Je tady moc hezky, v Sudetech, kousek od hranic

            Tady jsem doma, za kopcem už je jiný kraj. Lidé tam mluví jinou řečí, domy a zahrady mají jiný tvar. U nás, ještě před hranicí jsou stejné stromy, keře, louky, cesty i cestičky takové prašné, málo učesané, trošku i zanedbané. Za kopcem jsou jiné, učesané.

            U nás si sednu na kámen, strom, co tu leží a kolem vidím svět. A hlavně – jsem tu doma a nejsem tady sám. Jen musím být chvilku zticha. Zvedá se opona, herci přicházejí. Nejdřív, aby ostatní ohlásila, se dala slyšet straka. Cestu přeběhl ježeček. Kolem mne jako by tekl proužek vody. Není to voda, jen mravenci spěchají odkudsi do hloubi lesa. Přichází jedna z hlavních postav, na které záleží. Srnec a s ním tři jeho dámy. Hlavy skloněné, pasou se stále blíž k naší zahradě. Když jsme ještě neměli plot, chodili až pod okna. Zachutnaly jim růže. Tady ani hlavu nezvednou a pasou se na zelené louce.

            Sedím tiše a poslouchám, ani nedýchám. Nad hlavou v korunách stromů sedí ptáci. Překřikují se, hádají, krmí potomstvo. Srnec mě ucítil. Zvedl hlavu, odfrkl si, snad i dupnul a v tu ránu byli všichni pryč. Z úkrytu vyběhl bažant celý zlatý. Přeběhl kousek ode mne a zmizel v houští. Byla tam i lasička, kuna, hranostaj, co já, kluk z města, o lese vím. Bylo to vystoupení jen tak, pro mrknutí oka, spíš jako sen.

            Často si takhle u potoka sednu do trávy a jak voda teče, poskakuje po kamení, lehce mne pohladí a šup, spím. Probudí mě až komáři a noha sesutá do mechu plného vody. V tu ránu mám mokré boty i ponožky. Přesto ještě chvilku sedím a poslouchám, co si povídají stromy, větve, listí. Je to tu jako na tržišti. Není co si koupit, nikdo tu za nic neplatí. Stromy se uklánějí do všech stran a vítr se mezi nimi honí, jako když kluci hrají fotbal, kde se dá.

            Znám těch míst u lesa víc. Na nebi plují ptáci, pod strání se pasou koloušci a jejich mámy, u rybníčků vodní ptáci, ve vodě žáby, ryby, všude je spousta vodní trávy. Miluji divadlo a herci jsou i mí dobří známí. V lese je tomu jinak. Lesní herce neznám jmény a přesto aplauduji. Chodím mezi ně a tiše našlapuji, zlehka se pohybuji, nechci je vyplašit. Je tu krásně od jitra po rudé červánky, divadlo všech divadel, doslova národní.

            V noci už ven nechodím. Oni ano. Je to svět predátorů, lovců ve svitu měsíce a hvězd. Tajemného křiku, lovených lovců. Asi bych se bál. Noční les je království, kam smí jen vyvolení, a k nimž se svou holí nepatřím. Mně stačí les přes den, takový, který není o úlovcích, les lásky, plného bříška, sluníčka a mechu. Les, který kdesi končí a začíná u nás za zahradou. Tam, kam si dojdu sednout, poslouchat a dívat se na krajinu, která mne okouzlí každý den znova a znova. Dává mi sílu vracet se, vzpomínat a rozprávět. Věřte mi, je krásná naše krajina, v mém případě jen kousek od hranic tam, kde zapadá a noří se do lesů slunce i hvězdy. Jeviště herců chlupatých, opeřených, němých tváří…

Móda všudypřítomná – vzpomínky na LVT

            Jen těžko se dá uvěřit, že to, co se prodávalo na Libereckých výstavních trzích (LVT), bylo módou daného období a stály se na to fronty. Do Liberce mířily stovky autobusů plné koupěchtivých turistů, pro které bylo spotřební zboží, vrchní i spodní ošacení metou, za kterou se utrácely peníze určené na vánoční dárky. K nákupu módy LVT vyhrávaly známé orchestry, zpívaly hvězdy pěveckých soutěží– Karel Gott, Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Helena Vondráčková a mnozí jiní. Návštěvníci LVT kupovali a oblékali se podle toho, co bylo na pultech stánků textilu, v obou školách, na pultech vybraných obchodů v centru Liberce.

            Sympatické bylo, že zboží vybraného zájmu se sice prodávalo i tzv. pod pultem, ale ony démonizované prodejny pro stranické funkcionáře (KSČ), zde nebyly. Funkcionáři museli, stejně jako ostatní kolegové a známí „dozadu“ a odvolat se na jméno společného známého. Pak jim bylo vyhověno a dotyčný si mohl koupit módní košili, kalhoty, nepromokavý plášť, nafukovací matraci a jiné spotřební zboží. Často se jednalo o zboží průměrné kvality, které se záhy objevilo na pultech obchodů bez jakéhokoli omezení.

            K tomu se váže i jedna má příhoda ze Sovětského svazu na Rudém náměstí v Moskvě. Mně, Liberečáka v módním šusťáku z LVT oslovil ruský turista: „Nezlobte se, vy maskvič, řekněte mi, jak se dostanu k Puškinovu pomníku.“ To, že jsem byl za Moskvana mi nevadilo, ale že si nevšiml, že mám na sobě módu z posledního LVT, mě mrzelo.

            Jo, móda! Třeba ty „švédské“ košile, naše košile se dvěma knoflíčky pod krkem, roláky ze syntetiky, „endérácký“ dederon… Jedna výhoda tu byla. Lidé z města chodili oblékaní stejně, jako lidé ze vsí. Všichni nakupovali v Liberci na LVT v období let 1958 – 1988.

            Móda, to bylo o životním stylu, o divadelních hrách, o filmech, knihách, které jsme v té době četli, o autech, ve kterých jsme jezdili. Móda poplatná době, málo kvalitní spotřební zboží, omezení možnosti výroby, nenaplněná kupní síla obyvatelstva.

            Přesto jsme vyrostli a překonali závislost na věcech, kterých se nám nedostávalo. Nebylo to lehké, ale i s tím se dá žít. Po roce 1989 jsme se zapojili do budování kapitalismu. Záhy jsme dostihli módu, která nám byla upírána. Pokud se ptáte, zda je náš život díky tomu šťastnější, jsem na rozpacích. Nevím. Spíš ne. Přece jen jsme už starší a uznáváme jiné hodnoty.

Nikdy mi nebylo líp, než když tady byla máma a táta

            „Fouká, venku to dneska fouká,“ říkávala s výčitkou v hlase maminka. Tatínek na to už ani nereagoval. „Fouká, fouká,“ pokračovala maminka a přidávala: „Všichni budeme nemocní. Chytit průvan znamená bolení zubů, uší, z očí a nosu teče, chytíte ischias, kolena – neohneš se. Slyšíš, co ti povídám?“ Tatínek, který by ani mouše neublížil zvedl oči, podíval se vysoko vzhůru a řekl: „Já se na to podívám.“ Ač se maminčina i tátova řeč opakovaly rok, co rok, nikdy jsem nepochopil, co táta myslel tím „podívám se na to“.

Táta uměl opravit všechno od budíka po staré rádio, ale co provedl větru, že zítra už nefoukal, to nevím dodnes. Tušení mám. Odpověď často sám hledal v křížovkách. Ač se česky nikdy pořádně nenaučil, tak českou křížovku vyluštil pokaždé. Tatínku, táto…

            Maminka sama byla jak podzimní vítr, co opravdu silně foukal. „Co s tím naděláš?“ Tak mi táta odpovídal, když jsem se zeptal, jak bude řešit maminčino přání – elektrickou troubu. Z Prahy si do pohraničí, dříve Sudet, přivezla po válce plynovou, a tak tatínek předělal troubu na elektrickou, opravil žehličku, radiobudík a určitě by postavil i televizi, kdyby maminka tušila, že něco takového existuje. Uvařil mýdlo, postavil lázeňský kotel, osvětlil velký vánoční stromek v naší vesnici. Chodil natahovat kostelní hodiny, hrál i fotbal za Jiskru Machnín, postavil si kolo ze tří kol po Němcích. Každý, kdo si řekl, dostal starou vojenskou baterku s bateriemi, co se automaticky dobíjely, když se postavily na horká kamna.

            Tatínkův majstrštyk byla stará motorka se sajdkou z levé i z pravé strany, ale tu mu policajti nepustili do provozu. Sám si léčil zlomeniny sádrou a speciální dlahou ve zkráceném režimu léčby 4 – 6 dnů. Postavil i velmi vychytaný a bezpečný „rentgen“, kterým kontroloval slepičí donášku vajec.

Táta byl holohlavý a matka tento a jiné tátovy nedostatky přisuzovala právě tomu „rentgenu“, který táta používal bez olověné roušky.

Každoročně měl táta nejvíc práce s podzimním větrem, s průvanem, co vždy ovládl náš vesnický domek. Okna i dveře „pamatovaly první světovou“, břidlice na střeše, prkna na podlaze jakbysmet. A tak se utěsňovalo. Copak vítr, ten za týden zmizel, ale sníh mezi okny, za dveřmi, na půdě, ten se pod koberec zamést nedal.

Táta byl vyučený tkadlec, ale nejraději měl motory, motorky a auta. Maminka se jen bála, aby si nevšiml letiště v Růžodole I., vzdáleného od nás 3-4 kilometry, nebo, že i řeka Nisa, od domu vzdálená asi kilometr, by mu mohla učarovat a mohl by začít stavět letadla nebo lodě. To mamince vyšlo. Zaměstnala tátu tak, že mu na letadla a lodě nezbyl čas.

Měl jsem úžasné rodiče. Dnes, když na ně vzpomínám, obdivuji maminku, jak zvládala otce, mě i dům, tatínka, jak uměl mamince vyhovět a mě srovnat do latě, když mě učil znát svět. Je skvělé mít takové rodiče, jaké jsem měl já. Oheň a voda, síla paží, rozumu, štěstí a zdraví. Táta často říkal: „U nás nemusí ani běžet rádio, maminka ho zastane.“ Ta se nezlobila, věděla, že táta je táta. Oba dva měli štětí. Přežili holocaust a byli spolu 42 let. Ať jim tam nahoře svítí sluníčko, nefouká a není průvan. Ať jsou jejich jména věčná, zapsaná v knize života jednou spolu s mým.

Píšeme si a čteme denně

            Píši Vám, co si večer nemyjete nohy a koušete si nehty, olizujete příborový nůž, nezdvíháte prkýnko na WC, nesprchujete se, neměníte si ponožky, nečistíte zuby. Píši Vám, co nečtete, nešmírujete, co nedojídáte a víte, že v Africe mají hlad. Píši Vám, mladým křepelkám, srnčí zvěři na loukách. Píši v rozpoložení mysli komárům, blechám, vteřinovým ručičkám, ztraceným hodinám i vteřinovému lepidlu.

            Píši Vám, řidičkám MHD, sličným slečnám, co mají krásné nohy, velká prsa, prsteny na rukách. Píši Vám, čtenářům koránu, bible nacistů knihy Mein Kampf. Píši oslům i jejich manželkám, všem, co doma čtou po slabikách, vrtí zadky, jak mravenci na Tahiti. Píši slunci, že při poslední erupci si došla dáma s kosou pro sousedku Novákovou.

            Píši i těm, co pořád jedí, lžou a mažou nám med po kapotě odshora dolů. „Máme, co jsme chtěli, kilo masa na neděli,“ říkávala maminka. Píši Vám a přece se trochu stydím. Schází mi, no řekněme, řečnický talent obhájit per ústa vše, co tady tvrdím. Hlasitě říkat, co si myslím, stát si za tím, v pravdě žít. Na druhé straně kdosi vraždil opuštěné kočky, průmyslově, bez skrupulí. Páčkou dolů a bylo po kočičí slávě. Křup a bylo po křiku. Jak je to všechno jednoduché! Jen najít ten správný grif a je po parádě, trvá to jen mžik. Kdo má na to apetit, ten se má, v konkurenci snadno obstojí.

            Píši všem, co mají rádi vše, co se dá uchopit, změřit, zvážit, obejít. Všem, co se nebojí. Píši všem odvážným. Vám, co si zpíváte, brzo vstáváte, umíte si poradit. Vám, kterým nic nestojí v cestě a máte stále nabitý mobil, kterým zima nedělá problémy. Vám, kterým kytky v květináči neusychají, děti nezlobí. Všem, co umí a nedělají z toho vědu. Všem, kterým rostou kedlubny, brambory i okurky. Píši a mám radost z toho, že babičkám přidali důchody, že slunce svítí a v noci je tma. Tak to má být.

            Píši vše, co se jim nelíbí letní čas, co kdosi mění na zimní. Však jednou toho osla dopadneme a dáme mu na budku, až se mu v hlavě rozsvítí! Píši Vám, co fest lyžujete, chodíte na houby. Není větší pobavení, když si něco zlomíte… Píši Vám, felčaři. Nechte triků a pojďte se posadit mezi nás. Píši i těm, co vaří, všem, co to zkoušejí. Vám, co si kupujete v krámech droždí a pečete výborné koblihy. Vám, co stojíte uprostřed křižovatky a řídíte dopravu, dívkám na plovárnách, že mají odvahu. Píši celému světu, že už bylo na čase sednout si do parku.

            Píši Vám, dětem 21. věku. Mějte se! Je krásné přijít domů, dát mámě pusu, najíst se. I já si píši sám pro sebe a bavím se…

Má vesnice před více jak půl stoletím

            Tam, odkud jsem, je kopec ze všech stran. Kolo se tady tlačí pokaždé vzhůru. Dolů to jelo k mostu přes řeku samo. Náměstí v obci není, vše se soustředilo na pár metrech roviny podél řeky.

            Jen co jsme vyhnali fašisty, bylo týden po válce. Češi, co vesnici dosídlovali otevírali obchody a provozovny. Byli jsme industriální, příměstskou vsí. Kráva už nebyla v každém stavení. Paní Jungová, Češka, vdova po padlém německém vojákovi, si otevřela mlékárnu s mlékem nalévaným do bandasek. Před mlékárnou stála kovárna Němce, pana Lamla. Nemusel do odsunu. Tihle naši  antifašisté často neuměli ani žbleptnout česky, což byl i případ našeho vesnického kováře. Koním to nevadilo a my kluci, co pořád postávali u vrat se nemohli nabažit sálajícího žáru, pachu zpocených koní, rámusu kovadliny. Naproti kováře byl uhlíř, co koňským potahem uhlí rozvážel.

            Kousek za vsí, jak jinak než uprostřed lesů pod rozvalinami hradu Hamrštejn, stála jediná uhelná elektrárna široko daleko. Její zaměstnanci, aspoň někteří, bydleli přímo pod uhlířem, v tzv. elektrickém domě. Za zatáčkou bydlel komunista, německý antifašista vyjmutý z odsunu, obecní bubeník, který vybubnovával informace o „dění na výboře“. Bubeníka nahradily v roce 1953 tlampače a ředitel naší pětitřídní národní školy pro 1-5 třídu, který zprávy četl.

            A už jste v centru obce a zde byl skoro obchodní dům. Tep, Narpa, textil, papírnictví v jednom. Řezník, kterému bylo nejdřív zabaveno, později v zestátněném umožněno maso prodávat. Smíšené zboží s potravinami. Před vstupem s ohrádkou s vápennou kaší, která byla účinná v boji se slintavkou. Každý, kdo chtěl nakupovat si do ní musel šlápnout. Dnešní jednosezónní boty by tuhle zátěž nevydržely.

            Naproti u mostu měla už tehdy stará Špidlenka dřevěný stánek s kuřivem, novinami, školními sešity, inkoustem, pérky a násadkami. Musím se vrátit o pár metrů zpět. Tam měl provozovnu holič Jůza, co měl v té době snad jediný v obci maturitu. Za mostem byla pošta, obecní úřad, v přízemí naproti národnímu výboru měl ordinaci dojíždějící lékař. V dáli za vilkou odsunutého fabrikanta Pfeiffera byla textilka v rozvalinách. Skrze opuštěnou továrnu vedla cesta k provizornímu dřevěnému mostu přes Nisu. Asi dvě stě metrů za Pfeifferovou továrnou měl ševcovskou dílnu a malou zoologickou zahradu pan Pelant.

            V obci bylo stále několik provozoven Ráje, restaurací a jídelen, jejichž počet se na konci padesátých let ustálil na dvě. V obci byly 2-3 krejčové, které svůj salón omezily na místní klientelu. Rovněž tak místní zedníci, truhláři a zámečníci. Ve vsi zastavoval autobus ČSAD. ČSD zde měly dvě zastávky. K obci byla připojena Bedřichovka, Karlov, Hamrštejn, dnes samostatné části blízkéhoměsta. Zvláštností obce byla profese cestáře. Pan Hnízdil na Karlově, pan Štěpánek v Machníně. Hrobník, majitel nádherného proskleného pohřebního vozu. V obci byl státní statek, velká textilka, truhlárna. Lesní správa, vodárna. Naprostá většina práceschopného obyvatelstva jezdila do blízkého městečka, kde pracovala v továrně Totex, Textilana, Bytex. Do školy v naší vesnici chodilo na 150 dětí, po třiceti v každé z pěti tříd. Ve vesnici se hrálo divadlo, dobrý fotbal, na veřejnosti se aktivně projevoval Červený kříž, hasiči, sportovci, ženy. Opravili jsme si krásné koupaliště, fotbalové hřiště, mateřskou školku, prodejnu potravin, kanalizaci, vodovod.

            To vše byla má vesnice před více jak padesáti lety. Stojí stále tam, kde stála, žijí v ní lidé, kteří rovněž dělají vše možné pro její rozvoj, aby se v ní dobře žilo.

Něco o psu a člověku na počátku 21. století

Náš pes je skutečná psí slečna i podle papírů ze Slovenska, ze psího útulku. Požadovaných 20 euro jsem zaplatili, osmdesát přidali pro psy, co neměli tolik štěstí a pak tu na jednou stála.

Psík, jako hromada neštěstí, s očima rozkoukanýma do všech světových stran. Byla zticha, nevydala ani hlásku. U dveří domu na ni čekal nový kotec a dřevem vonící zateplená bouda. V té skončila a tři dny se neukázala. Pak vylezla, vzala mě na vědomí a s paničkou se daly do jídla. Povídaly si o Liptovském Mikuláši, o těch dvou letech v opuštěné továrně, u které žila, než ji proti její vůli odvlekli do útulku. O medvědech, co tam žijí a chodí až do zahrad, o lidech zlých i dobrých, o tom, jak se to tady jmenuje, co dělá panička, co páníček. Tři neděle testovala, zda jí ublížím, nebo neublížím. Prošel jsem a dnes si povídáme o rodinných financích, o trápeních s dětmi, o sousedech. Řešíme stav před i po volbách.

Od jisté doby tolerujeme, že „děvče“ si zabralo koupelnu, lehává na gauči, že je hlavním ochutnávačem všeho jídla, co přichází na náš stůl. (Když to panička nevidí…). Máme kliku, že si navzájem nepáchneme, neštěkáme na sebe a nekřičíme. Nevadí mi, že líná. Miluje drbání po celém těle a umí si o to říct packou, která je nesmlouvavá. Mám rád, když je druhá strana vztahu spokojená, leskne se jí kožíšek a pravidelně vyměšuje, což dělá a já likviduji.

Člověk a pes to je víc, než rovnice o dvou neznámých, ta, která se nedá spočítat. Přemýšlím. Není vlastně o čem, vše běží samo. Nikdo se nad druhým nepovyšuje, respektujeme své vrtochy, přání, touhy. Většina toho je ještě před námi. Těšíme se na to, co přinese čas budoucí, na zimu, která naše kožíšky k sobě ještě víc přiblíží. Nechápu ostatní, co si mezi sebou nemají co říct. Co si sednou doma k bedně a spí, v deset večer se zvednou, smetou drobky z gauče, odnesou do dřezu špinavé nádobí a jdou spát. Pes na deku u dveří. U nás doma už to tak není. Pořadí se mění, prioritu dostává zdravá výživa, dialog ke světovým i domácím událostem, předpověď počasí, co si vzít na sebe po ránu, kdy nikomu není moc do řeči. Věřte nevěřte, i k tomu má co říct náš pes. Respektujeme odlišné názory.

Pes je radost, výdaje, které se nepočítají. Žrádlo, vedle granulí i velké vepřové kosti z obchoďáku, které se vaří ve velkém hrnci, aby byly následně zahrabány po všech místech naší zahrady všude tam, kde to nejméně očekáváte. Naše psí slečna jimi dráždí své psí kolegy procházející kolem. Kost v její tlamě jí dává nezaměnitelnou podobu s Winstonem Churchillem jen doutník je nahrazen omšelou kostí.

