neděle 15. ledna 2017

Ne každý den se potkávám s člověkem, který má srdce na dlani


                Ti moji Machníňáci mají ale štěstí! Vesnička, míň než středisková, taková, že ji vlastně od města nerozeznáš. Snad jenom městská část, kam se plyn zavedl jen na kraj obce, plná zapeklité sousedské nevraživosti, bohaté současné historie. Lidí s postavením úspěšných podnikatelů, univerzitních profesorů, herců a hereček, úředníků, důchodců, všech, co by mohli vyprávět. A přeci tam s nimi bydlí a žije kousek nad hřbitovem, kde jsme si my kluci hráli, paní…. Paní Věra Fořtová.

                Narodila se v daleké části Ukrajiny českým rodičům, kteří své děti přivedli po válce domů, do Čech. Jak tyhle písničky o návratu domů znám. Hebrejsky se tomu říká alia a platí pro všechny, co vzpomínají, touží a malují si vzdušné zámky, co je doma nečeká. Ach, jak často potom doma, v noci tiše pláčou a ptají se sami sebe, bude tu aspoň dětem líp? Už jenom ten jazyk, akcent. Aspoň, že ty děti už ho nemají.

                Paní Fořtová žádný akcent nemá, můj tatínek, ač se tu narodil jej měl a byl takový, že jsem často míval dojem, že o jeho místo narození se přela Ohňová země se Stolovou horou na jihu Afriky. K paní Fořtové jen tolik, že pokud si obec pořídí desku a zvěční na ní ctihodné občany, pak tahle paní svým srdcem a činy patří mezi ty, co si místo mezi VIP obce plně zaslouží. Dere se mi na jazyk doslova příklad Matky Terezy.

                Je až neskutečné, že tahle starší paní má sobě tolik pozitivní energie, že svou lásku k lidem v nouzi povýšila na potřebu pomáhat lidem v jejím okolí. V milé šarmantní dámě by nikdo nehledal sociálního  terénního pracovníka, který se dívá kolem a reaguje na nespravedlnosti tohoto světa. Pomůže domácím čajem, jídlem, ovocem, obnošeným šatstvem, botami. Dětem hračkou i sladkostmi. Teplem v závětří domu, svým nejbližším osobním příkladem, jak se dá žít a pomáhat naplnit význam slova člověk. Mít osobní zodpovědnost za pomoc člověku v nouzi. Veškeré náklady ve vlastní režii, žádná auta, odměny vyplácené v neziskovce mladým, dobře oblečeným a ošetřeným lidem, co si z „pomoci“ jiným udělali úspěšný soukromý byznys. Pomáhají, ale jen sobě a jim podobným.
                Paní Fořtová z Machnína z domku nad hřbitovem vskutku taková není. V ní má obec významnou osobnost, která si zaslouží být mezi významnými lidmi své vesnice. Jsem rád, že obec Machnín se může pochlubit lidmi, kteří svou píli dosáhli zenitu. Že lidskost není prázdné slovo dokázala žena, která přenesla pracovitost mezi ty nejubožejší, kteří si víc, než kdo jiný si uvědomují, co znamená podaná ruka, která není jen prázdným slovem, ale skutkem, za kterým se skrývá horoucí srdce.

pátek 13. ledna 2017

27. leden - Den památky holocaustu


                Tatínka hnali nocí snů opět esesáci. Probudil se zbrocený potem. Maminka ho držela za ruku a teta Trůda, strýc Oskar a babička, kterou jsem taky nepoznal, jen mlčky stáli kolem něho, dokud vítr jejich kouř nerozfoukal.

                Táta byl s nimi jednou v Osvětimi, podruhé v Pečkárně. Tam šla maminka s poslední nadějí, že tam je. Mlčky jí dali fíbrový kufr s prádlem, kus, co kus ztvrdlý od krve, jako naškrobený. Límec, rukávy, do červenohněda zbarvené manžety.

                Táta se bál. Třásl se zimou. Nebyl sám. Byl tam ještě se svými bratranci a sestřenicemi. Hvězdu nenosil, tak na to nějaká dobrá duše upozornila úřady. Řekla to českému četníkovi a ten ho udal. Ale jaképak udání… Copak se lékaři a advokáti rádi nezbavili židovské konkurence, herci Haase v Národním divadle stejně, jako toho posledního šmíry na prknech kočovného divadla, byť věděli, že bez práce umře žalem? A nebude to tím, že umírá na lidskou zbabělost, sám, někde v polích, na náspu u vlakového nádraží.

