Cesta to byla plná kamení. Vlastně
jen trochu lépe udupaná hlína. Všude kolem příkopy. Vedla z vesnice k té
na druhé straně kopce. Lidé z mé strany na druhou chodili tancovat. Měli
tam příbuzné. Nadávali, co mohli z plných plic, na cestu plnou kamení. Když
šli tam, zpátky, na hluboké, mokré příkopy, kam padali zpití z kouzelné moci
velkého, jako rybí oko měsíce. Když svítil, byli omámení a strach jim svazoval
u kotníků nohy. Když byla zima a venku mráz a měsíc nesvítil, pak padali do
příkopů jako mouchy do medu. Houby zábava, když jim k tomu lesní vítr hrál
na basu a komáři je štípali.
Cesta byla léty uježděná vozy, které
táhli koně, výjimkou nebyla i kráva. Pěšky tu chodila jen mládež. Příkopy
přeskakovala a jako kůzlata růžkama se otloukala. A tak to chodilo celá dlouhá
léta. Jen občas tomu bylo jinak. To, když Napoleon táhl krajem, před ním pruští
vojáci, Švédi, Kumáni. Když umřeli v první
i v druhé vesnici, byli pohřbeni v lese. Hub bylo víc než kdy i tam, kde
na hrobech padlých vojáků rostla tráva i kříž tam někdo postavil.
Mám
tu cestu rád, když chodím lesem. Dnes už jen s mělkými příkopy. Hlínu už
dávno i s kamením pokryl asfalt. Po obou stranách vjezdu do lesa je zákaz
ježdění. Už dávno lidé z obou vsí zapomněli, kdo odkud přišel napříč horou,
spíš kopcem, kudy se dnes už nikam nechodí. Ani když svítí měsíc nechodí tudy opilí,
zamilovaní, zloději. Nejsou tu děti, co by chodily s babičkami na houby.
Koukám
a nestačím se divit, svět si našel jinou zábavu, jiné koníčky. Sem tam po cestě
z asfaltu projede auto, motorka, osamělé kolo. Pěšky nikdo. Plácky plné
vonné trávy, co zvaly k milování osiřely. Les jako by přestal plnit množitelskou
funkci. Stojí a přešlapuje. Mám jej rád. Snad bylo i lépe, když cesta byla
polní a lidé škobrtali ze strany jedné na druhou, kdy příkop plný vody zchladil
hlavu a žáby poděšeně kuňkaly. Les z každé strany končil i začínal domky,
kde vám dali napít, ochutnat z borůvek koláč. Sednout si, pohladit kočku i
psa a nebyla potíž.
Byla
to cesta plná kamení, samá udupaná hlína. Stýská se mi po ní, věřte mi. Po žábách,
pulcích, mravencích, co bydlívali v kalužích, po měsíci i po hvězdách, zvlášť
po těch, co umí pohladit a nevyzradí žádné naše lidské tajemství.
Žádné komentáře:
Okomentovat