čtvrtek 21. září 2017

Píši Vám a mám strach o zrak



Píši Vám a dívám se Vám do očí černých, modrých, divokých i pokorných. Do očí chladných, jak ledovec, co potopil Titanic. Do očí tvrdých, naivních i dětských, které všemu uvěří. Píši Vám a vzpomínám, kam jsem se to jako kluk nejdřív dívával. Zůstaly mi oči, co viděly snad všechno, oči rozzářené štěstím kdysi, co je nic nepřekvapí dnes, zítra, pozítří.

Píši všem, co vidí oči metající blesky, co dovedou zkrotit šelmy. Píši a vzpomínám očí vítězů i poražených, těch, co přebírali státní ceny, usnesení soudů, nástup k výkonu trestu. Oči jsou to poslední, co viděl odsouzený na smrt. Očima se domlouval táta s mámou v „Pečkárně“ v dobách protektorátu.

Píši všem, co se nestyděli a mluví pravdu o tom, co jak bylo, co viděli. Oči jsou kamerou, co nejde ošálit, a proto píši i Vám s očima dokořán. Nezavírejte je, mějte oči otevřené. Zrak – oči jsou to nejcennější, co člověk má.

Píši i Vám, co nosíte brýle proti slunci. Všem optikům i optičkám. Píši Vám, modrým, černým očím, všem, co nosíte brýle. Sluší Vám. Brýle jsou hrozně dobrá věc. Já je nosím už od patnácti, akorát včas, abych viděl, co nosí děvčata v halenkách. Když mě to na chvíli přešlo, viděl jsem i v Samarkandu čnít k nebi, co zbylo z hvězdárny Ulug Bega, Čingischánova vnuka. V Moskvě, v Treťjakovské galerii Burlaky na Volze, jak se dřou a táhnou proti proudu naložené lodi. Rublevovy ikony, Šiškinovy medvědy, v Praze vitráže oken svatovítského chrámu.

Píši Vám, co jste viděli zbytek světa. Poděkujte i za mne Vašim očím. Píši Vám všem, co přispíváte na konta těch, co nemají štěstí a nevidí. Přispívám každý rok. Píši Vám, co nevidíte a opíráte se o partnerovu ruku. Vám, co nevidíte a jste stateční a nesedíte jenom doma. Fandím Vám a přeji skvělého partnera, který vám dělá život snazší.

Pohled do očí někdy stačí k porozumění, společné řeči. Řeč očí je řečí, jako každá jiná. Oči dovedou křičet, plakat i milovat. Očima dáváme najevo radost, loučíme se, říkáme, že chceme odejít. Vy všichni, co jste se v mých řádkách našli, vzhůru k cílům svým!

Oči jsou tím vzácným darem, který si v soubojích duelanti zakrývali hledím, aby o něj nepřišli. Pročež si chraňte zrak jako oko v hlavě. Oči se dosud nedají nahradit, a proto, drazí a vážení, nic víc, nic míň, buďme k sobě přátelští a nechtějme víc, než vidět a být viděni.

Píši Vám, očím. Jste studní poznání, sejfem plným pokladů a drahého kamení. Ať oči slouží, ať vidíte všechny barvy dlouho. Ať se Vám nikdy nesetmí.

               

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Podzimní rovnodennost, začátek podzimu a zároveň poučení příštím generacím


Vyrůstal jsem na vesnici. Jak moc jsem si přál vyrůstat ve městě! Díky bohu, nikdy to nevyšlo, i když se rodiče snažili o totéž. Nakonec jsme si koupili domek na vsi v Sudetech a tak, jako ostatní sousedé, jsme se báli, aby se Němci nevrátili a nevyhnali opět pro změnu oni nás. Jako děti jsme to dost těžko chápaly.

Tak deset let po válce, na Dušičky, kolem našeho vesnického hřbitova a kostela stávalo jedno německé auto vedle druhého. Odvážnější zajížděli do uliček, zvonili na zvonky, které povětšinou ještě před vysídlením sami na branky původních plotů instalovali. Zvonili krátce, dlouze, někde i zabušili na okno. Sem tam někdo otevřel a pozval i dál. Nebylo jich moc. Za zavřenými okny, dveřmi domů se v tom samém okamžiku odehrával těžký boj: pustit je dovnitř, nebo nechat venku za plotem? Převažoval názor nepouštět.

Ti, co je pustili výměnou za zrnkovou kávu a čokoládu s barevnými přebaly, jim dávali staré zarámované fotky z půdy, sem tam cosi, co maloval onkel Rolf, hrníčky, ze kterých pil Helmut, když mu byly čtyři roky. A taky se dohadovaly i větší transakce. Co bylo dosud neobjeveno na půdě, skryto za trámy, zazděno ve sklepě… Mnozí sousedé si tak z ničeho nic pomohli k nové pračce, motorce, cestě za sluncem do Bulharska. Máme holubičí povahu. Kdo ví, jak by to dopadlo. Dějiny se opakují, nic nového pod sluncem.

Ti, co Němce nepustili dál než k pumpě na dvorku a odbyli je hrnkem vody ze studny. Nadávali, že to bylo naposled, co uvěřili rádiu, Rudému právu, vládě... Obcí se neslo: Jsme za blbce, všem, co otevřeli se to slušně vyplatilo. Podzim pěkně začal, mohli by přijet i na Silvestra. Nejsou až zas tak hrozní.

Podzim, to jsou v našem kraji rovněž i jablka, šípky, houby a hodně brambor. Většina lidí v mém kraji pracovala v textilkách, ostatní na tom, aby všichni měli co jíst. Nebylo jim zima, měli čím svítit a čím jezdit do práce. A tomu všemu hrál do not podzim. Studeně foukalo, listí žloutlo a padalo, kam se mu chtělo. Stařičké nákladní vozy vozily z textilky do textilky cupaninu a Němci, co byli vyjmuti z odsunu říkali, že se nic nezměnilo a mluvili německy čím dál hlasitěji.

Podzim, rovnodennost. Češi a Němci měli k sobě zas o něco blíž, blížily se Dušičky. Naši stále ještě spali v jejich peřinách, konfiskovaný německý majetek hlídal na řetězu u boudy jejich pes. Vařilo se na původních sporácích ve starých kuchyních. Prádlo se vyvařovalo v hrncích, v prádelnách po odsunutých Němcích.

My, kluci, co se narodili v prvních letech po válce, jsme stávající stav přijímali s povděkem. Rodiče nás večer spočítali, dali nám najíst, zkontrolovali práci, co jsme měli zastat, poslali nás spát, ráno probudili, dali najíst a šup do školy. Tak to šlo stále dokola až do dospělosti. Jaro, léto, podzim, zima. Každé ruky na vesnici bylo třeba. Lidé se přestali bát, že se vyhnaní vrátí a začali s nimi čile obchodovat. A my vyrostli a téměř jsme už zapomněli, co to bylo vyrůstat po válce v Sudetech, potkávat „zlé“ i „dobré“ Němce, kteří zprvu nesměle, později stále častěji přijížděli podívat se, jak se jim staráme o dům a zahrádky. K tomu jim byla prvotním nakopnutím podzimní rovnodennost. Úžasné Dušičky, kdysi, tak deset let po válce…

středa 13. září 2017

Píši Vám, slečny nohaté, dívky zadané i slečny dosud nezadané


               Všem slečnám, co se malují, co se tetují. Píši všem holčinám, co ještě chodí do školy, co melou páté přes deváté o přestávkách, na stanicích tramvají. Všem, co si cpou bříška sladkostmi, zrovna jako všem, co nejedí, či jedí jen tolik, aby byla štíhlá jejich mladistvá těla.

                Píši Vám, co si barvíte vlasy, děvčatům blonďatým, černovláskám, rezavým. Vám, co máte kluka a chodíte s ním, co čtete víc než jeden časopis, chodíte do kina, do divadla, na koncerty. Mám pořád před očima tu slečnu s copánky, co seděla přede mnou ve školní lavici. Tenkrát se ve školách psalo ještě inkoustem a pero se namáčelo v kalamářích. Tenkrát mě nenapadlo nic chytřejšího než té slečně copaté ty copy, vlastně jen jejich konečky, namočit do inkoustu. Byla z toho pořádná mela. Indula, jak jsme té slečně říkali, se hrubě ohradila, respektive její maminka a požadovala exemplární potrestání pachatele, což byla má zhoršená známka z mravů a zaplacení holiče. Milá Jindro Vydrová z Machnína! Dnes už Ti musí být víc než sedmdesát let. Zda-li se pamatuješ…

                Píši Vám, děvčata, co se občas zamilujete tak, jako Vaše maminky. Buďte shovívavé k náklonnosti mužů, nebuďte vybíravé. Píši všem, co rádi vzpomínají, co nezapomenou, plní, co jednou slíbí, milují sporty, umění. Co umí pusu otevřít, co pusu nezavřou.

