čtvrtek 7. prosince 2017

Trošku jako v Kocourkově




                Připusťme si, že pod Ještědem je řada jeskynních prostor a že v nich žila komunita našich přímých příbuzných vyznačujících se řadou vlastností, které nejsou ani nám tak vzdálené. Přiznáme-li si, že deset – patnáct tisíc let zpět není tak příliš, abychom se v jejich konání nepoznali. Začněme tím, že ač jsou si podobní, není to tak úplná pravda. V čem v zimních měsících vynikali, bylo sáňkování. Na sobí lopatce to šlo z Ještěda dolů do Horního Hanychova nejlépe. Jezdilo se po dvou, při závodech po třech minutách. Singl jezdili jen ti takzvaní „čínští akrobati“, kteří své kousky na lopatce při dostatečné zásobě sněhu prováděli až k zastávce tramvaje U Pekáren.

                Já vím, já vím, tenkrát tramvaje ještě nejezdily. Pro ty, co nepamatují připomenu, že ještě můj tatínek na saních trasu od Ještědu k pekárnám jezdil bez sesednutí. Doufám, že i vy věříte svým tatínkům a těm, co už zemřeli vůbec. Sáňkování předků z Ještěda máme odbyté třemi řádky.

Volby do tehdejšího parlamentu, co sídlil s většinou zpřízněné komunity ve Drábských světničkách, byly o něco delší než na sobí lopatce dolů do města. Zástupci politických stran připravili zemské volby každé čtyři roky tak, aby při zimních celodenních posezeních v jeskyních u blahodárného ohně bylo na co vzpomínat. Budoucí zastupitelé museli překonat řadu překážek, aby se nakonec směli vrátit do rodných jeskyní, kde povětšinou sešli stářím a láskou svých bližních. Přiznejme si, že naši prarodiče oznámením své kandidatury za jednu ze sto dvaceti k volbám připuštěným stran hodně riskovali. Především to bylo krmení šavlozubých bílých lvů v liberecké zoo a to s očima zavázanýma, druhé kolo s jednou rukou za zády. Od třetího bylo pro malý zájem postupujícím odpuštěno.

Vrátit našim předchůdcům důstojnost a radost ze života v jeskyních, bylo dáno i jejich blízkým vztahem k umění, delším pobytem na horském slunci ve výškách kolem jednoho kilometru, což dávalo libereckým i přízvisko „horské bestie“, „harpyje“. Ještě celá léta později, za reformace, se v horských obcích četlo vše od Marie Terezie, Němcové, Čapka, ale našly se zde i nosiče hudby amerických indiánů, astronautů. Bylo mi, jako nikdy jindy. Potvrdilo se, že tu už vše jednou bylo, že každé legraci se už někdo smál. Každé hnutí se již kdysi hýbalo, každou písničku už tu někdo recitoval. Každý, kdo tu něco rozbíjel, něco stavěl, devastoval, musí vědět, že není to poprvé. Čert to vem, ať dělám, co dělám, všechno už tu bylo. Liberecko je semeništěm nápadů, dobrých cen, věčného snu po tom nejlepším.

Žádné komentáře: