čtvrtek 21. září 2017

Píši Vám a mám strach o zrak



Píši Vám a dívám se Vám do očí černých, modrých, divokých i pokorných. Do očí chladných, jak ledovec, co potopil Titanic. Do očí tvrdých, naivních i dětských, které všemu uvěří. Píši Vám a vzpomínám, kam jsem se to jako kluk nejdřív dívával. Zůstaly mi oči, co viděly snad všechno, oči rozzářené štěstím kdysi, co je nic nepřekvapí dnes, zítra, pozítří.

Píši všem, co vidí oči metající blesky, co dovedou zkrotit šelmy. Píši a vzpomínám očí vítězů i poražených, těch, co přebírali státní ceny, usnesení soudů, nástup k výkonu trestu. Oči jsou to poslední, co viděl odsouzený na smrt. Očima se domlouval táta s mámou v „Pečkárně“ v dobách protektorátu.

Píši všem, co se nestyděli a mluví pravdu o tom, co jak bylo, co viděli. Oči jsou kamerou, co nejde ošálit, a proto píši i Vám s očima dokořán. Nezavírejte je, mějte oči otevřené. Zrak – oči jsou to nejcennější, co člověk má.

Píši i Vám, co nosíte brýle proti slunci. Všem optikům i optičkám. Píši Vám, modrým, černým očím, všem, co nosíte brýle. Sluší Vám. Brýle jsou hrozně dobrá věc. Já je nosím už od patnácti, akorát včas, abych viděl, co nosí děvčata v halenkách. Když mě to na chvíli přešlo, viděl jsem i v Samarkandu čnít k nebi, co zbylo z hvězdárny Ulug Bega, Čingischánova vnuka. V Moskvě, v Treťjakovské galerii Burlaky na Volze, jak se dřou a táhnou proti proudu naložené lodi. Rublevovy ikony, Šiškinovy medvědy, v Praze vitráže oken svatovítského chrámu.

Píši Vám, co jste viděli zbytek světa. Poděkujte i za mne Vašim očím. Píši Vám všem, co přispíváte na konta těch, co nemají štěstí a nevidí. Přispívám každý rok. Píši Vám, co nevidíte a opíráte se o partnerovu ruku. Vám, co nevidíte a jste stateční a nesedíte jenom doma. Fandím Vám a přeji skvělého partnera, který vám dělá život snazší.

Pohled do očí někdy stačí k porozumění, společné řeči. Řeč očí je řečí, jako každá jiná. Oči dovedou křičet, plakat i milovat. Očima dáváme najevo radost, loučíme se, říkáme, že chceme odejít. Vy všichni, co jste se v mých řádkách našli, vzhůru k cílům svým!

Oči jsou tím vzácným darem, který si v soubojích duelanti zakrývali hledím, aby o něj nepřišli. Pročež si chraňte zrak jako oko v hlavě. Oči se dosud nedají nahradit, a proto, drazí a vážení, nic víc, nic míň, buďme k sobě přátelští a nechtějme víc, než vidět a být viděni.

Píši Vám, očím. Jste studní poznání, sejfem plným pokladů a drahého kamení. Ať oči slouží, ať vidíte všechny barvy dlouho. Ať se Vám nikdy nesetmí.

               

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Podzimní rovnodennost, začátek podzimu a zároveň poučení příštím generacím


Vyrůstal jsem na vesnici. Jak moc jsem si přál vyrůstat ve městě! Díky bohu, nikdy to nevyšlo, i když se rodiče snažili o totéž. Nakonec jsme si koupili domek na vsi v Sudetech a tak, jako ostatní sousedé, jsme se báli, aby se Němci nevrátili a nevyhnali opět pro změnu oni nás. Jako děti jsme to dost těžko chápaly.

Tak deset let po válce, na Dušičky, kolem našeho vesnického hřbitova a kostela stávalo jedno německé auto vedle druhého. Odvážnější zajížděli do uliček, zvonili na zvonky, které povětšinou ještě před vysídlením sami na branky původních plotů instalovali. Zvonili krátce, dlouze, někde i zabušili na okno. Sem tam někdo otevřel a pozval i dál. Nebylo jich moc. Za zavřenými okny, dveřmi domů se v tom samém okamžiku odehrával těžký boj: pustit je dovnitř, nebo nechat venku za plotem? Převažoval názor nepouštět.

Ti, co je pustili výměnou za zrnkovou kávu a čokoládu s barevnými přebaly, jim dávali staré zarámované fotky z půdy, sem tam cosi, co maloval onkel Rolf, hrníčky, ze kterých pil Helmut, když mu byly čtyři roky. A taky se dohadovaly i větší transakce. Co bylo dosud neobjeveno na půdě, skryto za trámy, zazděno ve sklepě… Mnozí sousedé si tak z ničeho nic pomohli k nové pračce, motorce, cestě za sluncem do Bulharska. Máme holubičí povahu. Kdo ví, jak by to dopadlo. Dějiny se opakují, nic nového pod sluncem.

Ti, co Němce nepustili dál než k pumpě na dvorku a odbyli je hrnkem vody ze studny. Nadávali, že to bylo naposled, co uvěřili rádiu, Rudému právu, vládě... Obcí se neslo: Jsme za blbce, všem, co otevřeli se to slušně vyplatilo. Podzim pěkně začal, mohli by přijet i na Silvestra. Nejsou až zas tak hrozní.

Podzim, to jsou v našem kraji rovněž i jablka, šípky, houby a hodně brambor. Většina lidí v mém kraji pracovala v textilkách, ostatní na tom, aby všichni měli co jíst. Nebylo jim zima, měli čím svítit a čím jezdit do práce. A tomu všemu hrál do not podzim. Studeně foukalo, listí žloutlo a padalo, kam se mu chtělo. Stařičké nákladní vozy vozily z textilky do textilky cupaninu a Němci, co byli vyjmuti z odsunu říkali, že se nic nezměnilo a mluvili německy čím dál hlasitěji.

Podzim, rovnodennost. Češi a Němci měli k sobě zas o něco blíž, blížily se Dušičky. Naši stále ještě spali v jejich peřinách, konfiskovaný německý majetek hlídal na řetězu u boudy jejich pes. Vařilo se na původních sporácích ve starých kuchyních. Prádlo se vyvařovalo v hrncích, v prádelnách po odsunutých Němcích.

My, kluci, co se narodili v prvních letech po válce, jsme stávající stav přijímali s povděkem. Rodiče nás večer spočítali, dali nám najíst, zkontrolovali práci, co jsme měli zastat, poslali nás spát, ráno probudili, dali najíst a šup do školy. Tak to šlo stále dokola až do dospělosti. Jaro, léto, podzim, zima. Každé ruky na vesnici bylo třeba. Lidé se přestali bát, že se vyhnaní vrátí a začali s nimi čile obchodovat. A my vyrostli a téměř jsme už zapomněli, co to bylo vyrůstat po válce v Sudetech, potkávat „zlé“ i „dobré“ Němce, kteří zprvu nesměle, později stále častěji přijížděli podívat se, jak se jim staráme o dům a zahrádky. K tomu jim byla prvotním nakopnutím podzimní rovnodennost. Úžasné Dušičky, kdysi, tak deset let po válce…

středa 13. září 2017

Píši Vám, slečny nohaté, dívky zadané i slečny dosud nezadané


               Všem slečnám, co se malují, co se tetují. Píši všem holčinám, co ještě chodí do školy, co melou páté přes deváté o přestávkách, na stanicích tramvají. Všem, co si cpou bříška sladkostmi, zrovna jako všem, co nejedí, či jedí jen tolik, aby byla štíhlá jejich mladistvá těla.

                Píši Vám, co si barvíte vlasy, děvčatům blonďatým, černovláskám, rezavým. Vám, co máte kluka a chodíte s ním, co čtete víc než jeden časopis, chodíte do kina, do divadla, na koncerty. Mám pořád před očima tu slečnu s copánky, co seděla přede mnou ve školní lavici. Tenkrát se ve školách psalo ještě inkoustem a pero se namáčelo v kalamářích. Tenkrát mě nenapadlo nic chytřejšího než té slečně copaté ty copy, vlastně jen jejich konečky, namočit do inkoustu. Byla z toho pořádná mela. Indula, jak jsme té slečně říkali, se hrubě ohradila, respektive její maminka a požadovala exemplární potrestání pachatele, což byla má zhoršená známka z mravů a zaplacení holiče. Milá Jindro Vydrová z Machnína! Dnes už Ti musí být víc než sedmdesát let. Zda-li se pamatuješ…

                Píši Vám, děvčata, co se občas zamilujete tak, jako Vaše maminky. Buďte shovívavé k náklonnosti mužů, nebuďte vybíravé. Píši všem, co rádi vzpomínají, co nezapomenou, plní, co jednou slíbí, milují sporty, umění. Co umí pusu otevřít, co pusu nezavřou.

Měl jsem doma taky jednu takovou slečnu. Včera udělala na Karlově univerzitě státnice. Vyrostla z ní sebejistá žena. Píši i jí, a mám z ní radost, neměla to se mnou lehké. Maminku nepoznala a moje výchova… Nechci se známkovat. Co máme mobily, už jí tolik nepíšu. Voláme si. Píši jiným.  Tetám. Vlastně jen jedné, maminčině sestře Lence.

Píši Vám, slečnám, co se jednou vdáte, co sedáváte na lavičkách v parku, co máte doma rodiče, k nimž občas zavítáte. Nejsem sám, kdo to obrečel. Píši Vám i proto, abych Vám řekl: Stýská se nám a těžce neseme, když odcházíte a začínáte žít bez nás. Píši Vám, abyste věděli, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Jít k oknu, zamávat dcerce, a ještě se přitom smát. Tak či onak, jednou i ony budou stát u okna a mávat někomu, kdo bude spěchat pryč.

Píši Vám, všem mladým kráskám, užívejte si mládí a prosím, občas se otočte a usmějte se na nás. To jenom, abychom nezapomněli. Patříme přeci jen tam, kam se dává staré železo.

Píši a uzavírám poštu. Život je krásný a stojí za to jej žít. Píši Vám, slečnám i mladým paním, ženám. Byly jste mou věčnou inspirací, nám všem, co milujeme život.

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Dobrá věc se podařila – k nové brožuře žitavské radnice


Motto: „Autobusové linky odjíždějí od žitavského nádraží do všech světových stran, ale i do krásných Žitavských hor do Lückendorfu. Tam však na hranicích s Českou republikou v současné době končí. Český autobus odjíždí asi 800 metrů za hranicí podle vlastního jízdního řádu do Jablonného v Podještědí.“

                Jsme v Čechách, brzděme. Zatím je vše jen na papíru. Nové spojení po starých cestách. Autobusem z nádraží ze Žitavy do Jablonného v Podještědí. Tak se totiž jmenuje nová reprezentativní brožura v česko-německé verzi, která nás provází po budoucí trase linkového autobusu na trase Žitava – Jablonné v Podještědí a zpět. Předzvěst budoucího jízdního řádu v barvách, na krásném papíru.

                Je až s podivem, co práce věnovali funkcionáři obou měst tomuto tématu. V září letošního roku vychází doprovodný text. Doufejme, že samotná trasa autobusu se dočká otevření nejpozději do konce tohoto roku.

                Něco málo k dějinám této cesty, jedné z nejstarších v Evropě. Celé to vzalo správný směr v hlavě císaře Karla IV. On sám provedl několik kontrolních jízd, zda postup prací není šizen. Byl nadmíru spokojen. Cesta byla i z dnešního pohledu velmi kvalitní, strategická, nejkratší spojnice mezi Prahou a Lužicí. Cílem je obnovení cesty. Tak to aspoň vidí obě radnice. Žitava i Jablonné již delší dobu usilují o obnovu spojení mezi oběma městy veřejnou dopravou. Záměrem je obnovit a rozvíjet historické, kulturní a ekonomické propojení těchto oblastí po obou stranách hranice.

                Brožurka, která se právě narodila, vás opravdu kvalitním provedením zve na cestu novou autobusovou linkou. K návštěvě nádherné malebné oblasti podél hranice, a to s doprovodem kvalitních celostránkových fotografií příhraničních pohraničních hor.

                Brožura vyšla péčí žitavské radnice za významné podpory českých a německých fotografů, majitelů map, Euroregionu Nisa, Fondu pro regionální rozvoj v nakladatelství VEGA-L v Nymburku.

neděle 10. září 2017

Píši Vám, skleničkám i sklu od šampusu, snad všemu sklu na světě




                Vám všem, co dáváte sklu podobu sklenice, ze které se dá pít i voda, Vám, co máte rádi dobré pití, kávu ve skle, vejce do skla, na noc zubní protézu do sklenice od hořčice. Skleničkám pak přeji: nepadejte se stolu na kamennou podlahu.

                Píši Vám, mé milé dámy, na tenké nožce z Harrachova, z Krkonoš. Na tváři škraboška vrytá do skla září na slunci jak peří z rajky z dalekých ostrovů a moří. Píši Vám, zapomenuté sklenice od hořčice, oblíbené v době mého mládí, sklenice plné malinovky, žluté limonády. Vám, šampusky u lékaře, diskrétně podané sestřičkou a vracené naplněné k laboratornímu vyšetření.

                Píši a vzpomínám, z čeho všeho a co jsme pili. Šílím, když vidím Amerikány, jak pijí pivo z lahve, nebo Němce ze Žitavy, jak pijí pivo z úzkých sklenic. Je mi na nic. Pivo se pije z těžkého skla, z půlitrů, tupláků postavených na keramickém podtácku.

Sklo, to je tradice. Má svůj zvuk a rituály. Píši Vám, co je ctíte. Vám, štamgasti hospod, židlí a stolů někde v rohu pod hodinami s vázou plnou kytek. Vám všem posílám psaní plné pohody a něhy.

Má první lahev byla ze skla a plná umělého mateřského mléka – sunaru. Mé drahé skleničky, vozil jsem si Vás i z Polska, z druhé strany Krkonoš. Ty při náklonu byly plné erotiky, kdy vyobrazené dívky odhazovaly svůj skromný šat. Stejně, mé milé na tenké nožce, mám rád i sklenice, v podobě lahve od okurek, plné zeleného pokušení, co na jazyku, chutná sladkokysele. To je znojemské okurčení, co chutná jako báseň, úplný Wolkerův Prostějov.

Neměl bych zapomenout na Vás, co foukáte tyhle skleněné rapsodie, na skláře a jejich sklenice, obří číše, vysoké, tenké, bachraté. Byla – nebyla v Liberci v zámečku Clam-Gallasů stálá výstava skla Podniku zahraničního obchodu Skloexportu. Vedle číší a sklenic všeho druhu tam bylo ze skla vidět snad úplně všechno. V HD rozlišení a mohu vám říci, že je na co vzpomínat. Však taky obchodníci z celého světa si měli z čeho vybírat. Zlaté české ručičky od Harrachova, Teplic, Děčína po Sázavu. Tam všude, kde skláři foukali do píšťaly, na jejímž konci se objevila bublina skla, v konečné fázi skleněný zázrak.

Píši Vám, skleničkám a veškerému sklu doma v poličkách, kredencích, na barových pultech, v hospodách. Svět skla je o Vás, o stolním skle, o Vaší účelovosti a nezbytnosti. Přejme si, ať se prach usazuje jinde, než na Vašem těle v příborníku plném skla!

úterý 5. září 2017

Sousedské zamávání

                Počátkem září letošního roku se z Jablonného v Podještědí – České Vsi odstěhovala paní Marta Kuncová. Když jsem se přistěhoval k vám, do vašeho malebného městečka, Honza Hájek ji pojmenoval „Pytel Dobroty“. Možná se vám bude takové pojmenování ženy, byť má zlaté srdce, vulgární, ale tak tomu není.

                Paní Marta není jen oním vyslancem dobra, ale celý život je majáčkem, kladnou hrdinkou, správnou ženskou, která vám poradí a pomůže. Vím, o čem mluvím. Byla naší sousedkou, kamarádkou, tou, která pohladí, zaleje rajčata...

                Odstěhovala se do Litoměřic k příbuzným. Je jen málo lidí kolem nás, které je možné nazvat vyslancem dobra, tím, kdo vás nezarmoutí, kdo podá pomocnou ruku, půjčí žebřík, naleje v tom příšerném horku psovi vodu do hrnku na pití.

                Snad, doufejme v to, paní Marta Kuncová, ta dobrá sousedka všech, najde v novém bydlišti nové přátele a na nás, v Jablonném nezapomene.

                Hodně zdraví v Litoměřicích, paní Marto, Vám za všechny přejí sousedé


Egon Wiener a Jana Franclíková 

Ne každý den



Ne každý den ztrácíme peněženku a doklady.

Ne každý den je někdo najde a vyhledá zoufalého člověka v mimořádné tísni,

který neví, co si počít a peníze s doklady mu odevzdá.

Ne každý ví, že ta hodná paní, která peněženku našla a odevzdala,

paní Mrštná, bydlí v Jablonném v Podještědí.

Ne každá ví, co je to potkat člověka, který ví, co se má udělat.

Děkuji paní Mrštné za její nezištné chování.

Slušní lidé existují. Její příklad mluví za všechny.

neděle 27. srpna 2017

Píši Vám, hodinkám




Píši Vám, hodinkám, ve vlídném slohu starých pokojů se závěsy a záclonami, těžkých perských koberců, dřevěného nábytku, mramorových váz, olejem malovaných obrazů, bronzových koní a prvních elektrických svítidel.

Píši Vám, hodinám na podstavci s velkými soškami a vzadu s klíčem velkým jako trám. Vám všem, co měříte čas. Vám kapesním hodinkám všech značek; švýcarským, vietnamským, primkám, doxám, těm bez ručiček, hrajícím i zpívajícím. Vám, jeptiškám na klíček, nádražním i kostelním, všem řízeným rádiem. Stopkám, co mají jen jednu ručičku a závidí těm, co Vás mohou obejmout, když jedna ruka netleská.

            Píši Vám, těm, co potápěči zkouší v hlubinách, Vám, ruhlám z NDR, které mi taky, jako dítěti patřily. Píši hodinám, co máme doma na skříni, kukačkám, minutkám v kuchyni. Hodinkám, co nosil děda v kapsičce na vestě na řetízku, jako pán. Vám všem, vašnosto, pane z radnice, pane Weitzene, řidiči liberecké tramvaje.

            Píši Vám, co ráno spěcháte, kdy je každá minuta dobrá a budí Vás budík. I to jsou hodiny, byť málo vítané. Vám, hodiny sluneční, přesýpací, hodinám, co umí odpálit komín staré továrny, hodinám tikajícím v čekárně u zubaře, v letištní hale, kde čekáte na odlet za moře.

            Píši všem, co vědí, že čas nezastaví, že prostě a jednoduše stárneme a s námi běží čas, neúprosný, měřený hodinami, kdy vteřinová ručička měřila klukům čas, kdo vydrží déle pod vodou. Píši všem holubářům na světě, Vám, pane Němečku z Machnína, co už tu nejste a byl jste mým tchánem. Jen tolik ještě, že Vaši holubi létali na čas skutečně dobře. Mějte se hezky, tam nahoře.

            Píši Vám, ve věznicích bez ostrahy, co Vás hodiny dělí od svobody. I Vám, probouzejícím se z narkózy. Píši všem, co se řídíte přesným časem, Vám, kterým za chvíli letí letadlo, jede vlak. Všem, co nechodíte pozdě – je to hrozný nešvar.

            Píši Vám, co máte mobil a v něm hodiny - to jsme všichni. Je to úžasná výhoda, o foťáku nemluvě. Píši všem lidem dobré vůle, co po sobě nestřílíte, kterým hodiny připomínají, že je čas nakrmit dítě, sdělí, že brambory jsou dovařeny a je čas se najíst. Hodiny k nám prostě patří. Jsou naší součástí, tak jako kočka, pes, kanárek, rybičky, závěsy na oknech…

            Ať tedy tikají, posouvají čas. Ať se přou s těmi, co si říkají quartz. AŤ se nás drží, ručičky na to většinou mají. Ať Vám slunce zlatí krovky. To píši Vám, všem hodinám.

středa 23. srpna 2017

Po staré ušlapané cestě



            Cesta to byla plná kamení. Vlastně jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál na basu a komáři je štípali.

            Cesta byla léty uježděná vozy, které táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští vojáci, Švédi, Kumáni.  Když umřeli v první i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.

Mám tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou, spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí, zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.

Koukám a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky, kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i psa a nebyla potíž.

Byla to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách, pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.

úterý 22. srpna 2017

Dopis všem na planetě Zemi




            Píši Vám, loukám sečeným i těm, kterým schází pohlazení kosou. Vám, příkopům u cest i Vám, skromným cestičkám, Vám všem úvozům a cestám prošlapaným polem. Všem, po kterých šlapeme, chodíme, běháme, spěcháme a je nám dobře…

            Bůhví, proč píši Vám, pískovcové skály, Vám, dutinám, které vymlela voda, Vám, z pískovce vytesaným sousoším jak ze šlehačky, morovým sloupům, tvářících se jako věže ze slonoviny. Vám, stavitelé minaretů, templů, barokních kostelů i kaplí. Všem, co umí číst mezi řádky a jste poctěni klikyháky, kterými se píše na Zemi. Vám všem, co je čtete, přemýšlíte a polohlasně si říkáte, než usnete: Do háje, píši a zapomínám, kam jsem si poznámky založil. Pro pět ran do klobouku, jsem starý osel, co neví, kam dál, co má dneska k večeři…

            Píši Vám, co jíte za dva a není to na Vás vidět. Vám, co pijete za tři a vodovody by Vám mohly závidět. Vám, co spláchnete jedním zatažením za špagát, či se stisknutím bílého knoflíku zbavíte nečistot a jdete dále. Závidím všem těm dámám, co prodávají toaletní papír, podají Vám klíč a nechtějí nic víc, než abyste si po použití umyly ruce…

            Píši Vám, páni milí Tataříni, Finové, Uhři, zakarpatští Rusíni, všichni, co umíte číst. Čtěte odshora dolů, zleva, či zprava. Je to dobré pro oči. Nepláčí. Oči jsou cestami, které vedou pustinou, kam dosud člověk nevstoupil. Píši Vám, co chodíte sami, bez pomoci druhých. Vám všem píši a do obálky vkládám dopis, dopis v jazyce babylonské řeči, psaný odshora dolů, zleva napravo, zprava doleva, jak v lese, kde padají stromy. Klikyháky. Les plný lidských přání, sklizených polí, luk sečených, hlazených kosou, deštěm skrápěných…

sobota 12. srpna 2017

Tajná zpráva o cestě pana Broučka do časů budoucích



Když se pan Brouček, úředník úřadu města L. probudil, netušil, co pro něj slunný den pod kopcem Ještěd nachystal. Večer uléhal plný pohody a dobrého plzeňského piva z restaurace obdobného jména docel blízko radnice, kde pracoval.

Onoho rána bylo vše jinak. Oblékl se, nasnídal a jako každý den za sebou zavřel dveře a vykročil. U nohou mu zastavil taxík: „Kam to bude, vašnosti?“ odstrčila jej osoba třetího pohlaví: „Nebo raději metrem.“ Brouček nevěřil svým uším, co to slyší za hlouposti. Včera MHD komplet stála. Stávkovali řidiči, piloti, personál metra, horští nosiči na Ještěd, průvodci městem, stevardi, lodní personál na Nise, kompletně celý letecký personál na letištích v L. a přilehlém mezinárodním letišti ve městě J., městě skla a bižuterie. Solidárně stávkovali zaměstnanci firem Bytex, Textilana a LIAZ. Malé firmy, ale přece jen známé po celém světě kvalitou svých výrobků.

Pan Brouček se při vzpomínce na svůj výlet do doby husitů zachvěl: „Kam mne to osud opět zavál?“ pomyslel si a klesl na kolena. Výlety pana Broučka byly zdrojem mnoha vtipů všech L. televizních stanic, prognostiků, analytiků, všech pěti soukromých univerzit zmíněného dvojměstí L+J. Opět se na radnici města L. děly věci! Primátor města L. opět pětkrát denně svolal tiskovou konferenci a UNESCO a OSN vydaly prohlášení: „Ano, města L+J budou mít v blízké budoucnosti vlastní odbavovací rampu k cestám do kosmu.“

To vše díky vizi úředníka magistrátu města L. Jeho cesty sem a tam přivedly v úžas celý svět. Už žádné válečné konflikty. Celičký svět se soustředil na řešení dopravy v městě L., jako vzorové pro celý svět – modrou planetu. Ano, pan Brouček opět posunul město L. a jeho dopravní situaci o krok kupředu, do 22. století. Dost bylo kritiků MHD a radniční koncepce zametání všeho pod koberec Bytex V.

Ano, drazí přátelé, pan Brouček svými vizemi pokaždé posouvá nás všechny kupředu. Je tomu tak, nebuďme malicherní. Tři tunely pod městem městskou dopravu neřeší. Potřebuje jich pět. Nisa je splavná jen po Chrastavu, musíme ji splavnit až po Bombaj v Indii. Kosmické lodi budou místo v kazašské stepi přistávat ve Světlé pod Ještědem. MHD bude, tak jako muzeum a galerie, podávat svým pasažérům ve čtvrtek svým návštěvníkům a pasažérům celodenní menu zdarma. Děvčata lehčích mravů a silikonových podpěr podpoří L.+J. prodlouženými směnami a slevou na každého třetího zákazníka 28% z celkové ztráty. Město L. v rámci „akce Z“ postaví nové vrtulníkové letiště – heliport v centru 33. části města v Machníně.

Pak se pan Brouček ráčil probudit a na ulici jej porazil zdivočelý taxík. Buď mu země lehká. Smuteční obřad se koná bez zájmu veřejnosti.

pátek 11. srpna 2017

Postřehy z 8. ročníku festivalu Liberecký flašinetář




Škoda, že do bývalého kina Varšava přišlo v poledne 10. srpna 2017 tak málo lidí. Tak moc toho bylo vidět a slyšet! Přišli ti, kteří věděli, že 8. ročník festivalu Liberecký flašinetář je víc, než jen obyčejné mezinárodní setkání. Setkat se zde na mimořádném zážitku s těmi, co točí klikou, co mají rádi muziku z bedýnky s kouzelnou atmosférou. Seděli jsme v sále torza secesního kina a poslouchali hudbu neméně tak starou. Stylově oblečení – Němec, Švýcar, Polák, Francouz, Čech, Češka, Slovinec.. Byli úžasní, rovněž tak i publikum. Čest a sláva těm, co před víc jak 8 lety vymysleli taková setkání. Poděkování patří všem, co se letos na veleúspěšnosti letošního setkání podíleli.

Flašinetáři vás specifikou veřejné produkce zcela pohltí svou dryjáčností, kouzlem pouti, cirkusu a městských trhů minulosti. Z těch našich, kteří svého koníčka krmí tím nejlepším ovsem je rodina Párova, kdy se na přehlídce ve Varšavě představila publiku maminka Jaroslava a syn Bolek v uniformě rakousko-uherského vojáka. Z těch, co zaujali byl i „šlechtic“ s opravdovým predikátem od císaře Františka Josefa I., rytíř Josef von Ringelshain Vyskocil z Německa.

Jeden každý vedle druhého ukázali, co jejich malé orchestriony umí. Atmosféra po víc jak hodinové produkci byla plná emocí a výkřiky z publika: „Bravo!“, byly zcela adekvátní uměleckému zážitku, byť šlo jen o umění z děrovaného štítku, válečku či papírové desky. Poděkování za neopakovatelný zážitek vidět a poslouchat tolik hezké muziky má především pan Jiří Vostrý, pracovník Severočeského muzea v Liberci, v jehož osobě je vždy záruka, že festival flašinetáře v Liberci zůstane i v příštích letech. Oba dva dny, kdy se Liberec stal centrem flašinetářské šlechty je za námi. Byly to dny, kdy jednoznačně slavili úspěch všichni posluchači i „interpreti“. Takových akcí není dost. Zkrášlí své okolí, uhodí na strunu našeho vztahu k časům minulým, létům, která se nevrací.


čtvrtek 10. srpna 2017

Zkouška místního rozhlasu




Tři rány kloubu do mikrofonu a hlasité funění… Obé by postačilo, aby obyvatelé vísky na dohled od Ještědu věděli, že místní národní výbor je tu a přinejmenším bdí. Píše se rok 1952 a nepřátele republiky má i víska v podhůří. I proto místní svazáci postavili sloupy, přidělali na ně tlampače, zavedli k nim dráty a je tu místní rozhlas. A jak báječně funguje!

Ani ne za rok, co jej svazáci zprovoznili, hráli Suliku, oblíbenou píseň J. V. Stalina, byť mu byla platná, jako mrtvému zimník. Neuvěřitelné se stalo realitou. Pár týdnů na to, se hrálo na paměť Klementa Gottwalda. Už i proto musel být místní rozhlas ve stálé pohotovosti. Několikrát denně z tlampačů ozývalo: „Toto je zkouška místního rozhlasu“.

Tři rány kloubem do mikrofonu, hlasité funění spíkra, jindy tajemníka městského národního výboru, který rovněž zodpovídal za výběr hudby, kterou vysílání začínalo. Tak jsem se v létech dospívání seznámil se španělskými texty vokální skupiny Kučerovců a zamiloval si řeku Mississippi v podání Paula Robesona. Texty ruských častušek, moldavských vinařů, ukrajinských ženských sborů mě dodnes budí ze sna. Něco jako dnešní hudební doprovod na poutích a sportovních závodech.

Ani textové zprávy nezaostávaly za angažovanou hudební produkcí. „Ťuk, ťuk… Zítra v sobotu si vemte nářadí, jdeme na koupaliště!“ Koho by napadlo jít se koupat, měl by smůlu. „Ťuk, ťuk… Psi se očkují pozítří od 17 hodin. Vajíčka odevzdejte v obchodě, ples hasičů bude za každého počasí, slintavka je u nás na ústupu…“

Sametová revoluce odvedla místním rozhlasům posluchače k jiným aktivitám a většina měst si našla jiné cesty k voličům. Chraplavý hlas tajemníka, zajíkavý hlas sekretářky už nebudil posměšky a přirovnávání hlášení k nádražnímu rozhlasu už nebylo nutné.

Co zbylo z hrdého počinu svazáků v mé vesnici? Jen zápis v místní kronice a obrázek, jak staví sloup a přidělávají na něj tlampač. Je to málo, nebo příliš? Dnes to vidím jinak. Brigády občany spojily. Udělali jsme i kus práce. Jak jsme na ně tehdy nadávali, dnes vzpomínáme. Místní rozhlas už dávno vzal za své. Kdo si vzpomene na Suliku, na moldavské lidové, častušky?

Co se nám dříve zdálo špatné, na to si zavzpomínáme v dobrém. A tak to asi bude se vším, co nás v životě potká. Mrzutosti i pozdější pocit zadostiučinění. Ona ani ta Sulika nemůže za to, že si ji tak moc oblíbil J. V. Stalin.

Píši Vám, kteří se stěhují




            Vám, co postáváte i tam, kde se dobře sedává, tam kam chodívalo i Jeho Veličenstvo samo. Tam, odkud skrze okno nebylo slyšet pláč, když se odstěhoval kdovíkam ten, co tu bydlel s Vámi. V pokoji necháváte svítit malou žárovku, televizi nezapínáte. Z knihovny si nosíte jen smutné příběhy.

            Píši Vám, i když vím, že žádnou poštu nečekáte. Být sama doma je i pro silnou ženu těžká věc. Už mockrát jste si řekla, že mít doma psa nebo kočku by byla trefa. Nic z toho nikdy neuděláte, pokaždé zvítězila jiná varianta. Peníze nehrají žádnou roli. Spíš řekl bych, jak Vás znám, zvítězila pohodlnost. Časně vstávat a venčit psa v té zimě se Vám nezamlouvá.

            Píši Vám a dozajista se na mě nezlobíte. Pugét a bonboniéra by to spravily. Nic z toho nebude, nemám na rozhazování. Ale počkejte, mám nápad! Pošlu Vám něco jiného, zábavného. Chlapa, co nabízí relax a léčbu magnetem a zároveň ho prodává. Takové peníze doma nikdo nemá, ale on je neodbytný a prodá i na měsíční splátky.

            Píši Vám, má drahá, že dnes nefouká, slunce je v pohodě a nespálí Vás. Kdo chce, sedne si na lavičku, dá se i lehnout do trávy. Píši Vám a posílám něžné pozdravy z Macochy a vzkaz od kolegy, co Vás taky zná a myslí si, že máte jít zase mezi lidi. Jen tak, se svetrem přes ruku, s malou kabelkou přes rameno. Nezapomeňte si sluneční brýle a mobil by neměl zůstat doma na stole.

            Píši Vám a připomínám – zavřete okno do kuchyně, na chodbě i okno do dvorku. Člověk  nikdy neví… Obloha se začne zatahovat a než bys řekl švec, je venku tma a bůhví, kde se vzal první blesk, který rozetnul oblohu.

            Píši Vám a vzpomínám, kolikrát mne samotného počasí vyšplouchlo a donutilo zrychlit krok a spěchat hasit, co nepálilo. Píši Vám na zarosené ranní okno ukazováčkem zmrzlým na kost. Píši a vzpomínky řadím jednu za druhou. Venku dnes bude opravdu krásně a na co sáhnete, rozkvete. To vše a mnoho dalšího najdete v oblacích nad Vaší hlavou. Vítr co chvíli žene vše od předu dozadu, od Ještědu k Ojbínu. Píši Vám a přeji teplo v krbu, mnoho let, přátel, květin ve váze, vína ve džbánku…



S pozdravem



Egon Wiener

sobota 5. srpna 2017

Něco málo k dějinám spaní


Když se tak dívám na reklamu v televizi, která nabízí na čem a pod čím spát, nestačím se divit. Postel jako taková se nezměnila, ale to ostatní! Nechce se mi věřit, jak moc. Kdo měl pružinu, ocelová péra a na nich tři matrace, to bylo za mého mládí moderní zdravé spaní, úsvit něčeho, co záhy mělo přijít. Většina však spala tak, jako moje babička, na slámou vycpaném „štrůzoku“ na prknech položených mezi čelem a dolní částí postele. Pokud vy starší zavzpomínáte, tak taková ložnice voněla tak trochu jako stáj, seno na půdě, ve stodole, ráj…

Z dětství si s sebou do dospělosti neseme řadu vzpomínek. Ty spojené s vůní bývají často spjaté právě se slámou ve slamnících v postelích, na kterých se běžně ještě před desítkami let spalo. Matrace plněné africkými travinami, žíněmi a bůhví, čí ještě, přesto to stále nebylo ono. Babička jen jednou okusila slast proleželé matrace a do smrti zůstala věrná slámě.

Popravdě jsem během dvou let plnění povinností vojáka základní služby okusil i slast nafukovací matrace. Ta v roce 1966 v Milovicích nahradila slámu ve slamnících. To už nebyla voňavá sláma z postelí u babičky, ale hora slámy „velká jako kráva“, vlhká, kompaktní, ale ještě vhodná do našich vojenských postelí. Slamníky musely mít formu krabice na doutníky, a tak jejich tvary byly vyztuženy železnými pruty. Sám už skoro nevěřím, že jsme tohle všechno dělali, abychom splnili požadavky těch, co byli vojáky už druhým rokem – mazáky. Slamníky musely být jeden jako druhý.

Když jsme vyfasovali nafukovací matrace, moc jsme si nepolepšili. Špunty často samy od sebe vypadávaly a my spali na tvrdém. Horší bylo, když do nich „kamarád“ nechtěně udělal vidličkou dírky. Snad i proto mohu zodpovědně říci, že nás vojenská služba zocelila a připravila do života, na jeho lepší i stinné stránky. Nevěřím, že by se něco podobného mohlo vrátit do našich ložnic.

Tahle vyprávění jsou spíš pro ty, co to pamatují. Mladí v nich vidí spíš trampoty třicetileté války, zveličené problémy, které se nestaly. Spaní na matracích tak, jak je známe dnes je už o něčem, o čem se nám, ani našim rodičům nezdálo. Peřiny, duchny plné husího peří, polštáře jakbysmet. Pokaždé to byl zápas o rovnoměrné rozložení náplně. Ony ani naše pozdější prošívané deky nebyly to nejlepší přikrývání.

Svět se opět doslova převrátil a dnes spíme pod něčím úplně jiným. Staré pamatují snad jenom chalupy, kam jezdíme na víkendy. Skrývají vzácné poklady našeho bývalého spaní – slamníky a matrace. Romantika a snad vzpomínky na mládí nás nutí je nevyhodit. Jednou k tomu jistě dojde a pak už budou jenom muzea přesvědčovat návštěvníky, co všechno sloužilo ke spaní. Ať tedy slouží nové, netlačí a hřeje.

Nevíte o nějaké dlouhé slámě vhodné do slamníku? Musí vonět… Dobrou noc!

středa 26. července 2017

Za plotem naší zahrady




            Za naší zahradou jsou už jen louky. Dvakrát do roka je majitel seče, dá se říci, že i trávu suší, stáčí do rolí a snad jí i v zimě topí. Koloběh světa je v těch rolích, vzestup a pád světových říší. Mám čas a tak ten koloběh změn pozoruji. Zjara je louka jakoby ušlapaná, hrbolatá. Co zbylo z loňské trávy, je nehezká hmota. A přesto každé časné jitro přicházejí srnčata, aby se napásla tam, kde nic není. Je to smutný pohled. Louka ještě není loukou, ani pastvinou. Připomíná spíš fotbalový stadion bez hráčů, bez tribun. Louka de facto spí a čeká, kdo ji probudí.

            Sluníčko, teplé sluníčko! Louka se plní vodou, kalužemi, blátem, vším možným, co komu upadne. A náhle je jí kus, ze stran, kde jí vedou polní cesty se hlásí o slovo keře hloží. Tam, kam může slunce, tam mění barvu hlíny a zelená, dosud jen hnědá má náhle barvu staré papírové pětikoruny.

Těch pár hodin sluníčka stačí. Staré kosti, teplé boty, tak nějak se příroda brání a posílá signál za signálem, že je připravena žít. Pak už to jde skokem, hurá do světa. První květy mi podráží nohy. Musím za nimi na zem. Jsou to dcery slávy země. Prapory, štíty, ozdobné barvy dřevců slavných minesengrů.

Ano, vzplál nelítostný boj. Louka vzplála drobnými kvítky a plá ohněm zeleným a žlutým. Není to ještě léto, co se ve vzduchu tetelí, vše, co louku dělá loukou. Ale to vše má záhy přijít. Krtci vylezli, pulci si vlezli do kaluží, žáby se schovávají před čápy. Vysoko nad zemí plachtí dravci.

Louka za naší zahradou je mi stále víc a víc dražší. Tváří se, že nic, ale není to pravda. Je krásná, plná překvapení, voní, obejme a hladí. Je plná čehosi, čím se plní dorty. Je sladká a plná malin, motýlů a ještěrek, všeho, co se plazí, leze, saje, svědí. Ano, to je správná louka. Taková, jaká má být. Však já bych neměnil. Taková správná louka se vším všudy.

            Musí se i hnojit. Zrovna to nevoní, ale i to musí být. Kdysi se louka sekala ručně kosou. Kde jsou ty časy! Dnes kosí ostré nože připřažené za traktory. Bohužel, i ony mohou na pole přinést zmar života kolouším rodinám. Života je tady stále víc a víc, je tu krásně. Západy slunce, božské červánky, obloha modrá jako oceán, lodě, co plují do dálky.

            Louky předrahé, krásné, louky za naší zahradou! Umět tak malovat, fotit! Asi přece jen budu muset mezi vás. Chodit k vám na kus řeči lučními cestami.

           

Zadní vrátka




            Už od malička slyším, že si každý má chránit to, co má nejraději něčím, čemu se říká zadní vrátka.

            Začalo to tím, že někdy ve třech letech mě maminka našla u plotu naší zahrady, jak hledám zadní vrátka, kterými jednou maminku zachráním. A tak se u nás v zahradách stavěl plot s vrátky vzadu na mé přání.

Pamatovat na zadní stránka. Ta první byla v Hrádku nad Nisou tam, kde jsem žil svá první tři léta. Vrátka vedla ze svahu k řece – Lužické Nise. Hned vedle dosud stojí most s cedulkou „U Wienerů“. Vrátka s plotem odnesla přílivová vlna, co přišla s tou velkou povodní.

Zadní vrátka – jak prazvláštně to zní, jako kulisa z divadelní hry. Mít pokaždé, kam se skrýt, kam a kudy odejít. A platí to stále. Snad už staří Egypťané měli svá vrátka k Nilu a řekl bych i stále otevřené směrem k lesům, do polí, mezi hlávky zelí, květáku, do pouště plné bodláčí.

Bylo mi už mnoho let a tak se ohlížím. Shlížím s pojízdného křesla a hledám, co jsem ještě neviděl na kukuřičném poli, louce, kde se pasou ovce, na nebi, kde plují bílá oblaka. Občas mi oko padne k plotu, kde končí náš pozemek, kde v drátěném plotu jsou zadní vrátka. Cesta k právě posečené louce, co voní příštím voňavým senem, jarem i dusným létem.

Pokud nezaprší, pak ani zadní vrátka nezmoknou. Doma kromě mne nikdo není a shrabat sušené – na to mé staré nohy nestačí. Nedám to. Má babička, podruhyně na statku, vdova se čtyřmi dětmi se musela otáčet, pokud děti chtěla uživit. Co mi vyprávěla, tak zadní vrátka jí nikdy nic neříkala. Brala, co bylo a děti vychovala. Mezi nimi byla i moje maminka.

Co vím, tak zadní vrátka kdysi pomohla Cesarovi, Žižkovi i Husákovi. Měl to být i poslední trumf. Vojenská garda, pretoriáni oddaní do posledního dechu. Kus něčeho, co hospodyňka vrazí do hrnce a uvaří návštěvě, kterou nečekala. Improvizace, umět si poradit. Najít si omluvu, jak z toho vybruslit – tam patří i ona zadní vrátka, stovka schovaná někde vzadu v peněžence.

Poslouchám, jak se svět mění, kdo s kým a proč už zase válčí, kdo s kým podepsal mír. Svět, který potkávám, je žel, pořád stejný. Spoléhá se na zadní vrátka. Každý je má, jak eso v rukávu. Snad je to tak i lepší. I velké myšlenky umírají, i za plotem roste plevel, nebo sladké maliní. Cesta k nim vede skrze vrátka, zadní vrátka v oplocení každé zahrady.

pátek 14. července 2017

Vážení, pár slov k vážení






            Každý z těch dávno ztracených světů měl svého stále se usmívajícího hocha, co celoživotně úspěšně pásl ovečky a obecní váhu. Má rozmilá obec v podhůří Ještědu ovčáka neměla. Měla bubeníka a potom tu váhu uprostřed obce naproti poště, s domkem se vším tím vážným příslušenstvím. Právě tam, nad obecní váhou se, pokud přijel, procházel na laně provazochodec. Pár metrů odtud, směrem k nádraží, havaroval horkovzdušný balón Amalia.

            Za mého ztřeštěného mládí mělo pár soukromníků k potahům belgičany – koně s chlupatými kotníky a širokými plecemi. Naše klukovská banda tam v okolí pokaždé okouněla. Obecní váha byla zajímavé téma k rozhovorům. Doma jsme měli tak sotva decimálky, kolečko s vápnem, pár tašek na střechu, vozík, na který se házelo vše, co se odváželo za vesnici k lesu na divokou skládku. Příroda a sousedé se postarali o to, že co jsme tam odvezli, vše v brzkém čase zarostlo ku prospěchu přírody.

            Vedle decimálek byly doma ještě váhy kuchyňské, mincíř a na poště ještě váhy na dopisy. Na té první se vážilo především to, co se usušilo do školy, neboť bylinky, kaštany a žaludy, to byl „vedlejšák“ každé vesnické školy.

           Na oslavy VŘSR to byly básničky oslavující hrdiny, po zbytek roku jsme sušili kůru z pomerančů, žaludy, kaštany, léčivky, svázaný papír na decimálky, kontryhel, březové listí na mincíř.

            Jednou po ránu přinesla popletená babička zlatý prstýnek, protože si myslela, že vybíráme zlato na zlatý poklad republiky. Nevím, kam se to vše podělo - váhy jsou pryč. Ty obecní s domečkem odnesl čas a nějaký pohotový soused. Jáma se zasypala, koně pochcípali, staří Němci, co se vyhnuli odsunu umřeli, mladí si pověsili postroje do pokoje a podkovy nade dveře. Za to, co prodali na blešáku si nakoupili do kuchyně čínské váhy a do pokoje malované obrázky Alp ale od Vietnamců.

            Sem tam se ještě doma najde mincíř, ale většina už neví, k čemu ta hloupost sloužila. Občas se  v pozůstalosti po tetě objeví kuchyňská váha se zobáčky a s posunem vahadla, hezký kus litiny. A tím to končí. Číňané vyrábějí v plastu lehčí, omyvatelné a lidé je rádi kupují.

            No, nic. Nic netrvá věčně. I čínské váhy jednou skončí na smetišti. Jde jenom o to, čím budou příští generace vážit. Nebo i tak – v budoucnu bude mít vše jednu váhu a na co se pak zatěžovat vážením...




neděle 7. května 2017

Autobus dětskýma očima   




            Co si tak posledních víc jak šedesát let prohlížím zvědavě autobusy, musím říci, že co se módy týče, určitě drží krok s auty. Ale nejkrásnější jsou ty naše, co do problémů, asi ty maďarské z doby před čtyřiceti léty.

            Můj první autobus byl docela celičký školně-výletní a spojený s mou první třídou. Byl to takový pes huňatý, s čumákem od motoru, vzadu jako by sražený. Byl to jediný bus, kde žáci - výletníci nechtěli sedět vzadu, neboť v kopcích nebylo ze zadního okna zhola nic vidět, jen kouř. A protože nám v těch padesátých letech nebylo známo fetování, hnali jsme se odzadu zpět k řidiči, který pil meltu z termosky, co si s sebou nosívali řidiči od velkých volantů výletních autobusů a dávali nám „loka“.

            To byl nástup, předzvěst toho, co dovedou děti z vesnice, z národních škol. Po dvaceti kilometrech  už první zvraceli a drželi si pytlíky od mouky před pusou a ostatní řvali na plná ústa: „Zastavte, chceme čůrat!!!“ Po směru jízdy holky, přes silnici kluci. Jak je možno chytit při prostém čůrání klíště nevím, ale byla tam. Kam dočůrá prvňák, je zázrak. Však se také řidič a soudruh ředitel chodili dívat a jen teskně komentovat, že to byly časy. Zatracená prostata!

            Po zastávce v lese nebo blízko lesa, se dorazilo na parkoviště pod hradem Kost, u Varhan blízko Děčína, Babiččina údolí, Trosek, Sychrova. Všude tam, dřív než se šlo na hrad se svačilo a psaly pohlednice domů. Víte, od kdy nemám rád vajíčka na tvrdo? Přesto, že byla oloupaná, matky  tušily, že s nimi po sobě házíme. To jsme dělali dál od karoserie autobusu, neboť nás  řidič upozornil, že následky  nebude řešit přes učitele, ale že nám rovnou dá přes hubu. Řeč to byla přímá a věcná...

            Prohlídka hradu: Často němý úžas a převeliká snaha sáhnout si, která se zopakovala v našem životě a v životě mých vrstevníků i v pozdějších dobách, ale to už nešlo o šavle, bambitky, katovy meče, mučící nástroje, ale o vrstevnice, pokud se mohly pochlubit velkými oblinami. Ach, kdeže ty doby jsou.

            Legrace byla, pokud se boty obouvaly do filcových bačkor a nohama se zámkem šouralo, posunovalo vpřed pohybem, co noha nohu mine. Venku se znovu chodilo vlevo – vpravo, a ti, co blinkali si brali kinedryl a zoufale si přáli umřít.

            Za zmínku stojí i následující sborový zpěv, kdy autobus trpěl asi nejvíc. Řidiči už toho měl i dost. Hned potom se na ně vybíralo. To měl být jako dík. Každý dal aspoň tříkorunu. Já dal tolik, jako na obnovu Koreje – na bagr. Zda Severokorejcům pomohla na nohy nevím, a co si za kupovali šoféři autobusu jsem zapomněl. Nová tříkoruna se mi moc líbila. Modrá, malá, akorát do kapsy od kalhot.


sobota 29. dubna 2017

Im memoriam




            Před libereckou radnicí se koncem dubna neděje až tak moc událostí, aby se zapomnělo. A pokud se vzpomíná významně historické zkušenosti čekal jsem, že z radnice tam potkám třeba primátora s míčem, nebo jeho prvního náměstka, horlivého čmeláka J. Korytáře. Co mě bere slepá vášeň, ani loni, ani letos nepřišli. Nepříjemná zkušenost, zklamal jsem se, pánové mají jiné starosti.

            O co šlo? Upozornit na stav dodržování lidských práv ve světě a působit formou osvětové veřejné akce preventivně proti šíření a projevům antisemitismu a rasismu mezi mladou generací. Přizvat v krajském městě nejširší veřejnost k uctění památky obětí rasového pronásledování, nacistické perzekuce Židů a Cikánů (Romů). Nevím, kde, co tihle dva funkcionáři zahajovali, kde, koho svým šarmem oslňovali, ale kde měli být aspoň půl hodiny před zahájením, tam nebyli. Co si o takových lidech myslet? To co oni o nás. Musel stačit  vedoucí odboru. Parádní myšlení. Jednoduché, ponižující.

            Když byl  před 20 lety založen institut Terezínské iniciativy, stala se jeho hlavním úkolem dokumentace obětí holocaustu. Prvním výstupem byly pamětní knihy, které se staly východiskem pro databázi obětí holocaustu. Záznam každé osoby zachycené v databázi obsahuje jméno, datum narození, transport do Terezína, či jiného tábora, kde většinou zemřel. Naskenované dokumenty jsou nahrávány do databáze systému. Lidem -  obětem perzekuce jsou tak navráceny nejen tváře, ale i životní osudy. Veřejné čtení jejich jmen s přiřazením jejich dalšího osudu se stalo v Liberci už tradicí. Ve dnech vzpomínek na statečné z nejstatečnějších, kdy povstalo ghetto ve Varšavě proti fašistům se scházíme v řadě měst, kde vedle primátorů a ambiciozních politiků čteme jména Židů a Cikánů (Romů), kteří nepřežili. Díky všem Vám, co jste přišli, Vám, co jste se na chvíli zastavili a udělali i na rozdíl od jiných čas.



Jménem:

Karla Ševčíka, narozeného 1929, zavražděného v Osvětimi 1943

Věry Pacovské narozené 1924 zavražděné v Osvětimi 1943

Tomase Wienera narozeného 1939 zavražděného v Osvětimi

Jana Vrbacha narozeného 1905 zavražděného v Lodži 1942


                                                                                                                Egon Wiener

pondělí 24. dubna 2017

Doma je doma, byť by to bylo jen kamení




            Rovina je kolem, stále rovina. Nevím komu se líbí Polabí, komu ve Štýrském Hradci. Můj domov je v kopcích, mí předkové byli tkalci, co nosili plátno hozené přes záda. Můj domov mám v srdci. Ten byl navždycky položen mezi prsy Bezděz a Rálsko, s Ještědem na věčné časy. Tam, kde má být.

            Rybníky kolem jsou mi svědky, borovice, pískovcové skály, vysoko posazené nebe, vodní ptáci. To je můj domov. Kraj malířů a sekáčů trávy, kde voní posekané louky, kde k potokům chodí pít srnky a s nimi ovčí mámy s dětmi. Mým domovem jsou blízká hnízda jeřábů, co tak pronikavě křičí, kola štěstí čápů na komínech, na starých věžích, všude tam, odkud slyším křik dětí.

            Můj domov tady v Podještědí je plný pronikavých vůní. Voní rozkvetlé louky kolem, co kvetou jako o závod, a které zvou k tanci miliony včel, když slunce zlatí jejich křídla barvou sasanek, svatebním pugétem. Jen lehce přivřu oči a slyším k tomu všemu šepot skal, šumění křídel dravců, co posedávají při cestách zahaleni v šedý plášť... Obdivně naslouchám šumění tekoucí vody, jak rostou stromy, ořechy, třešně, houby v lese, v zahrádkách sousedů cibule a česnek. Slyším cinkot talířů u sousedů, když jedí oběd v pravé poledne.

            Jak je tu krásně! Sedím na terase a k večeru, kdy slunce zapadá na západě, dívám se do červánků v dálce. Denní hluk kolem utichá a slovo se hlásí podvečer. Přichází noc. Obloha se plní hvězdami, z mokré trávy zebou bosé nohy predátorů. Slovy se plní telefonní dráty. Lov začíná. Vše kolem se chystá jít si lehnout. Svět kolem pozvolna usíná. Valdov, Dubnice, Česká Ves, Velký Valtínov.

            Jen tiše za domem kape kohoutek, ježek dupe, jako by si obul kanady. Česká Ves spí, jako by ji do vody hodil, jen občas v boudě pejska se probudil chlupáč. Stýská se mu po pánovi, možná i po misce jídla a vody. Vesničky kolem jsou utopeny v moři temné noci a optimista v nich vidí středomořské přístavy, ostrovy.

            Svítá. Poslední zamávání křídlem, poslední sbohem jezevcům, ježkům, myším, liškám a kraj otevřel okna slunci dokořán. Pekaři rozvezli rohlíky a housky, kdo topí šel přiložit, děti se chystají do školy, kdo to má dál už vyrazil. Den začíná. Továrny, dílny, prodejny, tam všude začíná pracovní den. Důchodci se tlačí u doktora v čekárnách, kočka i pes si vzácně užívají míru, ptáci už hodnou chvíli krmí mladé. Poštovní vůz se dal do rozvozu balíků, je na čase nakrmit domácí havěť.

            Tomu všemu se říká domov. Je v nás. Čím dál jsme od něj, tím víc nám schází a srovnáváme. Líbí se nám, vracíme se a nedáme na něj dopustit. Je v nás, je střelkou kompasu, co řídí naše kroky. Těžko lze zabloudit - rovina, nebo horský pás. Doma je doma, bosí, nebo v botách, vždy pevně na zemi, které se říká – doma...

sobota 22. dubna 2017

Bylo nám krásně




            Bylo mi asi 9 let. Na pohlednici k Vánocům se v tom samém roce lepila třicetihaléřová známka s portrétem Ladislava Zápotockého, presidenta republiky. O něm mi upovídaná maminka říkala, že byl z Kladna, kousek od Suchomast, kde se narodila.

            Nic mi nescházelo. Vlak stavěl na každé pěšině, cesta trvala neskutečné 4 hodiny, ale na jejím konci se objevila vytoužená Praha, hlavní město. Na začátku cesty jsem byl divoký jako mladý Buffalo Bill, na jejím konci jsem si sotva vzpomněl na to, že jsme v Turnově krmili racky, ve Všetatech cítili cibuli a slyšeli její prodejce.... Z nádraží tramvají přes střed města na Smíchov. Tam, úplně na konci Prahy za smíchovským pivovarem bylo autobusové nádraží. Odsud to trvalo už jen půl hodiny do Mníšku pod Brdy, kde na mě už čekala má česká babička.

            Ještě k cestě z Prahy do Mníšku pod Brdy. Pokud jsem si sedl do řady za řidiče, pozoroval jsem řeku, krásnou řeku Vltavu, plnou lodí a lodiček, kousíček řeky Berounky a hlavně Vyšehrad z jehož hradeb si zaskákal bájný Šemík. Z druhé strany jsem viděl chuchelské závodiště, televizní věž na Cukráku ještě nestála.

            Městečko Zbraslav vonělo i na náměstí sušenými bylinkami, jejichž sezóna nikdy nekončila. Dodnes, a je tomu víc jak 60 let, bych poznal, kudy nahoru jezdila po Zbraslavi závody v autech slavná Eliška Junková.

            Já se nesmírně těšil na prázdniny „do Čech“, kde vše bylo naruby, nic jako v Liberci. Třešně zde byly sladší a vajíčka v kurníku jsme s bratrancem Ivanem pili ještě za tepla přímo ze skořápek. Koupání v rybníku, zámecký park v blízkém Dobříši patřil jen nám. A všude vůně medu, plno včel, křiku dětí v kočárcích. Babičky na lavičkách pod alejí kaštanů, dolů mnišeckým náměstím... Tam někde stojí nahoře v roští téměř zapomenutý F.X.Svoboda, spisovatel, co žil, tvořil, a městu dělal pozitivní reklamu.

            Téměř bych zapomněl. Městečku pod skalkou hned zkraje vévodila reklama z první republiky na zubní pastu Thymolin, na druhé straně místní kino, kam jsem pilně docházel, neb ceny vstupného byly příznivé. Ach, mládí zapomenuté, střípky z mozaiky obrazů nádherných barev! Slunce, co prahne horkem, vodou, kdy déšť volá na dešťovky: „Neutopte se!“, a na mne: „Vem si prut a hybaj k vodě! Maž se krémem, nedívej se přímo do slunce!“.

            Indulona, mast na všechno, řešila naleštěnou obuv i ultrafialové záření. Co si kdo pamatujeme, dětské nemoce, rodičovské hádky, rozvody, příchody strýčků, tetiček, suché záchody, koupání v neckách, dobu, kdy ještě nebyla televize. Po Vltavě pluly vory, všude visely mucholapky, kdekdo pěstoval krávy a slepice, sousedi sekali příkopy, popel a odpad se vozil na kraj lesa, do strží u silnic. Veřejný rozhlas oznamoval, co se kde šustlo, kdo kam přijde, kdy se budou očkovat psi.

            Svět dospělých si záhy našel náhradníka, a já se posunul a třídu výš. Začal jsem nosit brýle a ploché nohy mě bolely čím dál víc. Svět se začal měnit a rok 1960 byl vyhlášen rokem Afriky. To všechno si pamatuji. A možná i víc. Nemám z toho radost, ale začal jsem dospívat a v témže roce zemřel prezident Antonín Zápotocký.

Sobotní úlety – bleší trhy




            Na to nebyl čas. Všichni, co prodávali, nezvedli oči výš, než aby viděli toho, kdo jim platí. Vše rychle, do zad dýchali další potencionální zákazníci blešího trhu.

