neděle 27. srpna 2017

Píši Vám, hodinkám




Píši Vám, hodinkám, ve vlídném slohu starých pokojů se závěsy a záclonami, těžkých perských koberců, dřevěného nábytku, mramorových váz, olejem malovaných obrazů, bronzových koní a prvních elektrických svítidel.

Píši Vám, hodinám na podstavci s velkými soškami a vzadu s klíčem velkým jako trám. Vám všem, co měříte čas. Vám kapesním hodinkám všech značek; švýcarským, vietnamským, primkám, doxám, těm bez ručiček, hrajícím i zpívajícím. Vám, jeptiškám na klíček, nádražním i kostelním, všem řízeným rádiem. Stopkám, co mají jen jednu ručičku a závidí těm, co Vás mohou obejmout, když jedna ruka netleská.

            Píši Vám, těm, co potápěči zkouší v hlubinách, Vám, ruhlám z NDR, které mi taky, jako dítěti patřily. Píši hodinám, co máme doma na skříni, kukačkám, minutkám v kuchyni. Hodinkám, co nosil děda v kapsičce na vestě na řetízku, jako pán. Vám všem, vašnosto, pane z radnice, pane Weitzene, řidiči liberecké tramvaje.

            Píši Vám, co ráno spěcháte, kdy je každá minuta dobrá a budí Vás budík. I to jsou hodiny, byť málo vítané. Vám, hodiny sluneční, přesýpací, hodinám, co umí odpálit komín staré továrny, hodinám tikajícím v čekárně u zubaře, v letištní hale, kde čekáte na odlet za moře.

            Píši všem, co vědí, že čas nezastaví, že prostě a jednoduše stárneme a s námi běží čas, neúprosný, měřený hodinami, kdy vteřinová ručička měřila klukům čas, kdo vydrží déle pod vodou. Píši všem holubářům na světě, Vám, pane Němečku z Machnína, co už tu nejste a byl jste mým tchánem. Jen tolik ještě, že Vaši holubi létali na čas skutečně dobře. Mějte se hezky, tam nahoře.

            Píši Vám, ve věznicích bez ostrahy, co Vás hodiny dělí od svobody. I Vám, probouzejícím se z narkózy. Píši všem, co se řídíte přesným časem, Vám, kterým za chvíli letí letadlo, jede vlak. Všem, co nechodíte pozdě – je to hrozný nešvar.

            Píši Vám, co máte mobil a v něm hodiny - to jsme všichni. Je to úžasná výhoda, o foťáku nemluvě. Píši všem lidem dobré vůle, co po sobě nestřílíte, kterým hodiny připomínají, že je čas nakrmit dítě, sdělí, že brambory jsou dovařeny a je čas se najíst. Hodiny k nám prostě patří. Jsou naší součástí, tak jako kočka, pes, kanárek, rybičky, závěsy na oknech…

            Ať tedy tikají, posouvají čas. Ať se přou s těmi, co si říkají quartz. AŤ se nás drží, ručičky na to většinou mají. Ať Vám slunce zlatí krovky. To píši Vám, všem hodinám.

středa 23. srpna 2017

Po staré ušlapané cestě



            Cesta to byla plná kamení. Vlastně jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál na basu a komáři je štípali.

            Cesta byla léty uježděná vozy, které táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští vojáci, Švédi, Kumáni.  Když umřeli v první i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.

Mám tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou, spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí, zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.

Koukám a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky, kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i psa a nebyla potíž.

Byla to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách, pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.

úterý 22. srpna 2017

Dopis všem na planetě Zemi




            Píši Vám, loukám sečeným i těm, kterým schází pohlazení kosou. Vám, příkopům u cest i Vám, skromným cestičkám, Vám všem úvozům a cestám prošlapaným polem. Všem, po kterých šlapeme, chodíme, běháme, spěcháme a je nám dobře…

            Bůhví, proč píši Vám, pískovcové skály, Vám, dutinám, které vymlela voda, Vám, z pískovce vytesaným sousoším jak ze šlehačky, morovým sloupům, tvářících se jako věže ze slonoviny. Vám, stavitelé minaretů, templů, barokních kostelů i kaplí. Všem, co umí číst mezi řádky a jste poctěni klikyháky, kterými se píše na Zemi. Vám všem, co je čtete, přemýšlíte a polohlasně si říkáte, než usnete: Do háje, píši a zapomínám, kam jsem si poznámky založil. Pro pět ran do klobouku, jsem starý osel, co neví, kam dál, co má dneska k večeři…

            Píši Vám, co jíte za dva a není to na Vás vidět. Vám, co pijete za tři a vodovody by Vám mohly závidět. Vám, co spláchnete jedním zatažením za špagát, či se stisknutím bílého knoflíku zbavíte nečistot a jdete dále. Závidím všem těm dámám, co prodávají toaletní papír, podají Vám klíč a nechtějí nic víc, než abyste si po použití umyly ruce…

            Píši Vám, páni milí Tataříni, Finové, Uhři, zakarpatští Rusíni, všichni, co umíte číst. Čtěte odshora dolů, zleva, či zprava. Je to dobré pro oči. Nepláčí. Oči jsou cestami, které vedou pustinou, kam dosud člověk nevstoupil. Píši Vám, co chodíte sami, bez pomoci druhých. Vám všem píši a do obálky vkládám dopis, dopis v jazyce babylonské řeči, psaný odshora dolů, zleva napravo, zprava doleva, jak v lese, kde padají stromy. Klikyháky. Les plný lidských přání, sklizených polí, luk sečených, hlazených kosou, deštěm skrápěných…

sobota 12. srpna 2017

Tajná zpráva o cestě pana Broučka do časů budoucích



Když se pan Brouček, úředník úřadu města L. probudil, netušil, co pro něj slunný den pod kopcem Ještěd nachystal. Večer uléhal plný pohody a dobrého plzeňského piva z restaurace obdobného jména docel blízko radnice, kde pracoval.

Onoho rána bylo vše jinak. Oblékl se, nasnídal a jako každý den za sebou zavřel dveře a vykročil. U nohou mu zastavil taxík: „Kam to bude, vašnosti?“ odstrčila jej osoba třetího pohlaví: „Nebo raději metrem.“ Brouček nevěřil svým uším, co to slyší za hlouposti. Včera MHD komplet stála. Stávkovali řidiči, piloti, personál metra, horští nosiči na Ještěd, průvodci městem, stevardi, lodní personál na Nise, kompletně celý letecký personál na letištích v L. a přilehlém mezinárodním letišti ve městě J., městě skla a bižuterie. Solidárně stávkovali zaměstnanci firem Bytex, Textilana a LIAZ. Malé firmy, ale přece jen známé po celém světě kvalitou svých výrobků.

Pan Brouček se při vzpomínce na svůj výlet do doby husitů zachvěl: „Kam mne to osud opět zavál?“ pomyslel si a klesl na kolena. Výlety pana Broučka byly zdrojem mnoha vtipů všech L. televizních stanic, prognostiků, analytiků, všech pěti soukromých univerzit zmíněného dvojměstí L+J. Opět se na radnici města L. děly věci! Primátor města L. opět pětkrát denně svolal tiskovou konferenci a UNESCO a OSN vydaly prohlášení: „Ano, města L+J budou mít v blízké budoucnosti vlastní odbavovací rampu k cestám do kosmu.“

To vše díky vizi úředníka magistrátu města L. Jeho cesty sem a tam přivedly v úžas celý svět. Už žádné válečné konflikty. Celičký svět se soustředil na řešení dopravy v městě L., jako vzorové pro celý svět – modrou planetu. Ano, pan Brouček opět posunul město L. a jeho dopravní situaci o krok kupředu, do 22. století. Dost bylo kritiků MHD a radniční koncepce zametání všeho pod koberec Bytex V.

Ano, drazí přátelé, pan Brouček svými vizemi pokaždé posouvá nás všechny kupředu. Je tomu tak, nebuďme malicherní. Tři tunely pod městem městskou dopravu neřeší. Potřebuje jich pět. Nisa je splavná jen po Chrastavu, musíme ji splavnit až po Bombaj v Indii. Kosmické lodi budou místo v kazašské stepi přistávat ve Světlé pod Ještědem. MHD bude, tak jako muzeum a galerie, podávat svým pasažérům ve čtvrtek svým návštěvníkům a pasažérům celodenní menu zdarma. Děvčata lehčích mravů a silikonových podpěr podpoří L.+J. prodlouženými směnami a slevou na každého třetího zákazníka 28% z celkové ztráty. Město L. v rámci „akce Z“ postaví nové vrtulníkové letiště – heliport v centru 33. části města v Machníně.

Pak se pan Brouček ráčil probudit a na ulici jej porazil zdivočelý taxík. Buď mu země lehká. Smuteční obřad se koná bez zájmu veřejnosti.

pátek 11. srpna 2017

Postřehy z 8. ročníku festivalu Liberecký flašinetář




Škoda, že do bývalého kina Varšava přišlo v poledne 10. srpna 2017 tak málo lidí. Tak moc toho bylo vidět a slyšet! Přišli ti, kteří věděli, že 8. ročník festivalu Liberecký flašinetář je víc, než jen obyčejné mezinárodní setkání. Setkat se zde na mimořádném zážitku s těmi, co točí klikou, co mají rádi muziku z bedýnky s kouzelnou atmosférou. Seděli jsme v sále torza secesního kina a poslouchali hudbu neméně tak starou. Stylově oblečení – Němec, Švýcar, Polák, Francouz, Čech, Češka, Slovinec.. Byli úžasní, rovněž tak i publikum. Čest a sláva těm, co před víc jak 8 lety vymysleli taková setkání. Poděkování patří všem, co se letos na veleúspěšnosti letošního setkání podíleli.

Flašinetáři vás specifikou veřejné produkce zcela pohltí svou dryjáčností, kouzlem pouti, cirkusu a městských trhů minulosti. Z těch našich, kteří svého koníčka krmí tím nejlepším ovsem je rodina Párova, kdy se na přehlídce ve Varšavě představila publiku maminka Jaroslava a syn Bolek v uniformě rakousko-uherského vojáka. Z těch, co zaujali byl i „šlechtic“ s opravdovým predikátem od císaře Františka Josefa I., rytíř Josef von Ringelshain Vyskocil z Německa.

Jeden každý vedle druhého ukázali, co jejich malé orchestriony umí. Atmosféra po víc jak hodinové produkci byla plná emocí a výkřiky z publika: „Bravo!“, byly zcela adekvátní uměleckému zážitku, byť šlo jen o umění z děrovaného štítku, válečku či papírové desky. Poděkování za neopakovatelný zážitek vidět a poslouchat tolik hezké muziky má především pan Jiří Vostrý, pracovník Severočeského muzea v Liberci, v jehož osobě je vždy záruka, že festival flašinetáře v Liberci zůstane i v příštích letech. Oba dva dny, kdy se Liberec stal centrem flašinetářské šlechty je za námi. Byly to dny, kdy jednoznačně slavili úspěch všichni posluchači i „interpreti“. Takových akcí není dost. Zkrášlí své okolí, uhodí na strunu našeho vztahu k časům minulým, létům, která se nevrací.


čtvrtek 10. srpna 2017

Zkouška místního rozhlasu




Tři rány kloubu do mikrofonu a hlasité funění… Obé by postačilo, aby obyvatelé vísky na dohled od Ještědu věděli, že místní národní výbor je tu a přinejmenším bdí. Píše se rok 1952 a nepřátele republiky má i víska v podhůří. I proto místní svazáci postavili sloupy, přidělali na ně tlampače, zavedli k nim dráty a je tu místní rozhlas. A jak báječně funguje!

Ani ne za rok, co jej svazáci zprovoznili, hráli Suliku, oblíbenou píseň J. V. Stalina, byť mu byla platná, jako mrtvému zimník. Neuvěřitelné se stalo realitou. Pár týdnů na to, se hrálo na paměť Klementa Gottwalda. Už i proto musel být místní rozhlas ve stálé pohotovosti. Několikrát denně z tlampačů ozývalo: „Toto je zkouška místního rozhlasu“.

Tři rány kloubem do mikrofonu, hlasité funění spíkra, jindy tajemníka městského národního výboru, který rovněž zodpovídal za výběr hudby, kterou vysílání začínalo. Tak jsem se v létech dospívání seznámil se španělskými texty vokální skupiny Kučerovců a zamiloval si řeku Mississippi v podání Paula Robesona. Texty ruských častušek, moldavských vinařů, ukrajinských ženských sborů mě dodnes budí ze sna. Něco jako dnešní hudební doprovod na poutích a sportovních závodech.

Ani textové zprávy nezaostávaly za angažovanou hudební produkcí. „Ťuk, ťuk… Zítra v sobotu si vemte nářadí, jdeme na koupaliště!“ Koho by napadlo jít se koupat, měl by smůlu. „Ťuk, ťuk… Psi se očkují pozítří od 17 hodin. Vajíčka odevzdejte v obchodě, ples hasičů bude za každého počasí, slintavka je u nás na ústupu…“

Sametová revoluce odvedla místním rozhlasům posluchače k jiným aktivitám a většina měst si našla jiné cesty k voličům. Chraplavý hlas tajemníka, zajíkavý hlas sekretářky už nebudil posměšky a přirovnávání hlášení k nádražnímu rozhlasu už nebylo nutné.

Co zbylo z hrdého počinu svazáků v mé vesnici? Jen zápis v místní kronice a obrázek, jak staví sloup a přidělávají na něj tlampač. Je to málo, nebo příliš? Dnes to vidím jinak. Brigády občany spojily. Udělali jsme i kus práce. Jak jsme na ně tehdy nadávali, dnes vzpomínáme. Místní rozhlas už dávno vzal za své. Kdo si vzpomene na Suliku, na moldavské lidové, častušky?

Co se nám dříve zdálo špatné, na to si zavzpomínáme v dobrém. A tak to asi bude se vším, co nás v životě potká. Mrzutosti i pozdější pocit zadostiučinění. Ona ani ta Sulika nemůže za to, že si ji tak moc oblíbil J. V. Stalin.

Píši Vám, kteří se stěhují




            Vám, co postáváte i tam, kde se dobře sedává, tam kam chodívalo i Jeho Veličenstvo samo. Tam, odkud skrze okno nebylo slyšet pláč, když se odstěhoval kdovíkam ten, co tu bydlel s Vámi. V pokoji necháváte svítit malou žárovku, televizi nezapínáte. Z knihovny si nosíte jen smutné příběhy.

            Píši Vám, i když vím, že žádnou poštu nečekáte. Být sama doma je i pro silnou ženu těžká věc. Už mockrát jste si řekla, že mít doma psa nebo kočku by byla trefa. Nic z toho nikdy neuděláte, pokaždé zvítězila jiná varianta. Peníze nehrají žádnou roli. Spíš řekl bych, jak Vás znám, zvítězila pohodlnost. Časně vstávat a venčit psa v té zimě se Vám nezamlouvá.

            Píši Vám a dozajista se na mě nezlobíte. Pugét a bonboniéra by to spravily. Nic z toho nebude, nemám na rozhazování. Ale počkejte, mám nápad! Pošlu Vám něco jiného, zábavného. Chlapa, co nabízí relax a léčbu magnetem a zároveň ho prodává. Takové peníze doma nikdo nemá, ale on je neodbytný a prodá i na měsíční splátky.

            Píši Vám, má drahá, že dnes nefouká, slunce je v pohodě a nespálí Vás. Kdo chce, sedne si na lavičku, dá se i lehnout do trávy. Píši Vám a posílám něžné pozdravy z Macochy a vzkaz od kolegy, co Vás taky zná a myslí si, že máte jít zase mezi lidi. Jen tak, se svetrem přes ruku, s malou kabelkou přes rameno. Nezapomeňte si sluneční brýle a mobil by neměl zůstat doma na stole.

            Píši Vám a připomínám – zavřete okno do kuchyně, na chodbě i okno do dvorku. Člověk  nikdy neví… Obloha se začne zatahovat a než bys řekl švec, je venku tma a bůhví, kde se vzal první blesk, který rozetnul oblohu.

            Píši Vám a vzpomínám, kolikrát mne samotného počasí vyšplouchlo a donutilo zrychlit krok a spěchat hasit, co nepálilo. Píši Vám na zarosené ranní okno ukazováčkem zmrzlým na kost. Píši a vzpomínky řadím jednu za druhou. Venku dnes bude opravdu krásně a na co sáhnete, rozkvete. To vše a mnoho dalšího najdete v oblacích nad Vaší hlavou. Vítr co chvíli žene vše od předu dozadu, od Ještědu k Ojbínu. Píši Vám a přeji teplo v krbu, mnoho let, přátel, květin ve váze, vína ve džbánku…



S pozdravem



Egon Wiener

sobota 5. srpna 2017

Něco málo k dějinám spaní


Když se tak dívám na reklamu v televizi, která nabízí na čem a pod čím spát, nestačím se divit. Postel jako taková se nezměnila, ale to ostatní! Nechce se mi věřit, jak moc. Kdo měl pružinu, ocelová péra a na nich tři matrace, to bylo za mého mládí moderní zdravé spaní, úsvit něčeho, co záhy mělo přijít. Většina však spala tak, jako moje babička, na slámou vycpaném „štrůzoku“ na prknech položených mezi čelem a dolní částí postele. Pokud vy starší zavzpomínáte, tak taková ložnice voněla tak trochu jako stáj, seno na půdě, ve stodole, ráj…

Z dětství si s sebou do dospělosti neseme řadu vzpomínek. Ty spojené s vůní bývají často spjaté právě se slámou ve slamnících v postelích, na kterých se běžně ještě před desítkami let spalo. Matrace plněné africkými travinami, žíněmi a bůhví, čí ještě, přesto to stále nebylo ono. Babička jen jednou okusila slast proleželé matrace a do smrti zůstala věrná slámě.

Popravdě jsem během dvou let plnění povinností vojáka základní služby okusil i slast nafukovací matrace. Ta v roce 1966 v Milovicích nahradila slámu ve slamnících. To už nebyla voňavá sláma z postelí u babičky, ale hora slámy „velká jako kráva“, vlhká, kompaktní, ale ještě vhodná do našich vojenských postelí. Slamníky musely mít formu krabice na doutníky, a tak jejich tvary byly vyztuženy železnými pruty. Sám už skoro nevěřím, že jsme tohle všechno dělali, abychom splnili požadavky těch, co byli vojáky už druhým rokem – mazáky. Slamníky musely být jeden jako druhý.

Když jsme vyfasovali nafukovací matrace, moc jsme si nepolepšili. Špunty často samy od sebe vypadávaly a my spali na tvrdém. Horší bylo, když do nich „kamarád“ nechtěně udělal vidličkou dírky. Snad i proto mohu zodpovědně říci, že nás vojenská služba zocelila a připravila do života, na jeho lepší i stinné stránky. Nevěřím, že by se něco podobného mohlo vrátit do našich ložnic.

Tahle vyprávění jsou spíš pro ty, co to pamatují. Mladí v nich vidí spíš trampoty třicetileté války, zveličené problémy, které se nestaly. Spaní na matracích tak, jak je známe dnes je už o něčem, o čem se nám, ani našim rodičům nezdálo. Peřiny, duchny plné husího peří, polštáře jakbysmet. Pokaždé to byl zápas o rovnoměrné rozložení náplně. Ony ani naše pozdější prošívané deky nebyly to nejlepší přikrývání.

Svět se opět doslova převrátil a dnes spíme pod něčím úplně jiným. Staré pamatují snad jenom chalupy, kam jezdíme na víkendy. Skrývají vzácné poklady našeho bývalého spaní – slamníky a matrace. Romantika a snad vzpomínky na mládí nás nutí je nevyhodit. Jednou k tomu jistě dojde a pak už budou jenom muzea přesvědčovat návštěvníky, co všechno sloužilo ke spaní. Ať tedy slouží nové, netlačí a hřeje.

Nevíte o nějaké dlouhé slámě vhodné do slamníku? Musí vonět… Dobrou noc!