Píši Vám, všelikerým vodám o Vánocích roku 2018

Píši Vám, peřejím na tocích severních Čech. Vám, vlnkám v rybnících, v kalužích, co dělají velká kola, všem vodám, které dnes tak strádají suchem. Jsem ve vodě jako doma. Plavu, z vody si vařím čaj, kávu, voda je v pivu, v infuzích, v kbelíku, v polévce, v lidském těle. teče mi voda z nosu. Ach, voda by měla být všude. Říká se, že krev není voda. Nemluv při jídle, udusíš se, napij se! Voda nás provází od malička. Co komu říká plodová voda? Voda je v mateřském mléce, voda je v slzách štěstí, doprovází nás na poslední cestě.

Píši Vám, kapkám rosy na zelené louce, mrazivým květům na oknech bytu v našem krásném domě. Píši vodě v kalužích, té, co stojí a nelibě páchne, minerální vodě v PET lahvích, co chutná moc a moc dobře.

Mám rád vodu, co teče po střeše a pak v okapové rouře do sudu vedle domu. Miluji nebo alespoň za mlada jsem měl rád vodu, jako hromadu sněhu a v ní díru. Říkali jsme jí po eskymácku iglú. Rád jsem sáňkoval u nás, za vesnicí. Asi to tam neznáte. Za Mrázkova na cestě z Machnína na Chrastavu.

Voda. To je taky led. Led, co klouže. Pokročilí hrají hokej, jiní tančí s bruslemi na nohou za doprovodu hudby a televizních kamer. Jiní, ti nešikovní si na ledě lámou pažní kosti., podvrtávají si kotníky.

Voda je i prachsprostý déšť, po kterém v lesích rostou houby - říká se jako z vody. Píši Vám, vodám, co páříte se z lesů, co mi vodní párou mlžíte i brýle, co parní turbínou vyrábíte elektrický proud. Píši Vám, vodě ve víně, které by tam mělo být co nejméně. Píši Vám, vrtači, co hledáte vodu hlubokými vrty do země. Vodárnám, kde vodu syslíte a čistíte. Vám, přehradám plných vod, detenčním, zadržovacím nádržím, všem, co s vodou hospodaříte.

Vodám, které pijeme ze studánek v polích, z potůčků v lesích, z kohoutku doma v kuchyních. Píši všem, co dávají vodu do pítek našim ptáčkům v zahradách, co ji dávají domácím zvířátkům, co vozí vodu na pastvu kravám, volům i telátkům.

Píši všem, co se v ní koupou, co dbají hygieny a ruce si v ní myjí. Všem, co vodu prodávají i co ji kupují. Ti druzí jsme my konzumenti, co ráno vstanou, umyji se, oholí, splachují a snídají. Ve všem je voda, bez vody nelze žít. Je voda na Marsu? Je voda pod saharskými písky? Voda je ve slinách, v zelených listech, v plodech, v každém z nás. Je ve vzduchu, v dechu, máme ji na jazyku, v tělních tekutinách.

Píši Vám všelikerým vodám, které potkáváme tekoucí v kanálech, v příkopech, v potocích a řekách. Voda i zpívá, skáče po kamenech, je plná hudby, záhad a tajemství. Hluboká i mělká, od modré po ocelově šedě zbarvenou.

Proti dešti se bráníme zcela zbytečně pláštěnkami a deštníky. Déšť, co nás občas skrápí, je jen krásné pohlazení, co namočí, ale bez něhož by svět byl chudší. Voda je báječná událost. Chytří si berou vodu berou s sebou, nežízní. Mně zbývá jen vzít si vodu z deště do dlaní a umýt si s ní tvář a brýle. Svět se hned rozjasní. Svět vody je akvárium, v němž jsme zlatými rybičkami, co nežízní.

Úvod do knížky

         Pokaždé, když vidím kresby dřevěných starobylých roubených chalup severních a východních Čech Jana Prouska, chce se mi plakat, ale mám i radost, jak se mnohé z toho, co zkrášlovalo náš domov, zachovalo.

Je tomu 125 let, co Jan Prousek dal nezapomenout lidové architektuře a lidovému nábytku našeho kraje v úchvatných kresbách, které jsem použil do knihy, jako ilustrace vystihující vše, co se postupem let ztrácí, co mizí, jako zaniklý svět roubenek a lidové architektury. Svět krajek ze dřeva, krásných dřevěných přístaveb, dekorativních holubníků, studní, nádrží na vodu, koryt, krmítek, laviček, branek a bran dvorů.

Pokaždé, když vstupuji s pokorou do dřevěného světa našich prarodičů, jsem zmožen vší tou zaniklou krásou, která se dnes až na výjimky ztrácí navždy. Zůstávají jen torza a pokud jsou přístupná, pak je nutno vidět je, sáhnout si na ně, nehtem oťukat. Sloupy ze dřeva, pavlače a okenice na oknech, svět šera dávnověku, svět kováren, mlýnů, textilních tkalcovských stavů, vesnického dřevěného nádobí, džberů, mís a máselnic. Mám mnoho zážitků, kdy mi až oči přecházely nad nebývalou krásou architektury památek starověkých civilizací, kterou jsem viděl v glazuře starých sídel chalífů v Samarkandu a Buchaře. A vidíte, vedle nich obstojí naše dřevěnka s pavlačí, radniční dům, podloubí po celém okrouhlém náměstí, baňatá věžička kostela, morový pískovcový sloup před radnicí, malované truhly, skříně, komody, kolíbky… Kolik je toho, co nám autor kreseb předkládá! Jako mé vzpomínky a exkurze do let dávno minulých.

Snad se nám podařilo říci čtenáři, odkud nás většina přišla. Z těch vesniček plných doškových střech, z roubenek, které neměly žádné sociální zázemí, z domků s dřevěnými židlemi a dubovými stoly, s malovanými truhličkami, dřevěnými talíři a dřevěnými lžícemi. Ze světa brzké zimní tmy a vstávání do mrazivého jitra, studených kamen, do kterých je nutno nanosit dřevěné špalky a topit a topit.

Náš dnešní svět by se do vesnic 19. století už nevešel. Zpohodlněli jsme. Nevěděli bychom, jak drsné podmínky vesnice 19. století přežít. Snad i proto jsem své vzpomínky spojil s tím, co nám zanechal ilustrátor Jan Prousek ve svých kresbách, v obrázcích i těch nejobyčejnějších věcí, před 125 lety běžných, dennodenně používaných.

Sdílejte tedy se mnou a s Janem Prouskem svět ztraceného ráje doby dřevěné a koní, doby, kdy sice nebyl penicilin, ale židle pod vámi nepraskaly a stoly, právě koupené, se nekymácely jako opilý pocestný. Svět, právě zanikající, by ale měl zůstat v našich srdcích, jako vzpomínka na dětství, na to krásné, co nám dala rodina, společná přátelství, úspěchy, kterých jsme dosáhli.

Vzhůru do stránek mé nové knížky plné vzpomínek a zážitků, o které se s vámi rád podělím!

Čas vánoční v roce 2018

Vánoce, Štědrý den. Kouzlo, které z malých dětí dělá velké a z velkých malé děti.

Bylo mi 10. Maminka na přetěžké operaci v Hradci, a já s tátou doma sám. Pod stromečkem hromada dárků, jídlo od sousedů, kamna ne a ne se rozhořet, chanuka svícen dohořel. Zdobil jsem stromek tak, jako pokaždé. Stromek za 14 korun přivezený na kole z druhého konce lesa od Bedřichovky kousek od Chrastavy. Na kole? I tehdy, uprostřed padesátých let, nebylo pokaždé zasněženo. Sníh přicházel o něco později, o zimních prázdninách, a právě tady, na pomezí Chrastavy a Bedřichovky, u Šarešů, tam, v těch zatáčkách na rybníčky, ho bývalo nejvíc.

Vánoce byly jen málokdy na sněhu. Tehdy se do Jizerek a na Ještěd ještě tolik nejezdilo za sportem. My kluci jsme měli na lyže, co na půdách zůstaly po Němcích, kteří byli odsunuti. Obdobně tomu bylo se sáňkami, se šlajfkami na bruslení. Náš sport v podstatě rodiče nic nestál. Náklady byly minimální. Celé oblečení, to byla tepláková souprava, svetr, nátělník, košile, šála, čepice, trenky, punčocháče, boty na zimu, co se nosily normálně i do školy. Pionýrky, hit jednoho podzimu, byly boty ke kotníkům, šněrovací. Nebyla to dobrá volba. Omrzly mi v nich prsty na nohou.

Lépe dopadlo oblečení od pasu výš, kulich obstál na výbornou. Mnohem později jsem zjistil, že náš kulich se stal symbolickou pokrývkou hlavy černochů, co něco doma dokázali. Měli ji na hlavě i při státních návštěvách a Češi se nestačili divit. Měli za to, že v Africe začalo sněžit a mrznout. Afričtí přátelé naše kulichy dodnes používají, jsou doslova symbolem africké státnosti.

O Vánocích a ani na Nový rok sousedé nestříleli petardy, nelítaly kolem vás rachejtle. Pokud něco někde bouchlo, tak jedině vojenská trofejní munice, co jsme kde našli po Němcích. Jednou, to nám bylo asi 14 let, jsme si já, Ruda Reichel a spolužačka Jurajdová z Hamrštejna řekli, že půjdeme v Machníně na Nový rok na mši. Hned ráno v deset jsme byli v kostele s farářem a sami. Ostatní dospávali Silvestra.

Záměrně nepíši o vánočním cukroví. Maminka pekla, ale ne příliš. Všude kolem nás žili kolonisté, lidé, kteří dosídlili kraj po odsunutých Němcích. Slováci, Rumuni, Češi z Volyně, Polska, Ruska, Ukrajiny. Češi ze všech koutů, rozdílné kultury, které se odlišovaly od té druhé v jídle, ve zvycích, v hodnotách, které upřednostňovaly jednotlivé skupiny. Zajímavý byl i jazykový mišmaš ve školních třídách, kde například němčina nebyla zdaleka mrtvým jazykem, jako je dnes latina na gymnáziích.

Přesto se Vánoce i u nás na vesnici krátce po válce všem dětem líbily a pokud napadl sníh, pak nic nemohlo být úžasnějšího, než řádění v závějích, jízda na sáňkách za Mrázkovova nebo na Jánově. Jo, bývaly to časy! Byli jsme mladí, zdraví, rodiče měli zaručenou práci. Co nám scházelo? Nic! Byli jsme generací nenáročných dětí.

Nikomu se přece nechce marodit

Víte, co mě v těch počátcích 50. let nejvíc bavilo? Samozřejmě číst knížky, být s klukama venku v polích někde za vesnicí a potom marodit. Nic velkého, ale aspoň dva, tři dny nejvíc, vydržet doma v posteli. Tehdy maminky nepracovaly v továrnách, málo v kancelářích. Většinou se věnovaly nám dětem, potomkům.

Lehl jsem si večer už brzo. Televize sice už byla, ale v naší vesnici ještě ne. Dělal jsem, co jsem mohl, aby mě schvátila horečka, kašel, smrkání, a pokud se povedlo, bylo vyhráno. Maminka telefonovala do Chrastavy, do městečka za našimi humny, doktoru Fišerovi. Mám prý přes 37 stupňů Celsia a jsem malátný. Kašlu, smrkám, ležím v posteli a ani si nechci číst! Právě to poslední sdělení pokaždé uvedlo chrastavského lékaře do pohotovosti. Ty tři kilometry k nám nebylo nic a už stál za dveřmi. Byl s tatínkem v koncentráku a oba přežili. Aby si jeho dcera Leonka a syn Leon měli s kým hrát, a nikdo jim při tom nenadával do Židů, přijel vždycky, přijel včas.

Hned poznal, že z poloviny simuluji. Mrkl na mě, něco mi napsal, recept dal mamince. Pokaždé pokýval vážně hlavou a řekl: „Dobře jste udělala, Vlastičko. Dva až tři dny v posteli a bude jako rybička!“ Tak mi to vydrželo pár let. Pak se Fišerovi odstěhovali do Izraele. Leonka, Leon, doktor Fišer i jeho paní…

Když už jsem byl větší a ty dva tři dny v posteli i s knížkou mě přestaly bavit. Maminka mi přestala kupovat váženou čalamádu, 20 dkg do papíru, igelitové sáčky se ještě nevyráběly. Čalamáda zbavená vody mě vždy zázračně uzdravovala. S tím vším byl konec. Maminka v pětapadesátém nastoupila do kanceláře a já přestal marodit.

Doktor byl u nás na vsi třikrát týdně a byl to noblesní pan doktor z Prahy, odkud ho vyhnali, protože léčil protektorátního prezidenta Emila Háchu. Doktor „Malý dekret“ do vězení nešel a byl rád, že mohl dát dál pracovat na Liberecku. Nikdo si na něj nestěžoval a já už vůbec ne.

Táta se chtěl vystěhovat do Jižní Ameriky. Neměl rád komunisty, ač byl předválečným členem její mládeže. Oni, nevím proč, jej také neměli rádi, a tak ho preventivně zavřeli. Když se nám vrátil, vše, co předem poslal do Chile zůstalo tam v přístavu a táta v Chrastavském Totextu.

Zpět k marodění. Byl jsem alergický na zahradní jahody. Pupínky se léčily tekutou sádrou, která když zasychala, loupala se a já byl jako pes, co se po koupeli otřepe. Všude, kde jsem byl, zbyla po mně jemně mletá omítka. To se opakovalo léto, co léto, až jednou si doma jedna spolužačka, co jsem jí ve škole poprášil, stěžovala. Rozzlobená matka ve škole ztropila scénu, cože je to za čuně ten chlapec, co její dceru celou, celičkou, vápnem nebo sádrou, což vyjde nastejno, beztrestně zaprášil? Musel jsem do ředitelny a tam jsem slíbit, že jahody jíst nebudu nebo mě čeká dvojka z mravů. A věřte, zabralo to. Je mi 72 let a od devíti na jahody nesáhnu.

Přišla spála, ta se tehdy léčila týdenním pobytem na infekci v liberecké nemocnici. Vyhnul jsem se rafinovaně očkování proti záškrtu, tudíž jsem jej dospělosti dostal dvakrát, o zlomeninách nemluvě. Byl jsem kluk, jako každý jiný. Divím se, že to se mnou rodiče vydrželi tak, jako já se svými dětmi, které se chovaly úplně stejně. V celkovém hodnocení na výbornou!

Na prahu nového roku

Počítám-li je správně, je to 2019 let po Kristu. Je čas zastavit se a ohlédnout, zda nám z kapsy u kalhot nevypadly nějaké drobné, dopis od maminky, výpis z účtu, účet za vodu, klíče i věci jiné. Je čas si připomenout, že na Vánoce to není jen o krásné chvíli v kruhu rodinném, ale že je to i čas bilancí, kdy vstupujeme do příštího roku a kapsy u kalhot by neměly mít díru, kterou tradičně věci ztrácíme.

Počasí stojí za starou belu a kdo nemá chalupu na Bedřichově, ten má smůlu. Buď může Vánoce přeložit na předěl ledna s únorem nebo odjet, podle financí, do teplých krajů. Ti, co zůstávají doma, by si měli vzít k ruce tužku, kus papíru a zapsat si, co všechno se od nás v příštím roce žádá. Narozeniny, stálé platby, zubaře, preventivní prohlídky, kontrola oleje...

Pamatuji Vánoční prázdniny, kdy na hlouposti nebyl čas. Za okny jiskřil sníh, my lyžovali, sáňkovali, měli mokré tepláky a radovali se z krásného počasí. Obdobně pamatuji, co bylo v loni.  Nic, než uschlé kapradí, šedá obloha v barvě asfaltky. Děti u obrazovky a ty, co ještě čtou knihy, doma na gauči a listují stránkami. Je čas se zastavit přestat jíst, nic nezapínat. Nechat pohasnout magická oka spotřebičů energií. No, my jsme tomu dříve říkali udělat si černou hodinku, takový malý pokojový blackout. Ve tmě, sám jen mezi svými, nemluvit, třeba se držet jen prsty, víte jak to myslím… Být a nebýt sám, cítit druhého, nevidět ho.

U nás na vesnici před šedesáti lety často v podvečer, aby namíchli lidi, vypínali elektrický proud. Viděli jsme jen stíny, rozpálená dvířka od kamen. Co bylo, byla chuť si povídat, čas vzpomenout si, na co by člověk jindy zapomněl. A to je i dnešní případ, kdy je čas vzpomínání a plánování, co v lednu všechno mohu od koho čekat, co komu dlužím, co a jak.

Počasí venku, pokud nejsi zrovna na Bedřichově v Jizerkách, tě vede ke vzpomínkám, Däniken by řekl „na budoucnost“. Ano, buďme k sobě upřímní jako já, tenkrát v pronajatém bytě V Nové čtvrti u Fořtů, kde jsem se přiznal a mamince slíbil, že už to příště neudělám.

Černá hodinka, čas vánoční, čas mokrých tepláků, bund, čepic a rukavic. Maminka sušila, kde se dalo, bramborový salát kysnul na parapetu za okny, řízky, pořád jen řízky, mandarinky, para ořechy. Vánoce si pamatuji živě. Návštěvy. Vůně čaje s citronem, kafe, slupky z pomeranče, svíčky na stromečku, prastaré skleněné koule, ozdoby, co pořád padaly. Vánoce, školní prázdniny, uhlí, co se odměřovalo, aby se s ním vyšlo, kde a na čem ušetřit, co příští rok koupit, kam se po Česku vydat, koho příští rok a kdy navštívit.

Počty tenkrát a dnes jsou o něčem jiném. Svět nosí kabát naruby. Děti už nejsou povětšinou dětmi, Cejlon je už desítky let Srí Lanka a létá se tam, jako by byla za humny. Svět je povětšinou už jen o složenkách, o tabletech, počítačích, co umí víc než člověk. Dotkni se a jsi v rauši, v ráji informací, kde si nemusíš nic pamatovat. Všechno za tebe zastanou miniaturní stroje. Ztratíš-li je, vypadnou-li ti z děravé kapsy, je to tragédie, konec světa.

Drobné, papírky s daty… Kde zůstal čas nesmělých vzpomínek, počasí nepočasí? Svět se točí, a pokud tomu tak je, nehrozí žádné nebezpečí. To platí i pokud je dostatek benzínu, elektřiny v síti, informacím nic nestojí v cestě. Je dostatek CNG, vody ve vodovodu, vzduchu vhodného k dýchání. Nic nebrání vstoupit do nového roku 2019, nebát se, že bude poslední…

Nezvaní nocležníci v Podještědí

             Náš kraj na východ, sever, jih i i západ od hory Ještěd, byl místem mnohokrát navštíveným vojáky, kteří se zde chovali hůř než ve kdejaké putyce. Procházeli tudy husité, Sasíci z lesů za zády. Z nich především Němci, Švédi za třicetileté války, Napoleonovi vojáci, Chorvaté, Maďaři a Poláci.

Z nejhorších byl Bedřich II. Jak o něm psáno, byl to bujný a hrabivý pruský král v dobách vlády císařovny Marie Terezie. Říkalo se dobrý soused nad zlato ať malý nebo velký, ale zlý soused metla boží a Bedřich, po Německu Friedrich, byl liška podšitá. Co jednomu slíbil, zítra zpochybnil. Pán dragounů a husarů byl vždy připraven svého souseda napadnout a udělat mu to nejhorší.

30. prosince roku 1777 zamhouřil oči kurfiřt bavorský Maxmilián Josef bez potomků. Měla po něm dědit rakouská Marie Terezie, ale Fridríšek nenasyta vše, co řekl, zapřel. Žádná dohoda, žádné doprošování, ale rovnou útok na včerejšího přítele a spojence. Hned dvojím proudem vstoupil do Čech. Bratra Jindřicha poslal přes Lužici na Litoměřicko, sám vstoupil do Kladska a na Hradecko. Kde se mluvilo česky a zpívalo se: Zle, matičko, zle, Braniburci zde! Mají dlouhé čepice, pokradou nám slepice…

A tak to bylo pořád dokola. Obdobné se opakovalo ve válce Němců s Němci v roce 1866, v bitkách kolem Liberce, Chrastavy, Kuřivod blízko Mimoně, nemluvě o válce s Hitlerem a utrpení civilistů, která jsou bolestivá.

O čem si babičky rádi povídaly? Často se vracely k příběhům statečnosti, lásky, smutným i veselým koncům doprovázejícím lidské osudy v období válek, kdy v domcích vedle nich spávali naši, ale i cizí vojáci. Lidé se tak setkávali s cizí kulturou a s jazykem, kterému často vůbec nerozuměli. Vojáci odcházeli a zůstávala po nich opuštěná děvčata, která sdílela osud tolika předchozích podobných osudů svedených a opuštěných, které nekončily pokaždé tragickým osudem Viktorky z knihy o babičce Boženy Němcové.

