neděle 7. května 2017

Autobus dětskýma očima   




            Co si tak posledních víc jak šedesát let prohlížím zvědavě autobusy, musím říci, že co se módy týče, určitě drží krok s auty. Ale nejkrásnější jsou ty naše, co do problémů, asi ty maďarské z doby před čtyřiceti léty.

            Můj první autobus byl docela celičký školně-výletní a spojený s mou první třídou. Byl to takový pes huňatý, s čumákem od motoru, vzadu jako by sražený. Byl to jediný bus, kde žáci - výletníci nechtěli sedět vzadu, neboť v kopcích nebylo ze zadního okna zhola nic vidět, jen kouř. A protože nám v těch padesátých letech nebylo známo fetování, hnali jsme se odzadu zpět k řidiči, který pil meltu z termosky, co si s sebou nosívali řidiči od velkých volantů výletních autobusů a dávali nám „loka“.

            To byl nástup, předzvěst toho, co dovedou děti z vesnice, z národních škol. Po dvaceti kilometrech  už první zvraceli a drželi si pytlíky od mouky před pusou a ostatní řvali na plná ústa: „Zastavte, chceme čůrat!!!“ Po směru jízdy holky, přes silnici kluci. Jak je možno chytit při prostém čůrání klíště nevím, ale byla tam. Kam dočůrá prvňák, je zázrak. Však se také řidič a soudruh ředitel chodili dívat a jen teskně komentovat, že to byly časy. Zatracená prostata!

            Po zastávce v lese nebo blízko lesa, se dorazilo na parkoviště pod hradem Kost, u Varhan blízko Děčína, Babiččina údolí, Trosek, Sychrova. Všude tam, dřív než se šlo na hrad se svačilo a psaly pohlednice domů. Víte, od kdy nemám rád vajíčka na tvrdo? Přesto, že byla oloupaná, matky  tušily, že s nimi po sobě házíme. To jsme dělali dál od karoserie autobusu, neboť nás  řidič upozornil, že následky  nebude řešit přes učitele, ale že nám rovnou dá přes hubu. Řeč to byla přímá a věcná...

            Prohlídka hradu: Často němý úžas a převeliká snaha sáhnout si, která se zopakovala v našem životě a v životě mých vrstevníků i v pozdějších dobách, ale to už nešlo o šavle, bambitky, katovy meče, mučící nástroje, ale o vrstevnice, pokud se mohly pochlubit velkými oblinami. Ach, kdeže ty doby jsou.

            Legrace byla, pokud se boty obouvaly do filcových bačkor a nohama se zámkem šouralo, posunovalo vpřed pohybem, co noha nohu mine. Venku se znovu chodilo vlevo – vpravo, a ti, co blinkali si brali kinedryl a zoufale si přáli umřít.

            Za zmínku stojí i následující sborový zpěv, kdy autobus trpěl asi nejvíc. Řidiči už toho měl i dost. Hned potom se na ně vybíralo. To měl být jako dík. Každý dal aspoň tříkorunu. Já dal tolik, jako na obnovu Koreje – na bagr. Zda Severokorejcům pomohla na nohy nevím, a co si za kupovali šoféři autobusu jsem zapomněl. Nová tříkoruna se mi moc líbila. Modrá, malá, akorát do kapsy od kalhot.