            Koupil jsem si mušli. Hledal jsem sice něco jiného, ale, o tom přeci blešák je.... Prodat, koupit a hlavně si popovídat s někým, kdo je stejného ražení. A v tom se liší blešák současný od toho před rokem 1989. Dnešní svět je úplně jiný, o jiných hodnotách... Žel, dobrého nákupu na blešácích dnes ubylo. Po revoluci si úspěšný vekslák otevřel kamenný obchod a začal pracovat na dobrém jménu majitele obchodu se starožitnostmi. Je to úsměvné, ale čas hojí větší rány. Překvapením bylo, že ač se noví obchodovedoucí stýkali s bílými límečky, většina si nepomohla a zůstala omezenci se špínou za nehty.

            Jen málo prodejců odolalo výkladním skříním a odnesli svého ,,Remranta“ „znalcům“ za pult starožitností. On by človíček nedopadl lépe na blešáku s ,,Remrantem“ položeném na dece pod nohama zúčastněných. Ale o to přeci nejde. Dá se lehce ošidit všude, ale od „odborníka“ z krámu to bolí o něco víc...

            Blešáky, už to nejsou, co  to bejvalo, lze slyšet unisimo z obou stran barikád. Nevkusné je, že když se o cenu i tak už nízkou hádá majitel prestižního krámu se starožitnostmi s paní, co prodává dětské oblečení a k tomu secesní brož v ceně ,,uměleckého“ díla z lidové Číny. Koupí se starožitník zařadil, mezi ty slavné ,,pumpaře“, co na vyšší úrovni okrádali beztrestně stát. A to se přitom ještě chlubí, cože už doma mají, že to ani už  nepočítají. Nezávidím, jen děkuji osudu, že jsem se nestal jedním z nich…

            Když už o blešácích, tak rozhodně i o počasí, neboť počasí dělá z blešáků u nás na severu horor,  kde se desetitisíce lidí cítí podvedeno, když prší. Pokud je před deštěm, pak jsou všichni podráždění. Knihy putují zpět do krabic - u knih se tohle časté stěhování podepisuje nejvíc na obalech. Co nejvíc zabolí? Když se Vám něco z toho mála na dece ztratí, nebo snaha malého pejska, zvednout nožičku a počůrat vaše zbožíčko.

            Na můj dotaz, zda má mušli, řekla prodávající, že jo, použitou, že si už koupili novou. Přestavují byt. Nemohla pochopit, že já ji hledám do akvária. Lahůdkou bývá odpověď na dotaz po poštovních známkách, kdy mladí snědí hoši odpovídají: „Máme Hitlera, dva, tři kousky, kolik dáte?“ Časté jsou rovněž nabídky toho, co v sousedním Německu dávají k popelnicím. To si pak prodejci dělají legraci, jak jsou gádžové hloupí. Ptáte-li se, jak dál, pak odpověď není snadná. Sběratel jen těžko nakoupí v kamenném obchodě. Drobní prodejci nemají jinou šanci, než přijít na blešák a snažit se prodat. A tak to má být.

pátek 14. dubna 2017

Píseň o vražedném činu blíže Českého Dubu




            Jsou věci, které už neznáme. Písničky, znělé pouťové  texty o násilí a vraždách v našem okolí, patřící ke ztracenému ,,štěstí“ našich praprababiček. Dá se říci, že každá taková tiskovina – píseň o vražedném činu, nahrazovala neexistující bulvár, černou kroniku. Povětšinou dvojlisty malého formátu popisovaly ve verších hrůzostrašné lidské selhání zakončené dokonalým mordem.

            Autentické jsou ty, co popisují hrůzný čin z nejbližšího okolí. Lístečky s „mordem“ se prodávaly na poutích a trzích. Byly vyhledávány, neboť prodávající jejich nabídku doprovázel ,,uměleckým“ doprovodem. Dá se říci, že tento obchod s lidskou tragédií prosperoval dobře v 18. i v 19. století.

            Dejme slovo ,,Nové písni o vražedném činu, který spáchal Jan Prskáček dne 20. června běžícího roku na Antonii Tvrzníkové a sám na sobě, co milenci, v roku 1892 blíže Českého Dubu. Patisk se zakazuje...“ Víc se toho na první stránku nevešlo...

            Následuje popis události ve 14 verších a samostatně závěť zločince i oběti, která byla nalezena po jejich smrti. Zaposlouchejme se do slok plných lásky, které končí hrůzným činem těch, co tu před námi žili před sto a pár lety....

„V Českém Dubě hrana zvoní,

 pláč se rozléhá,

 slavný průvod se tu bére,

 hudba zaznívá,

 napřed jdou krásné družičky,

 sliční mládenci,

 dvě rakve spolu nesou zdobené věnčí.“



„Tážeme se drazí lidé čí je to průvod

jest to průvod milujících na lásku důvod,

v Šelbici jsou narozeniny,

panna, mládenec,

museli zaplatit draze panenský věnec.“



            Třetí sloka hovoří o hlavních postavách dramatu:

 Mládenec byl Jan Prskáček 19 let,

Tonička dcera Tvrzníka jako z růže květ,

láska nezná žádné meze ani zákony,

darmo rodičové dívce lásku bránily.“



            Dozvěděli jsme se, že dívka byla zřejmě nezletilá, a že ze strany hlavní postavy opakovaně docházelo k porušení zákona. Čtvrtý verš to potvrzuje včetně neschopnosti okolí tomu zabránit:

„Dvě léta se milovali jako andělé,

dvě srdce v jedno spojili,

žili blaženě....“



            Další pokračování je jak z protokolu soudce, svědků, koronera, ohledače těl. Zaposlouchejme se do rytmu příběhu, který jako, jeden z mála popisuje ,,mord“ v blízkém okolí:

„Na den 20.června za jasné noci,

vyzvali se do Liberce ty dva milenci,

k smrti se připravovali,

světem loučili,

k tomu cíli smrtící zbraň si tam koupili.



Pak z Liberce do Turnova po dráze jeli,

tam fotografisty vyblejsknout se dali,

na to šli do chrámu Páně tam se modlili,

snad za odpuštění hříchů Boha prosili.“



Příběh graduje a dává prostor interpretovi ještě více věc zdramatizovat a zvýšit prodejnost kartičky, což se obvykle dařilo:

,,Pak se procházkou bavili smutném loučení,

u sochy svatého Jana dlouho klečeli,

pak myšlenka nastoupila šli spolu k domovu,

zvířenka je sprovázela k tmavému hrobu.



A když byli blíž domova chtěli smrt zrádnou,

chtěli jíti z toho světa jen střelnou ranou,

mladík nebyl v tom zkušený,

dívku šanoval,

měl nabito jenom prachem, smrt ji neuďál.



Pouťový prodejce příběh rozvádí a mráz po zádech obecenstvo obchází:

,,Dívka nechce déle žíti mládenci panny,

vemte z toho příklad rozvažte sami,

jest-li se k tomu zabraňuje ve vaší lásce,

jak měli ty dva milenci stísněné srdce.



Provaz kdesi opatřili, šli jsou do borku,

do sousedního lesa velkém zármutku,

zvolili si zoufalou smrt na strom borový,

na jednom tažním provaze život ukončili.



Otec dívky časně z rána čtvrtou hodinu,

šel prohlížet svoje pole tu samou dobu,

ohlédl se patří na strom borový,

jeho dcera s milencem viseli.“



A následuje ohledání těl:

,,Na to slavná komise se dostavila,

aby ty dva usmrcené dobře ohlédla,

dívka byla z revolvéru dvakrát střelená,

šátkem hlavu zavázanou,

rány posetá.



Tak svůj život dokonali,

skrz mocnou lásku,

chraňte se panny,

mládenci jejího svazku,

i vy drazí rodičové příklad si vemte,

vroucí lásku vaším dítkám nikdy nebraňte



Závěť byla nalezena po jejich smrti, jak žádají,

obapolně jeden hrob míti,

ostatní se splnilo dle jejich přání,

jeden každý se to doví z toho popsání.“



K textu pak následuje závěť, který byla nalezena po jejich smrti a podepsána „Jan Prskálek syn, Antonie Tvrzníková dcera, z obce Šelbic.“

            Původní text písně o vražedném činu z českodubska sepsal J. J. , tiskem zveřejnil J. Zvikla z Mladé Boleslavi.

            Co říci na závěr? Snad jenom tolik, že lidé v každé době touží po informacích. Pouťové dobové písně nás vrací do času, kdy informace mezi lidmi byla povětšinou ústní.