i jejich manželkám, všem, co doma čtou po slabikách, vrtí zadky, jak mravenci na Tahiti. Píši slunci, že při poslední erupci si došla dáma s kosou pro sousedku Novákovou.

            Píši i těm, co pořád jedí, lžou a mažou nám med po kapotě odshora dolů. „Máme, co jsme chtěli, kilo masa na neděli,“ říkávala maminka. Píši Vám a přece se trochu stydím. Schází mi, no řekněme, řečnický talent obhájit per ústa vše, co tady tvrdím. Hlasitě říkat, co si myslím, stát si za tím, v pravdě žít. Na druhé straně kdosi vraždil opuštěné kočky, průmyslově, bez skrupulí. Páčkou dolů a bylo po kočičí slávě. Křup a bylo po křiku. Jak je to všechno jednoduché! Jen najít ten správný grif a je po parádě, trvá to jen mžik. Kdo má na to apetit, ten se má, v konkurenci snadno obstojí.

            Píši všem, co mají rádi vše, co se dá uchopit, změřit, zvážit, obejít. Všem, co se nebojí. Píši všem odvážným. Vám, co si zpíváte, brzo vstáváte, umíte si poradit. Vám, kterým nic nestojí v cestě a máte stále nabitý mobil, kterým zima nedělá problémy. Vám, kterým kytky v květináči neusychají, děti nezlobí. Všem, co umí a nedělají z toho vědu. Všem, kterým rostou kedlubny, brambory i okurky. Píši a mám radost z toho, že babičkám přidali důchody, že slunce svítí a v noci je tma. Tak to má být.

            Píši vše, co se jim nelíbí letní čas, co kdosi mění na zimní. Však jednou toho osla dopadneme a dáme mu na budku, až se mu v hlavě rozsvítí! Píši Vám, co fest lyžujete, chodíte na houby. Není větší pobavení, když si něco zlomíte… Píši Vám, felčaři. Nechte triků a pojďte se posadit mezi nás. Píši i těm, co vaří, všem, co to zkoušejí. Vám, co si kupujete v krámech droždí a pečete výborné koblihy. Vám, co stojíte uprostřed křižovatky a řídíte dopravu, dívkám na plovárnách, že mají odvahu. Píši celému světu, že už bylo na čase sednout si do parku.

            Píši Vám, dětem 21. věku. Mějte se! Je krásné přijít domů, dát mámě pusu, najíst se. I já si píši sám pro sebe a bavím se…

pátek 20. října 2017

Má vesnice před více jak půl stoletím






            Tam, odkud jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na pár metrech roviny podél řeky.

            Jen co jsme vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši  antifašisté často neuměli ani žbleptnout česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci, co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí rozvážel.

            Kousek za vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista, německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.

            A už jste v centru obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom. Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.

            Naproti u mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami, školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět. Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu. Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.

            V obci bylo stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci. Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně. Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy. Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku, prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.

            To vše byla má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře žilo.






pondělí 16. října 2017

Něco o psu a člověku na počátku 21. století




Náš pes je skutečná psí slečna i podle papírů ze Slovenska, ze psího útulku. Požadovaných 20 euro jsem zaplatili, osmdesát přidali pro psy, co neměli tolik štěstí a pak tu na jednou stála.

Psík, jako hromada neštěstí, s očima rozkoukanýma do všech světových stran. Byla zticha, nevydala ani hlásku. U dveří domu na ni čekal nový kotec a dřevem vonící zateplená bouda. V té skončila a tři dny se neukázala. Pak vylezla, vzala mě na vědomí a s paničkou se daly do jídla. Povídaly si o Liptovském Mikuláši, o těch dvou letech v opuštěné továrně, u které žila, než ji proti její vůli odvlekli do útulku. O medvědech, co tam žijí a chodí až do zahrad, o lidech zlých i dobrých, o tom, jak se to tady jmenuje, co dělá panička, co páníček. Tři neděle testovala, zda jí ublížím, nebo neublížím. Prošel jsem a dnes si povídáme o rodinných financích, o trápeních s dětmi, o sousedech. Řešíme stav před i po volbách.

Od jisté doby tolerujeme, že „děvče“ si zabralo koupelnu, lehává na gauči, že je hlavním ochutnávačem všeho jídla, co přichází na náš stůl. (Když to panička nevidí…). Máme kliku, že si navzájem nepáchneme, neštěkáme na sebe a nekřičíme. Nevadí mi, že líná. Miluje drbání po celém těle a umí si o to říct packou, která je nesmlouvavá. Mám rád, když je druhá strana vztahu spokojená, leskne se jí kožíšek a pravidelně vyměšuje, což dělá a já likviduji.

Člověk a pes to je víc, než rovnice o dvou neznámých, ta, která se nedá spočítat. Přemýšlím. Není vlastně o čem, vše běží samo. Nikdo se nad druhým nepovyšuje, respektujeme své vrtochy, přání, touhy. Většina toho je ještě před námi. Těšíme se na to, co přinese čas budoucí, na zimu, která naše kožíšky k sobě ještě víc přiblíží. Nechápu ostatní, co si mezi sebou nemají co říct. Co si sednou doma k bedně a spí, v deset večer se zvednou, smetou drobky z gauče, odnesou do dřezu špinavé nádobí a jdou spát. Pes na deku u dveří. U nás doma už to tak není. Pořadí se mění, prioritu dostává zdravá výživa, dialog ke světovým i domácím událostem, předpověď počasí, co si vzít na sebe po ránu, kdy nikomu není moc do řeči. Věřte nevěřte, i k tomu má co říct náš pes. Respektujeme odlišné názory.

Pes je radost, výdaje, které se nepočítají. Žrádlo, vedle granulí i velké vepřové kosti z obchoďáku, které se vaří ve velkém hrnci, aby byly následně zahrabány po všech místech naší zahrady všude tam, kde to nejméně očekáváte. Naše psí slečna jimi dráždí své psí kolegy procházející kolem. Kost v její tlamě jí dává nezaměnitelnou podobu s Winstonem Churchillem jen doutník je nahrazen omšelou kostí.

Čím přispět k porozumění mezi člověkem a jeho věrným přítelem? Tím hlavním je nezvedat hlas a ruku. Nemělo by se s ničím spěchat. Vše má svůj čas. Od našeho psa srdečný pozdrav. Je prý spokojený, nic mu neschází.

středa 11. října 2017

Počasí pokaždé překvapí, oblékni se po svém


        Dnes už to máte úplně, úplně jedno. Říjen, listopad, nebo prosinec. Nějak se to všechno tak pospojovalo, že si nevyberete. Kdeže jsou slova pranostik, jako že na svatého Řehoře sedlák pole neoře? Dneska, co vám budu povídat, je všechno jinak. V tom měl rabín pravdu.

            Za mého mládí to rodiče svalovali na zkoušky atomových zbraní. Dneska se nezkouší a je to to samé. Počasí je prapodivné. Může to být islamisty? Těžko, má drahá této Anežko, těžko.

Já to vidím takhle. Dřív všechno, třeba za Marie Terezie, bylo asi tak. Podal sis žádost zjara, po žních následujícího roku ti přišla odpověď. Dožínky, dočesná, zavařit borůvky, zabít prase, nasušit křížaly, nastrojit stromek. Koledy, závěje, náledí a pan důchodní si konečně našel čas odpovědět úřadům. A co ausgrechnet zrovna vám mám povídat. Zima byla až do půlky května. Pošta přijela, nic nepřivezla, odjela a bylo léto. Třešně dozrály, babička umřela, dědeček se oběsil, holka chytla od vojáka francouzskou nemoc. Takhle to chodilo za Marie Terezie, možná i za Josefa.

Byl v tom pořádek, logika, systém. Nic, co by překvapilo. A v tom je odpověď na dotaz, jaká bude letos zima. Každý, každičký ze sta studovaných meteorologů odpoví jinak. Ti, co mají k dispozici přístroje z Ameriky, Japonska, Švýcarska, Indie, z Kostariky se liší v odhadech a jeden každý se spoléhá na svou vlastní žábu ve sklenici od okurek, která jim občas zachrání reputaci a svým výstupem po žebříku i čtvrtletní odměny, kariérní růst, akademické tituly.

A kde to jsme? Uprostřed Evropy. Daří se tu švábům z Asie, želvám přípotočným z Gruzie, ještěrkám z Bangladéše. Odmítli se k nám vracet křepelky, kde se vzali tu se vzali jedovatí pavouci. V létě poletuje sníh, na podzim rozkvétají stromky. Nevím proč. Vietnamci s Číňany prodávají všechno, ale číslo bot, moje číslo bot 48 nemají, tudíž chodím nepatřičně obut, což je u aut nepřípustné.

Počasí ovlivňuje v životě lidském kde co. Za už zmíněné císařovny Marie Terezie bylo vše náramně jednoduché. Žito, oves, brambory, doma kozy, jedna velká místnost bez televize. Dralo se tu, tkalcovalo, jedlo i milovalo a všechno to zpoza pece sledovaly děti, slepice a kočky. V řadě těch sednic, ať domácí dělali, co mohli, byly štěnice velké, převelice.

Ráno, večer zvonění, když hořelo, vesnice nestála stranou. Kde byly neziskovky nevím, ale lidé jeden druhému pomáhali. Šlo to i bez nich. Pán ze zámku poslal chytrého hocha na studie, farář nezneužíval děcka v sakristii, přestože věděl, že vidle v zádech dechu nesvědčí. Ach, to počasí! Pořád je jinak. Když prší, slunce nesvítí.

Za mého mládí nebyli tiráci, vše se vozilo dráhou. Silnice patřila nám, dětským hrám, letní a zimní rekreaci. Dnes bychom řekli sportu. Je to tu samá uzavírka, záchranka, náledí, divoká prasata, laně a srnečci. Co naplat, počasí se už nezmění. Pokaždé bude jinak za kopcem (za Ještědem), jako před ním. Je třeba občas se podívat i oknem, jak je venku, zapomenout na předpověď a obléknout se tak nějak po svém. Postaru.

pondělí 9. října 2017

Co máme společného a co nás nerozdělí aneb Ohlédnutí

          Už to bude deset let, co si poctivě zapisuji vzpomínky na blog. Původně mi šlo jen o ohmatání čehosi nového, co nám sedmdesátníkům bylo v mládí odepřeno. Jak čas běžel, čtenáři blogu Egonovy pohledy se postupně seznamovali s mou rodinou, s radostmi a starostmi kluka vyrůstajícího v poválečných Sudetech, s tím, jak se dívá na přírodu, na svět kolem.
            Počet vstupů do životů čtenářů rostl, až jich nakonec bylo 2 500 a po dalším zpracování jich bylo na dvanáct knih fejetonů, povídek a vzpomínek. Některé vyšly dvojjazyčně – česky a německy v nákladech kolem 1000 kusů. Knížky a příběhy v nich si našly své čtenáře a to i prostřednictvím veřejných čtení ať již doma v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonci nad Nisou, v Jablonném v Podještědí i vícekrát v německé Žitavě.
            Veřejná čtení… Jen máloco jiného má atmosféru veřejného čtení z nové knížky. Autor je připraven, ti, co čtou, většinou herci – profesionálové rovněž a amatérští „čteci“ rovněž. Mou amatérkou byla o deset let starší sousedka, paní Hanka Klosová – Nováková. Sousedka z vesnice zpoza plotu, která se při čtení náramně bavila. Většinu příběhů mého dětství znala – plot mezi naší a jejich zahradou byl z dřevěných latí. Náš i jejich pes si byli blízcí. Ač povoláním úřednice, její dikce se blíží přednesu nositelky ceny Thálie, herečky Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéty Talerové. V jejím podání zněly prostorem liberecké knihovny hlasy Huckleberyho Fina, strýčka Toma, hrdinů románu Alexeje Tolstého. Náš kostelík v Machníně se také několikrát rozezněl hlasy herců Divadla F. X. Šaldy, kteří před plným stánkem božím četli z mých příběhů, které se udály pár metrů od jeho vrat.
            Mé příběhy kopírují svět, který jsem povětšinou viděl z okna vesnického domku, v uličkách a zahradách mé milované obce, která se mi zadřela pod kůži tak, jako její svérázní obyvatelé, okolní krajina, řeka i kopce kolem dokola. Mé knížky jsou poctou okolí, které se stalo inspirací pro další vášeň – sbírání starých pohlednic. Vystavování těch nejhezčích mě přivedlo až do senátu poslanecké sněmovny do Prahy, do spousty reprezentačních místností našich měst, hradů i zámků, do sousedního Německa. Všude tam, kde lidé projevili zájem, jak to dříve chodilo, na obrázcích i v textech odesílatelů.
            Vernisáže výstav starých litografií, čtení z mých knih, setkávání se čtenáři, to vše mi pomohlo porozumět lidskému konání. Dalo mi sílu sednout si a do blogu zapsat vzpomínku na neskutečnou krásu života, který každý prožíváme po svém. Zaznamenat událost, nádherný okamžik lidského bytí do paměti příštích generací.

čtvrtek 5. října 2017

Drazí příbuzní, píši Vám nemohu každému osobně


           Píši Vám, že rád poslouchám Vaše věčné švitoření. Matně si vzpomínám – u kolébky mi stály tety z tatínkovy strany z jedné strany na druhé z matčiny. Pokřikovaly na sebe vesele, jako by mezi nimi neleželo v kolébce malé hubené tělo, tak nepodobné tomu mému dnešnímu.
         Tety, mé drahé tety a ušlápnutí strýčkové. Píši svá psaní ohroženým druhům, píši Vám, drazí neznámí známí, co odjíždíte lovit a být loveni. Slunce praží stejně doma i v Národním parku Serengeti. Doma to může být tchýně, na safari hladový lev. Drazí synovci, neteře, babičky a dědečkové, klidně jezte, pijte, hodujte, jen si dejte pozor na kosti, které mají tendenci zapíchnout se do měkké tkáně na patře. Nepatřičné jsou i potravinové alergie, které edémem pokřiví i líbezné tváře ošklivým otokem.

Píši všem, co se naparují bicepsy, silou, velkým poprsím. Vše je u nás dáno přitažlivou silou, vše míří dolů. Svaly ochabují a vše je dáno datem spotřeby. Malým písmem se tím chlubí všechny konzervy.

Drazí, Vám, kterým píši tyto vzkazy, neberte to ve zlém. Jsme jedna velká rodina, a proto držme pospolu. Není nad jednoho ducha, zálibu v jednom, třeba ve značce jogurtu. Není nad kolektiv, manifestaci jednoho, všech na oslavách, narozeninách, kde se dobře jí, poznají se příbuzní, známí i neznámí. A proto píši i Vám ještě postaru. Nic nemačkám, nedotýkám se ničeho, lehce vedu propisku po papíru, řádek po řádku tak, jak se dříve psávalo. Občas se zastavím, zamyslím se a pokračuji, nic ve spěchu.

Vzkaz budoucím vnoučatům, včetně Honzíka… Vám píši nerad. Nevím, co psát těm, co přijdou až náš čas bude už dávno zavát pavučinou. Co bude trápit je nemám zdání, jenom tuším. Budeme pro ně hrdinové, knechti třicetileté války, války Severu proti jihu. Doufám, že nikdy nebudou muset pálit knihy a dokazovat, že děda měl pleť bílou. Věřím, a dal bych za to nevím co, aby má psaní Vám, budoucím, nemusela vracet čas, kdy bylo líp. I proto Vám píšu.

Náš svět a naše doba je čas, který tu ještě nikdy nebyl. Vždy může být ještě hůř, a proto, aby nebylo, píši Vám, příbuzným budoucích. Žijte a nechte žít. Ať se máme líp, než se měli naši rodiče. Doufám, že nejme generací poslední.

Píši Vám a přeji co nejmíň nemocí, dny, kdy neprší, kdy stromy kvetou a mráz květy nespálí. Vám všem, ať Vaše pole sílí, úroda zraje, voní a Vy se radujte s každým krajícem chleba namazaným máslem nepředraženým.

pondělí 2. října 2017

Jak se správně titulovat aneb Pane doktore




            Ještě deset let po válce měl mít maturitu jen holič Jůza. Pil, tudíž jako vzor nepřipadal v úvahu. Ten se nacházel až ve čtyři kilometry vzdáleném městečku Chrastavě. Byl jím MUDr. Fišer, tatínkův kamarád, který přežil hon na Židy, genocidu své rodiny i našich známých. U nich těch vzorů a akademických titulů bylo velmi mnoho. Přežil jen lékař a zároveň zubař z Chrastavy a vyučený tkadlec z Liberce, můj milovaný tatínek.

Maminka byla z Prahy. Dostala se do řečí sousedek hned, jak jsme se do obce přistěhovali. Nenosila nic po Němcích a oblékala se do přešitých šatů. Měli jsme auto, tatínek byl národní správce ve firmě Simm a Wagner – truhlárna. Bez maturity, bez univerzitního titulu řídila chod domácnosti maminka. Tatínek nás jistou dobu kontroloval skrze drátěný plot jáchymovského pracovního tábora, odkud se vrátil nepolepšen a zbaven iluzí o současném světě. Mně se dostalo poučení, že vzdělání je věc, kterou mi nikdo nikdy nevezme a musím tedy studovat, kolik se do mě vejde. S hanbou musím přiznat, že se to zvrtlo na střední škole, kde zamindrákovaní učitelé Vydra a Kaše mé sny o akademickém titulu změnili na tvrdou realitu. Maminka nesla velmi těžce, když mí vrstevníci, spolužáci a bratranec Ivan dosáhli prvních vědeckých titulů.

Později, v tradici mnoha rodin v Sudetech, můj syn nevybočil z rodinné tradice. Vystudoval textilní fakultu liberecké techniky a posléze získal titul inženýra, docenta a profesora.  Vysokoškolské vzdělání v oboru řízení národních výborů a organizací v jejich působnosti jsem sice získal s červeným diplomem, ale v reálu jsem ho již neuplatnil.

Mé životní partnerky svou osobní pílí všechny tři dosáhly akademických titulů. I moje dcera, dnes už šestadvacetiletá magistra, nastoupila doktorandské studium na Karlově univerzitě. Toho se už maminka nedožila.

Co tím vším chci říci? Maminka by se divila, kolik děvčat a chlapců našich vesnických sousedů má dnes vysokoškolský titul, který se stal součástí jejich osobností ve vzdělaném současném světě. Jak mnohé se změnilo za šedesát let ode dne, co mne maminka přesvědčovala, že titul, vysokoškolské vzdělání má své opodstatnění a měl by ho mít každý moderní člověk. Asi ano, maminko. Maminky mají vždy pravdu…

čtvrtek 21. září 2017

Píši Vám a mám strach o zrak



Píši Vám a dívám se Vám do očí černých, modrých, divokých i pokorných. Do očí chladných, jak ledovec, co potopil Titanic. Do očí tvrdých, naivních i dětských, které všemu uvěří. Píši Vám a vzpomínám, kam jsem se to jako kluk nejdřív dívával. Zůstaly mi oči, co viděly snad všechno, oči rozzářené štěstím kdysi, co je nic nepřekvapí dnes, zítra, pozítří.

Píši všem, co vidí oči metající blesky, co dovedou zkrotit šelmy. Píši a vzpomínám očí vítězů i poražených, těch, co přebírali státní ceny, usnesení soudů, nástup k výkonu trestu. Oči jsou to poslední, co viděl odsouzený na smrt. Očima se domlouval táta s mámou v „Pečkárně“ v dobách protektorátu.

Píši všem, co se nestyděli a mluví pravdu o tom, co jak bylo, co viděli. Oči jsou kamerou, co nejde ošálit, a proto píši i Vám s očima dokořán. Nezavírejte je, mějte oči otevřené. Zrak – oči jsou to nejcennější, co člověk má.

Píši i Vám, co nosíte brýle proti slunci. Všem optikům i optičkám. Píši Vám, modrým, černým očím, všem, co nosíte brýle. Sluší Vám. Brýle jsou hrozně dobrá věc. Já je nosím už od patnácti, akorát včas, abych viděl, co nosí děvčata v halenkách. Když mě to na chvíli přešlo, viděl jsem i v Samarkandu čnít k nebi, co zbylo z hvězdárny Ulug Bega, Čingischánova vnuka. V Moskvě, v Treťjakovské galerii Burlaky na Volze, jak se dřou a táhnou proti proudu naložené lodi. Rublevovy ikony, Šiškinovy medvědy, v Praze vitráže oken svatovítského chrámu.

Píši Vám, co jste viděli zbytek světa. Poděkujte i za mne Vašim očím. Píši Vám všem, co přispíváte na konta těch, co nemají štěstí a nevidí. Přispívám každý rok. Píši Vám, co nevidíte a opíráte se o partnerovu ruku. Vám, co nevidíte a jste stateční a nesedíte jenom doma. Fandím Vám a přeji skvělého partnera, který vám dělá život snazší.

Pohled do očí někdy stačí k porozumění, společné řeči. Řeč očí je řečí, jako každá jiná. Oči dovedou křičet, plakat i milovat. Očima dáváme najevo radost, loučíme se, říkáme, že chceme odejít. Vy všichni, co jste se v mých řádkách našli, vzhůru k cílům svým!

Oči jsou tím vzácným darem, který si v soubojích duelanti zakrývali hledím, aby o něj nepřišli. Pročež si chraňte zrak jako oko v hlavě. Oči se dosud nedají nahradit, a proto, drazí a vážení, nic víc, nic míň, buďme k sobě přátelští a nechtějme víc, než vidět a být viděni.

Píši Vám, očím. Jste studní poznání, sejfem plným pokladů a drahého kamení. Ať oči slouží, ať vidíte všechny barvy dlouho. Ať se Vám nikdy nesetmí.

               

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Podzimní rovnodennost, začátek podzimu a zároveň poučení příštím generacím


Vyrůstal jsem na vesnici. Jak moc jsem si přál vyrůstat ve městě! Díky bohu, nikdy to nevyšlo, i když se rodiče snažili o totéž. Nakonec jsme si koupili domek na vsi v Sudetech a tak, jako ostatní sousedé, jsme se báli, aby se Němci nevrátili a nevyhnali opět pro změnu oni nás. Jako děti jsme to dost těžko chápaly.

Tak deset let po válce, na Dušičky, kolem našeho vesnického hřbitova a kostela stávalo jedno německé auto vedle druhého. Odvážnější zajížděli do uliček, zvonili na zvonky, které povětšinou ještě před vysídlením sami na branky původních plotů instalovali. Zvonili krátce, dlouze, někde i zabušili na okno. Sem tam někdo otevřel a pozval i dál. Nebylo jich moc. Za zavřenými okny, dveřmi domů se v tom samém okamžiku odehrával těžký boj: pustit je dovnitř, nebo nechat venku za plotem? Převažoval názor nepouštět.

Ti, co je pustili výměnou za zrnkovou kávu a čokoládu s barevnými přebaly, jim dávali staré zarámované fotky z půdy, sem tam cosi, co maloval onkel Rolf, hrníčky, ze kterých pil Helmut, když mu byly čtyři roky. A taky se dohadovaly i větší transakce. Co bylo dosud neobjeveno na půdě, skryto za trámy, zazděno ve sklepě… Mnozí sousedé si tak z ničeho nic pomohli k nové pračce, motorce, cestě za sluncem do Bulharska. Máme holubičí povahu. Kdo ví, jak by to dopadlo. Dějiny se opakují, nic nového pod sluncem.

Ti, co Němce nepustili dál než k pumpě na dvorku a odbyli je hrnkem vody ze studny. Nadávali, že to bylo naposled, co uvěřili rádiu, Rudému právu, vládě... Obcí se neslo: Jsme za blbce, všem, co otevřeli se to slušně vyplatilo. Podzim pěkně začal, mohli by přijet i na Silvestra. Nejsou až zas tak hrozní.

Podzim, to jsou v našem kraji rovněž i jablka, šípky, houby a hodně brambor. Většina lidí v mém kraji pracovala v textilkách, ostatní na tom, aby všichni měli co jíst. Nebylo jim zima, měli čím svítit a čím jezdit do práce. A tomu všemu hrál do not podzim. Studeně foukalo, listí žloutlo a padalo, kam se mu chtělo. Stařičké nákladní vozy vozily z textilky do textilky cupaninu a Němci, co byli vyjmuti z odsunu říkali, že se nic nezměnilo a mluvili německy čím dál hlasitěji.

Podzim, rovnodennost. Češi a Němci měli k sobě zas o něco blíž, blížily se Dušičky. Naši stále ještě spali v jejich peřinách, konfiskovaný německý majetek hlídal na řetězu u boudy jejich pes. Vařilo se na původních sporácích ve starých kuchyních. Prádlo se vyvařovalo v hrncích, v prádelnách po odsunutých Němcích.

