čtvrtek 7. prosince 2017

Brumendo doma v Sudetech




                Brumendo, jen tichý mručivý hlas. Sálem se neslo poselství autora, sbor čmeláků zvyšoval bas. Ano, všichni poznáváme, tak zní náš kraj. Naše hory, pole, louky, cesty k samotám. Města zahalená kouřem, kašlající nemocné děti, rozpadající se prázdné domy. Ano, to je pohraničí, očividně opuštěné Sudety. Hlas čmeláků zní hluboce a pohlcuje vše ostatní. Píší se léta padesátá.

Na jevišti nejsou jen čmeláci. Osvětlovač rozsvítil co se dalo a je vidět celý sbor. Zpívají všici. Svoji zem si nedáme brát, ozdobíme ji svou prací. Kolem jsou stále ještě padesátá léta a republika dosídluje svá opuštěná města, vsi i samoty.

Není čas na pláč, je třeba dokončit dosídlení. Píše se rok padesátý druhý. Před pěti lety odešel poslední, kdo musel odejít. V zemi dosud zeje díra a je třeba ji zacelit. Svět kolem nás pozoruje, a vidí, že se to moc nedaří. Německá píle od 13. století měnila zdroje v českém pohraničí v Sudetech v zemědělské a později v průmyslové bohatství.

V mé vsi při okraji města to byl textil, o něco dál koberce, sklo, strojírenství. Téměř vše v souladu s krajinou. Počátkem padesátých let minulého století řada dobře spravovaných německých vesnic byla opuštěna. Čeští osadníci dosud nezapustili kořeny v pohraniční půdě. Odsunutí to komentovali: My jsme domov ztratili, ale naše protějšky ho nezískali. Češi trpí něčím, co je možno nazvat deficitem domova. Postrádají vztah k zemi a úctu k přírodě a krajinu pustoší.

Dá se říct, že tak smýšleli i naši hosté, návštěvníci, případně i další dosídlenci, kterým se do Sudet nechtělo – kvalifikovaní učitelé, lékaři. Ministr školství František Kahuda si stěžoval na slabou morálku učitelů, kteří se v pohraničí nenaučili žít a odchází. V roce 1952 začala naše vláda s bouráním stále málo obydlené a značně zanedbané infrastruktury a to napříč od Mikulova přes Aš, Liberec až po Ostravu.

Ministerstvo kultury poslalo do pohraničí víc jak sto tisíc knih spolu s pojízdnými knihovnami. S jednou z nich zápasil i náš vesnický knihovník, pan Josef Kurka z Machnína. Hlavní cíl – vštípit žákům lásku k jejich vlasti a vytvářet nové tradice, které by vedly k lokálnímu patriotismu a konsolidaci v pohraničních okresech. Od poloviny šedesátých let se začalo veřejně zabývat osudem znovuzrozených Sudet stále víc našich spoluobčanů. Osudem našeho životního prostředí se zabýval v té době ústecký kulturní časopis Dialog. Otiskoval i takové články, kde informoval o potížích s vytvořením pocitu domova v severních Čechách. Jak a zda se daří naplnit tento úkol posuďte sami.  

Ano, jsme v prostoru Sudet – českého pohraničí, doma. I díky vám všem, kteří jste tomuto kraji dali víc, víc než české názvy. Díky vašim otcům, dědům, rodinám s dětmi, všem, kteří jste přišli z vnitrozemí, ze Slovenska, z Podkarpatí, z Polska, Ruska, Ukrajiny, z Belgie i z Argentiny. My všichni jsme dnes tady doma. Spokojeni.


Žádné komentáře: