sobota 29. dubna 2017

Im memoriam




            Před libereckou radnicí se koncem dubna neděje až tak moc událostí, aby se zapomnělo. A pokud se vzpomíná významně historické zkušenosti čekal jsem, že z radnice tam potkám třeba primátora s míčem, nebo jeho prvního náměstka, horlivého čmeláka J. Korytáře. Co mě bere slepá vášeň, ani loni, ani letos nepřišli. Nepříjemná zkušenost, zklamal jsem se, pánové mají jiné starosti.

            O co šlo? Upozornit na stav dodržování lidských práv ve světě a působit formou osvětové veřejné akce preventivně proti šíření a projevům antisemitismu a rasismu mezi mladou generací. Přizvat v krajském městě nejširší veřejnost k uctění památky obětí rasového pronásledování, nacistické perzekuce Židů a Cikánů (Romů). Nevím, kde, co tihle dva funkcionáři zahajovali, kde, koho svým šarmem oslňovali, ale kde měli být aspoň půl hodiny před zahájením, tam nebyli. Co si o takových lidech myslet? To co oni o nás. Musel stačit  vedoucí odboru. Parádní myšlení. Jednoduché, ponižující.

            Když byl  před 20 lety založen institut Terezínské iniciativy, stala se jeho hlavním úkolem dokumentace obětí holocaustu. Prvním výstupem byly pamětní knihy, které se staly východiskem pro databázi obětí holocaustu. Záznam každé osoby zachycené v databázi obsahuje jméno, datum narození, transport do Terezína, či jiného tábora, kde většinou zemřel. Naskenované dokumenty jsou nahrávány do databáze systému. Lidem -  obětem perzekuce jsou tak navráceny nejen tváře, ale i životní osudy. Veřejné čtení jejich jmen s přiřazením jejich dalšího osudu se stalo v Liberci už tradicí. Ve dnech vzpomínek na statečné z nejstatečnějších, kdy povstalo ghetto ve Varšavě proti fašistům se scházíme v řadě měst, kde vedle primátorů a ambiciozních politiků čteme jména Židů a Cikánů (Romů), kteří nepřežili. Díky všem Vám, co jste přišli, Vám, co jste se na chvíli zastavili a udělali i na rozdíl od jiných čas.



Jménem:

Karla Ševčíka, narozeného 1929, zavražděného v Osvětimi 1943

Věry Pacovské narozené 1924 zavražděné v Osvětimi 1943

Tomase Wienera narozeného 1939 zavražděného v Osvětimi

Jana Vrbacha narozeného 1905 zavražděného v Lodži 1942


                                                                                                                Egon Wiener

pondělí 24. dubna 2017

Doma je doma, byť by to bylo jen kamení




            Rovina je kolem, stále rovina. Nevím komu se líbí Polabí, komu ve Štýrském Hradci. Můj domov je v kopcích, mí předkové byli tkalci, co nosili plátno hozené přes záda. Můj domov mám v srdci. Ten byl navždycky položen mezi prsy Bezděz a Rálsko, s Ještědem na věčné časy. Tam, kde má být.

            Rybníky kolem jsou mi svědky, borovice, pískovcové skály, vysoko posazené nebe, vodní ptáci. To je můj domov. Kraj malířů a sekáčů trávy, kde voní posekané louky, kde k potokům chodí pít srnky a s nimi ovčí mámy s dětmi. Mým domovem jsou blízká hnízda jeřábů, co tak pronikavě křičí, kola štěstí čápů na komínech, na starých věžích, všude tam, odkud slyším křik dětí.

            Můj domov tady v Podještědí je plný pronikavých vůní. Voní rozkvetlé louky kolem, co kvetou jako o závod, a které zvou k tanci miliony včel, když slunce zlatí jejich křídla barvou sasanek, svatebním pugétem. Jen lehce přivřu oči a slyším k tomu všemu šepot skal, šumění křídel dravců, co posedávají při cestách zahaleni v šedý plášť... Obdivně naslouchám šumění tekoucí vody, jak rostou stromy, ořechy, třešně, houby v lese, v zahrádkách sousedů cibule a česnek. Slyším cinkot talířů u sousedů, když jedí oběd v pravé poledne.

            Jak je tu krásně! Sedím na terase a k večeru, kdy slunce zapadá na západě, dívám se do červánků v dálce. Denní hluk kolem utichá a slovo se hlásí podvečer. Přichází noc. Obloha se plní hvězdami, z mokré trávy zebou bosé nohy predátorů. Slovy se plní telefonní dráty. Lov začíná. Vše kolem se chystá jít si lehnout. Svět kolem pozvolna usíná. Valdov, Dubnice, Česká Ves, Velký Valtínov.

            Jen tiše za domem kape kohoutek, ježek dupe, jako by si obul kanady. Česká Ves spí, jako by ji do vody hodil, jen občas v boudě pejska se probudil chlupáč. Stýská se mu po pánovi, možná i po misce jídla a vody. Vesničky kolem jsou utopeny v moři temné noci a optimista v nich vidí středomořské přístavy, ostrovy.

            Svítá. Poslední zamávání křídlem, poslední sbohem jezevcům, ježkům, myším, liškám a kraj otevřel okna slunci dokořán. Pekaři rozvezli rohlíky a housky, kdo topí šel přiložit, děti se chystají do školy, kdo to má dál už vyrazil. Den začíná. Továrny, dílny, prodejny, tam všude začíná pracovní den. Důchodci se tlačí u doktora v čekárnách, kočka i pes si vzácně užívají míru, ptáci už hodnou chvíli krmí mladé. Poštovní vůz se dal do rozvozu balíků, je na čase nakrmit domácí havěť.

            Tomu všemu se říká domov. Je v nás. Čím dál jsme od něj, tím víc nám schází a srovnáváme. Líbí se nám, vracíme se a nedáme na něj dopustit. Je v nás, je střelkou kompasu, co řídí naše kroky. Těžko lze zabloudit - rovina, nebo horský pás. Doma je doma, bosí, nebo v botách, vždy pevně na zemi, které se říká – doma...

sobota 22. dubna 2017

Bylo nám krásně




            Bylo mi asi 9 let. Na pohlednici k Vánocům se v tom samém roce lepila třicetihaléřová známka s portrétem Ladislava Zápotockého, presidenta republiky. O něm mi upovídaná maminka říkala, že byl z Kladna, kousek od Suchomast, kde se narodila.

            Nic mi nescházelo. Vlak stavěl na každé pěšině, cesta trvala neskutečné 4 hodiny, ale na jejím konci se objevila vytoužená Praha, hlavní město. Na začátku cesty jsem byl divoký jako mladý Buffalo Bill, na jejím konci jsem si sotva vzpomněl na to, že jsme v Turnově krmili racky, ve Všetatech cítili cibuli a slyšeli její prodejce.... Z nádraží tramvají přes střed města na Smíchov. Tam, úplně na konci Prahy za smíchovským pivovarem bylo autobusové nádraží. Odsud to trvalo už jen půl hodiny do Mníšku pod Brdy, kde na mě už čekala má česká babička.

            Ještě k cestě z Prahy do Mníšku pod Brdy. Pokud jsem si sedl do řady za řidiče, pozoroval jsem řeku, krásnou řeku Vltavu, plnou lodí a lodiček, kousíček řeky Berounky a hlavně Vyšehrad z jehož hradeb si zaskákal bájný Šemík. Z druhé strany jsem viděl chuchelské závodiště, televizní věž na Cukráku ještě nestála.

            Městečko Zbraslav vonělo i na náměstí sušenými bylinkami, jejichž sezóna nikdy nekončila. Dodnes, a je tomu víc jak 60 let, bych poznal, kudy nahoru jezdila po Zbraslavi závody v autech slavná Eliška Junková.

            Já se nesmírně těšil na prázdniny „do Čech“, kde vše bylo naruby, nic jako v Liberci. Třešně zde byly sladší a vajíčka v kurníku jsme s bratrancem Ivanem pili ještě za tepla přímo ze skořápek. Koupání v rybníku, zámecký park v blízkém Dobříši patřil jen nám. A všude vůně medu, plno včel, křiku dětí v kočárcích. Babičky na lavičkách pod alejí kaštanů, dolů mnišeckým náměstím... Tam někde stojí nahoře v roští téměř zapomenutý F.X.Svoboda, spisovatel, co žil, tvořil, a městu dělal pozitivní reklamu.

            Téměř bych zapomněl. Městečku pod skalkou hned zkraje vévodila reklama z první republiky na zubní pastu Thymolin, na druhé straně místní kino, kam jsem pilně docházel, neb ceny vstupného byly příznivé. Ach, mládí zapomenuté, střípky z mozaiky obrazů nádherných barev! Slunce, co prahne horkem, vodou, kdy déšť volá na dešťovky: „Neutopte se!“, a na mne: „Vem si prut a hybaj k vodě! Maž se krémem, nedívej se přímo do slunce!“.

            Indulona, mast na všechno, řešila naleštěnou obuv i ultrafialové záření. Co si kdo pamatujeme, dětské nemoce, rodičovské hádky, rozvody, příchody strýčků, tetiček, suché záchody, koupání v neckách, dobu, kdy ještě nebyla televize. Po Vltavě pluly vory, všude visely mucholapky, kdekdo pěstoval krávy a slepice, sousedi sekali příkopy, popel a odpad se vozil na kraj lesa, do strží u silnic. Veřejný rozhlas oznamoval, co se kde šustlo, kdo kam přijde, kdy se budou očkovat psi.

            Svět dospělých si záhy našel náhradníka, a já se posunul a třídu výš. Začal jsem nosit brýle a ploché nohy mě bolely čím dál víc. Svět se začal měnit a rok 1960 byl vyhlášen rokem Afriky. To všechno si pamatuji. A možná i víc. Nemám z toho radost, ale začal jsem dospívat a v témže roce zemřel prezident Antonín Zápotocký.

Sobotní úlety – bleší trhy




            Na to nebyl čas. Všichni, co prodávali, nezvedli oči výš, než aby viděli toho, kdo jim platí. Vše rychle, do zad dýchali další potencionální zákazníci blešího trhu.

            Koupil jsem si mušli. Hledal jsem sice něco jiného, ale, o tom přeci blešák je.... Prodat, koupit a hlavně si popovídat s někým, kdo je stejného ražení. A v tom se liší blešák současný od toho před rokem 1989. Dnešní svět je úplně jiný, o jiných hodnotách... Žel, dobrého nákupu na blešácích dnes ubylo. Po revoluci si úspěšný vekslák otevřel kamenný obchod a začal pracovat na dobrém jménu majitele obchodu se starožitnostmi. Je to úsměvné, ale čas hojí větší rány. Překvapením bylo, že ač se noví obchodovedoucí stýkali s bílými límečky, většina si nepomohla a zůstala omezenci se špínou za nehty.

            Jen málo prodejců odolalo výkladním skříním a odnesli svého ,,Remranta“ „znalcům“ za pult starožitností. On by človíček nedopadl lépe na blešáku s ,,Remrantem“ položeném na dece pod nohama zúčastněných. Ale o to přeci nejde. Dá se lehce ošidit všude, ale od „odborníka“ z krámu to bolí o něco víc...

            Blešáky, už to nejsou, co  to bejvalo, lze slyšet unisimo z obou stran barikád. Nevkusné je, že když se o cenu i tak už nízkou hádá majitel prestižního krámu se starožitnostmi s paní, co prodává dětské oblečení a k tomu secesní brož v ceně ,,uměleckého“ díla z lidové Číny. Koupí se starožitník zařadil, mezi ty slavné ,,pumpaře“, co na vyšší úrovni okrádali beztrestně stát. A to se přitom ještě chlubí, cože už doma mají, že to ani už  nepočítají. Nezávidím, jen děkuji osudu, že jsem se nestal jedním z nich…

            Když už o blešácích, tak rozhodně i o počasí, neboť počasí dělá z blešáků u nás na severu horor,  kde se desetitisíce lidí cítí podvedeno, když prší. Pokud je před deštěm, pak jsou všichni podráždění. Knihy putují zpět do krabic - u knih se tohle časté stěhování podepisuje nejvíc na obalech. Co nejvíc zabolí? Když se Vám něco z toho mála na dece ztratí, nebo snaha malého pejska, zvednout nožičku a počůrat vaše zbožíčko.

            Na můj dotaz, zda má mušli, řekla prodávající, že jo, použitou, že si už koupili novou. Přestavují byt. Nemohla pochopit, že já ji hledám do akvária. Lahůdkou bývá odpověď na dotaz po poštovních známkách, kdy mladí snědí hoši odpovídají: „Máme Hitlera, dva, tři kousky, kolik dáte?“ Časté jsou rovněž nabídky toho, co v sousedním Německu dávají k popelnicím. To si pak prodejci dělají legraci, jak jsou gádžové hloupí. Ptáte-li se, jak dál, pak odpověď není snadná. Sběratel jen těžko nakoupí v kamenném obchodě. Drobní prodejci nemají jinou šanci, než přijít na blešák a snažit se prodat. A tak to má být.

pátek 14. dubna 2017

Píseň o vražedném činu blíže Českého Dubu




            Jsou věci, které už neznáme. Písničky, znělé pouťové  texty o násilí a vraždách v našem okolí, patřící ke ztracenému ,,štěstí“ našich praprababiček. Dá se říci, že každá taková tiskovina – píseň o vražedném činu, nahrazovala neexistující bulvár, černou kroniku. Povětšinou dvojlisty malého formátu popisovaly ve verších hrůzostrašné lidské selhání zakončené dokonalým mordem.

            Autentické jsou ty, co popisují hrůzný čin z nejbližšího okolí. Lístečky s „mordem“ se prodávaly na poutích a trzích. Byly vyhledávány, neboť prodávající jejich nabídku doprovázel ,,uměleckým“ doprovodem. Dá se říci, že tento obchod s lidskou tragédií prosperoval dobře v 18. i v 19. století.

            Dejme slovo ,,Nové písni o vražedném činu, který spáchal Jan Prskáček dne 20. června běžícího roku na Antonii Tvrzníkové a sám na sobě, co milenci, v roku 1892 blíže Českého Dubu. Patisk se zakazuje...“ Víc se toho na první stránku nevešlo...

            Následuje popis události ve 14 verších a samostatně závěť zločince i oběti, která byla nalezena po jejich smrti. Zaposlouchejme se do slok plných lásky, které končí hrůzným činem těch, co tu před námi žili před sto a pár lety....

„V Českém Dubě hrana zvoní,

 pláč se rozléhá,

 slavný průvod se tu bére,

 hudba zaznívá,

 napřed jdou krásné družičky,

 sliční mládenci,

 dvě rakve spolu nesou zdobené věnčí.“



„Tážeme se drazí lidé čí je to průvod

jest to průvod milujících na lásku důvod,

v Šelbici jsou narozeniny,

panna, mládenec,

museli zaplatit draze panenský věnec.“



            Třetí sloka hovoří o hlavních postavách dramatu:

 Mládenec byl Jan Prskáček 19 let,

Tonička dcera Tvrzníka jako z růže květ,

láska nezná žádné meze ani zákony,

darmo rodičové dívce lásku bránily.“



            Dozvěděli jsme se, že dívka byla zřejmě nezletilá, a že ze strany hlavní postavy opakovaně docházelo k porušení zákona. Čtvrtý verš to potvrzuje včetně neschopnosti okolí tomu zabránit:

„Dvě léta se milovali jako andělé,

dvě srdce v jedno spojili,

žili blaženě....“



            Další pokračování je jak z protokolu soudce, svědků, koronera, ohledače těl. Zaposlouchejme se do rytmu příběhu, který jako, jeden z mála popisuje ,,mord“ v blízkém okolí:

„Na den 20.června za jasné noci,

vyzvali se do Liberce ty dva milenci,

k smrti se připravovali,

světem loučili,

k tomu cíli smrtící zbraň si tam koupili.



Pak z Liberce do Turnova po dráze jeli,

tam fotografisty vyblejsknout se dali,

na to šli do chrámu Páně tam se modlili,

snad za odpuštění hříchů Boha prosili.“



Příběh graduje a dává prostor interpretovi ještě více věc zdramatizovat a zvýšit prodejnost kartičky, což se obvykle dařilo:

,,Pak se procházkou bavili smutném loučení,

u sochy svatého Jana dlouho klečeli,

pak myšlenka nastoupila šli spolu k domovu,

zvířenka je sprovázela k tmavému hrobu.



A když byli blíž domova chtěli smrt zrádnou,

chtěli jíti z toho světa jen střelnou ranou,

mladík nebyl v tom zkušený,

dívku šanoval,

měl nabito jenom prachem, smrt ji neuďál.



Pouťový prodejce příběh rozvádí a mráz po zádech obecenstvo obchází:

,,Dívka nechce déle žíti mládenci panny,

vemte z toho příklad rozvažte sami,

jest-li se k tomu zabraňuje ve vaší lásce,

jak měli ty dva milenci stísněné srdce.



Provaz kdesi opatřili, šli jsou do borku,

do sousedního lesa velkém zármutku,

zvolili si zoufalou smrt na strom borový,

na jednom tažním provaze život ukončili.



Otec dívky časně z rána čtvrtou hodinu,

šel prohlížet svoje pole tu samou dobu,

ohlédl se patří na strom borový,

jeho dcera s milencem viseli.“



A následuje ohledání těl:

,,Na to slavná komise se dostavila,

aby ty dva usmrcené dobře ohlédla,

dívka byla z revolvéru dvakrát střelená,

šátkem hlavu zavázanou,

rány posetá.



Tak svůj život dokonali,

skrz mocnou lásku,

chraňte se panny,

mládenci jejího svazku,

i vy drazí rodičové příklad si vemte,

vroucí lásku vaším dítkám nikdy nebraňte



Závěť byla nalezena po jejich smrti, jak žádají,

obapolně jeden hrob míti,

ostatní se splnilo dle jejich přání,

jeden každý se to doví z toho popsání.“



K textu pak následuje závěť, který byla nalezena po jejich smrti a podepsána „Jan Prskálek syn, Antonie Tvrzníková dcera, z obce Šelbic.“

            Původní text písně o vražedném činu z českodubska sepsal J. J. , tiskem zveřejnil J. Zvikla z Mladé Boleslavi.

            Co říci na závěr? Snad jenom tolik, že lidé v každé době touží po informacích. Pouťové dobové písně nás vrací do času, kdy informace mezi lidmi byla povětšinou ústní.




čtvrtek 6. dubna 2017

Pohádky pro děti, pohádky pro dospělé  

          
Ach, ten můj Machnín. Dal mi dar největší, naučil jsem se tam ve škole číst. Nedalo to až zas tak velkou práci. Začal jsem se učit číst 1.září a někdy v prosinci jsem četl obstojně. A Vánoce v padesátém třetím byly už víceméně o knížkách.

            Machnín rozděluje už hezkých pár století řeka Lužická Nisa. Na stejném místě po staletí stojí most. Cesta, co po něm vede, se za mostem rozděluje. Ta vlevo vede ke škole, druhá za doby mého mládí do „Údolí svatého Kryštofa“, třetí prudce vzhůru ke Karlovu pod Ještěd.  Než jsem přešel ráno most přes řeku, z mé strany, první bylo podívat se, co má „Špidlenka“ ve svém dřevěném krámku za nové věci. Nové věci, to byly dětské knížky, prapodivný sortiment, kde vedle sešitů, lepidla, novin, toaletních potřeb a cigaret byly vystaveny i nové dětské knížky. Takové „Večery u ohníčku“, Serjoža Kostrikov, děti mezi plástvemi medu, téměř žádné pohádky. Ten, kdo určoval, co bude „Špidlenka“ prodávat dětem za knížky seděl kdesi v Praze, víc jak sto kilometrů od dřevěné boudy v Machníně. Doufal, že se mu podaří, aby děcka přešla od pohádek ke knížkám, které jim z Prahy kdosi doporučí.

            Jednu z těch doporučených mi maminka koupila. Dnes, když si ji po 65 letech opět prohlížím a pročítám, prochází mi tělem stav beztíže, horka, zimy, nesmírný pocit prazvláštní atmosféry, kdy ne vždy tuším, co mi chtěl autor říci. Řekl bych, že dnešní příběhy jsou k pochopení i těm nejmenším. Při jejich čtení si připadám jako odsouzenec, co vesluje v podpalubí, kde mu roubík v ústech nedovolí křičet. Dnes už jen zírám, co mi mělo utkvět v paměti, jak se dá pohádka zaměnit poučným příběhem. Všichni autoři chtěli jíst a žít. Arkadij Gajdar, Nikolaj Tichonov, Petr Pavlenko.

            Je tomu řada let, a vidíte, něco podobného byl schopen režim v Čechách zopakovat o 20 let později podpisem Anticharty v Národním divadle. Přední umělci odsoudili ty statečné, Werich, Gott podepsali také. Chtěli jíst, mít se dobře. A tak „Leninská pravda“, sovětská pohádka z bílé Rusi od Špidlenky z machnínské trafiky u mostu přes řeku Nisu je to, co obdobně použili  na své děti při masírování dětských mozků, Hitler, Gottwald, Husák.

            Dnes už ta machnínská trafika nestojí, ale jistě bych našel v jejím sortimentu příběhy, prapodivné pohádky z USA na papíře tak lesklém, až by oči přecházely...