čtvrtek 23. února 2017

Fejeton z jízdy otevřeným busem




            Přede mnou, na kuchyňském stole, leží sada fotek z Hamburku, Berlína, Kolína nad Rýnem. Jsou z konce dvacátých let minulého století. Téměř sto let nás dělí od dam a mužů sedících v otevřených autokarech beze střech. Neuniklo mi, že není dámy - muže bez pokrývky hlavy. I průvodce má hlavu pod čepicí se štítkem. Všichni jsou uvolnění, plní očekávání toho, co přijde. Německo, které poplatilo první reparace, stojí, zdá se, opět na pevných nohách. Ti, co sedí v otevřených autokarech se těší z vyhlídkové jízdy, radují se, že jim neprší a  příštích hodinách pršet nebude.

            V Berlíně je na co se dívat. Hlavní město nepoznalo hrůzy Velké války, tudíž vše stojí na svém původním místě. V parlamentu se rvou komunisté s nacionalisty o další podobě města nad Sprévou, nad tou, co překvapivě pramení u nás v Čechách. Naše vyslanectví je plné mužů, kteří jen těžko zastírají, že bedlivě sledují, co nabízejí německá města turistům, co je skutečný problém ponížených Němců po první světové válce.

            Mezi těmi, kteří vnímají víc než berlínské stavební slohy je i můj dědeček, třiadvacetiletý nadporučík Československé armády, vojenský přidělenec, zpravodajec sbírající informace o Německu, které překonalo potíže s hyperinflací a začíná se rozhlížet po okolním světě…

            Kdo jsou lidé ve vyhlídkových autokarech? Dobře živená střední třída pracujících, která dá svůj hlas komukoli, kdo jí zajistí, že současné pohodlné autobusy beze střech budou vždy na svých místech připraveny ukázat v okružních jízdách, co dovede německá pracovní síla. To ještě nikdo netušil, že o pár let později, se kdosi s knírkem pod nosem chopí moci a dědečka mi zavře do koncentračního tábora v Sachsenhausenu a zruší okružní jízdy otevřenými autobusy. Muže oblékne do uniforem a místo klobouků jim na hlavu posadí železné přilby, blembáky. Dědeček zázrakem Sachsenhausen přežil. Německo v podobě, kdy nabízelo prohlídky autokarem, ne.

            Dnes už opět německá města nabízejí autokarové prohlídky, okružní vyhlídkové trasy po krásách obnovených památek. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Pasažéři původních jízd by asi  byli hodně překvapeni tím, co jim současné turistické agentury ukazují. Dnes známe jiného souseda, než před sto lety. Stát bez iluzí, kdysi koloniální velmoc, plná cizinců jiné, než bílé pleti. Ekonomicky v plné síle, dávající práci a domov statisícům emigrantů a jejich rodinám.

            Jízdy otevřenými autobusy jsou dnes plné překvapení. Patří k nim tradiční prohlídky kostelů, ale dnes i mešit a synagog, univerzitních kampusů, plných studentů z celého světa. Sousedé mají sílu ukázat, že sto let je jen krátká epizoda v jízdě otevřeným autobusem po řadě krásných míst. Tenkrát s hučkou na hlavě, dnes už povětšinou bez.