Měl jsem doma taky jednu takovou slečnu. Včera udělala na Karlově univerzitě státnice. Vyrostla z ní sebejistá žena. Píši i jí, a mám z ní radost, neměla to se mnou lehké. Maminku nepoznala a moje výchova… Nechci se známkovat. Co máme mobily, už jí tolik nepíšu. Voláme si. Píši jiným.  Tetám. Vlastně jen jedné, maminčině sestře Lence.

Píši Vám, slečnám, co se jednou vdáte, co sedáváte na lavičkách v parku, co máte doma rodiče, k nimž občas zavítáte. Nejsem sám, kdo to obrečel. Píši Vám i proto, abych Vám řekl: Stýská se nám a těžce neseme, když odcházíte a začínáte žít bez nás. Píši Vám, abyste věděli, že nic není tak jednoduché, jak se zdá. Jít k oknu, zamávat dcerce, a ještě se přitom smát. Tak či onak, jednou i ony budou stát u okna a mávat někomu, kdo bude spěchat pryč.

Píši Vám, všem mladým kráskám, užívejte si mládí a prosím, občas se otočte a usmějte se na nás. To jenom, abychom nezapomněli. Patříme přeci jen tam, kam se dává staré železo.

Píši a uzavírám poštu. Život je krásný a stojí za to jej žít. Píši Vám, slečnám i mladým paním, ženám. Byly jste mou věčnou inspirací, nám všem, co milujeme život.

                                                                                                                                                     Váš

                                                                                                                                                             Egon Wiener

Dobrá věc se podařila – k nové brožuře žitavské radnice


Motto: „Autobusové linky odjíždějí od žitavského nádraží do všech světových stran, ale i do krásných Žitavských hor do Lückendorfu. Tam však na hranicích s Českou republikou v současné době končí. Český autobus odjíždí asi 800 metrů za hranicí podle vlastního jízdního řádu do Jablonného v Podještědí.“

                Jsme v Čechách, brzděme. Zatím je vše jen na papíru. Nové spojení po starých cestách. Autobusem z nádraží ze Žitavy do Jablonného v Podještědí. Tak se totiž jmenuje nová reprezentativní brožura v česko-německé verzi, která nás provází po budoucí trase linkového autobusu na trase Žitava – Jablonné v Podještědí a zpět. Předzvěst budoucího jízdního řádu v barvách, na krásném papíru.

                Je až s podivem, co práce věnovali funkcionáři obou měst tomuto tématu. V září letošního roku vychází doprovodný text. Doufejme, že samotná trasa autobusu se dočká otevření nejpozději do konce tohoto roku.

                Něco málo k dějinám této cesty, jedné z nejstarších v Evropě. Celé to vzalo správný směr v hlavě císaře Karla IV. On sám provedl několik kontrolních jízd, zda postup prací není šizen. Byl nadmíru spokojen. Cesta byla i z dnešního pohledu velmi kvalitní, strategická, nejkratší spojnice mezi Prahou a Lužicí. Cílem je obnovení cesty. Tak to aspoň vidí obě radnice. Žitava i Jablonné již delší dobu usilují o obnovu spojení mezi oběma městy veřejnou dopravou. Záměrem je obnovit a rozvíjet historické, kulturní a ekonomické propojení těchto oblastí po obou stranách hranice.

                Brožurka, která se právě narodila, vás opravdu kvalitním provedením zve na cestu novou autobusovou linkou. K návštěvě nádherné malebné oblasti podél hranice, a to s doprovodem kvalitních celostránkových fotografií příhraničních pohraničních hor.

                Brožura vyšla péčí žitavské radnice za významné podpory českých a německých fotografů, majitelů map, Euroregionu Nisa, Fondu pro regionální rozvoj v nakladatelství VEGA-L v Nymburku.

neděle 10. září 2017

Píši Vám, skleničkám i sklu od šampusu, snad všemu sklu na světě




                Vám všem, co dáváte sklu podobu sklenice, ze které se dá pít i voda, Vám, co máte rádi dobré pití, kávu ve skle, vejce do skla, na noc zubní protézu do sklenice od hořčice. Skleničkám pak přeji: nepadejte se stolu na kamennou podlahu.