Čím přispět k porozumění mezi člověkem a jeho věrným přítelem? Tím hlavním je nezvedat hlas a ruku. Nemělo by se s ničím spěchat. Vše má svůj čas. Od našeho psa srdečný pozdrav. Je prý spokojený, nic mu neschází.

Počasí pokaždé překvapí, oblékni se po svém

        Dnes už to máte úplně, úplně jedno. Říjen, listopad, nebo prosinec. Nějak se to všechno tak pospojovalo, že si nevyberete. Kdeže jsou slova pranostik, jako že na svatého Řehoře sedlák pole neoře? Dneska, co vám budu povídat, je všechno jinak. V tom měl rabín pravdu.

            Za mého mládí to rodiče svalovali na zkoušky atomových zbraní. Dneska se nezkouší a je to to samé. Počasí je prapodivné. Může to být islamisty? Těžko, má drahá této Anežko, těžko.

Já to vidím takhle. Dřív všechno, třeba za Marie Terezie, bylo asi tak. Podal sis žádost zjara, po žních následujícího roku ti přišla odpověď. Dožínky, dočesná, zavařit borůvky, zabít prase, nasušit křížaly, nastrojit stromek. Koledy, závěje, náledí a pan důchodní si konečně našel čas odpovědět úřadům. A co ausgrechnet zrovna vám mám povídat. Zima byla až do půlky května. Pošta přijela, nic nepřivezla, odjela a bylo léto. Třešně dozrály, babička umřela, dědeček se oběsil, holka chytla od vojáka francouzskou nemoc. Takhle to chodilo za Marie Terezie, možná i za Josefa.

Byl v tom pořádek, logika, systém. Nic, co by překvapilo. A v tom je odpověď na dotaz, jaká bude letos zima. Každý, každičký ze sta studovaných meteorologů odpoví jinak. Ti, co mají k dispozici přístroje z Ameriky, Japonska, Švýcarska, Indie, z Kostariky se liší v odhadech a jeden každý se spoléhá na svou vlastní žábu ve sklenici od okurek, která jim občas zachrání reputaci a svým výstupem po žebříku i čtvrtletní odměny, kariérní růst, akademické tituly.

A kde to jsme? Uprostřed Evropy. Daří se tu švábům z Asie, želvám přípotočným z Gruzie, ještěrkám z Bangladéše. Odmítli se k nám vracet křepelky, kde se vzali tu se vzali jedovatí pavouci. V létě poletuje sníh, na podzim rozkvétají stromky. Nevím proč. Vietnamci s Číňany prodávají všechno, ale číslo bot, moje číslo bot 48 nemají, tudíž chodím nepatřičně obut, což je u aut nepřípustné.

Počasí ovlivňuje v životě lidském kde co. Za už zmíněné císařovny Marie Terezie bylo vše náramně jednoduché. Žito, oves, brambory, doma kozy, jedna velká místnost bez televize. Dralo se tu, tkalcovalo, jedlo i milovalo a všechno to zpoza pece sledovaly děti, slepice a kočky. V řadě těch sednic, ať domácí dělali, co mohli, byly štěnice velké, převelice.

Ráno, večer zvonění, když hořelo, vesnice nestála stranou. Kde byly neziskovky nevím, ale lidé jeden druhému pomáhali. Šlo to i bez nich. Pán ze zámku poslal chytrého hocha na studie, farář nezneužíval děcka v sakristii, přestože věděl, že vidle v zádech dechu nesvědčí. Ach, to počasí! Pořád je jinak. Když prší, slunce nesvítí.

Za mého mládí nebyli tiráci, vše se vozilo dráhou. Silnice patřila nám, dětským hrám, letní a zimní rekreaci. Dnes bychom řekli sportu. Je to tu samá uzavírka, záchranka, náledí, divoká prasata, laně a srnečci. Co naplat, počasí se už nezmění. Pokaždé bude jinak za kopcem (za Ještědem), jako před ním. Je třeba občas se podívat i oknem, jak je venku, zapomenout na předpověď a obléknout se tak nějak po svém. Postaru.

Co máme společného a co nás nerozdělí aneb Ohlédnutí

          Už to bude deset let, co si poctivě zapisuji vzpomínky na blog. Původně mi šlo jen o ohmatání čehosi nového, co nám sedmdesátníkům bylo v mládí odepřeno. Jak čas běžel, čtenáři blogu Egonovy pohledy se postupně seznamovali s mou rodinou, s radostmi a starostmi kluka vyrůstajícího v poválečných Sudetech, s tím, jak se dívá na přírodu, na svět kolem.

            Počet vstupů do životů čtenářů rostl, až jich nakonec bylo 2 500 a po dalším zpracování jich bylo na dvanáct knih fejetonů, povídek a vzpomínek. Některé vyšly dvojjazyčně – česky a německy v nákladech kolem 1000 kusů. Knížky a příběhy v nich si našly své čtenáře a to i prostřednictvím veřejných čtení ať již doma v Liberci, Chrastavě, Hrádku nad Nisou, Jablonci nad Nisou, v Jablonném v Podještědí i vícekrát v německé Žitavě.

            Veřejná čtení… Jen máloco jiného má atmosféru veřejného čtení z nové knížky. Autor je připraven, ti, co čtou, většinou herci – profesionálové rovněž a amatérští „čteci“ rovněž. Mou amatérkou byla o deset let starší sousedka, paní Hanka Klosová – Nováková. Sousedka z vesnice zpoza plotu, která se při čtení náramně bavila. Většinu příběhů mého dětství znala – plot mezi naší a jejich zahradou byl z dřevěných latí. Náš i jejich pes si byli blízcí. Ač povoláním úřednice, její dikce se blíží přednesu nositelky ceny Thálie, herečky Divadla F. X. Šaldy v Liberci, Markéty Talerové. V jejím podání zněly prostorem liberecké knihovny hlasy Huckleberyho Fina, strýčka Toma, hrdinů románu Alexeje Tolstého. Náš kostelík v Machníně se také několikrát rozezněl hlasy herců Divadla F. X. Šaldy, kteří před plným stánkem božím četli z mých příběhů, které se udály pár metrů od jeho vrat.

            Mé příběhy kopírují svět, který jsem povětšinou viděl z okna vesnického domku, v uličkách a zahradách mé milované obce, která se mi zadřela pod kůži tak, jako její svérázní obyvatelé, okolní krajina, řeka i kopce kolem dokola. Mé knížky jsou poctou okolí, které se stalo inspirací pro další vášeň – sbírání starých pohlednic. Vystavování těch nejhezčích mě přivedlo až do senátu poslanecké sněmovny do Prahy, do spousty reprezentačních místností našich měst, hradů i zámků, do sousedního Německa. Všude tam, kde lidé projevili zájem, jak to dříve chodilo, na obrázcích i v textech odesílatelů.

            Vernisáže výstav starých litografií, čtení z mých knih, setkávání se čtenáři, to vše mi pomohlo porozumět lidskému konání. Dalo mi sílu sednout si a do blogu zapsat vzpomínku na neskutečnou krásu života, který každý prožíváme po svém. Zaznamenat událost, nádherný okamžik lidského bytí do paměti příštích generací.

Drazí příbuzní, píši Vám nemohu každému osobně

           Píši Vám, že rád poslouchám Vaše věčné švitoření. Matně si vzpomínám – u kolébky mi stály tety z tatínkovy strany z jedné strany na druhé z matčiny. Pokřikovaly na sebe vesele, jako by mezi nimi neleželo v kolébce malé hubené tělo, tak nepodobné tomu mému dnešnímu.

         Tety, mé drahé tety a ušlápnutí strýčkové. Píši svá psaní ohroženým druhům, píši Vám, drazí neznámí známí, co odjíždíte lovit a být loveni. Slunce praží stejně doma i v Národním parku Serengeti. Doma to může být tchýně, na safari hladový lev. Drazí synovci, neteře, babičky a dědečkové, klidně jezte, pijte, hodujte, jen si dejte pozor na kosti, které mají tendenci zapíchnout se do měkké tkáně na patře. Nepatřičné jsou i potravinové alergie, které edémem pokřiví i líbezné tváře ošklivým otokem.

Píši všem, co se naparují bicepsy, silou, velkým poprsím. Vše je u nás dáno přitažlivou silou, vše míří dolů. Svaly ochabují a vše je dáno datem spotřeby. Malým písmem se tím chlubí všechny konzervy.

Drazí, Vám, kterým píši tyto vzkazy, neberte to ve zlém. Jsme jedna velká rodina, a proto držme pospolu. Není nad jednoho ducha, zálibu v jednom, třeba ve značce jogurtu. Není nad kolektiv, manifestaci jednoho, všech na oslavách, narozeninách, kde se dobře jí, poznají se příbuzní, známí i neznámí. A proto píši i Vám ještě postaru. Nic nemačkám, nedotýkám se ničeho, lehce vedu propisku po papíru, řádek po řádku tak, jak se dříve psávalo. Občas se zastavím, zamyslím se a pokračuji, nic ve spěchu.

Vzkaz budoucím vnoučatům, včetně Honzíka… Vám píši nerad. Nevím, co psát těm, co přijdou až náš čas bude už dávno zavát pavučinou. Co bude trápit je nemám zdání, jenom tuším. Budeme pro ně hrdinové, knechti třicetileté války, války Severu proti jihu. Doufám, že nikdy nebudou muset pálit knihy a dokazovat, že děda měl pleť bílou. Věřím, a dal bych za to nevím co, aby má psaní Vám, budoucím, nemusela vracet čas, kdy bylo líp. I proto Vám píšu.

Náš svět a naše doba je čas, který tu ještě nikdy nebyl. Vždy může být ještě hůř, a proto, aby nebylo, píši Vám, příbuzným budoucích. Žijte a nechte žít. Ať se máme líp, než se měli naši rodiče. Doufám, že nejme generací poslední.

Píši Vám a přeji co nejmíň nemocí, dny, kdy neprší, kdy stromy kvetou a mráz květy nespálí. Vám všem, ať Vaše pole sílí, úroda zraje, voní a Vy se radujte s každým krajícem chleba namazaným máslem nepředraženým.

Jak se správně titulovat aneb Pane doktore

            Ještě deset let po válce měl mít maturitu jen holič Jůza. Pil, tudíž jako vzor nepřipadal v úvahu. Ten se nacházel až ve čtyři kilometry vzdáleném městečku Chrastavě. Byl jím MUDr. Fišer, tatínkův kamarád, který přežil hon na Židy, genocidu své rodiny i našich známých. U nich těch vzorů a akademických titulů bylo velmi mnoho. Přežil jen lékař a zároveň zubař z Chrastavy a vyučený tkadlec z Liberce, můj milovaný tatínek.

Maminka byla z Prahy. Dostala se do řečí sousedek hned, jak jsme se do obce přistěhovali. Nenosila nic po Němcích a oblékala se do přešitých šatů. Měli jsme auto, tatínek byl národní správce ve firmě Simm a Wagner – truhlárna. Bez maturity, bez univerzitního titulu řídila chod domácnosti maminka. Tatínek nás jistou dobu kontroloval skrze drátěný plot jáchymovského pracovního tábora, odkud se vrátil nepolepšen a zbaven iluzí o současném světě. Mně se dostalo poučení, že vzdělání je věc, kterou mi nikdo nikdy nevezme a musím tedy studovat, kolik se do mě vejde. S hanbou musím přiznat, že se to zvrtlo na střední škole, kde zamindrákovaní učitelé Vydra a Kaše mé sny o akademickém titulu změnili na tvrdou realitu. Maminka nesla velmi těžce, když mí vrstevníci, spolužáci a bratranec Ivan dosáhli prvních vědeckých titulů.

Později, v tradici mnoha rodin v Sudetech, můj syn nevybočil z rodinné tradice. Vystudoval textilní fakultu liberecké techniky a posléze získal titul inženýra, docenta a profesora.  Vysokoškolské vzdělání v oboru řízení národních výborů a organizací v jejich působnosti jsem sice získal s červeným diplomem, ale v reálu jsem ho již neuplatnil.

Mé životní partnerky svou osobní pílí všechny tři dosáhly akademických titulů. I moje dcera, dnes už šestadvacetiletá magistra, nastoupila doktorandské studium na Karlově univerzitě. Toho se už maminka nedožila.

Co tím vším chci říci? Maminka by se divila, kolik děvčat a chlapců našich vesnických sousedů má dnes vysokoškolský titul, který se stal součástí jejich osobností ve vzdělaném současném světě. Jak mnohé se změnilo za šedesát let ode dne, co mne maminka přesvědčovala, že titul, vysokoškolské vzdělání má své opodstatnění a měl by ho mít každý moderní člověk. Asi ano, maminko. Maminky mají vždy pravdu…