čtvrtek 9. listopadu 2017

Tak trochu vánoční příběh




Mezi Chrastavou a blízkou vsí Machnín kdysi rostly břízky. Proč, na to se mne neptejte. To se ptejte války, co skončila na jaře ve čtyřicátém pátém. S milionem lidí, co procházeli krajinou před i po válce bůhví odkud, přišla i semena bříz. Lidé je přinesli nalepené na roztrhaných botách, v záložkách kalhot, v batozích plných nepotřebných věcí z krajů dalekých jezer a mohutných březových hájů, z domovů vzdáleného Baltu. Kde zůstal konec běžencům nevím, snad někde v Německu. Sazenice břízy našly svůj domov na opuštěném staveništi dálnice, na skrývce zeminy mezi Chrastavou a Machnínem.

„A skoč mi pro pár houbiček do bramboračky!“, slyšíte volat moji maminku. Volá na mě, abych všeho nechal, skočil na kolo a jel do „břízek“ pro něco málo hub do polévky, které rostly v hojném počtu právě v hustém zeleném porostu. Nikým nesázeny, kde se vzaly, tu se vzaly stály před vstupem do města, ve kterém naši rodiče nacházeli práci v místních textilkách, my děti školu, zubaře a jiné radovánky. Mladý lesík, to bylo kouzlo zeleného, co pohltilo i všudypřítomné malé betonové bunkry, zákopy, jezírka, pískovny plné přesliček, užovek, zmijí, ježků, myší a veverek.

Byl to náš klukovský ráj. Mnozí z nás se tu naučili plavat, milovat svět živých bytostí. Sušené březové listí sbíraly okolní školy, maminky objevily kouzlo březového šamponu a bříza se mohla stát i vánočním stromkem. Scházelo málo…

Pro vánoční stromek se jezdilo přes bedřichovský les do hájovny v Nové Vsi u Chrastavy a byl to úkol pro nás, tehdy desetileté machnínské kluky – Jardu Kalenského, Rudu Reichla a mě. Nerozklučná trojice, která obstála ve všech zkouškách, nástrahách i překážkách.

Venku přituhlo a my na vánoční stromky tak trochu zapomněli, ale naši rodiče ne. Pomalu se šeřilo, my svírali v ruce desetikorunu a před námi přece jen pár kilometrů lesem. Nikomu z nás se tam tehdy nechtělo. Nevím, kdo s tím přišel první, ale shodli jsme se na tom, že vánoční stromek bude v novém a ještě zbude z ušetřené desetikoruny na dárky pod břízkou, která nahradí už okoukaný smrk. Nebudu nic zastírat. Jistě dobrý nápad potřeboval podporu napříč rodinou i celou vsí. Nedostal ji. Nejvíc to odnesl Ruda. Toho táta seřezal tak, aby to slyšeli všichni okolní sousedi – to byli i naši.

            Když jsme se opět potkali, nemohli jsme se shodnout, čí ten nápad byl. Podobný tomu, proč právě tyhle stromky rostly v tak hojném počtu mezi naší vsí a kouzelným městečkem Chrastavou na straně půlnoční.

Břízky… Sváteční, všední, vždy obestřené lidovou tvořivostí, příběhů, které se staly, ale i nestaly, tajemstvím přírodního chrastavského koupaliště Oka, srovnatelné s fluidem Bělověžského pralesa jsou pryč. Ustoupily výstavbě široké silnice, rekultivaci krajiny.

Šedesát let nás dělí od romantiky tří machnínských kluků, co chtěli břízku vyměnit za pichlavý okoukaný vánoční smrk, od Vánoc, pletených svetrů, košil a rukavic, ale i od vytouženého kola, dobrodružné knížky, bot, ponožek, aut na klíček, dětského kočárku, stavebnic Merkur... Dárků nebylo moc. Rodiče dělali, co mohli, ale na drahé dárky nezbývalo. Oni sami si jen přáli, abychom byli zdraví a aby nebyly ve světě války, aby byl mír. Aby nádherné svátky, které dětem patří odjakživa, zůstaly tradicí, dobou, kdy vzpomínáme a přejeme si to nejlepší. Jsou to i břízky, co kdysi rostly mezi mou vsí a městečkem Chrastavou na naší severní hranici. Hezké vánoce vám přejí kluci a holky, co mezi břízkami vyrostli.

Žádné komentáře: