středa 26. července 2017

Za plotem naší zahrady




            Za naší zahradou jsou už jen louky. Dvakrát do roka je majitel seče, dá se říci, že i trávu suší, stáčí do rolí a snad jí i v zimě topí. Koloběh světa je v těch rolích, vzestup a pád světových říší. Mám čas a tak ten koloběh změn pozoruji. Zjara je louka jakoby ušlapaná, hrbolatá. Co zbylo z loňské trávy, je nehezká hmota. A přesto každé časné jitro přicházejí srnčata, aby se napásla tam, kde nic není. Je to smutný pohled. Louka ještě není loukou, ani pastvinou. Připomíná spíš fotbalový stadion bez hráčů, bez tribun. Louka de facto spí a čeká, kdo ji probudí.

            Sluníčko, teplé sluníčko! Louka se plní vodou, kalužemi, blátem, vším možným, co komu upadne. A náhle je jí kus, ze stran, kde jí vedou polní cesty se hlásí o slovo keře hloží. Tam, kam může slunce, tam mění barvu hlíny a zelená, dosud jen hnědá má náhle barvu staré papírové pětikoruny.

Těch pár hodin sluníčka stačí. Staré kosti, teplé boty, tak nějak se příroda brání a posílá signál za signálem, že je připravena žít. Pak už to jde skokem, hurá do světa. První květy mi podráží nohy. Musím za nimi na zem. Jsou to dcery slávy země. Prapory, štíty, ozdobné barvy dřevců slavných minesengrů.

Ano, vzplál nelítostný boj. Louka vzplála drobnými kvítky a plá ohněm zeleným a žlutým. Není to ještě léto, co se ve vzduchu tetelí, vše, co louku dělá loukou. Ale to vše má záhy přijít. Krtci vylezli, pulci si vlezli do kaluží, žáby se schovávají před čápy. Vysoko nad zemí plachtí dravci.

Louka za naší zahradou je mi stále víc a víc dražší. Tváří se, že nic, ale není to pravda. Je krásná, plná překvapení, voní, obejme a hladí. Je plná čehosi, čím se plní dorty. Je sladká a plná malin, motýlů a ještěrek, všeho, co se plazí, leze, saje, svědí. Ano, to je správná louka. Taková, jaká má být. Však já bych neměnil. Taková správná louka se vším všudy.

            Musí se i hnojit. Zrovna to nevoní, ale i to musí být. Kdysi se louka sekala ručně kosou. Kde jsou ty časy! Dnes kosí ostré nože připřažené za traktory. Bohužel, i ony mohou na pole přinést zmar života kolouším rodinám. Života je tady stále víc a víc, je tu krásně. Západy slunce, božské červánky, obloha modrá jako oceán, lodě, co plují do dálky.

            Louky předrahé, krásné, louky za naší zahradou! Umět tak malovat, fotit! Asi přece jen budu muset mezi vás. Chodit k vám na kus řeči lučními cestami.

           

Zadní vrátka




            Už od malička slyším, že si každý má chránit to, co má nejraději něčím, čemu se říká zadní vrátka.

            Začalo to tím, že někdy ve třech letech mě maminka našla u plotu naší zahrady, jak hledám zadní vrátka, kterými jednou maminku zachráním. A tak se u nás v zahradách stavěl plot s vrátky vzadu na mé přání.

Pamatovat na zadní stránka. Ta první byla v Hrádku nad Nisou tam, kde jsem žil svá první tři léta. Vrátka vedla ze svahu k řece – Lužické Nise. Hned vedle dosud stojí most s cedulkou „U Wienerů“. Vrátka s plotem odnesla přílivová vlna, co přišla s tou velkou povodní.

Zadní vrátka – jak prazvláštně to zní, jako kulisa z divadelní hry. Mít pokaždé, kam se skrýt, kam a kudy odejít. A platí to stále. Snad už staří Egypťané měli svá vrátka k Nilu a řekl bych i stále otevřené směrem k lesům, do polí, mezi hlávky zelí, květáku, do pouště plné bodláčí.

Bylo mi už mnoho let a tak se ohlížím. Shlížím s pojízdného křesla a hledám, co jsem ještě neviděl na kukuřičném poli, louce, kde se pasou ovce, na nebi, kde plují bílá oblaka. Občas mi oko padne k plotu, kde končí náš pozemek, kde v drátěném plotu jsou zadní vrátka. Cesta k právě posečené louce, co voní příštím voňavým senem, jarem i dusným létem.

Pokud nezaprší, pak ani zadní vrátka nezmoknou. Doma kromě mne nikdo není a shrabat sušené – na to mé staré nohy nestačí. Nedám to. Má babička, podruhyně na statku, vdova se čtyřmi dětmi se musela otáčet, pokud děti chtěla uživit. Co mi vyprávěla, tak zadní vrátka jí nikdy nic neříkala. Brala, co bylo a děti vychovala. Mezi nimi byla i moje maminka.

Co vím, tak zadní vrátka kdysi pomohla Cesarovi, Žižkovi i Husákovi. Měl to být i poslední trumf. Vojenská garda, pretoriáni oddaní do posledního dechu. Kus něčeho, co hospodyňka vrazí do hrnce a uvaří návštěvě, kterou nečekala. Improvizace, umět si poradit. Najít si omluvu, jak z toho vybruslit – tam patří i ona zadní vrátka, stovka schovaná někde vzadu v peněžence.

Poslouchám, jak se svět mění, kdo s kým a proč už zase válčí, kdo s kým podepsal mír. Svět, který potkávám, je žel, pořád stejný. Spoléhá se na zadní vrátka. Každý je má, jak eso v rukávu. Snad je to tak i lepší. I velké myšlenky umírají, i za plotem roste plevel, nebo sladké maliní. Cesta k nim vede skrze vrátka, zadní vrátka v oplocení každé zahrady.

pátek 14. července 2017

Vážení, pár slov k vážení






            Každý z těch dávno ztracených světů měl svého stále se usmívajícího hocha, co celoživotně úspěšně pásl ovečky a obecní váhu. Má rozmilá obec v podhůří Ještědu ovčáka neměla. Měla bubeníka a potom tu váhu uprostřed obce naproti poště, s domkem se vším tím vážným příslušenstvím. Právě tam, nad obecní váhou se, pokud přijel, procházel na laně provazochodec. Pár metrů odtud, směrem k nádraží, havaroval horkovzdušný balón Amalia.

            Za mého ztřeštěného mládí mělo pár soukromníků k potahům belgičany – koně s chlupatými kotníky a širokými plecemi. Naše klukovská banda tam v okolí pokaždé okouněla. Obecní váha byla zajímavé téma k rozhovorům. Doma jsme měli tak sotva decimálky, kolečko s vápnem, pár tašek na střechu, vozík, na který se házelo vše, co se odváželo za vesnici k lesu na divokou skládku. Příroda a sousedé se postarali o to, že co jsme tam odvezli, vše v brzkém čase zarostlo ku prospěchu přírody.

            Vedle decimálek byly doma ještě váhy kuchyňské, mincíř a na poště ještě váhy na dopisy. Na té první se vážilo především to, co se usušilo do školy, neboť bylinky, kaštany a žaludy, to byl „vedlejšák“ každé vesnické školy.

           Na oslavy VŘSR to byly básničky oslavující hrdiny, po zbytek roku jsme sušili kůru z pomerančů, žaludy, kaštany, léčivky, svázaný papír na decimálky, kontryhel, březové listí na mincíř.

            Jednou po ránu přinesla popletená babička zlatý prstýnek, protože si myslela, že vybíráme zlato na zlatý poklad republiky. Nevím, kam se to vše podělo - váhy jsou pryč. Ty obecní s domečkem odnesl čas a nějaký pohotový soused. Jáma se zasypala, koně pochcípali, staří Němci, co se vyhnuli odsunu umřeli, mladí si pověsili postroje do pokoje a podkovy nade dveře. Za to, co prodali na blešáku si nakoupili do kuchyně čínské váhy a do pokoje malované obrázky Alp ale od Vietnamců.

            Sem tam se ještě doma najde mincíř, ale většina už neví, k čemu ta hloupost sloužila. Občas se  v pozůstalosti po tetě objeví kuchyňská váha se zobáčky a s posunem vahadla, hezký kus litiny. A tím to končí. Číňané vyrábějí v plastu lehčí, omyvatelné a lidé je rádi kupují.

            No, nic. Nic netrvá věčně. I čínské váhy jednou skončí na smetišti. Jde jenom o to, čím budou příští generace vážit. Nebo i tak – v budoucnu bude mít vše jednu váhu a na co se pak zatěžovat vážením...