Čas pokračoval v nových a nových generacích sdílejících osud věčně se opakujících osudů a podobných příběhů. Krajem procházela armáda Němců, Švédů, Rusů, Francouzů, Chorvatů, kteří měli stejné zájmy. Sundat si boty, odložit si, obléknout pohodlný oděv, zapálit si dýmku v teple, bez deště, nechat se obsloužit hezkým mladým děvčetem, spát, odpočívat, dobře jíst a pít …

Pocházeli často z obdobných stavení stovky a stovky kilometrů od těch našich. Nebyly vítáni. Opakovaně před nimi lidé odcházeli s tím nejnutnějším do blízkých pohraničních lesů, do skal, které jim měly na čas nahradit domovy. Jen těžko si dnes dovedeme představit, jak to všechno probíhalo, co všechno naši předkové museli přežít, aby se mohli vrátit a začít znovu ve stavení, které bylo poničeno odcházejícími nespokojenými vojáky. Jak často si položili otázku zůstat tu s nimi nebo žít v lesích?

V obnově poničeného přicházely na svět nové děti, rozmnožovala se domácí zvířata, půda opět rodila. Ovocem a zeleninou se mohla pyšnit zahrada, sad za domem i pole znovu osetá.

Koloběh věčného života kraje pohraničních hvozdů se nikdy nezastavil. Pokaždé zvítězila odvaha postavit se osudu a zvítězit, což potvrzuje i naše existence. Současnost je i zkušeností, jak přežít a žít v podmínkách, které se, a tomu věřím, už nikdy nebudou opakovat. Jak je krásné žít v míru.

O dřevu v 21. století

Dřevo voní, nikdy se neokouká a na omak je pořád stejné, takové, jaké má být. Na nic si nehraje, je teplé, teploučké. Mám s tím své zkušenosti. Dřevo mé dětské postýlky bylo to, co mi chutnalo a tehdy mé ještě bezzubé dásně hladilo. Tenkrát, hned po válce, toho moc z plastu nebylo, tak jsme my kojenci okusovali věci dřevěné hlazené.

Dřevo bylo jako koně. Koho by napadlo, že koně nahradí něco jiného? Dřevo k tomu bylo blízko. Světem se šířil mor plastu. Vše bylo náhle ze silonu, z PVC a dřevo se pomalu odsouvalo někam dozadu, kde prý bylo pro ně místo. Nejvíc to bylo, a dodnes je, poznat na nábytku. Babiččina zakázková ložnice, parádní pokoj, kuchyně, nábytek na chodbu i do předsíně, to vše bylo ze dřeva. Moje kuchyňská linka, bytová stěna, gauč, postel, křeslo je z čehosi z lepeného z pilin a lisovaného, jako vinné hrozny, polepené něčím, co ani není dřevěná dýha, Tady doslova došlo k záměně koně za výbušný motor auta.

Naše poválečné hračky byly ze dřeva, z plechu, papíru, gumy. Dřevěná špulka od nití, prak,  kuličky hliněnky… Nebudete tomu věřit, tohle vše je dnes z plastu a z Číny. Brečel bych. Když jsem neposlouchal, dostal jsem dřevěným ramínkem na šaty. Dnes jsou děti buď jen hodné, nebo jsou ramínka plastová a ta nic nevydrží.

Ó, dřevo dřevomorko! Jak se dnes dáš lehce zneužít! Stále je ve hře, co s libereckým zámkem továrníka Liebiega, kde byla až dosud Oblastní galerie. Ten, kdo chtěl budovu zničit, přišel s informací, že je napadená dřevomorkou, tudíž všechno musí pryč. Záměr se povedl, palác byl vyklizen, opuštěn a chátrá. Dřevomorka? Ta tam není, nebo tak v malém ložisku na půdě možná tak metr, ne víc.

V Liberci platí, že je všechno možné. Lež a peníze vítězí nad zdravým rozumem, nic z dějin zlodějů a loupeživých rytířů není dnešním loupežníkům věc cizí.

Dřevo je a bylo milé, roztomilé, hravé a blízké. Když jsem se ale setkal s nanukem na špejli, kde špejli suplovala placka z plastu a nanuk chutnal jako plastové zábradlí, to už mě fakt naštvalo, jako to, že kolem domu v Jablonném jezdí fůry dřeva kamsi do nenávratna a nám Plastimaty chrlí hrnky, příbory, lampy, lampičky, kuchyňské nádobí, vánoční ozdoby, z dokonalého čehosi, co tu zůstane na věky věků jednou i po tom, co se na svět vrátí dinosauři. Neshoří to, neutopí se, zakopnete o to na severním pólu, tak jako v poušti Kalahari nebo na Mont Blanku.

Dřevo má letokruhy a dá se natřít šelakem. Parádní gotické sochy svatých, barokní zářící zlatem, dřevo starých chalup vyřezávané do krajek, nábytek starých chalup, které fascinují každého, kdo kolem nich projde. Dlaskův statek, původní dřevěný holubník, pravá nefalšovaná kadibudka, sáňky, lyže ze dřeva. Dřevěný vesnický kostelík, kočár, vozík na listí. Dřevo, co voní u krbu. Dřevo lodí, konstrukce staveb domovů slepic a králíků, dřevěné boudy pro psy.

Dřevo, co ho není nutné nosit do lesa. Pokud se vrátím pár let zpátky, pak dřeva ubylo všude. Viděl jsem plastové plaňky u plotu a nebudete věřit, jak po letech, vybledlé žárem slunce, snadno praskají. Kdoví jestli nebude pozdě se vracet ke dřevu, až nebude toho kvalitního, co dalo tvar nábytku na hradech a zámcích. Dřevo nebude a bude nadmíru vzácným zbožím. Nedivil bych se. Lidé jsou hloupí, dají se opít rohlíkem a kupují stále plasty. To se může brzo vymstít, ledaže dostaneme včas rozum a vrátíme se k tomu, co je ze dřeva, a ne z nějaké lisované náhražky.

Čest a sláva stromům, dárcům všeho, co k životu nutně potřebujeme, ale i toho obyčejného dřeva, kterého jsme se tak macešsky zbavili. Vždyť i ty rakve jsou z plastů a plast zas tak dobře nehoří.

Vánoční trhy tak povšechně

Vánoční trhy. Jak dobře jsem je znal. V Liberci se jistou dobu, v druhé polovině 20. století, konaly v prostorách výstavních pavilonů LVT. A bylo na prodejcích, zda se sem vrátí v létě, v hlavní sezóně, na začátku pololetních prázdnin, v čase LVT, v prosinci na vánočních trzích.

Můj tatínek bývával na obou. V létě v rozhalené košili a v modrém plášti, v zimě v modrém plášti a s kloboukem na hlavě. V opuštěných výstavních pavilonech byla v předvánočním čase zima. Já jsem chodil po škole otci vypomáhat a bylo to náročné. Samé celofánové pytlíky s mašlí, plněné nedostatkovými potravinami, průhledné krabice plné lahůdkových potravin, těžké dárkové koše, někomu k narozeninám, jinému pod stromeček. Někdo to dárkové balení v létě i v zimě musel zabalit. K autorství se dnes, o šedesát let později, mohu přihlásit.

V létě k tatínkovým zákazníkům ve stánku za průmyslovou školu patřili i umělci a zpěváci z Prahy: Matuška, Pilarová, Mayer, liberecký kapelník Láďa Bareš. V zimě si kupovali umně zabalené dobroty lidé, co sháněli na vánočních trzích něco pěkného, čím by zaujali a udělali někomu pod stromečkem radost.

Pokud se takových akcí zúčastníte poněkolikáté, uděláte si zajímavé známosti především mezi kolegy prodávajícími kolem vás. Seznámíte se s lidmi, se kterými se jinde nepotkáte. S bezva chlapíky, kteří vzpomínají, jak to bylo dříve, až po ty, co chtějí rychle vydělat a zmizet. Tenkrát to šlo nejdál tak na Slovensko, nebo k hranicím podobných lidově demokratických států, jako jsme byli my.

Zajímavé bylo vzpomínání těch, co jezdili ještě před válkou na trhy po celém široširém kraji. K těm se často přidal i můj tatínek a já se dozvídal věci, o kterých se doma nevyprávělo. Jak se bránit před horlivými úřady, před zloději, kteří jsou a byli součástí každých vánočních trhů. Naši tenkrát za první republiky měli auto černé barvy, ford model T. Dědeček neměl řidičské oprávnění, a tak dopravu zboží i složení stánku včetně mého tatínka, zabezpečovala excelentní řidička - tatínkova maminka.

Já jsem babičku poznal až po válce. To už auto nikdy neřídila. Ověřil jsem si to, až když táta vyprávěl jiným, právě na LVT, jak to chodilo u nich doma v čase předvánočním. Bylo to pokaždé jinak. I tady platí rčení: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Nikdy, ani tehdy, jako kluk a ani později, natož dnes, jsem nelitoval času, který jsem strávil s rodiči, kdy jsme se poznávali podobně při práci, rovněž jako spolužáci, kteří trávili tehdy společný čas na brigádách, na chmelu, na bramborách, při sázení stromků, jako například naše devátá třída školy na Husovce v Liberci.

Nebyla to vždy jen procházka růžovým sadem. Bylo to o porozumění sobě, přátelům, o kompromisu, o možném a nemožném. Tátu už zlobilo zdraví, a přesto šel. Mně se až tak moc nechtělo, máma chtěla péct a i přesto jsme šli a usmívali se na zákazníky, povídali si s nimi, s kolegy zleva i zprava a druhý den znova. Doma jsme pak hodně pozdě večer zatopili v kamnech, něco snědli, umyli se a šli spát a druhý den nanovo, až do Štědrého dne, kdy už maminka od rána pekla, vařila a smažila. My zavřeli krám v poledne a jeli unavení, ale šťastní domů, konečně se vyspat až do rozednění.

Pučálkovic Amina

Knihovna pro mě, šestiletého kluka vyrůstajícího na vesnici, znamenalo strašně moc. Hltal jsem knížky, jako jiní kluci zmrzlinu. Byl jsem výjimkou. Televize ještě nebyla natož počítač, nebo jiné zásuvkové zábavy.

Mám před sebou knížku, kterou jsem zapomněl vrátit. V takovém případě tehdy platilo nahradit ji jinou. Otevřel jsem ji a tiše polkl. Pučálkovic Amina! Co jsem se jí nahledal! Pan Kurka, náš vesnický knihovník se na mě opravdu zlobil: „Tohle bylo vydání z roku 1931 a ilustroval jej, a jak parádně, Ondřej Sekora!“ řekl a mračil se na mě jako čert. Myslel to vážně. Knížky mě naučil mít rád právě on: „Knížka za knížku!“ a já se rozbrečel. Skončilo to tím, že mi vždy pomohl vybrat to nejlepší, co tam v té naší vesnické knihovně po regálech měl.

