Dnes už to máte úplně, úplně jedno. Říjen,
listopad, nebo prosinec. Nějak se to všechno tak pospojovalo, že si nevyberete.
Kdeže jsou slova pranostik, jako že na svatého Řehoře sedlák pole neoře?
Dneska, co vám budu povídat, je všechno jinak. V tom měl rabín pravdu.
Za mého
mládí to rodiče svalovali na zkoušky atomových zbraní. Dneska se nezkouší a je to
to samé. Počasí je prapodivné. Může to být islamisty? Těžko, má drahá této
Anežko, těžko.
Já to vidím takhle. Dřív všechno, třeba za
Marie Terezie, bylo asi tak. Podal sis žádost zjara, po žních následujícího
roku ti přišla odpověď. Dožínky, dočesná, zavařit borůvky, zabít prase, nasušit
křížaly, nastrojit stromek. Koledy, závěje, náledí a pan důchodní si konečně našel
čas odpovědět úřadům. A co ausgrechnet zrovna vám mám povídat. Zima byla až do
půlky května. Pošta přijela, nic nepřivezla, odjela a bylo léto. Třešně dozrály,
babička umřela, dědeček se oběsil, holka chytla od vojáka francouzskou nemoc.
Takhle to chodilo za Marie Terezie, možná i za Josefa.
Byl v tom pořádek, logika, systém.
Nic, co by překvapilo. A v tom je odpověď na dotaz, jaká bude letos zima.
Každý, každičký ze sta studovaných meteorologů odpoví jinak. Ti, co mají
k dispozici přístroje z Ameriky, Japonska, Švýcarska, Indie,
z Kostariky se liší v odhadech a jeden každý se spoléhá na svou
vlastní žábu ve sklenici od okurek, která jim občas zachrání reputaci a svým
výstupem po žebříku i čtvrtletní odměny, kariérní růst, akademické tituly.
A kde to jsme? Uprostřed Evropy. Daří se
tu švábům z Asie, želvám přípotočným z Gruzie, ještěrkám
z Bangladéše. Odmítli se k nám vracet křepelky, kde se vzali tu se
vzali jedovatí pavouci. V létě poletuje sníh, na podzim rozkvétají
stromky. Nevím proč. Vietnamci s Číňany prodávají všechno, ale číslo bot,
moje číslo bot 48 nemají, tudíž chodím nepatřičně obut, což je u aut nepřípustné.
Počasí ovlivňuje v životě lidském kde
co. Za už zmíněné císařovny Marie Terezie bylo vše náramně jednoduché. Žito,
oves, brambory, doma kozy, jedna velká místnost bez televize. Dralo se tu,
tkalcovalo, jedlo i milovalo a všechno to zpoza pece sledovaly děti, slepice a
kočky. V řadě těch sednic, ať domácí dělali, co mohli, byly štěnice velké,
převelice.
Ráno, večer zvonění, když hořelo, vesnice
nestála stranou. Kde byly neziskovky nevím, ale lidé jeden druhému pomáhali. Šlo
to i bez nich. Pán ze zámku poslal chytrého hocha na studie, farář nezneužíval
děcka v sakristii, přestože věděl, že vidle v zádech dechu nesvědčí.
Ach, to počasí! Pořád je jinak. Když prší, slunce nesvítí.
Za mého mládí nebyli tiráci, vše se vozilo
dráhou. Silnice patřila nám, dětským hrám, letní a zimní rekreaci. Dnes bychom
řekli sportu. Je to tu samá uzavírka, záchranka, náledí, divoká prasata, laně a
srnečci. Co naplat, počasí se už nezmění. Pokaždé bude jinak za kopcem (za
Ještědem), jako před ním. Je třeba občas se podívat i oknem, jak je venku,
zapomenout na předpověď a obléknout se tak nějak po svém. Postaru.
Žádné komentáře:
Okomentovat