                Ach, lidé! Jak bolí tohle vzpomínání. Oči pro pláč nevidí. Co malých dětí, matek s dětmi v náručí šlo z vagónů v dlouhých frontách k budovám štíhlých komínů! Co panenek, dětských bot, vlasů, kočárků, co mýdla… Co zbylo z příštích Einsteinů, madam Curie, těch, co píší básně, zpívají, malují slunečnice, co dělníků a dělnic, rukou práce se nedočkalo svého zrození….

                Tatínek tohle všechno zažil. Smrt, bídu, nevoli. Stačil pohyb palce a ukazováček vás poslal do říše květin, do Valhally. Kdo by tam chtěl? Každý chtěl žít ten život plný vzruchu, vítězství i proher. Mít syna, dceru, žít ten prokletý život, ale žít. Třeba v bahně, na dešti, hladový, roztrhaný, se srdcem plným lásky k dětem, k lidem, kterým nevadí mít souseda Žida, člověka, co nosil žlutou hvězdu našitou na levé straně prsou a kterou tatínek nějaký čas i nenosil. Jindy to byl klobouk, žlutá páska, část oděvu. Pokaždé něco, co je mělo odlišit a diskriminovat, diktovat, čím se smí živit, co dělat nesmějí. Dát druhé straně argument: jsou jiní a co je jiné není naše, co není naše nechceme.

                Věřte mi, ať to byl můj táta nebo pan Weitzen, doktor Schwarzwald, či tisíce jiných, ti svému městu neškodili. Dali mu srdce, léta práce. Táta jako tkadlec, pan Weitzen, jako řidič tramvaje,  doktor Schwarzwald ve své ruprechtické ordinaci. Byli jsme a jsme tu s vámi, náš je i váš  krásný Liberec, město pod nohama, město v Sudetech. Plné lidí, tramvají, autobusů, trablů, aut, ucpaných ulic, obchodních center, spěchajících úředníků, studentů a žáků škol pilně studujících.

                Ať žije naše krásné město, perla, med i sladké oříšky, citrón i slzy vyplakané za ty, kteří se opět rodí v našich dětech, v sadech, kde stromy rostou do krásy.

neděle 8. ledna 2017

Cestujeme jinak                         




                Jó, cestování. Kdo z nás by řekl ne. Cestovat. To bylo  přáním, o kterém jsme snili a pro mou generaci končilo v Liberci na pátém nástupišti státních drah, z kterého se odjakživa odjíždělo směr Hrádek nad Nisou -  Varnsdorf.

                Já do vlaku nastupoval v Machníně. V první zastávce před Libercem, nebo, chcete-li za Libercem. V té další mě táta už neudržel.  Musel jsem k oknu. Machnín hrad - zastávka na úbočí hradu Hamrštejna, na umělém náspu, po kterém vlak jezdil už sto let stále ve stejném rytmu. Aspoň to mi potvrdil  jízdní řád Saské dráhy pro rok 1912-3, která tenhle podnik financovala.

                Klečím na sedadle, okno stažené, abych nic nepřehlédl. Pár chlapů vystoupilo, pár nastoupilo. Dole pod hradem, na úrovni řeky Nisy stojí jediná tepelná – uhelná elektrárna v libereckém okrese, skrytá pod kopci strusky z vypáleného uhlí, v zeleni, která se rozbujela záhy po uzavření elektrárny. V příštích letech celé okolí připodobní zámku Šípkové Růženky.

                Vlak se pomalu rozjíždí, odfukuje. Parní lokomotiva rozsévá do širokého okolí miliony jisker, které si razí cestu do všech stran. „Au! To pálí!“ držím si dlaní oko, kam mi cosi vlétlo a pálí to jako čert. Táta se jenom směje“ Vyber si, buď ti do oka vlétlo rozžhavený uhlí, struska z komína elektrárny, nebo uhlík z komína naší lokomotivy.“ A já na to: „Tati, a který pálí míň?“

                Legraci já a táta známe, však maminka si z toho nejdřív dělala starosti. Když poznala tátu lépe a mě taky, přestala se strachovat a pustila nás v podstatě kamkoli, kdykoli jsme si usmysleli. A že to bylo krásné cestování. Ponisí – dolní tok sudetské řeky je nekončící tok všech řek od Boubína po deltu Dunaje vtékající do Černého moře. Tak nějak opravdu vypadá naše Nisa očima  desetiletého kluka. To byla doba, doba dnešku tak vzdálená.

                Psal se rok 1957. Po Liberci a Jablonci se proháněly „stoleté“ tramvaje. Parní lokomotivy nahrazovaly dnešní tiráky, neboť v té době ještě o nich nebylo ani slechu ani vidu. Žádné teplárny a spalovny, tisíce komínů, žádné ulice 1.třídy tak, jak je známe dnes,  téměř žádná televize. Proto jsme tolik četli verneovky, otevírali okna vlaků, nechali ssebou třískat v tramvajích ze strany na stranu. Milovali jsme Zemanovy filmy a později četli Lema a Clarka.

                Byla to doba tápání ve tmě. Skutečné kosmické cesty měly teprve přijít a přišly. Počítače, mobilní telefony, internet. Žádné uhelné tepelné elektrárny, žádná pára. Cestujeme za okny, která se už nedají otevřít. Poznáváme svět kolem nás už jinak. Co s tím naděláme. Už asi nic. Je čas, který zkrátil cestu za poznáním.

sobota 7. ledna 2017

Nový rok 2017, úplně stejný jako před 60 lety?




                Ženské stály před krámem a nebylo, jak je dostat domů k plotně. Oběd, jídlo na kamnech, prádlo ve vaně, vše šlo stranou, jen si stačit všechno povědět. Přesto, že na vesnici bylo vidět oknem, co každému dali na talíř, přeci jen zbylo něco tajuplného, co si kdo pověděl, když se zhaslo v ložnici, pod peřinou.

                Děti už spaly, bylo pár minut po půlnoci. V ložnici zima jako v morně, vzedmuté peřiny se dotýkaly stropu. Zima nezima, byla to krásná doba. Na nočním stolku voda ve skleničce od hořčice, mráz za okny postříbřil  větve stromů. Něco málo minut scházelo do nového roku. Děti i domácí zvířata spaly vzrušeným spánkem spáčů, co dlouho bděli, peřiny v ložnici  rodičů se přestaly držet stropu. Rádio kdosi vypnul, měsíc byl jako kapří oko, jehož život vyhasl  na stole v kuchyni, dnes nejdůležitější místnosti domu.

                Vše kolem spalo. Nastal čas přát si, co bude, co minulý rok nebylo, čemu dosud nebyl čas se věnovat, na co hodit škleb, co udělat, aby soused vyvalil oči, co koupit, co prodat, zda mít další dítě, co s rodiči, kteří už nemohli, uvažovat, zda je dát do starobince, či nechat je doma a nějak se uskromnit. Pod peřinami obou rodičů bylo teplo, rozpálená těla se zdála přijmout závažná rozhodnutí. Rozhodovalo se, jaká to předsevzetí budou prioritou na příštích 9-12 měsíců příštího roku.

                Ještě dlouho noci se těla přela, jak co přeprogramovat, aby se jim doma změnil jejich mikrosvět, aby bylo třeba i na auto, motocykl se sajdkárou, kolo pro děti. Koupit místo jednoho prasete dvě, zvýšit chov  slepic, tátu s mámou nechat ještě jeden rok v jejich bytě a pak se uvidí, starobinec ve Vratislavicích má úžasné staré bytelné postele, dokonce do patra. Jak se asi spí prostatikům nahoře?

                Máma se smála, táta ji rukou chňapal po noze. Duchna se opět vlnila, jak daleké moře, kde rodiče nikdy v životě nebyli a kam je jejich vzájemná láska, finance a uzavřené hranice nepustí. Předsevzetí, bilancování, rekapitulace… Tak nikdy moji drazí neuvažovali. Prostě řekli pár minut po půlnoci, co si mohou dovolit a co jim přízeň osudu dovolí. Mohli si i na to půjčit, ale tenhle úpadek dobrých mravů by neunesli, a hlavně, co by na to řekli sousedi.

                A tak, jako obyčejně  kolem druhé hodiny ráno usnuli a měli sen, že se jim jejich přání bezezbytku splnila. Rána pak byla plná úsměvů a jistoty. Jsme zdraví, budeme tu do sta let. O tom byli přesvědčeni. Psal se rok 1964.