Uběhlo skoro sedmdesát let a já držím hledanou knížku v ruce. Jindřich Plachta a Ondřej Sekora - Pučálkovic Amina! Už taky vím, proč se ta útlá knížečka tehdy ztratila. Je bez obalu, vázaná v šedočervené tvrdé vazbě, nenápadná, jak voják v maskované uniformě.

Uvnitř překvapí xeroxovaný fialový text na přiloženém papíře „Kniha mluví ke čtenáři“. Dál v odstavci je sdělení, které stojí za to číst: „Prosím tě, milý čtenáři, šetři mne! Mé desky zabal do papíru a při čtení mne nepřehýbej ve hřbetu. Drž mě v obou rukou otevřenu. Nežli začneš se čtením, umyj si řádně ruce. Převracíš-li listy, nesliň prsty, nepřehýbej růžky a po listech nečmárej. Nejvíc tě prosím, nedávej mě do ruky malým dětem! V čistém rouše každý mne příjme mnohem vlídněji, než ve špinavém. Zachovej mne proto neporušenou, aby se mohli radovat i ti druzí, kterým se zalíbím svým obsahem.“

Text o hodný knihovníka, který své knížky miluje, a který by se uvedeným textem mohl pochlubit i před samotným svatým Petrem. Pustil bych jej rád dál, protože žadatel dělal svoji práci zodpovědně a měl ji opravdu rád. Myslel tím i na nás, co jsme začínali číst a mnohem intenzivněji, než čteme dnes, kdy na nic nemáme čas.

Knížku už do knihovny nevrátím. Nevím, zda by dnešní čtenář téměř po sto letech v ní našel zalíbení, nevím, co dnes dostávají za knížky děti k Vánocům. Mně bylo deset, tak akorát. Rodiče věděli, co rád čtu a knížky vybrali tak, že jsem vánoční prázdniny věnoval převážně četbě. Knížky mám dodnes rád. Asi jsem si občas zapomněl i umýt ruce, slinil jsem prsty a obracel stránky příliš rychle. Dnes se za to stydím.

Přišla televize, internet, mobilní telefon. Neříkám, že ne. Má knihovna je plná krásný knížek, a kdo to jednou bude číst? Otevře někdo ještě dnes Pučálkovic Aminu, začte se a bude obdivovat Sekorovy obrázky? Můj svět stál na četbě knih, na kráse ilustrací, vazbě, textu, který dal mému životu orientaci. Buďme tedy optimisty a věřme v zázraky. Já na ně věřím tak, jako na to, že mezi těmi, co zázrak knihy objeví, bude i můj vnuk Honzík. Včera mu bylo rovných deset let…

Malované dřevodomy z pískovce a dřeva s krajkami

Můj tatínek zhruba tak před sto lety jezdíval střídavě na prázdniny k české babičce do Hrdoňovic u Turnova, nebo k německé, do Hodkovic nad Mohelkou, německý Liebenau. Obě babičky žily na česko-německém pomezí  v domcích, tak charakteristických pro tuto oblast. Živily se prací svých rukou, dřinou, která jim nepřinášela ne víc, než aby se jen tak tak uživily. Jedna domácím tkalcování v Hodkovicích, druhá prací na poli v Hrdoňovicích.

Doma za Turnovem, se mluvilo česky, což tatínek, malý kluk z německého Liberce neuměl, v Hodkovicích německy, to byla řeč jeho maminky. První polovina století, to byl čas vymezený dvěma světovými válkami, které v Sudetech obrátili život všech, co tu žili celá staletí, naruby. Čas, který zamíchal osudy mých příbuzných.

Byli jsme chudá, obyčejná rodina, která si jazykově byla cizí, kde děti, když poznávaly své příbuzné, se musely učit cizí řeč, aby se s nimi vůbec domluvily. Můj tatínek na jazyky moc nebyl, jeho čeština, to byla bída s nouzí. Nikdy se jí pořádně nenaučil, ale české křížovky vyluštil pokaždé všechny. Na rozdíl ode mě. Já to raději ani moc nezkoušel. Ach, tatínku, jak jsi uměl vyprávět a špatně mluvit česky! Ale bylo v tom kouzlo tátova povídání, kouzlo neobratnosti volených slov, přízvuk, pro který se ti smáli, gramatické chyby při psaní, které vypadaly hrozně. Výsledek byl vždycky pozitivní. Měli jsme se rádi a dal jsi mi, co mi nikdo jiný dát nemohl. Dívat se na svět, vidět jej svýma očima, ale i optikou dvojjazyčného poznání. To všechno, jsi mě naučil, a já nezapomněl.

Tatínek se učil česky celý život, já celý život miluji architekturu lidových staveb na pomezí jazykových hranic. Právě do takových dřevěných vesnických stavení táta, coby kluk, jezdil na prázdniny. Dřevo je dřevo a kámen musel být pískovec. To jsou základní stavební prvky oněch krásných lidovek z pomezí Sudet, Českého Ráje, Semil, po Českou Lípu a Mladoboleslavsko. Brány ke dvoru, branky k domu, schody z kamene, nádherné dveře, chodba s malovanými a vyřezávanými skříněmi a vesnickým nářadím denní potřeby. Prolínající se české a německé motivy, malované truhly, kolébky, svaté obrázky, dřevo s pamětí, věci, které vás dovedou oslovit, které si řekly, jak vás připravit o klid.

Nikdo, kdo propadl kouzlu naší vesnické architektury, nemůže odolat a vrací se. Musí se přiženit a vodit sem své děti, přátele. Stále je zde co obdivovat, i když stáří a někdy i nezájem vedou ke ztrátě nenahraditelné památky. Věřím, že tu budou stále. Jsou pokladem, který jinde nemají, a proto, vážení, hlavu vzhůru od počítače a vykročte semka, do krásného světa dřeva a pískovcového kamení.

Co nového ve městě pod Ještědem si nejsem jist, a proto píši Vám

Píši těm, kterým už kdosi klepe na dveře a chtěl by si s Vámi hrát. Nevěřte a dveře nechte zavřené. To, co by si chtělo hrát, je věk. Neotevírejte, nevěřte a dveře nechte na dva západy zavřené! Vím, o čem mluvím, a nechci Vás mít na svědomí.

Píši Vám, co máte rádi život, domestikovaná zvířata, dobré jídlo, svoji práci, rodiče, co pomalu zapomínají, že mají děti. Píši všem, co si hledí své kariéry a nemají času k rozdávání, dceři, kterou mám rád a nezoufám si. Synkovi taky posílám pár řádek. Píši všem, co umí číst i mezi řádky, co nemají čas zavolat vnukům, kteří se ještě nenarodili, i tomu, který už je a rovněž nezavolá.

Píši stromům na zahradě, ptákům v oblacích. Mějte slitování! Píši lampě, co svítí na ulici a sousedům na milostné hrátky u nich doma v pokoji při silnici. Všem, co řídí auta, motorky, co jezdí jako blázni, co si to mohou dovolit. Píši Vám, co máte rádi hezké věci, všem, co dovedou víc, než jiní. P,íši všem co chodí do práce a jezdí tam a zase zpátky třeba i za tmy, kdy fouká, sněží a psa by nevyhnal.

Píšu všem holčičkám, co ještě neumí mluvit, klukům, jejich babičkám, všem, co mě mají rádi a umí to, co já neumím. Být tolerantní, umět, co každý neumí – naslouchat, být užitečný, a proto Vám píši. Ač nejsem básník, Puškina miluji, ale ne víc, než dobrý salám, buřty a tlačenku s cibulí. A víte, co mi v poslední době chutná? Paštika ve stříbře. Dřív jsem ji nemusel, ale dnes jím obsah a pes Vilínek to bílé kolem ní.

Píši Vám a doufám, že mi rozumíte. Nečekám, že pochopíte. Víte, pokud je někomu něco přes sedmdesát má už své mouchy a je taky nemocný. Proto Vám píši a spoléhám se na to, že budete tolerantní, když už já to neumím. Píši všem, co nemají předsudky a především těm, co nejsou antisemity. Ve stáří se už s nikým nehádám. Život je natolik krátký, že než ztrácet čas, tak se raději oholím, vezmu si hůl a vyrazím do ulic.

Píšu, píšu a nevím, kdo to čte, a pokud ano, zda nelituje, že si raději nešel lehnout, dát si něco dobrého k jídlu, nešel mi napsat na Facebooku jízlivou odpověď. Co člověk, to jiný názor. Kde jsou doby, že se lidé shodli i na hloupostech, jako je prosté ano, které je součástí slibů manželského a to je jen mezi dvěma lidmi? Jak se má sjednotit parlament, lidé ve větších rodinách, celé národy?

Proto Vám píši: Asi se neshodneme, budiž, ať je po Vašem. Bavme se raději o děvčatech, o migraci, o špionech, inflaci, filmech, o důchodech… Miluji tyhle zástupné problémy o pivu, sportu, o dárcích k Vánocům, jak oslavit chanuku. Jsem Vám k dispozici, a proto Vám píšu v plné v pohodě, že mě nic nebolí, voda teče a topení hřeje.

Vždy Váš Egon Wiener

Lišky už dávno nedávají dobrou noc

Lišky jsou všude. Kolem našeho plotu chodí jedna taková a vypadá to, že čeká, až jí něco dám. Dám? Nedám! Bojím se, že mě kousne. Je velká, silná, dobře živená. Soused mi o ní nebo o její sestře řekl jen tolik, že viděl, jak si pár metrů od naší zahrady nesla v zubech vřískající slepici. Volal, rukama mával a ona, jako by byla hluchá, nic.

Jen pár metrů pod námi, už bůhví kolik století, stojí impozantní zámek Nový Falkenburk. Kolem něj jsou mokřadla plná vodních ptáků a tam ta naše, ale dozajista i další lišky přebývají. Je to pořád stejné. Loupeživý rytíř nebo vychytralý lišák. Svou slepicí si náš Pedro pokaždé odněkud přinese.

Když jsem byl malý, tak v naší vesnici měl místní švec, pan Pelant, vedle skomírající živnosti na dvorku malou zoologickou zahradu. Tu jsme my kluci hojně navštěvovali. Mezi jinými tam byla i liška, či spíše krčící se lištička, která dělala, že je menší a menší, jen abychom ji neviděli. Úplný opak těch dnešních lišek, lišáků Pedro, s huňatým ocasem vysoko zvednutým.

Kamarád mi líčil, jak se v blízkém Hrádku nad Nisou lišky procházejí městečkem, okouní před obchody s jídlem, a že ta roztomilá zvířátka nejsou vůbec plachá. Že je vlastně otázkou času, kdy přejdou od proseb k vymáhání žrádla.

Z Česka se stává rezervace plná zajímavého zvířectva. Medvěda se nedaří odchytit, jsou tu vlci, volně tu žijí koně, zubři, kočky divoké, snad i losi, bobři, a co já vím, o čem se raději nemluví, aby se lidé nebáli. A to vše kousek od mého Jablonného v Podještědí, kde sedáváme vzadu za domem a večer, co večer koukáme na rudé, dokrvava zbarvené červánky. Kde na obloze létají nádherní úžasní ptáci a nad nimi, s dlouhými bílými ocasem, proudová letadla v takovém množství, že čekám, kdy do sebe narazí.

Krásný je to věk, kde se dole na zemi snoubí návrat zvířat do krajiny za plotem naší zahrady s tím množstvím techniky na nebi, co se mi křižuje nad hlavou nebo sviští po silnici. Srnky nám ožírají růže, srnci se vůbec nebojí a chodí k nám jíst a pít. Pak jsou tu divoká prasata v hloučcích, co nahánějí strach, pasou se tu krávy, ovečky.

Je tu krásně asi tak, jako dřív, než člověk svou aktivitou se uživit všechno pokazil. Jakoby se všechno kolem vracelo pomalu, ale přece jen do starých vyježděných kolejí. Jako by si lidé kolem zvykali, že příroda, to krásné kolem se nedá, že se dovede bránit, a že umí i vítězit. Bude na našich dětech, kdo zvítězí a kde poraženého nechají žít. Zda v kleci, v betonových krabicích - domech na sídlištích, nebo zda se naučíme vedle sebe žít jako rozumní lidé a zvířata která se vrací.

Žijeme v době, která se, tak jako ty před ní, neopakuje, a která své svědectví předá dětem. Co s tím naši mladí udělají je jenom na nich. Snazší je nevidět, nedělat nic. Pak ovšem může přijít cokoliv a je tu problém, jak žít s těmi za plotem. Jak to budou ti po nás umět? Nezvlčí?

Když vás bolí zub

Kde zůstala doba bolení zubů poloviny minulého století? Snad jen v paměti těch nejstarších. Mé první bolení v této oblasti léčil praktický doktor pan Fišer z Chrastavy. To se psal asi tak rok 1950. Léčil prakticky všechno. Ženy může, děti, a k tomu si, k té domácí ordinaci, přibral zubní bolesti. Tak nějak pokoutně léčil v Osvětimi spoluvězně. Přežil a to bylo podstatné. Panu doktorovi včas došlo, kam nová společnost míří a s celou rodinou Chrastavu opustil. Můj otec si nestihl vyřídit příslušné formality a tudíž jej až do smrti ošetřovali, tak jako i mě, zubaři z okolí, převážně z Liberce.

Mě potrápil zub moudrosti, afty, zubní kámen. Jinak dobrý. Na to, že jsem ve věku plenkovém konzumoval dudlík namočený v pískovém cukru, celkem dobrý. Řekl bych inspirující. Čím víc cukru, tím odolnější zuby. Jsem víceméně zářný příklad. Zuby mám své a kousací reflex zachovalý, na rozdíl od chudáků, kteří chodí na preventivní prohlídky, zuby si čistí pravidelně, používají dentální nit a podobné sarapatičky, a v celku k ničemu, protože stejně trpí. Mají různé zubní protézy, náhražky, plomby. Tomu všemu se lze vyhnout, pokud má někdo dobré genetické vybavení. Pak si žije a lebedí si už jen pohledem na zoufalce, co celý život zápolí s dentální hygienou a nic. Pokud to po ní není ještě horší. Tak dovede být život krutý, vysmívající se dobrým radám na poli dentálním.

 Pravdou je, že školní prohlídky zubů jsou bezesporu přínosem, jako očkování proti infekčním nemocem. Generace dětí minulého věku je má za sebou a díky za to. Byla to hrůza poslouchat v kolektivu třídy, jak se za dveřmi zubařské ordinace vrtačka zakusuje do zubu spolužáka a ten řve, jako kráva na porážce a kouše zubaře a ten řve: „Já ti takovou ubalím, parchante!“

Jo, to byly časy, kdy děti brečely ještě před prohlídkou, v čekárně a učitelky zelené strachem, že půjdou jako poslední. Navzájem jsme se utěšovali tvrzením, že tenhle zubař má bezbolestnou vrtačku, která nebolí. Dnes už to není pravda. Bolí, nebolí, lidé i děti v čekárnách ač vědí, že všechny jsou bez bolestné, že se nemají čeho bát.

Žel, zůstává v nás atavismus jeskynního muže, pořád před sebou vidíme klasiku vesnického kováře, který pacientovi rve zub kleštěmi, kterými ošetřuje koňská kopyta. Zubaře, který se vzepře a dělá silou to, co dříve kovář na vesnici se stejným výsledkem. Táhne a táhne, zub je venku, a s ním polovička dásně. Tak tohle už máme definitivně za sebou. Dnes se to samé dělá čistou rukou v perfektně nasvícené, téměř bezbolestně.

Většinou se to i povede a pacient je v pohodě, pokud se dostavíte v daném termínu i příště. Tudíž držte palce! Jdu tam v pondělí, a věřím, že paní primářka Mikulíčková bude oním obratným lovcem, který mě stoličky i s kořeny nadobro a navždy zbaví.

Tak se přeci jen dočkáme

Dlouho, předlouho čekáme na knížku o libereckých hospodách. Ne, že by knížek o Liberci bylo málo, ale na tuhle knížku se opravdu těším. Přispěl jsem do ní spoustou krásných starých pohlednic, ale to podstatné je, že naši předchůdci hospodami žili. V době předtelevizní se vše podstatné mezi muži odehrávalo právě tam.

Hospoda byla arénou, kolbištěm, velko i maloobchodem. Zde se dojednávala divadelní angažmá, novinové články, boxerské, fotbalové a jiné sportovní události. Tady se dojednávala manželství, rozvody, nájemní smlouvy, zakázky všeho druhu, cesty daleké i blízké, rekordy v čemkoli, posekání zahrady, práce všeho druhu, lidské osudy.

Hospoda byla porodnicí nápadů s lékem na všechny choroby. V hospodě se dalo najíst, často i přespat, koupit si alkohol, najít kamarády, ztratit je, zpívat, hrát karty, zapomenout na všechno, co bolí a nehojí se. Hospoda byla ostrovem uprostřed vody v moři, kde fouká silný vítr a vzdouvají se vlny, které si hrají s lodičkou, kde sedí štamgast, jehož jedinou nadějí je právě hospoda ostrovem naděje i štěstí pro bohaté i chudé, zdravé i nemocné. A pokud tam dobře vaří, není, co dodat.

Vždyť i v Liberci jsme za mého mládí měli hospodu Náš nový domov, Domov a další varianty na tohle klišé téma. Co v hospodě lidé hledali a co je hlavní, nacházeli? Teplo kolem sebe, mít stále co pít a jíst, kamarády… Vždyť se jim i tak říkalo-kamarádi z mokré čtvrti.

Byly hospody a hospody. Já znám ty naše z mně blízkého okolí, v době už začínajícího prvního televizního vysílání, které během dvaceti let změnilo hospody v restaurace vyšší cenové skupiny, v místa kultivovanější zábavy a klientely, která se od té původní velmi lišila. Vaří i dnes dršťkovou, mají i dnes na jídelním lístku buřty s cibulí, ale jejich stále míň. Rostou nové, fajnovější podniky.

Já znal hospodu U Zeleného stromu v Machníně. Ta fungovala ještě v padesátých letech minulého století pěkně postaru. Bourali jsme „šenk“ v Machníně, jeho slávu, tehdy už jen místo plné myší, much a pavouků.

Chodil jsem denně do školy kolem Radničního sklípku v Liberci, Babiččiny kuchyně, hospody U Beránka, Černého koně, U Jelena, nádražních hospod v Hrádku nad Nisou a v Chrastavě. Jedna se podobala druhé, jako vejce vejci a o slávě si mohly už jenom nechat zdát. Lidé si dali kafe, pivo, utopence, a pokud spěchali, a těch bylo stále víc, zaplatili, zmizeli a dál nic.

Bylo to i o čistých ubrusech, příborech, teplém jídle, o plných popelnících, o obsluze, výzdobě a ochotě něco měnit. A pak tu byli mankaři, kteří v pití závodili s kunčofty, noví a noví nájemci hospod. To vše se rázem změnilo po roce 1989. Přibylo hospod, žel brzy se změnily skoro všechny na lepší restaurace s cílem získat zákazníky a zbohatnout, co nejdříve.

Bylo a je stále mnoho zlatokopů v téhle branži. Svět hospod se změnil a není na škodu si zašlý svět připomenout, byť by to měla být už tolik očekávaná publikace inženýra Josefa Turka, která si svého čtenáře bezpochyby najde. Jsem si jist, že milovník dějin starého Liberce a okolí nebude zklamán. Najde v ní informace, které jej dozajista poučí, ale i pobaví. Tím jsem si opravdu jist.

Něco málo k nádherným ilustracím knihy

České chalupy. Pod jejich střechou, na pavlačích, v oknech, na schodech, podél zdí a  zábradlí ke krovu ve dřevě plného slunce z ruky lidového umělce tesaře – truhláře. Tvořili, jako když druhý píše básně, román, maluje štětcem na plátně. Tak vidím nádherné krásné lidové stavby mně tak blízké. Vše, co tam leží - nábytek, kroje, nářadí, vše kolem domu, až po jeho střechu a zápraží. Vše přijímám, jako píseň, co zhudebnila prostou lidovou říkanku, našla prapodstatu toho, co dělá život zase o něco krásnější, poctivější.

Vesnická stavení jsou součástí paměti národa, který raději pracoval, než válčil. Stavení ze dřeva jsou jako kniha plná ilustrací, továrna plničká strojů, pole, kde roste obilí, rybník plný ryb, střechy kryté šindelem nebo došky, zahrádky, kde rostou léčivé bylinky, střechy s korouhvičkou – makovičkou, vikýře, komíny, kamenná vrata do dvora, kde všechno chce žít. U studny bouda pro psa, hned vedle výstavní holubník. Čeští tesaři, truhláři, koláři, bednáři, co malovali na truhly od jablíček a skříně do sluníček, měsíček s hvězdami. Omalovány bývaly i okenice, ale i dřevěné stropy, vše, kam oči dosáhly.

Dovedná ruka a fantazie řemeslníka ruka prostého venkovana dala ožít hrubému dřevu, vzniknout krajce ze dřeva, všemu, co dnes obdivujeme my, současníci letů do kosmu. Dřevěná stavení se svatým Floriánem, s povozy v kůlnách, za vraty. S vrátky za dětmi, co si hrají, za drůbeží, psy a kočkami. Vše je tu k vidění. Hospodář statku, paní domu, čeleď, pantáta i žebráci. Výměnek až jednoduchý nic moc, a přesto na polici staré knihy. Bible, česká kronika, herbář, modlitby, psané paměti.

Roubené české chalupy všude, kam oko pohlédne kolem mne. Turnovsko, Českodubsko, Podještědí až někam k Mimoni, z okolí Ralska až po Mladoboleslavsko, starobylé statky a chaloupky ze dřeva, roubenky. Štíty a lomenice, chlévy a přístěnky, besídky s komůrkami… Nic vás v této architektuře nepřekvapí. Vyrostly zde generace našich rodičů a prarodičů s vodou ze studny, často ještě bez elektřiny, televize a počítačů. V chalupách bez tekoucí vody, splachovacího WC, stálého tepla, pod peřinami z husího peří, často bez bot, v jednom oblečení na léto i zimu. A přesto z nich vyrostli univerzitní profesoři, lékaři, právníci, úředníci, vzdělaní technici, učitelé a další lidé, kteří vědí, něco umí a na svou minulost nezapomínají.

Současný svět, žel, už není o dřevěné malované kráse, ale i tak zůstává v našich srdcích, v paměti, která nás nutí zastavit se, dát průchod emocím a říct: Bože, to je ale krása! Ti naši předkové uměli….

Na konci Čech, u nás doma, v podhůří pohraničních hor

I tady bývá krásně. Včera ještě bylo všelijak kolem nuly pršelo, s deštěm padal sníh. V Jablonném je počasí úplně jiné, než v Liberci a úplně jinak, než v Saské Žitavě. Trojúhelník o třech stranách, jak jinak. Po obvodu každé ze stran třicet kilometrů, docela malé akvárium s jednou větší řekou, Lužickou Nisou někde uprostřed.

Tenhle kraj znám neuvěřitelných sedmdesát let. Narodil jsem se sice v liberecké porodnici, ale odtamtud si mě rodiče odvezli do Hrádku nad Nisou. Odtud jsem přes Jablonné v Podještědí, Mimoň a Kuřivody jezdíval s tátou do Mníšku pod Brdy. Později jsem bydlel v Machníně. To je 33. část Liberce, jinak vesnice, už na dolním toku řeky Nisy pod zříceninou hradu Hamrštejn.

V současnosti žiji v Jablonném v Podještědí. A Žitava? Co ta dělá ve výčtu lokalit sobě tak blízkých s rozdílným počasím? Leží nejníž, tudíž se tam málo kdy udrží sníh a je nám i historicky blízká. A co jsou otevřené hranice, tak se tam jezdí za nákupy, za přáteli, do muzejí, za koupáním. Je výchozím bodem na cestě dál do vnitrozemí Saska, spolkové země Německa.

Co jsme se jako kluci nastáli na březích Nisy, asi tři čtyři metry širokého toku a přáli si být na druhé straně, v Německu! Tehdy to ještě nešlo. Zato hloupé německé husy si klidně chodily na naši stranu hranice a dělaly jakoby nic, hranice nehranice.

A zrovna tam byl zrušený povrchový důl na uhlí nejhorší kvality, kam, do země nikoho a ničeho, zaváželi z Vulkánu, z továrny na prezervativy, gumové rukavice, poničené porcelánové ruce, na které se navlékal finální výrobek před u pečením v troubě. To bylo slávy najít něco, co se mohlo ještě hodit! Nesmělo ovšem pršet nebo sněžit. Pak byl člověk hned jako prase tak, že doma hrozilo, že to nevysvětlí. Pršelo i v Liberci a podobně v Jablonném, v České Vsi.

V Liberci, v době slávy LVT pršelo pravidelně především v době odpolední, kdy se v amfiteátru odehrávala kulturní představení. V nich kraloval zpěvák Waldemar Matuška, Helena Vondráčková, Václav Neckář… Tenkrát je v podstatě nikdo neznal, nebyli z cukru, takže se hrálo a zpívalo za každého počasí. Návštěvníci LVT si tahle kulturní vystoupení velice oblíbili.

V Jablonném bylo tehdy smutněji. Nebýt blahoslavené Zdislavy a velkolepého chrámu vedle náměstí, nikdo by se tu nezastavil. Státní zámek Lemberk byl dlouhodobě uzavřen a já, kdybych zde neměl příbuzné Stachovi, tak jsem městečkem taky jen projížděl. To se radikálně změnilo, když jsem se s Janou do městečka nastěhoval. Jsem tu dnes doma, a protože je i zde nevyzpytatelné počasí, dala Jana domku novou střechu, která jen tak neproprší. Když je zde nasněžíno, mohu na to vzít jed, že v mé, mně blízké Chrastavě, nebo v blízkém Hrádku nad Nisou, vně pomyslného trojúhelníku Liberec – Žitava - Jablonné v Podještědí, je jaro, rostou sněženky a děcka pletou pomlázky. V Žitavě sejí hrách, v Liberci přestalo sněžit a v Jablonném vyjely do ulic sypače. Jo, počasí je pokaždé jiné, předpověď málokdy vyjde.

Co platí pro Prahu, neplatí v tomhle bermudském trojúhelníku, přesto si nestěžuji. Je tu krásně, jsme tu doma, a kdyby to vydrželo ještě dalších100 let, nezlobil bych se.

Zruční truhláři a babiččin krajíc chleba s máslem

Má rodina pochází z Turnovska, konkrétně z Hrdoňovic. Když mě tam otec poprvé přivezl, tak mi chtěl ukázat, kam před válkou jezdil z Liberce na prázdniny. Tehdy mne poprvé oslovila architektura tamějších vesnických stavení. Jak moc se nepodobala té městské, kterou jsem dosud znal! Domky ze dřeva, kde se jeden od toho druhého něčím lišil. Ze všech vyzařovala úžasná pohoda. A co teprve uvnitř! Tam jsem uviděl, co mě vzalo a celého na léta zcela podmanilo.

Podle starého zvyku stál v takovém domku na čestném místě v rohu světnice stůl. Nad ním byly zavěšeny obrazy, kříž a sošky světic, také holubička, jako znamení Ducha svatého. Samotná tabule stolu se mi líbila moc. Byla z javorového dřeva, vždy čistě vydrhnutá. Se stolem byla pýchou hospodyně.

Ostatně i další nábytek i všech sousedních světnic zleva i zprava byl nádherný. Almary, skříně, truhly, postele, kolébky, to vše bylo pro mě, jako kluka z vesnice, tak pestře zbarvené, že jsem měl pocit, který se dá jen těžko vyjádřit. Jablíčka, růže, tulipány… Bohatým kvítím mne zcela pohltily.

Jak jsem se později dozvěděl, na Turnovsku, směrem do hor, byl nábytek obyčejně z měkkého dřeva malovaný k lihovými barvami, přetřený fermeží. Naopak, do kraje na jih od Turnova to byl spíše nábytek z tvrdého dřeva pomalovaný barvami olejovými, často i vykládaný jiným dřevem.

Tak jako můj pradědeček pěstoval leccos, a co doma nesnědli, prodal ve městě na trhu ostatním, co byli truhláři, tesaři, zámečníci, malíři oněch krás, co jsem viděl všude kolem. V samotném Turnově a okolí bylo spousta zručných truhlářů, kteří uměli skvostně malovat na dřevo. Co je vzácné a co mě překvapilo, že jejich práce se těšily oblibě i u sousedních Němců. Zaregistroval jsem i jedno jméno často zmiňované dnes i na Českolipsku- truhlář Bulíř z Bukoviny na Hruboskalsku. Dalšími mistry umělci byli truhláři ze Žlábku u Kozáková, z okolí pod Troskami.

V samotném Turnově byli prý truhláři, jejichž řemeslo se dědičně udrželo v rodinách. Z mého zdroje informací mám i vyprávění o tom, že bylo tehdy, před mnoha lety, zvykem malovat květy na rakve. Pro pohřby ve městě černé s bílými ozdobami, pro venkovany z vesnic hnědočervené a žluté, opět s pestrými květy.

Turnovští truhláři se nespokojili s malbami těchto drobných prací. Malovali úžasné lidovky na dřevěné stropy v Přáslavicích, v Nudvojovicích. Selské stropy povalové dřevěné stěny hnědé, natřené volskou krví. Barevnost, svítivé barvy. Červeně natřené konve a putýnky, hrnčířské nádobí, dětské hračky.

Každá z těch věcí mne ve vzpomínkách stále fascinuje a vrací do ztraceného mládí. Babiččiny záclony na oknech, muškáty v květináčích, hrnek z pálené hlíny a v něm kafe - melta z toho, co se na políčku urodilo. Domácí mléko, máslo, tvaroh, chléb, vajíčka. Nic z toho mi doma ve městě nechutnalo a tady jsem snědl celý talíř polévky i krajíc namazaný máslem a posypaný cibulí. Mám na co vzpomínat.

Došel mi insekticid, bojuji už jenom holými pěstmi

Píši Vám, včelám, co mi uletěly, mouchám, komárům a vší té létající havěti, co umí jenom obtěžovat, bzučet a dělat si, co si umane. Já tady jenom tiše vřískám a slibuji, že jim to oplatím. Mám nakročeno a se mějte se tudíž na pozoru všichni, kterých se to týká, především Ti, kterým píši tento opovědní list.

Píši Vám, čumilům a přihlížejícím. Tady se vede válka proti všem a všemu, co proti mně bzučí, píská a ukrutánsky bodne vždy, když to nečekám. Když jím, spím, dívám se na televizi. Ano, Vám píši a to si pište, že ze svobodné vůle, plný zášti, odhodlání a víry ve vítězství! Já zvítězím a nakopu Vás víte kam! Vysoko, vysoko zvednu prapor vítězství a budu si přitom zpívat chorál, jako naši předchůdci, když zvítězili u Prahy. Píši všem, co sklonili hlavy. Jen je pěkně zvedněte, vítězství je naše, jen krok a bude i Vaše.  Toť můj příspěvek na konto boje s hmyzem, co se mě rozhodl sežrat.

 Nesnáším bodavý hmyz, i když vím, že ptáci jej milují obdobně, až na to, že já mouchy nejím. Zabíjím je pro potěšení, jsem sériový tuctový, masový a ke všemu odhodlaný! Tolik, co jsem si o sobě přečetl na stránkách přecitlivělých. Ano, rád je zabíjím a jejich krev je pro mě sklenkou šampaňského, talířem dršťkovky, mázem piva, brufenem, po kterém mě už záda nebolí.

Píši Vám, porotci, soudci, kriminalisté a žalářníci. Až už to jednou bude vypadat, že budu bručet, nedejte mě lehko, přátelé. Bijte se jako lvi! Druhý takový, jako já, už nebude. Slunce pak zapadne a navždy zbude jen mráz, co vše sežehne plamenem i mé ostatky.

Píšu všem hasičům, profíkům i dobrovolném sboru. Nehaste! Ať plameny pekelné sežehnou především létající pijavice, ty nenažrané harpyje! Píši všem, kteří mají, co dočinění s vodou. Nehaste, co vás nepálí, ač pálí každý jeden kousanec. Však já vím, proč zvedám pero a pokouším se psát. Hanobte rasu všeho toho křídlatého hmyzu, bít je klacky, mucholapky a insekticidy na ně, na každou tu jednotlivou kousající můru. Jen se těšte dostat se mi do tlapy! Jsem jako rys ostrovid, lapám je jako medvěd ryby. Tlapou si máchnu a mám je jako rozinky. Jedna sem a druhá do tlamy.

Píši Vám a mám se relativně dobře. Jdu po nich a nedělám si iluze. Deset jich skončí na márách, stovky se vrhají požahat nás. A proto lidé bděte, nelenošte. Vzhůru do bitvy!

Píši Vám všem zahaleným k patě. Nepomáhá to. Nic, co by bylo humánní a vyřešilo se to hned. Venku to opět bzučí, staří jsou nahrazeny odolnějšími typy. To už jsou děti Aukra, Facebooku, internetoví samizdati. Ti už nesednou na lep obyčejné mucholapky, a proto i Vám píši, malé děti. Až jednou vyrostete, budou tu i oni. Budou připraveni pozřít Vás i s chlupy našeho psa Vilíka, milovaného člena naší domácnosti. Běžte, jen běžte a lovte je. Nikdo je nehájí.

Všem babičkám o umění žít

Ještě mé mamince dělal kuchyni truhlář. Řemeslná výroba ložnic, kuchyní i svátečních pokojů byla základem vybavení každé slušné domácnosti, a pokud půjdeme zpátky časem, tak byla vždy to nejlepší, co v domě bylo.

Co jsem miloval, byly staré truhly, malované skříně s neskutečně krásnou kompozicí, s kováním a madly, s intarzií, kterou mám stále před očima. V našem kraji běžně textilní stavy zabíraly velký kus obytné místnosti. V ní také byly kolovrátky, kachlová kamna, malované talíře a svaté obrázky na zdi. Často lovecké trofeje, v dřevěné klícce ptáček ze zahrady. V sednici stál i robustní stůl, židle, co se neviklají, podlaha ze silných fošen, lavice u zdi. Od stropu v plátěných sáčcích visely bylinky, křížaly, vonné listí. Na provazech se sušilo prádlo, utěrky, ručníky. Stávala tu i malovaná kolébka, od stropu zavěšené cosi, v čem se houpala nemluvňátka.

Jen světla v podvečer nebylo moc. Svíce, později petrolejky, v oknech květináče, kytky, na stole ubrus, ošatka s chlebem. U kamen a často kolem nich stály lavice, různé dřevěné džbery s vodou, která se na kachlíkových kamnech stále donekonečna ohřívala.

Hodiny visely na čestném místě, měly závaží a ciferník celý pomalovaný, vše ze dřeva. Až později byl dřevěný strojek nahrazen železným. Okna našich prababiček byla vždy čistá, zakrytá záclonami. Nádobí umyté, často dráteníkem umělecky drátem obkroužené, pospravené.

Většinou na stěnách, na obzvláště čestném místě visely housle, ale i puška. Krucifix stál na poličce, hned vedle sošky Panenky Marie, svatý Josef, obrázek Jezulátka…

Dřevo, dřevo všude kolem vás. Vůně byla umocněna sušenými bylinkami. Ta vás vedla k domnění, že jste v lékárně. Tak nějak to bylo u babičky, která to vše kolem obhospodařuje a miluje vás. Dědeček žel už byl na hřbitově. To hafo svatých kolem vás na zdi, obrázků, ze kterých vám jde hlava kolem! A když babička uvaří a na stůl servíruje kyselo, bramborák, kyselé mléko, domácí chleba, nakládané okurky, meltu do hrníčku, med jako dortík, lívance s ovocem sbíraným na zahradě…

Asi by to bylo krásné tehdy žít. Žel i odtud lidé odcházeli do válek, do špitálu, do těžké práce v lese, do textilek špinavých začouzených měst, skláren na úpatí ho, na úpravu zanedbaných měst cest. A někdy se přihodilo, že přišel úraz a ve válce kulka, která zabila. Bylo těžké žít bez hospodáře. Babička sama vychovala šest dětí, ruce jí ztvrdly, srdce okoralo. Přesto mě milovala. Vzpomínám na ni, na sednici plnou, dnes bychom řekli, starožitností. Babičko, měj se tam kdesi na obláčku dobře! Vzpomínám a v něčem ti i závidím.

Oslavujeme vítězství

Je tomu právě kulatých 1286 let, co mezi městy Poitiers a Turs, asi 250 km jihozápadně od Paříže zastavil Karel Martel - Kladivo muslimskou armádu a tím přispěl k tomu, že v dnešních evropských školách není hlavním jazykem arabština a náboženstvím korán. Jen na málo bitev se vzpomíná tisíce let poté, co jsou dobojovány, ale tahle bitva je výjimkou.

Karel Martel zastavil muslimy, kteří by jinak vítězně kráčeli Evropou. Možná, že k úplnému vítězství přispělo i to, že nechal čepele mečů a hroty šípů namočit do prasečí krve, neboť věděl, že ji muslimové považují za nečistou. Hlavní příčinou jejich porážky ale byl dozajista strach, aby útočící vojska nepobrala v táboře kořist z dosavadních loupeží, které byly prvořadým cílem arabských útoků. Až druhým bylo poselství Alláha.

Jak se zdá, mnoho se od těch dávných dob nezměnilo. Zálusk na cizí majetek, krutost a nečestnost byly tím hlavním, co muslimové přinášely do vsí a měst Evropy žel tehdy mnohdy i dnes. „Jsme tu abychom šířili poselství Alláha. Buďto zvítězíte, nebo zemřete, jako mučedníci.“ Na důkaz vážnosti tehdejších svých slov arabský vojevůdce nechá spálit všechny lodě. Armáda půlměsíce několik let plundruje, loupí a vraždí na Pyrenejském poloostrově. Zastaví ji až francouzský majordomus Karel Martel – Kladivo.

Na památku tohoto významného vítězství, které se symbolicky odehrálo přesně sto let od smrti proroka Mohameda, se franckému majordomovi začne přezdívat Martell neboli Kladivo. Čest a sláva hrdinům, kteří dokázali už tehdy zastavit zlo a nenávist, které sebou přinášela muslimská invaze do Evropy. Jak jí zabránit hledejme i my v odvaze bojovat se zlem a bezprávím, které dnes, jako tehdy ohrožují náš život, hodnoty a tradice, které nám nikdo nesmí odepřít. Evropa je zemí, kde pozitivní hodnoty převažují nad těmi, které nám jsou cizí, a které jsou tehdy, tak jako dnes, neslučitelné s myšlením, které zamrzlo kdesi, kde bylo víc jak před tisíci lety.

Jako děti jsme si hráli

Kolik mi to bylo před pětašedesáti lety? Sedm let. Psal se rok 1954 a Antonín Zápotocký byl už rok prezidentem Československa, otec ve vyšetřovací vazbě a já žákem druhé třídy základní školy v Machníně, jen kousek od Chrastavy a o něco větší od většího Liberce, na dohled u Ještědu s nadmořskou výškou od 1010 po 1012 metrů, podle toho, kdo kdy měřil.

Jo, to bývaly časy! Škola ještě postaru, WC pro kluky s čůráním na dehtem natřenou stěnu, ve třídě kalamář s inkoustem a násadka s perkem, zvonění opravdovým zvonem na chodbě školy, kamna na uhlí v každé třídě, rákoska a tělesné tresty. Někomu to možná přijde jako středověk, ale řada současníků to ještě pamatuje. Co je hlavní, přežili jsme to ve zdraví a můžeme vzpomínat. Přesto náš svět byl bližší dinosaurům, ještěrkám, žábám a vlkům, než současnému světu našich vnuků plných computerů a virtuálního řešení problémů.

Náš svět byl krutý, ale byl i spravedlivý, plný šepotu, zápasů a bojů, proher a vítězství, které z nás dělali chlapy, kluky, co nic nebolí, kteří mohou být sami venku celá odpoledne a nic se jim nestane, nikdo jim neublíží. Téměř žádná alergie, žádná pokousání nakaženými klíšťaty, žádná, nebo aspoň zanedbatelná šikana. Hlavní pro nás bylo něco stavět, počínaje kárkami až po boudy na stromech, hledání čehokoli v opuštěných domech po odsunutých Němcích, kde se dalo vždy něco užitečného najít.

Náš svět byl o tom, o čem se může dnešním mladým jenom snít. Byla to volnost, která nebyla ohraničená časem televizních novel, dobou sezení u počítače. Byla časem zájmových kroužků, dobou amatérského sportu, hudby. Čas současných dětí zdá se být časem, kdy na hlouposti není čas a jenom hloupí zůstávají bez rozvrhu, který dětem píší táta a máma.

My, obyčejní kluci a holky tehdejší předtelevizní doby, jsme současné zvrácené dětství nepoznali. Náš svět nám připadal normální, plný malin, ale i hořců. Nebylo dost peněz na hlouposti, nebylo komu závidět. Měli jsme stejně. Svět byl stále o příští válce, nebylo, ke komu se odvolat, a přesto nás rodiče škola a dejme tomu i pionýr vychovali dobře. Bez aut, televize, prázdnin u moře.

Svět byl, před pětašedesáti lety, snazší. Běhali jsme venku v lehkém oblečení, ve špatných botách, v prapodivných čepicích. Bruslili jsme jen na starých bruslích, jezdili na dřevěných lyžích se zobáčky a jezdili vlakem, kde lokomotivy byly zahaleny kouřem. Žili jsme ve světě her a podivností, zázraků, které nás obklopovaly. Svět po nás už nebyl naším světem. Byl o jiné dimenzi…

Na co si hrají dnešní kluci

Co všechno doznalo změn? Co kdo nosí po kapsách? Co mají kluci ve školních taškách? Co jedí o svačinách? Čím se od nás liší, od těch, co chodili do škol před více jak šedesáti lety?