My, kluci, co se narodili v prvních letech po válce, jsme stávající stav přijímali s povděkem. Rodiče nás večer spočítali, dali nám najíst, zkontrolovali práci, co jsme měli zastat, poslali nás spát, ráno probudili, dali najíst a šup do školy. Tak to šlo stále dokola až do dospělosti. Jaro, léto, podzim, zima. Každé ruky na vesnici bylo třeba. Lidé se přestali bát, že se vyhnaní vrátí a začali s nimi čile obchodovat. A my vyrostli a téměř jsme už zapomněli, co to bylo vyrůstat po válce v Sudetech, potkávat „zlé“ i „dobré“ Němce, kteří zprvu nesměle, později stále častěji přijížděli podívat se, jak se jim staráme o dům a zahrádky. K tomu jim byla prvotním nakopnutím podzimní rovnodennost. Úžasné Dušičky, kdysi, tak deset let po válce…

středa 13. září 2017

Píši Vám, slečny nohaté, dívky zadané i slečny dosud nezadané


               Všem slečnám, co se malují, co se tetují. Píši všem holčinám, co ještě chodí do školy, co melou páté přes deváté o přestávkách, na stanicích tramvají. Všem, co si cpou bříška sladkostmi, zrovna jako všem, co nejedí, či jedí jen tolik, aby byla štíhlá jejich mladistvá těla.

                Píši Vám, co si barvíte vlasy, děvčatům blonďatým, černovláskám, rezavým. Vám, co máte kluka a chodíte s ním, co čtete víc než jeden časopis, chodíte do kina, do divadla, na koncerty. Mám pořád před očima tu slečnu s copánky, co seděla přede mnou ve školní lavici. Tenkrát se ve školách psalo ještě inkoustem a pero se namáčelo v kalamářích. Tenkrát mě nenapadlo nic chytřejšího než té slečně copaté ty copy, vlastně jen jejich konečky, namočit do inkoustu. Byla z toho pořádná mela. Indula, jak jsme té slečně říkali, se hrubě ohradila, respektive její maminka a požadovala exemplární potrestání pachatele, což byla má zhoršená známka z mravů a zaplacení holiče. Milá Jindro Vydrová z Machnína! Dnes už Ti musí být víc než sedmdesát let. Zda-li se pamatuješ…

                Píši Vám, děvčata, co se občas zamilujete tak, jako Vaše maminky. Buďte shovívavé k náklonnosti mužů, nebuďte vybíravé. Píši všem, co rádi vzpomínají, co nezapomenou, plní, co jednou slíbí, milují sporty, umění. Co umí pusu otevřít, co pusu nezavřou.

Měl jsem doma taky jednu takovou slečnu. Včera udělala na Karlově univerzitě státnice. Vyrostla z ní sebejistá žena. Píši i jí, a mám z ní radost, neměla to se mnou lehké. Maminku nepoznala a moje výchova… Nechci se známkovat. Co máme mobily, už jí tolik nepíšu. Voláme si. Píši jiným.  Tetám. Vlastně jen jedné, maminčině sestře Lence.

Píši Vám, slečnám, co se jednou vdáte, co sedáváte na lavičkách v parku, co máte doma rodiče, k nimž občas zavítáte. Nejsem sám, kdo to obrečel. Píši Vám i proto, abych Vám řekl: Stýská se nám a těžce neseme, když odcházíte a začínáte žít bez nás. Píši Vám, abyste věděli, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Jít k oknu, zamávat dcerce, a ještě se přitom smát. Tak či onak, jednou i ony budou stát u okna a mávat někomu, kdo bude spěchat pryč.

Píši Vám, všem mladým kráskám, užívejte si mládí a prosím, občas se otočte a usmějte se na nás. To jenom, abychom nezapomněli. Patříme přeci jen tam, kam se dává staré železo.

Píši a uzavírám poštu. Život je krásný a stojí za to jej žít. Píši Vám, slečnám i mladým paním, ženám. Byly jste mou věčnou inspirací, nám všem, co milujeme život.

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Dobrá věc se podařila – k nové brožuře žitavské radnice


Motto: „Autobusové linky odjíždějí od žitavského nádraží do všech světových stran, ale i do krásných Žitavských hor do Lückendorfu. Tam však na hranicích s Českou republikou v současné době končí. Český autobus odjíždí asi 800 metrů za hranicí podle vlastního jízdního řádu do Jablonného v Podještědí.“

                Jsme v Čechách, brzděme. Zatím je vše jen na papíru. Nové spojení po starých cestách. Autobusem z nádraží ze Žitavy do Jablonného v Podještědí. Tak se totiž jmenuje nová reprezentativní brožura v česko-německé verzi, která nás provází po budoucí trase linkového autobusu na trase Žitava – Jablonné v Podještědí a zpět. Předzvěst budoucího jízdního řádu v barvách, na krásném papíru.

                Je až s podivem, co práce věnovali funkcionáři obou měst tomuto tématu. V září letošního roku vychází doprovodný text. Doufejme, že samotná trasa autobusu se dočká otevření nejpozději do konce tohoto roku.

                Něco málo k dějinám této cesty, jedné z nejstarších v Evropě. Celé to vzalo správný směr v hlavě císaře Karla IV. On sám provedl několik kontrolních jízd, zda postup prací není šizen. Byl nadmíru spokojen. Cesta byla i z dnešního pohledu velmi kvalitní, strategická, nejkratší spojnice mezi Prahou a Lužicí. Cílem je obnovení cesty. Tak to aspoň vidí obě radnice. Žitava i Jablonné již delší dobu usilují o obnovu spojení mezi oběma městy veřejnou dopravou. Záměrem je obnovit a rozvíjet historické, kulturní a ekonomické propojení těchto oblastí po obou stranách hranice.

                Brožurka, která se právě narodila, vás opravdu kvalitním provedením zve na cestu novou autobusovou linkou. K návštěvě nádherné malebné oblasti podél hranice, a to s doprovodem kvalitních celostránkových fotografií příhraničních pohraničních hor.

                Brožura vyšla péčí žitavské radnice za významné podpory českých a německých fotografů, majitelů map, Euroregionu Nisa, Fondu pro regionální rozvoj v nakladatelství VEGA-L v Nymburku.

neděle 10. září 2017

Píši Vám, skleničkám i sklu od šampusu, snad všemu sklu na světě




                Vám všem, co dáváte sklu podobu sklenice, ze které se dá pít i voda, Vám, co máte rádi dobré pití, kávu ve skle, vejce do skla, na noc zubní protézu do sklenice od hořčice. Skleničkám pak přeji: nepadejte se stolu na kamennou podlahu.

                Píši Vám, mé milé dámy, na tenké nožce z Harrachova, z Krkonoš. Na tváři škraboška vrytá do skla září na slunci jak peří z rajky z dalekých ostrovů a moří. Píši Vám, zapomenuté sklenice od hořčice, oblíbené v době mého mládí, sklenice plné malinovky, žluté limonády. Vám, šampusky u lékaře, diskrétně podané sestřičkou a vracené naplněné k laboratornímu vyšetření.

                Píši a vzpomínám, z čeho všeho a co jsme pili. Šílím, když vidím Amerikány, jak pijí pivo z lahve, nebo Němce ze Žitavy, jak pijí pivo z úzkých sklenic. Je mi na nic. Pivo se pije z těžkého skla, z půlitrů, tupláků postavených na keramickém podtácku.

Sklo, to je tradice. Má svůj zvuk a rituály. Píši Vám, co je ctíte. Vám, štamgasti hospod, židlí a stolů někde v rohu pod hodinami s vázou plnou kytek. Vám všem posílám psaní plné pohody a něhy.

Má první lahev byla ze skla a plná umělého mateřského mléka – sunaru. Mé drahé skleničky, vozil jsem si Vás i z Polska, z druhé strany Krkonoš. Ty při náklonu byly plné erotiky, kdy vyobrazené dívky odhazovaly svůj skromný šat. Stejně, mé milé na tenké nožce, mám rád i sklenice, v podobě lahve od okurek, plné zeleného pokušení, co na jazyku, chutná sladkokysele. To je znojemské okurčení, co chutná jako báseň, úplný Wolkerův Prostějov.

Neměl bych zapomenout na Vás, co foukáte tyhle skleněné rapsodie, na skláře a jejich sklenice, obří číše, vysoké, tenké, bachraté. Byla – nebyla v Liberci v zámečku Clam-Gallasů stálá výstava skla Podniku zahraničního obchodu Skloexportu. Vedle číší a sklenic všeho druhu tam bylo ze skla vidět snad úplně všechno. V HD rozlišení a mohu vám říci, že je na co vzpomínat. Však taky obchodníci z celého světa si měli z čeho vybírat. Zlaté české ručičky od Harrachova, Teplic, Děčína po Sázavu. Tam všude, kde skláři foukali do píšťaly, na jejímž konci se objevila bublina skla, v konečné fázi skleněný zázrak.

Píši Vám, skleničkám a veškerému sklu doma v poličkách, kredencích, na barových pultech, v hospodách. Svět skla je o Vás, o stolním skle, o Vaší účelovosti a nezbytnosti. Přejme si, ať se prach usazuje jinde, než na Vašem těle v příborníku plném skla!

úterý 5. září 2017

Sousedské zamávání

                Počátkem září letošního roku se z Jablonného v Podještědí – České Vsi odstěhovala paní Marta Kuncová. Když jsem se přistěhoval k vám, do vašeho malebného městečka, Honza Hájek ji pojmenoval „Pytel Dobroty“. Možná se vám bude takové pojmenování ženy, byť má zlaté srdce, vulgární, ale tak tomu není.

                Paní Marta není jen oním vyslancem dobra, ale celý život je majáčkem, kladnou hrdinkou, správnou ženskou, která vám poradí a pomůže. Vím, o čem mluvím. Byla naší sousedkou, kamarádkou, tou, která pohladí, zaleje rajčata...

                Odstěhovala se do Litoměřic k příbuzným. Je jen málo lidí kolem nás, které je možné nazvat vyslancem dobra, tím, kdo vás nezarmoutí, kdo podá pomocnou ruku, půjčí žebřík, naleje v tom příšerném horku psovi vodu do hrnku na pití.

                Snad, doufejme v to, paní Marta Kuncová, ta dobrá sousedka všech, najde v novém bydlišti nové přátele a na nás, v Jablonném nezapomene.

                Hodně zdraví v Litoměřicích, paní Marto, Vám za všechny přejí sousedé


Egon Wiener a Jana Franclíková 

Ne každý den



Ne každý den ztrácíme peněženku a doklady.

Ne každý den je někdo najde a vyhledá zoufalého člověka v mimořádné tísni,

který neví, co si počít a peníze s doklady mu odevzdá.

Ne každý ví, že ta hodná paní, která peněženku našla a odevzdala,

paní Mrštná, bydlí v Jablonném v Podještědí.

Ne každá ví, co je to potkat člověka, který ví, co se má udělat.

Děkuji paní Mrštné za její nezištné chování.

Slušní lidé existují. Její příklad mluví za všechny.

neděle 27. srpna 2017

Píši Vám, hodinkám




Píši Vám, hodinkám, ve vlídném slohu starých pokojů se závěsy a záclonami, těžkých perských koberců, dřevěného nábytku, mramorových váz, olejem malovaných obrazů, bronzových koní a prvních elektrických svítidel.

Píši Vám, hodinám na podstavci s velkými soškami a vzadu s klíčem velkým jako trám. Vám všem, co měříte čas. Vám kapesním hodinkám všech značek; švýcarským, vietnamským, primkám, doxám, těm bez ručiček, hrajícím i zpívajícím. Vám, jeptiškám na klíček, nádražním i kostelním, všem řízeným rádiem. Stopkám, co mají jen jednu ručičku a závidí těm, co Vás mohou obejmout, když jedna ruka netleská.

            Píši Vám, těm, co potápěči zkouší v hlubinách, Vám, ruhlám z NDR, které mi taky, jako dítěti patřily. Píši hodinám, co máme doma na skříni, kukačkám, minutkám v kuchyni. Hodinkám, co nosil děda v kapsičce na vestě na řetízku, jako pán. Vám všem, vašnosto, pane z radnice, pane Weitzene, řidiči liberecké tramvaje.

            Píši Vám, co ráno spěcháte, kdy je každá minuta dobrá a budí Vás budík. I to jsou hodiny, byť málo vítané. Vám, hodiny sluneční, přesýpací, hodinám, co umí odpálit komín staré továrny, hodinám tikajícím v čekárně u zubaře, v letištní hale, kde čekáte na odlet za moře.

            Píši všem, co vědí, že čas nezastaví, že prostě a jednoduše stárneme a s námi běží čas, neúprosný, měřený hodinami, kdy vteřinová ručička měřila klukům čas, kdo vydrží déle pod vodou. Píši všem holubářům na světě, Vám, pane Němečku z Machnína, co už tu nejste a byl jste mým tchánem. Jen tolik ještě, že Vaši holubi létali na čas skutečně dobře. Mějte se hezky, tam nahoře.

            Píši Vám, ve věznicích bez ostrahy, co Vás hodiny dělí od svobody. I Vám, probouzejícím se z narkózy. Píši všem, co se řídíte přesným časem, Vám, kterým za chvíli letí letadlo, jede vlak. Všem, co nechodíte pozdě – je to hrozný nešvar.

            Píši Vám, co máte mobil a v něm hodiny - to jsme všichni. Je to úžasná výhoda, o foťáku nemluvě. Píši všem lidem dobré vůle, co po sobě nestřílíte, kterým hodiny připomínají, že je čas nakrmit dítě, sdělí, že brambory jsou dovařeny a je čas se najíst. Hodiny k nám prostě patří. Jsou naší součástí, tak jako kočka, pes, kanárek, rybičky, závěsy na oknech…

            Ať tedy tikají, posouvají čas. Ať se přou s těmi, co si říkají quartz. AŤ se nás drží, ručičky na to většinou mají. Ať Vám slunce zlatí krovky. To píši Vám, všem hodinám.

středa 23. srpna 2017

Po staré ušlapané cestě



            Cesta to byla plná kamení. Vlastně jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál na basu a komáři je štípali.

            Cesta byla léty uježděná vozy, které táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští vojáci, Švédi, Kumáni.  Když umřeli v první i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.

Mám tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou, spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí, zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.

Koukám a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky, kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i psa a nebyla potíž.

Byla to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách, pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.

úterý 22. srpna 2017

Dopis všem na planetě Zemi




            Píši Vám, loukám sečeným i těm, kterým schází pohlazení kosou. Vám, příkopům u cest i Vám, skromným cestičkám, Vám všem úvozům a cestám prošlapaným polem. Všem, po kterých šlapeme, chodíme, běháme, spěcháme a je nám dobře…

            Bůhví, proč píši Vám, pískovcové skály, Vám, dutinám, které vymlela voda, Vám, z pískovce vytesaným sousoším jak ze šlehačky, morovým sloupům, tvářících se jako věže ze slonoviny. Vám, stavitelé minaretů, templů, barokních kostelů i kaplí. Všem, co umí číst mezi řádky a jste poctěni klikyháky, kterými se píše na Zemi. Vám všem, co je čtete, přemýšlíte a polohlasně si říkáte, než usnete: Do háje, píši a zapomínám, kam jsem si poznámky založil. Pro pět ran do klobouku, jsem starý osel, co neví, kam dál, co má dneska k večeři…

            Píši Vám, co jíte za dva a není to na Vás vidět. Vám, co pijete za tři a vodovody by Vám mohly závidět. Vám, co spláchnete jedním zatažením za špagát, či se stisknutím bílého knoflíku zbavíte nečistot a jdete dále. Závidím všem těm dámám, co prodávají toaletní papír, podají Vám klíč a nechtějí nic víc, než abyste si po použití umyly ruce…

            Píši Vám, páni milí Tataříni, Finové, Uhři, zakarpatští Rusíni, všichni, co umíte číst. Čtěte odshora dolů, zleva, či zprava. Je to dobré pro oči. Nepláčí. Oči jsou cestami, které vedou pustinou, kam dosud člověk nevstoupil. Píši Vám, co chodíte sami, bez pomoci druhých. Vám všem píši a do obálky vkládám dopis, dopis v jazyce babylonské řeči, psaný odshora dolů, zleva napravo, zprava doleva, jak v lese, kde padají stromy. Klikyháky. Les plný lidských přání, sklizených polí, luk sečených, hlazených kosou, deštěm skrápěných…

sobota 12. srpna 2017

Tajná zpráva o cestě pana Broučka do časů budoucích



Když se pan Brouček, úředník úřadu města L. probudil, netušil, co pro něj slunný den pod kopcem Ještěd nachystal. Večer uléhal plný pohody a dobrého plzeňského piva z restaurace obdobného jména docel blízko radnice, kde pracoval.

Onoho rána bylo vše jinak. Oblékl se, nasnídal a jako každý den za sebou zavřel dveře a vykročil. U nohou mu zastavil taxík: „Kam to bude, vašnosti?“ odstrčila jej osoba třetího pohlaví: „Nebo raději metrem.“ Brouček nevěřil svým uším, co to slyší za hlouposti. Včera MHD komplet stála. Stávkovali řidiči, piloti, personál metra, horští nosiči na Ještěd, průvodci městem, stevardi, lodní personál na Nise, kompletně celý letecký personál na letištích v L. a přilehlém mezinárodním letišti ve městě J., městě skla a bižuterie. Solidárně stávkovali zaměstnanci firem Bytex, Textilana a LIAZ. Malé firmy, ale přece jen známé po celém světě kvalitou svých výrobků.

Pan Brouček se při vzpomínce na svůj výlet do doby husitů zachvěl: „Kam mne to osud opět zavál?“ pomyslel si a klesl na kolena. Výlety pana Broučka byly zdrojem mnoha vtipů všech L. televizních stanic, prognostiků, analytiků, všech pěti soukromých univerzit zmíněného dvojměstí L+J. Opět se na radnici města L. děly věci! Primátor města L. opět pětkrát denně svolal tiskovou konferenci a UNESCO a OSN vydaly prohlášení: „Ano, města L+J budou mít v blízké budoucnosti vlastní odbavovací rampu k cestám do kosmu.“

To vše díky vizi úředníka magistrátu města L. Jeho cesty sem a tam přivedly v úžas celý svět. Už žádné válečné konflikty. Celičký svět se soustředil na řešení dopravy v městě L., jako vzorové pro celý svět – modrou planetu. Ano, pan Brouček opět posunul město L. a jeho dopravní situaci o krok kupředu, do 22. století. Dost bylo kritiků MHD a radniční koncepce zametání všeho pod koberec Bytex V.

