čtvrtek 30. března 2017

Pokaždé, kdykoli je svět krásný, nezavírej před ním oči




            Čekárna u lékaře, neznámé místo, pondělí, pozdní odpoledne a nic nenasvědčuje tomu, že  tomu bude jinak. Hlavu si podpírám pod bradou o duralovou hůl, která je mi dnes už běžnou pomůckou při chůzi ulicemi mého města. Stárnu, jako vy všichni ostatní, pomalu usínám.

            V polospánku vnímám dalšího pacienta. Místa je kolem dost, čekárna se pomalu vyprazdňuje. Až nyní se podívám pořádně kolem sebe. Vedle usedla mladá, všemi svody ženy obdarovaná mladá maminka s kočárkem. Vnímám její roztržené, umně vyvedené díry na kalhotách,  vytahaný svetr, velké korále, jako výzvu světu, potažmo i mně: „Obdivujte mě!“, což potichu činím. Oči se mi posouvají do kočárku. Odtamtud se na mě dívají dva neuvěřitelně černé korálky. Hlavička jak z dětské reklamy na sunar, kudrnaté černé vlásky. Probudil jsem se.

            Sedím a uvažuji. Jsou mladí a mladí. Co na té mamince je? Poslouchám, jak telefonuje: „Ne, dnes už nemá čas, ne, s tím nehne ani borovice na cestě.“ Má překrásné zuby, hlas se jí láme v půli slova a něco šeptá, červená se.... Holčička v kočárku zvedá ručičky a něco chce. Maminka jí podává láhev a ona pije: „Ne, ne!“ kříčí a ukazuje na mne. Hlasitě a zřetelně na svůj věk všem sděluje“ Táta! Táta!“, a směje se. Mladá krásná slečna dává všem už podesáté na vědomí, že to je táta, táta a ukazuje na mě.

            Rozpačitě se usmívám a přemýšlím, jak z toho... Napadá mě úžasná myšlenka. Zvedám se a jdu si sednout na druhou stranu čekárny. Holčička je mým chováním nesmírně dotčena. Leží sice v hlubokém kočárku na zádech, ale i z tohoto místa lze někomu udělat ze života, no řekněme peklíčko. Ručičkama, nožičkama ve vzduchu a ohromujícím čistým hláskem dává najevo, že toho říct ještě moc říct neumí, ale tátu jí nikdo brát nebude“: „Tááta! Táááta!“

            Sedím u dveří do ordinace a mezi mnou a „dcerkou“ je nejméně 10 dalších pacientů, kteří se usmívají, „dceři“ mávají a na mne se dívají tak, že už vědí na čí straně budou, až se bude kauza projednávat  u soudu, až dojde tvrdý na tvrdý... Maminka dotelefonovala a zkoumavě se na mě podívala. Hodně zkoumavě. Až jsem se zpotil. Svět kolem dostal barvy podzimního listí, zvuk hlasů mořského příboje, kde se mi vlny a slaná voda tlačí do očí...

            Vysvobodila mě sestřička: „Pojďte dál, jste na řadě.“ Ano, byl jsem na řadě. Napsali mi prášky na cukrovku a řekli, ať to nepřeháním s konzumací potravin. Bylo mi právě sedmdesát. Rád bych holčičce pošeptal: Ne táta, ale děda, co se rád pochlubí. Udělala mi radost. Skoro jsem odhodil hůlku. Venku na chodníku jsem se otočil. Svět zůstal stát. Nikdo nic neslyšel, jen starý pán se opíral holí o chodník.

středa 29. března 2017

V boleslavském kraji, to je dnes Liberecký kraj, se neválčilo jen mušketami a kordy




            V ústním podání našich prababiček a dědů jsme vyslechli řadu příběhů z doby ne až tak dávné, žel téměř již zapomenuté. Příběhy ani ne tak z válek napoleonských, války o dědictví rakouské, či válce Němců proti Němcům na našem území v roce 1866. Mnohem víc ti, co nám vyprávěli, vzpomínali na poddanské rebelie, povstání proti nevolnictví, které z našich už pradávných předků dělalo lid bez vůle, ubité těžkou prací, plně závislé na majiteli panství, na úředníkovi, který nařizoval, kontroloval a trestal za odvedenou nevolnickou práci.

            Povstání našich předků patří k dějinám osídlení Sudet, českého pohraničí. K těm prvním patří povstání na grabštejnském panství vyvolané uvalením nových daní. 'Poddaní se obrátili  na císaře Maxmiliana II. do Vídně... Jím byla nařízena bezpodmínečná poslušnost vrchnosti. Vůdcové povstání byli tvrdě žalářováni a vypovězeni ze země. Tak končily jedny z těch prvních vzpour roku 1568 na Chrastavsku, Hrádecku. Další vzpoury proti brutalitě středověku následovaly již v počátku 17.století. Rok 1625, rok povstání na frýdlantském panství Albrechta z Valdštejna vyvolané útiskem a násilným obracením na katolickou víru...

            V roce 1629 počalo násilné obracení lidu na katolickou víru ve vévodství frýdlantském. prováděné horlivě jičínskými jezuity vyvolalo nevoli lidu, který dne 9. srpna na libuňské faře zranil a podávkami proklál P. Matyáše Burnatia a zabil i jeho průvodce. Tento čin byl signálem k všeobecnému nevolnickému povstání. V čele vzbouřenců stál zchudlý rytíř Burián Karlovský. Rebelové táhli přes Rovensko k Turnovu, byli ale cestou krvavě poraženi vojskem a rozptýleni do lesů a skal. Původci vzpoury pak na rozkaz vévody byli lámáni kolem. K potlačení povstání poslal Valdštejn 5 praporů pěchoty a 3 kompanie jízdy svého příbuzného Maxmiliána z Valdštejna. K likvidaci povstání potřebovala valdštejnská soldadeska, které používala proti nevolníkům i děl, více než půl roku.

            Rok 1668 byl rokem povolávání nových osídlenců z Německa, hlavně sklářů a soukeníků, těšících se zvláštní přízni vrchnosti. To vyvolalo vření mezi usedlým obyvatelstvem. Cítilo se být odstrkováno  konkurencí. K nespokojenosti přispělo i vyžadované přestoupení evangelíků na katolickou víru. Zástupy lidí z kraje pod Jizerskými horami a Krkonošemi se rozhodly táhnout do Prahy, aby se domohly restituce starých práv a svobod. K nim se přidružovali nevolníci z hruboskalského panství sužovaní regentem Janem Václavem Švantlem z Třebska. Proti proudu nevolníků zaútočili 12. dubna turnovští střelci u kostela sv. Matěje na Hruštici a po krátkém odporu revoltující rozehnali. Povolané vojsko a velké pokuty pak utlumily každý další pokus o vzpouru.

            Léta 1679-1681 byla ve znamení příkladu nevolníků frýdlantského panství Františka Ferdinanda hr. Gallase, kteří prostřednictvím deputace předložili císaři Leopoldovi I. v Praze stížní a prosebný list o ochranu před neslýchaným útiskem vrchnosti. Příznivý výsledek povzbudil poddané i z jiných panství k podobnému postupu. Věznění nevolnických deputací, k němuž  dal příklad na lemberském panství Kryštof Rudolf Breda. Postup vrchnostenských úředníků odňal poddaným naději na splnění spravedlivých žádostí mírným postupem a byl příčinou obratu hnutí v otevřenou bouři. Povstání na frýdlantském panství se rozšířilo na panství liberecké, grabštejnské, lemberské, jablonecké, strážské, mimoňské, zákupské, ale i do jiných českých krajů. Sedláci odpírali vykonávat robotu a pokusili se své požadavky vymoci ozbrojeným nátlakem na vrchnostenské úředníky. Pro zastrašení srocených vzbouřenců z okolních vsí kolem lemberského zámku bylo stříleno ze zámeckého děla. Poněvadž vrchnosti nestačily svými silami, bylo vojenské potlačení vzpoury v boleslavském kraji svěřeno komisaři podplukovníku hr. Eneáši Sylviu Piccolominimu. To se mu v podstatě, po pronásledování nevolníků do lesů a hor, zdařilo. Odpor na frýdlantském panství trval však déle a hrozil vypuknout v nové povstání, když populární vůdce rebelů Ondřej Stelzig řasnický kovář, jako člen delegace k císaři byl uvězněn ve Vídni. Teprve vyšetřující komise, soudy, žalářování a pokuty odpor zlikvidovaly. Ondřej Stelzig zemřel na nucených pracích v Uhrách. Příkladem ohlasu těchto bouří i v jižnější části kraje mohou být rebelující sedláci v Benešově, kteří z gruntů utíkali do ciziny.

            V roce 1767 bylo povstání na libereckém panství vyvolané zvýšenými břemeny a robotou v zárodku udušené. 17 obcí se na povstání nezúčastnilo, 19 prosilo o prominutí a jen 4 obce setrvaly ve svém protestu.

            Rok 1775, rok přehnané naděje na zlepšení právního a hmotného stavu. Agitace nekatolíků z Pruska a Lužice vedly k rozsáhlému povstání. Středem odboje bylo náchodské panství. Zde byla zřízena guberniální rada, v jejímž čele stál nejvyšší purkrabí sedláků rtyňský rychtář Antonín Nývlt. Připravované převratné povstání mělo vypuknout v Praze o svatojánské pouti a selské guberno se mělo ujmout moci v zemi. Bouře však vypukla dříve, než bylo v programu organizátorů a přehnala se tisícihlavým proudem nevolníků napříč boleslavským krajem již ve dnech 24.-28, března. V Semilech, v zámecké kanceláři vytloukli okna, vyházeli písemnosti a knihy, vysypali z peřin peří, vypili víno a zpustošili zámek. Pivo v pivovaru dílem vypili, dílem vypustili. Drancovali ve městech, drancování v městech. V Železném Brodě zpustošena fara a židovna, ztýrán farář i žid, pleněny příbytky měšťanů. Ve Bzí  zle naloženo s farářem a rozbito zařízení fary. Na Malé Skále útočeno na pivovar, v zámku vše roztlučeno, zámecký správce přinucen sedět na dřevěním oslu, manželka správcova obnažena, vhozena do sudu s kolomazí a pak posypána peřím; k ochraně zámku povolán oddíl jabloneckých  střelců. V Bozkově zpustošena fara. Ve Vysokém způsobeny výtržnosti v kostele, žádáno jídlo a pití a jeden muž z každého stavení, aby dále s povstalci táhl. Zámek v Jesenném byl povstalci ušetřen za cenu hubičky, vyžádané od sličné baronky Dejmové Jírou Ševců z Přívlak. V Navarově okázalé projížďky povstalců v panských kočárech a působení škod na panském majetku. Na Hrubé Skále žádáno vyhlášení zlatého patentu, vrchností domněle zatajovaného a zle nakládáno s úředníky. Podobné počínání na Rohozci. Jiný proud z Jičínska přitáhl na libuňskou faru. V Rovensku přinuceni měšťané jíti s rebely. V Rychnově krvavě odražen útok rebelantů na faru věřícími, ozbrojenými kolíky, pohrabáči a cepy. V Českém Dubu zákrok oddílu husarů, kteří několik vzbouřenců zabili. Odtud postup vzbouřenců přes Světlou řadou obcí západním směrem. V Zákupech zákrok vojska od České Lípy. Povstalci pochytáni a odesláni do Boleslavi k potrestání. Dozvuky povstání v červenci na panství frýdlantském, grabštejnském, strážském a libereckém.

            Opětné zavedení dřívějších poměrů robotních za Leopolda II. v roce 1790 vyvolalo nespokojenost poddaných a vedlo k několika nepokojům na různých panstvích. 6. července propuklo povstání na mnichovohradišťském panství hrabat z Valdštejna, bylo ale potlačeno. Toto povstání přeneslo se i na clam-gallasovské panství liberecké, kde jeho osnovatelem učitel a baráčník Hanuš Kryštof Rieger z  Kateřinek. V noci na 12. července vytáhli ozbrojení vzbouření malozemědělci několika proudy na shromáždiště v Královském lesíku. Po příslibech vrchnostenských úředníků nastalo uklidnění. K zajištění klidu bylo povoláno vojsko, účastníci, pokud neutekli za hranice, vyšetřováni, vězněni a ztrestáni ranami holí.

            V roce 1794 vypukla vzpoura poddaných na valdštejnském panství svijanském, vyvolaná pověstí, že zemřelý císař Josef II. zrušil robotu bez náhrady a vrchnosti to lidu utajily. Jediný Loukov se vzpoury nezúčastnil, pročež upadl do nenávisti okolních osad a přinucen požádati o vojenskou ochranu. Po spatření přijíždějících husarů vzbouření sedláci zahazovali zbraně a rozutekli se, kteří chyceni, vyplaceni na zámeckém place holí.

            Roku 1818 došlo k odepření poslušnosti a vzpoura poddaných na panství svijanském, vyvolaná odporem proti robotě vyžadované majitelem panství Františkem Adamem z Valdštějna, místo dosavadní, vykupované penězi. K likvidování odporu bylo opět povoláno vojsko, které nepoddajné poddané krutě stíhalo. Vůdcové rebelie odvedení do vězení tam byli krutě ztýráni. Jeden  z nich i s manželkou hned po propuštění, skonali, jiní byli ztrestáni ranami holí.

            To byl jen krátký výlet naším krajem pár století nazpět.

úterý 21. března 2017

Čím budu, čím se budu jednou živit?  



            Čím vším se lidé živí.... Hned po válce to bylo jiné. Svět byl v pohybu a skoro všichni se stěhovali. Jedni dobrovolně, druzí nedobrovolně, museli. Co se týče mé rodiny, Hitler nás naučil  počítat - z matčiny strany, z otcovy strany a v procentech. To vám povím, to byla rovnice, která tehdy za války vedla mnohé do koncentračních táborů, na smrt.

            Ti, co přežili už nebyli doma nikde, ti, co to způsobili, táhli své vozíky s peřinami, hladovými dětmi a nic nechápajícími stařenkami podél Baltického moře daleko od útrob rozbombardovaného Německa, kde byli jako sudetští Němci z českého pohraničí nevítání... A tak    ti, co uměli mačkat sklo, začali znovu na zelené louce, ti, co tkali látky, začali v Augsburgu znovu, ti, co se živili hudbou, obchodníci, lékaři dojili v kibucu krávy, okopávali mrkev a stromky pomerančovníků.

            V Machníně, naproti zřícenině hradu Hamrštejn na sluneční stráni, chytal zmiják do pytlíku zmije na prodej a na požádání se s nimi pochlubil, dal se vyfotit. Muž, co nemluvil a neslyšel prodával v obálce šest uměleckých pohlednic. Právě tolik, aby, když prodá, neumřel hlady. To už byla doba, kterou si živě pamatuji.

            Láska, co kopal v Machníně na hřbitově hroby, stěžoval si nám, klukům s odřenými koleny, že mu to nevynáší. Cestář Štěpánek a Hnízdil. První měl v kompetenci cestu z Machnína od Nisy nahoru ke Chrastavě, druhý od výboru na Karlov k Ostašovu. Oba si k cestařině vydělávali prodejem jablek z jabloní u cesty. Podrbelný, jeden z mála analfabetů v obci, se živil stahováním králíků, sušením kožek, zabíjením slepic, kůzlat, a tak podobně. Truhlář Matouš měl důchod 200 korun, a tak léčil. Byl předsedou ,,Červeného kříže“ a byl tak starý, že prý to už byla jeho doména za Rakouska, za první republiky, za Němců co obsadili naše Sudety (1938 – 1945) a  později, po osvobození léčil i ty, co dosídlili pohraničí po odsunu Němců. Každý mu za to  léčení něčím platil. Peníze nebral a tak se topil ve vejcích, a králíky a slepice zase rozdával jiným.

            Ve vesnici byla i prosperující truhlárna Simm a Wagner, jejímž národním správcem byl po válce tatínek. Tím se i živil... Byl vyučený tkadlec, a tak  funkci „ředitele“ - pana správce v truhlárně -  bral jako povýšení. Žel, nebylo tomu tak. Když se vrátil z nápravného  zařízení, šel do chrastavského Totexu dělat elektrikáře, soustružníka, kotelníka, v tomhle pořadí. Byl v té fabrice šťastný. Když ve dvě zahoukalo, sedl na kolo a těch 5 km domů poctivě odšlapal s čistou hlavou a šel na věž místního kostela natahovat kostelní hodiny.

            Pracovat se musí. Tehdy nošené prvomájové heslo, kdo nepracuje. ať nejí, bylo bráno velmi často za základ diskuzí, kam spěje naše společnost. V mém životě uplynulo 70 plodných let. Co vím, vše se nějak zvrtlo. Platí, co neplatilo, co nikdy neplatilo, platí. Svět je o něčem jiném, než bejvávalo. Dětem už nevyprávím pohádky, protože jim taky nevěřím. A děti? Sotva komu uvěří. Od malička umí s počítačem, což se já už asi nikdy pořádně nenaučím. Svět se změnil a to, čím se kdo živí, se asi nikdo nikdy nedozví. Čím jednou jeden skutečně bude, no to odpoví někdo jiný. Kéž se najde práce pro všechny.

úterý 14. března 2017

Sedmdesát let a děkuji za přání




            Jak líbezně zní: Dvacet, třiatřicet, padesát… Ano, jde o vyjádření věku. Komu by se chtělo mít v zádech víc než kolik mládí unese. Jak popřát a nedotknout se? Ví oslavenec víc, než by měl znát? Co mu přát? Je tomu hodně let, kdy se těšil na výročí narození, aby byl co nejdřív o rok starší. Narozeniny, oslavy, počet let, co věkem rostou, mohutní a zrají. Všichni, kteří vědí o čem mluvím, mi jistě odpustí, protože si tím prošli. Neslavím, není co. Všechno mě bolí, nerad se ohlížím, závidím mladším.

            Často se vracím k tomu, co bylo a hledám chyby. Především je hledám  sám v sobě. Jako by věk měl tu schopnost pohledět hloupostem i vážným chybám tváří v tvář a říct nahlas: Vším, čím jsem byl, byl jsem mlád. Možná ve své kůži i v osla, v roli kašpara, co zvedal ruce, nohy, křičel a pochodoval na manifestacích a mítincích společně s ostatními a dělal, co nemusel a přesto , čím vším jsem byl, byl jsem rád.

            Čeho všeho jsem se zúčastnil? Kolik koláčků na svatbách jsem snědl, kolik skleniček a kolik toho vypil, prospal v teplých peřinách po boku žen, zplodil děti… Rok s rokem končil smírem, novoročním předsevzetím. Děti už měly svoje děti, svět se stále točil. Co se měnilo, bylo jen počasí. Slunce, déšť, sníh… Co se změnilo, bylo jen místo výplaty – důchod. Pravidelné návštěvy lékařů, recepty, změny v kuchyni. Na pejska mám náhle taky víc času a téma rozhovoru s bývalými spolužáky se taky nemění. Zdá se, že ústřední téma je, jaké jsou kde slevy na zboží, co koho trápí a jak na koho vyzrát, byť přitom tvář neztratil.

            Jedno má ta sedmdesátka jednoznačně lepší, než měly narozeniny předtím – jízdu v dopravních prostředcích města zdarma. Vedle švihácké duralové hole je to berlička. Je to pohlazení, co ocení každý „dědeček i babička“. Teď ještě vydržet a užívat si dlouho mozku, který ví a pamatuje, že všechno tu už bylo, nic nového pod hvězdami.

            Je nás pořád víc a jak nám to říkají? Senioři? Že jsme přítěží, že bereme těm, co tvrdě pracují. Je mi jich líto těch, že pracují a mají strach, co bude, až nebudem. Až jednou kdosi řekne, král je nahý.

            Sedmdesát let, díky. Byl to poučný let nad veverčím hnízdem. Každému přeji tam zaletět, poslouchat téct vodu, ševelení stromů ptačí křik, trávy růst, když se dva přou, co komu patří. Vidět kuřata, jak poslouchají, hříbata, co následují mámu.

            Děkuji všem, co vzpomínají, co mi přáli, nutí mě k zamyšlení. Děkuji a přeji i k vašim narozeninám hodně zdraví, děti, které si čas udělají...

čtvrtek 9. března 2017

Před více jak padesáti lety


            Psal se rok 1966, to je dnes více jak padesát let. Bylo nám tenkrát osmnáct let a svět nám ležel u nohou. Čekala nás dvouletá vojenská prezenční služba všude, kam nás pošlou. Od Košic po hraniční čáru u Aše. Mnoho kluků se nevrátilo – zůstali na Slovensku, u Znojma, daleko od severních Čech. Žili jsme posledními měsíci před doručením říjnového povolávacího rozkazu.

            Svět kolem nás byl plný hudby a písniček. Dokonce i v naší televizi jsme viděli Udo Jurgense se šlágrem Merci Cherie v Galavečeru Eurovize. V roce 1966 se dokončoval kultovní film Ostře sledované vlaky, jehož uvedení do kin bylo malou revolucí stejně, jako nová generace zpěváků – Vondráčková, Přenosilová, Kubišová, Blehárová, Chladil, Zíma, Gott… Helena Vondráčková nás dostala písničkou Jéňo hrej si a Yvone Přenosilová písničkou Pomalu a líně, Helenka Blahárová nám zpívala Tím pro mne končí svět.

            Opravdu se nám na dva roky z domova nechtělo. Jeden z nás nakonec opravdu nemusel. Jarda Kalenský, spolužák z průmyslovky, v Liberci ve dench našeho odjezdu do vojenských posádek prohrál boj s rakovinou. Utěšit se nás snažil Josef Zíma Stříbrným jezerem, Milan Chladil Posledním stádem a karel Gott Modrou jeskyní. Naši mladší sourozenci se dočkali písně z filmu Vinnetou, kterou tehdy nazpíval Štefan Mádl. Úplně bych zapomněl na Václava Neckáře a jeho hit roku – Lékořice. Text Vomáčky a Blažka doprovázený orchestrem Karla Vlacha patřil k tomu nejlepšímu, co doba v čechách posluchačům nabízela.

            Nějak se mi sem nevešlo vzpomínání na Waldera Matušku. My kluci, spolužáci Olinky Blechové, ho neměli rádi. Přebral nám spolužačku a v hotelu Zlatý lev, kde byli zpěváci během LVT ubytováni, dělal po nocích hroznou paseku. Ale zazpívat? Zazpívat to on uměl! Když zpíval o koních, chtěli jsme být s ním v sedle divokého mustanga, když zazpíval o růžích, voněly i nám…

            Jo, šedesátá léta, doba malin, nanuků, písniček a velkých očekávání, co přijde, co všechno nás potká, co můžeme čekat od dvouleté vojenské služby… zatím jsme žili dneškem. Úžasným Jaromírem Mayerem, Můj úděl, Jiřím Suchým Modré džínsy, ale i „Pilarkou“, která nám zazpívala Lenonovo a McCartneyovo Já čekám dál. Beatles nikdy nezemřou…

            Tak jsem se ohlédl za rokem 1966, kdy jsme my, kluci narození v roce 1946-7 šli na vojnu. Byla to léta, která z nás udělala chlapy. Alespoň z většiny z nás. A písničky? Právě ty nám pomohly takříkajíc přežít a změnit se z rozjívených kluků v samostatně myslící mladé muže, kteří přestali být mamánky a stali se dospělými.

pondělí 6. března 2017

Zamyšlení nad něčím, čeho jsme právě svědky






            Letošní zima byla opravdová. Podobala se zimě našeho mládí. Nebyla to zima našich dědečků a babiček, kteří pamatovali zimu kocoura Mikeše, Ladových zabijaček, ponocných, Alšových betlémů a sněhu, že z něj vykukoval jen komín jejich staré chalupy.

            V únoru 1956 byly takové mrazy, že k tomu všemu nepohodlí, co bílý sníh měnící se v šedý kámen přináší, mi omrzly prsty u nohou. Nepomohly ani nové boty pionýrky. Nebyl jsem sám, kdo nebyl připraven. Spolužákům mrzly uši, tváře, nosy… A přitom, co to bylo proti tomu, co museli snášet v zimě naši předchůdci, kteří chodívali bosi v létě v zimě.

            Liberečtí radní zadavatelé nové školní budovy U Soudu mysleli na čůrající chlapečky stojící na chladných dlaždičkách a čůrající proti dehtem natřené zdi. To musela být zkušenost! Takovou už moje generace nepoznala, ale jen ty vzpomínky našich dědečků chodících po celý rok bosky, na vesnicích stále ještě ve dřevácích. Slušivé klapající dřevěné boty, o které se péče vracela s vrzáním a klapající ozvěnou.

            Jó, boty. Pokud byly, pak byly, že bys je dneska nezaplatil. Šité na míru, z opravdové kůže, měkké, teplé, anatomické, na celý život, aby poté, jako součást dědictví, přešly na dalšího majitele a i jemu pak sloužily do roztrhání těla.

            O Vánocích v počátku padesátých let mi bylo deset let. Co všechno jsem si přál pod stromeček! Ze slušnosti jsem se zeptal tatínka, co si v mém věku přál on. „Boty, pevné boty!“ Jak moc jsem se tehdy divil a nevěřil… Až o mnoho let později jsem slyšel podobnou otázku a opět nebylo uvěřeno, když jsem odpověděl: „Knížky!“

            Dlouho, dlouho nebyla zima jako ta letošní 2016-2017. Sněhu napadlo, že ve městě pod sněhem nebylo vidět chodníky. O to větší byla radost těch, co jezdí na lyže. A lyže, to jsou i kvalitní boty. Těžko se dá srovnat, co jsme si obouvali my, před šedesáti lety. Dnes je to přehlídka módy, účelovosti, ceny, která je často astronomická.

            Letos bylo, kam si jít zalyžovat, kde se na sněhu vyřádit. Nohy v teple, nemoc v pekle! Jak moc se změnil svět, ale to podstatné se vrací. Sníh, zima, klučičí a holčičí přání taky. Už to nejsou jen boty, přání mého táty a ostatních, aby nemuseli chodit i v zimě do školy bosi. Mé přání, náruč knih, abych nemusel o Vánocích nic jiného jen číst a číst.

            Svět se vrací a jeho zákonitosti jsou opět tam, kde mají být. Mocná příroda vrací úder a zima od léta se dá už opět rozeznat, jaro a podzim taky. Naše děti a jejich děti se v ní učí vidět, co viděly generace před nimi. Že voda není jen to studený na vaření čaje, že sníh patří k radostem dětí a ke starostem dospělých. A boty? Co jich je všude na pultech obchodů, co jich mám doma a jak všude překážejí. Co nových a nových dětských knížek stále vychází. Vyhrají boj s „tanky“ a budou se opět číst? Nic, ani počítačové hry knížky přece neporazí, tak jako boty. Bílý sníh a knížky jsou součástí správné zimy, která se vrací tam, kam patří. Do měst i vesnic. Po sobě jdoucí čtvrtletí – zima, jaro, léto, podzim – a na každé správné obutí.