Když se tak ptám, oslovuji sám sebe. Vnuk by se mi smál. Nerozuměl by mi, jako když jsem se ptal já svého táty, co si přál ve třicátých letech minulého století v mém věku k Vánocům. Odpověděl mi, že boty, boty! Pak už jsem se na víc nikdy neptal. I proto si na otázky odpovídám sám.

Na co jsme si hráli? No přeci na válku! Na válku proti Němcům. Všude kolem nás tehdy bylo ještě plno munice, funkčních i nefunkčních trofejních zbraní, plynových masek, bajonetů, medailí, opasků, všeho možného i nemožného. Půdy v Sudetech byly harampádí plné. Nejlepší na tom všem bylo, že v naší příměstské vesnici byla dobrá polovina dětí ze smíšených česko - německých rodin. Nikdo z nás nechtěl hrát Němce. Hráli jsme si i na četníky a zloděje. Policajty chtěl hrát každý, zlodějem nechtěl být žádný z nás.

A co jsme nosili po kapsách? Praky, duté klíče, které se plnily karbidem a hřebíkem, které při tlučení o patník u cesty dávaly úžasné řachy. Sirky, nábojnice, háčky na ryby, polévkové hrachové kostky, ale i jiné, důležité věci, nože rybičky, mejdlíčka, bonbóny fialky a cucavé špalky. Já musel mít i čistý kapesník na rozdíl od Rudy Reichla, spolužáka, co bydlel naproti nám nad truhlárnou Sim – Vágner, kde tenkráte můj tatínek dělal národního správce a kam nastoupil po tatínkovi mého nejlepšího kamaráda. Právě můj spolužák Ruda kapesníky po kapsách nenosil. Nos si utíral do rukávů, které se náramně blýskaly, což jsem mu velmi intenzivně záviděl.

Co jsme nosili ve školních taškách? Dřevěné penály, násadky, pera, inkoust v lahvičce, gumu, tužku, pravítko, hadřík na otření rozlitého inkoustu, učebnice, sešity, kuličková počítadla, přezůvky v hadrovém sáčku, v sáčku od mouky svačinu – chleba - dva krajíce s máslem, k tomu třeba i vajíčko vařené natvrdo, jablko, hrušku, nic víc. Já určitě nic víc. Ve školních taškách jsme my, páťáci, nosili ty nejlepší trofejní kousky z půd a altánků po Němcích: nože mladých hitlerčíků, fosforové bombičky, předválečné fotky nahatých slečen, lechtivé, skoro erotické německy švabachem psané časopisy. Prohlíželi jsme si je na chlapeckých záchodech, kde se čůralo ne do porcelánových mušlí, jako dnes, ale na dehtem natřenou zeď, po které to stékalo do žlábku vedoucího kamsi ven, do septiku.

Do školy jsme nosili pravidelně i úhledně zabalené německy psané knihy, jako sběr druhotných surovin, od jara do podzimu pytlíky naplněné po okraj sušenými bylinkami a větší pytle plné kaštanů a žaludů.

Ve škole se u nás topilo v každé třídě zvlášť ve velkých kamnech a na přestávky se zvonilo na velký měděný, snad lodní zvon. Seděli jsme v solidních starých dubových lavicích pro 3 žáky, u dveří jsme měli pověšený každý svůj ručník a ruce jsme si myli v lavoru se studenou vodou, ale jen tehdy, když jsme použili toaletu. O přestávce, té velké, jsme korzovali po dlouhé školní chodbě, na což dohlížel vždy jiný z našich učitelů.

Byla to vskutku prehistorická doba, ale přežili jsme ji ve zdraví, ve zdravé mysli, v očekávání, co všechno je ještě před námi. A nebylo toho málo! Kéž se tak stane i těm, co chodí do školy dnes. Nic víc si nepřeji.

Na hodně aktuální téma

Ach, ti naši bývalí feudálové, šlechtici! Ještě, že je T. G. M. včas prokoukl a vzal jim nadobro a navždy jejich tituly. Jedna část rodiny hot a druhá čehý, polovina pro Hitlera, druhá proti. Ferdinand Kinský pro Hitlera, Zdenko Radslav Kinský se staví na druhou stranu barikády. Zcela neutrální se snaží být Adolf Schwarzenberg. V jejich zámcích se povětšinou později zabydlí fašisté. Jejich obhájci to nemají po válce lehké, ale ani dnes, když požadují bývalé majetky zpět. A to nemluvím o tom, že řada z nich neumí žbleptnout česky tak, jako syn našeho současného, bývalého knížete Karla Schwarzenberga.

 No řekněte, není lepší nic nemít? Jde a šlo jim vždy většinou o peníze, pozemky a vliv na dění ve společnosti. Není to jen nekonečný příběh bohatých s takzvanou modrou krví. Příkladem je i Muchova Slovanská epopej, příběh až tragikomický, ale názorně ukazující, kam až mohou dojít dědické spory. A proto neodcházejme, nebo jen jako vítězové válečných polí.

Jsem z Liberce, tykám si s jeho primátorem, dnes už bývalým. Sympatický chlapík mající smůlu, že kope za jiný tým, než za ten, co vítězí. Už dávno jsem se ho chtěl zeptat: Když už má to krásné maďarské příjmení totožné s Lájošem Batthyanyim (1807 až 1849), zda jsou příbuzní třeba i hodně vzdálení? Lájoš byl kdysi velké zvíře. Předseda parlamentní maďarské vlády, vzdorovitě stojící v opozici vládě rakouské. Ta jej dala zastřelit. Stává se to a je jen dobře, že ne odstupujícím primátorům města Liberce. Byť i mnozí předešlí měli při odcházení namále. Jo, politika je jen pro silné žaludky a kožené kalhoty odolné proti oděru při šoupání se po židlích ze strany na stranu a pokud možno stále výš a výš.

 Je škoda, že se tak úzkostlivě šetří s medailemi. Dřív každý hejtman, úspěšný starosta či velký průmyslník dostával od panovníka řády, medaile, stuhy, označení, že je prověřený dodavatel, tajný rada, pobočník, ten, co dobře slouží c. k. monarchii. Kdo měl co dostat, k tomu sloužil pořadník a odsloužená léta, třeba i v opozici. A dostávali všichni: Češi, Poláci, Židé, Maďaři a bylo to tak správně. Anton Špelec ostrostřelec by rovněž mohl vyprávět. Kdeže jsou léta staré monarchie… Nechápu, proč by se měl do Prahy vracet zbořený Mariánský sloup. Nejsme katolickou zemí a rakousko-uherskou už taky ne. Máme jiné důležité problémy. Bavme se o vhodnosti označení našich hokejistů. Znak republiky zaměnit za lvíčka, který by se spíš hodil jako logo na konzervy, na pytlík dehydrované polévky s játrovými knedlíčky.

Někteří z nás zas berou věci kolem nás příliš vážně, tak jako sliby koaličních vlád. Myslím i těch na radnicích, kde si pohodlné židle na čas předplatila parta staronových přátel z hospůdky od naproti. Ti se rozhodli, že si už nebudou plivat do tváře, že to spolu dotáhnou až na vrchol kopce. U nás aspoň k lanovce na Ještěd. Tam nahoře už je ubytování a dobré jídlo snadno dostupné.

Bylo nebylo

Tak začínají všechny pohádky. V Satalicích u Prahy je v zahradě za vysokou zdí ubytovaná slavná a pro mne, jako pro desetiletého kluka, úžasná a krásná hradní stráž. Stráž, co střeží prezidenta Antonína Zápotockého a naše Hradčany, kde prezident úřaduje. Pokud je doma dá se to lehce poznat. Na Pražském hradě visí vlajka jako znamení, že je doma, na Hradě. Pokud vlajka není na svém místě, je prezident na cestách. Zástavě se říká i standarta, což je synonymum tak vážného, na co jsem hrdý. Jsem jediný kluk z Machnínské národní školy, který ví, kde bydlí tihle zvláštní vojáci, co mají pušky s naleštěnými vodáci bodáky. Jsou jako z filmu, celí načinčaní.

Satalice jsou kousek za Kbely rovněž u Prahy. Ve Kbelích je pražské vojenské, dříve i civilní letiště, kde i dnes přistávají letadla, která nechtějí na hlavním ruzyňském pražském letišti.

To byla doba, kterou jsem miloval. Za zády ulice, kde bydlela teta Anežka a soused Pellone, tam startovala za děsivého hluku silná hlučná motorová letadla. Ulice byla plná menších domků a nebýt rámusu, tak je to místo, kde všichni klidně spí, povídají si přes plot zahrady se svými sousedy. Blízké vojenské letiště plné kouzla a záhad mi učarovalo. Být tady s Rudlou, s Jardou Kalenským, tam od nás z Machnína, to by nám spolužáci opravdu jen záviděli.

Přes Kbely se jezdívalo za mého mládí hlavní ulicí z Liberce do Prahy. Kbely byly na rovině, vlastně vysoko nad Vysočany, odkud se následně sjíždělo dolů, ku Praze. Sedím si tak jednou s maminkou v autobusu z Liberce do hlavního města a Praha už byla na dohled pod námi, když tu, kde se vzal, tu se vzal, vztyčil se jeden z pasažérů sedící před námi a velmi hlasitě zakřičel: „Pohleďte, pod námi je Praha, matička měst!“, odmával to rukou a sedl si způsobně zpět do sedadla naší linky autobusu Liberec - Praha. Dá se to vysvětlit tím, že autobus tenkráte jel od nás do Prahy dvě hodiny s malou zastávkou na čůrání v Mladé Boleslavi. Tíseň z dlouhé cesty. I ostatní účastníci linkového spojení se ptali jeden druhého, co tím chtěl jeden z nich říct? Byla to jiná doba, doba téměř obrozenecká.

Ano, měl pravdu. Pojmout Prahu, znamenalo projet zeleným pásmem ovocných stromků vysazených kolem celého města. Mám doma předválečný prospekt cestovní firmy Čedok, která nabádá spoluobčany prvorepublikového Československa: „Každý občan ČSR aspoň jednou za život do Prahy!“, což byla tehdy marketingová pecka v inzerci, a dost možná i startovací impuls, který tehdy vedl onoho pána, aby v autobusu podlehl nutkání a podělil se s námi o zážitek: „Jsme v Praze! Ještě chvíli a vystupujeme! Praha je matka měst!“

Faktem je, že jsme žili jinými hodnotami. Pár let po válce jsme byli trochu jiní, okouzlení svobodou. Bylo nebylo, jak říkal náš moudrý starý rabín: „Všechno je jinak.“ Dnes, jako tehdy, se na nás svět smál.