Ano, drazí přátelé, pan Brouček svými vizemi pokaždé posouvá nás všechny kupředu. Je tomu tak, nebuďme malicherní. Tři tunely pod městem městskou dopravu neřeší. Potřebuje jich pět. Nisa je splavná jen po Chrastavu, musíme ji splavnit až po Bombaj v Indii. Kosmické lodi budou místo v kazašské stepi přistávat ve Světlé pod Ještědem. MHD bude, tak jako muzeum a galerie, podávat svým pasažérům ve čtvrtek svým návštěvníkům a pasažérům celodenní menu zdarma. Děvčata lehčích mravů a silikonových podpěr podpoří L.+J. prodlouženými směnami a slevou na každého třetího zákazníka 28% z celkové ztráty. Město L. v rámci „akce Z“ postaví nové vrtulníkové letiště – heliport v centru 33. části města v Machníně.

Pak se pan Brouček ráčil probudit a na ulici jej porazil zdivočelý taxík. Buď mu země lehká. Smuteční obřad se koná bez zájmu veřejnosti.

pátek 11. srpna 2017

Postřehy z 8. ročníku festivalu Liberecký flašinetář




Škoda, že do bývalého kina Varšava přišlo v poledne 10. srpna 2017 tak málo lidí. Tak moc toho bylo vidět a slyšet! Přišli ti, kteří věděli, že 8. ročník festivalu Liberecký flašinetář je víc, než jen obyčejné mezinárodní setkání. Setkat se zde na mimořádném zážitku s těmi, co točí klikou, co mají rádi muziku z bedýnky s kouzelnou atmosférou. Seděli jsme v sále torza secesního kina a poslouchali hudbu neméně tak starou. Stylově oblečení – Němec, Švýcar, Polák, Francouz, Čech, Češka, Slovinec.. Byli úžasní, rovněž tak i publikum. Čest a sláva těm, co před víc jak 8 lety vymysleli taková setkání. Poděkování patří všem, co se letos na veleúspěšnosti letošního setkání podíleli.

Flašinetáři vás specifikou veřejné produkce zcela pohltí svou dryjáčností, kouzlem pouti, cirkusu a městských trhů minulosti. Z těch našich, kteří svého koníčka krmí tím nejlepším ovsem je rodina Párova, kdy se na přehlídce ve Varšavě představila publiku maminka Jaroslava a syn Bolek v uniformě rakousko-uherského vojáka. Z těch, co zaujali byl i „šlechtic“ s opravdovým predikátem od císaře Františka Josefa I., rytíř Josef von Ringelshain Vyskocil z Německa.

Jeden každý vedle druhého ukázali, co jejich malé orchestriony umí. Atmosféra po víc jak hodinové produkci byla plná emocí a výkřiky z publika: „Bravo!“, byly zcela adekvátní uměleckému zážitku, byť šlo jen o umění z děrovaného štítku, válečku či papírové desky. Poděkování za neopakovatelný zážitek vidět a poslouchat tolik hezké muziky má především pan Jiří Vostrý, pracovník Severočeského muzea v Liberci, v jehož osobě je vždy záruka, že festival flašinetáře v Liberci zůstane i v příštích letech. Oba dva dny, kdy se Liberec stal centrem flašinetářské šlechty je za námi. Byly to dny, kdy jednoznačně slavili úspěch všichni posluchači i „interpreti“. Takových akcí není dost. Zkrášlí své okolí, uhodí na strunu našeho vztahu k časům minulým, létům, která se nevrací.


čtvrtek 10. srpna 2017

Zkouška místního rozhlasu




Tři rány kloubu do mikrofonu a hlasité funění… Obé by postačilo, aby obyvatelé vísky na dohled od Ještědu věděli, že místní národní výbor je tu a přinejmenším bdí. Píše se rok 1952 a nepřátele republiky má i víska v podhůří. I proto místní svazáci postavili sloupy, přidělali na ně tlampače, zavedli k nim dráty a je tu místní rozhlas. A jak báječně funguje!

Ani ne za rok, co jej svazáci zprovoznili, hráli Suliku, oblíbenou píseň J. V. Stalina, byť mu byla platná, jako mrtvému zimník. Neuvěřitelné se stalo realitou. Pár týdnů na to, se hrálo na paměť Klementa Gottwalda. Už i proto musel být místní rozhlas ve stálé pohotovosti. Několikrát denně z tlampačů ozývalo: „Toto je zkouška místního rozhlasu“.

Tři rány kloubem do mikrofonu, hlasité funění spíkra, jindy tajemníka městského národního výboru, který rovněž zodpovídal za výběr hudby, kterou vysílání začínalo. Tak jsem se v létech dospívání seznámil se španělskými texty vokální skupiny Kučerovců a zamiloval si řeku Mississippi v podání Paula Robesona. Texty ruských častušek, moldavských vinařů, ukrajinských ženských sborů mě dodnes budí ze sna. Něco jako dnešní hudební doprovod na poutích a sportovních závodech.

Ani textové zprávy nezaostávaly za angažovanou hudební produkcí. „Ťuk, ťuk… Zítra v sobotu si vemte nářadí, jdeme na koupaliště!“ Koho by napadlo jít se koupat, měl by smůlu. „Ťuk, ťuk… Psi se očkují pozítří od 17 hodin. Vajíčka odevzdejte v obchodě, ples hasičů bude za každého počasí, slintavka je u nás na ústupu…“

Sametová revoluce odvedla místním rozhlasům posluchače k jiným aktivitám a většina měst si našla jiné cesty k voličům. Chraplavý hlas tajemníka, zajíkavý hlas sekretářky už nebudil posměšky a přirovnávání hlášení k nádražnímu rozhlasu už nebylo nutné.

Co zbylo z hrdého počinu svazáků v mé vesnici? Jen zápis v místní kronice a obrázek, jak staví sloup a přidělávají na něj tlampač. Je to málo, nebo příliš? Dnes to vidím jinak. Brigády občany spojily. Udělali jsme i kus práce. Jak jsme na ně tehdy nadávali, dnes vzpomínáme. Místní rozhlas už dávno vzal za své. Kdo si vzpomene na Suliku, na moldavské lidové, častušky?

Co se nám dříve zdálo špatné, na to si zavzpomínáme v dobrém. A tak to asi bude se vším, co nás v životě potká. Mrzutosti i pozdější pocit zadostiučinění. Ona ani ta Sulika nemůže za to, že si ji tak moc oblíbil J. V. Stalin.