                Píši Vám, mé milé dámy, na tenké nožce z Harrachova, z Krkonoš. Na tváři škraboška vrytá do skla září na slunci jak peří z rajky z dalekých ostrovů a moří. Píši Vám, zapomenuté sklenice od hořčice, oblíbené v době mého mládí, sklenice plné malinovky, žluté limonády. Vám, šampusky u lékaře, diskrétně podané sestřičkou a vracené naplněné k laboratornímu vyšetření.

                Píši a vzpomínám, z čeho všeho a co jsme pili. Šílím, když vidím Amerikány, jak pijí pivo z lahve, nebo Němce ze Žitavy, jak pijí pivo z úzkých sklenic. Je mi na nic. Pivo se pije z těžkého skla, z půlitrů, tupláků postavených na keramickém podtácku.

Sklo, to je tradice. Má svůj zvuk a rituály. Píši Vám, co je ctíte. Vám, štamgasti hospod, židlí a stolů někde v rohu pod hodinami s vázou plnou kytek. Vám všem posílám psaní plné pohody a něhy.

Má první lahev byla ze skla a plná umělého mateřského mléka – sunaru. Mé drahé skleničky, vozil jsem si Vás i z Polska, z druhé strany Krkonoš. Ty při náklonu byly plné erotiky, kdy vyobrazené dívky odhazovaly svůj skromný šat. Stejně, mé milé na tenké nožce, mám rád i sklenice, v podobě lahve od okurek, plné zeleného pokušení, co na jazyku, chutná sladkokysele. To je znojemské okurčení, co chutná jako báseň, úplný Wolkerův Prostějov.

Neměl bych zapomenout na Vás, co foukáte tyhle skleněné rapsodie, na skláře a jejich sklenice, obří číše, vysoké, tenké, bachraté. Byla – nebyla v Liberci v zámečku Clam-Gallasů stálá výstava skla Podniku zahraničního obchodu Skloexportu. Vedle číší a sklenic všeho druhu tam bylo ze skla vidět snad úplně všechno. V HD rozlišení a mohu vám říci, že je na co vzpomínat. Však taky obchodníci z celého světa si měli z čeho vybírat. Zlaté české ručičky od Harrachova, Teplic, Děčína po Sázavu. Tam všude, kde skláři foukali do píšťaly, na jejímž konci se objevila bublina skla, v konečné fázi skleněný zázrak.

Píši Vám, skleničkám a veškerému sklu doma v poličkách, kredencích, na barových pultech, v hospodách. Svět skla je o Vás, o stolním skle, o Vaší účelovosti a nezbytnosti. Přejme si, ať se prach usazuje jinde, než na Vašem těle v příborníku plném skla!

úterý 5. září 2017

Sousedské zamávání

                Počátkem září letošního roku se z Jablonného v Podještědí – České Vsi odstěhovala paní Marta Kuncová. Když jsem se přistěhoval k vám, do vašeho malebného městečka, Honza Hájek ji pojmenoval „Pytel Dobroty“. Možná se vám bude takové pojmenování ženy, byť má zlaté srdce, vulgární, ale tak tomu není.

                Paní Marta není jen oním vyslancem dobra, ale celý život je majáčkem, kladnou hrdinkou, správnou ženskou, která vám poradí a pomůže. Vím, o čem mluvím. Byla naší sousedkou, kamarádkou, tou, která pohladí, zaleje rajčata...

                Odstěhovala se do Litoměřic k příbuzným. Je jen málo lidí kolem nás, které je možné nazvat vyslancem dobra, tím, kdo vás nezarmoutí, kdo podá pomocnou ruku, půjčí žebřík, naleje v tom příšerném horku psovi vodu do hrnku na pití.

                Snad, doufejme v to, paní Marta Kuncová, ta dobrá sousedka všech, najde v novém bydlišti nové přátele a na nás, v Jablonném nezapomene.

                Hodně zdraví v Litoměřicích, paní Marto, Vám za všechny přejí sousedé


Egon Wiener a Jana Franclíková 

Ne každý den



Ne každý den ztrácíme peněženku a doklady.

Ne každý den je někdo najde a vyhledá zoufalého člověka v mimořádné tísni,

který neví, co si počít a peníze s doklady mu odevzdá.

Ne každý ví, že ta hodná paní, která peněženku našla a odevzdala,

paní Mrštná, bydlí v Jablonném v Podještědí.

Ne každá ví, co je to potkat člověka, který ví, co se má udělat.

Děkuji paní Mrštné za její nezištné chování.

Slušní lidé existují. Její příklad mluví za všechny.