neděle 21. ledna 2018

Pár dní po volbách v jedné pohraniční vesnici




Psal se rok 1957. Muselo to být dopoledne, řekl bych, kolem poledního a byli jsme čtyři. Já, Ruda, Jarda a Petr Mrázků. Stáli jsme na mostě přes Lužickou Nisu v naší vesnici a dívali se dolů pod most na řeku, po které občas plavalo občas to, co nás i zajímalo. Z tlampače na budově národního výboru to zachrčelo a do ztichlé obce se začala hrnout bouřlivá hudba z gramofonové desky. Když hudba skončila, ozval se hlas soudruha ředitele naší školy. Zvučným hlasem, podobným tomu, jak nás oslovoval v tělocvičně nám všem na mostě i těm doma, co měli otevřená okna, těm všem a bůhví ještě komu sdělil, že Národní shromáždění zvolilo prezidentem ČSR soudruha Antonína Novotného. Pak řekl něco v tom smyslu, že mu všichni blahopřejeme, a že tak tomu mělo být.  No a my čtyři, já, Ruda, Petr a Jarda Kalenský, stále ještě na mostě, vyhazovali jsme své školní tašky do vzduchu a volali sláva a hurá a mysleli si, že tak se má vítat zvolení našeho nového soudruha prezidenta.

Volbu předchozího roce 1953 jsme věkově prošvihli, ale zato jsme stáli panychidu za zemřelého prezidenta Tondu Zápotockého na místním národním výboru u kondolenčních listin. Jak vidíte, ač věku mladších dorostenců, ve vsi téměř beze jména, byli jsme školou i rodiči vedeni k úctě politickým velikánům své doby. Dodnes mi utkvělo v paměti, jak vysoko létaly naše školní tašky, jak hlučně jsme provolávali slávu našim vedoucím představitelům strany a vlády. Všem nám bylo úžasně dobře, rozpačití byli jen naši rodiče doma, když jsme jim to vyprávěli. Byla to léta mých prvních lásek, pocitu užitečnosti a angažovanosti, léta plná krásných dětských her a soutěží.

Je tomu víc jak 60 let. Jen těžko si můžeme vzpomenout, o čem hovořili naši rodiče za zavřenými dveřmi, komu kdo radil, co má a nemá dělat. Není to tak dávno, co jsme volili prezidenta republiky. Co na to ti dnešní desetiletí a starší?

Politická kultura nabízí nejedno snadné řešení. Co asi bude třeba, abychom si podali ruce a šli dál? Tu školní tašku, tenkrát v roce 1957, jsem vyhodil na machnínském mostu přes Lužickou Nisu nejvýš já, druhý byl Ruda Reichl…

Grüss aus Warnsdorf  




Nevím, jestli se na něj pamatujete. Jarda Sýkora z Liberce. Později se přestěhoval s družkou někam na Frýdlantsko. Excentrik. V době, kdy se v Čechách rozpadal ČSM (Československý svaz mládeže), byl tajemníkem klubu sběratelů kuriozit. To se psal rok 1968-9.

Vidím jej jako dnes.  Sedí u vedlejšího psacího stolu a s nenapodobitelným šarmem chlapců, kteří se nezajímají o ženy, řešil nonšalantně všechny problémy. A že jich bylo! Veřejnost se dozvídala, že i u nás jsou pro všechny zájemce opět organizovány bleší trhy, což je báječný nápad. Prodat, koupit, vyměnit. V hospodě „Na Střelnici“ pod krematoriem, později na ostrůvku v odjezdové hale libereckého nádraží.

V té době jsem se dělil na „Federaci dětských a mládežnických organizací“ s Jardou Sýkorou o jeden telefon. Každá ruka byla v té době dobrá. Chodil nám vypomáhat i jakýsi postarší svazák pan Formánek, původně za klub přátel TGM. Tím chci říct, jak jsme v té době obrozených šedesátých let minulého století byli schopni se sdružovat, bavit a komunikovat. Lidé s odlišnými názory a životními zkušenostmi.

Bylo mi dvacet a Sudety jsem měl zalezlé pod nehty. Společnost, druhdy ospalá se probouzela a k tomu patřilo, světe div se, sbírání. Na Střelnici, na nádraží, později v závodním klubu Plastimat ve Šlikově ulici. Tam všude před otevřením stály stovky zájemců o cokoli, nebylo možné prodrat se ke stolům, na nichž leželo cokoli.

O tom všem by vám mohl vyprávět další nadšenec, sběratel a předseda klubu sběratelů Pavel Vursta. Opravdu se sbíralo vše. Oblíbené byly i aukce starožitností konané na závěr sobotního setkání. Mezi nejvyhledávanější patřily staré pohlednice. Jejich obliba neuvěřitelně rostla tak, jako jejich cena. Obvykle jsme za ně platili od padesáti haléřů do jedné koruny. Patřil jsem mezi ty, kteří v té době byli ochotní dát za pohlednici i pět korun…

Ty nejvzácnější, barevné litografie z konce 19. století s obligátním Grüss aus Warnsdorf, Reichenberg, se už i tehdy sháněly obtížně. Z čiré rozmarnosti, barevnosti světa a umění se radovat, jsem si knížku, kterou právě čtete, dovolil ilustrovat větším počtem právě těchto úžasných starých pohlednic.

Chtěl bych, abyste spolu se mnou a s ostatními sběrateli pohlednic sdíleli krásu zašlého světa, litografickou zručnost všech těch, kteří takové umění poslali do světa na malém proužku papíru. Grüss aus Reichenberg… Žel, nic netrvá věčně. Kam se poděly sběratelské burzy? Kde všude v zásuvkách nočních stolků stále leží nepovšimnuty stohy starých pohlednic? Kam odešli jejich majitelé, sběratelé?

Současnost ovládla telekomunikační mánie, bezkontaktní styk prostřednictvím tlačítek, kláves, optického kabelu, prostřednictvím obrazovky počítače. Příštím archeologům bych popřál naši radost z objevné cesty za starožitnostmi a starými pohlednicemi. Nečekejte na nic, přijďte mezi nás, opět se scházíme. Ať žijí blešáky, sběratelské burzy!

Ó Sudety, Sudety




Musím přestat myslet v těchto hodnotách. Koho to zajímá, koho to rozčiluje? Naposledy mne sedícího chytila doslova pod krkem stará maličká dáma od hlavy k patě v černém. Elegantní a infantilní. Překvapivě, agresivně se ptala, komu sloužím, čuně zaprodané. Zprvu jsem si pomyslel – braň se. Až pak jsem pochopil.

S tou dámou umřel věk, svět plný čar, polární záře  - Nordlicht. Doslova tak, jak to stálo na omítce domu staré hospody, kde jsme v Sudetech po válce bydleli já, máma a táta. Pravděpodobně i tahle stará dáma, která mě právě políčkovala. Nebránil jsem se. Z očí mi tekly slzy. Styděl jsem se. Jak začala, přestala. Konec představení. Světla pohasla. Stačilo jen říct, dobrý, sjedeme to ještě jednou…

Nebylo co, Dáma zmizela v davu. Nikdo tu nestál, nikdo netleskal. To jenom já s otevřenými ústy polykal vzduch, jako vodu a bál se, že se utopím. Opravdu skončil věk těch velkých dinosaurů, ptáků s velkými koženými křídly, se zobáky jako pila?  Vajec, ze kterých se rodila háďata z moře kdesi na konec světa.

Ó Sudety, dáte mi ještě někdy klidně spát? Co vidím oknem do zahrady? Sklem teče světlo proudem času, jak závěj, záclona záře z pólu. Polární záře, Nordlicht… Tam, za okny je moje mládí, strach těch starších, kde budou žít, až se Němci vrátí. Ne, není to svět bigotních starých tváří. Venku si stále hrají děti na pískovištích a jezdí sem tam autobusy. Ano, lidé mají i jiné starosti. Mnohé se ale nemění. Děti se rodí a krmí stále stejnou lžící, mlékem, kaší, bramborami.

Ejhle! Za okny sněží, prší, jak kdy. V odlehlých místech Evropy padají šrapnely. Svět už není jenom Praha, Řím, Berlín, popřípadě Tokio. Dnes je to Brusel, Moskva, Pchjong – jang, Turecko. Kyselé deště, samopal kalašnikov, semtex. Voda, čistá voda z Galileje, mešita na moravském poli, emigrant ze Sýrie, z Bangladéše. I to jsou dneska moje Sudety. Jsou za okny.

Lidé si najdou čas, cestují, baví se, milují. Znám ten hlas. Svět se stále dělí na ty, co vyhráli a na ty, co prohráli. Na bílé, černé, na bohaté a chudé, na ty, co se vidí v Havlovi.

Kam patří moje Sudety? Sudety nejsou a nebyly sladký plod země, co rodila hrdiny. Sudety byly odjakživa dřina plná Němců, Čechů. Židů, co přežili. Mám plné oči prachu, prošlapané boty, děravé ponožky, košile s odřenými límečky, ve vlasech kouty, v zubech plomby, na hřbetech dlaní stařecké skvrny. Se mnou zestárly i Sudety.

Pokud se raduji, pak mám radost, že Sudety žijí. Že se tu rodí děti, myšlenky, plody na stromech. Každý z nás v nich žijeme své krásné současné příběhy.

V Sudetech umí zasněžit




Když na cestu kolem domu napadne sníh, jsem já i pes zcela vyveden z míry. Co se to stalo s cestou, kde jindy si traktory vedou svou a tráva, kterou nikdo neseče, si roste halabala sem, halabala tam. Pak tu stojím, jako svatý na mostě a dívám se, jak pes taky nevěří svým očím. Čůrá tady, vedle, kousek níž a znova dokola. Zmatený svým chováním si sedne, oči si zakryje tlapkami a stydí se. Stojíme tam, jeden jako pumpa u studny, druhý jako špatně vyřezaný svatý.

Sníh… Sníh kolem je, jak bílý ubrus na svátečním stole. Zakrývá nohy dřezu plného použitého nádobí, mikrovlnku, co stojí v kuchyni všem lidem na očích. Venku leží dobrého čtvrt metru sněhu. Já a pes se jdeme vyvenčit kolem našeho domu, dolů, pár metrů pod naši zahradu. Tam už jsou všude sněžná pole. Duje tam vítr z pohraničních hor, co zpíval Židům na poslední cestu, Čechům, potom i Němcům ze Sudet na cestě zpět do říše. Češi si mysleli, že se už nevrátí a vzali si do Čech i bílé peřiny. Děti, jsme v Sudetech, vemte si teplé boty a čepice, padá sníh…

Když dnes v Jablonném v Podještědí fukéř zasněží cestu, pak cesta od hospody U Koláče je jen těžko sjízdná. Všude protahují, jen k nám se jim to asi nevyplatí. Pes už si zvykl, má paní taky. Když venku padá sníh, jeho bílá čepice sedí na všech okolních kopcích a já si připadám, jako zvědavec, co si čte v bibli, když putuje svatou zemí s holí a vodítkem, na jehož konci není pes, ale velbloud. Náš dům, to nejsou žádné jesličky, ale solidní domek s ústředním topením a s novou střechou.

Když padá kolem na krajinu sníh, je vůkol kolem klid. Ptáci sedí na plotu jako noty na papíru, ti větší, jako noty na buben. Cesta dolů, kolem plotu, když není pod sněhem, dělá dojem, že je pořád stejná, ale není. Občas o ni škobrtnu, a pak hledám, kam si sednu. Většinou dolů na zadek a pes se mi směje, až se za břicho popadá. To se mu to směje, bestii chlupaté. Má čtyři nohy, všude samý sval, kosti, uši převeliké, sametové, povislé.

Když kolem padá sníh, je asi leden. Jablonné má krásné náměstí, sochy, zámky, zámečky a lidi. Přátelé jsou tady, jako všude od sněhu, od hlavy až k patě zasněžení.

I v létě tady bývá hezky, když slunce zlatí květům stín a teplý vítr hladí po tvářích. Cesta kolem domu taky není marná. Po dešti země voní a celá rozespalá objímá svůj stín. Naše země je krabička gramofonových jehel z čistého zlata a každá hraje svůj part hudby, která tak často zní podivným zvukem. Ano, i to je hudba naší země. Skladba, obrazy, otisk lidských tváří dobrých i zlých, nás všech lidí sudetských.

Cestování ve školních lavicích za pomoci J.H. a M.Z.




Národní škola u nás v obci dbala na to, aby nejméně jednou ve školním roce o jedné z velkých přestávek jsme byli seznámeni s nabídkou knížek pro děti, které se zde rovněž i prodávaly. Co se neprodalo, rozdávalo se pak na konci školního roku dětem za prospěch a slušné chování.

V naší třídě to bylo tak. Byli jsme tři kamarádi, co měli stejný prospěch, až na to, že já měl jednu dvojku, tudíž na mě zbyla knížky za slušné chování a na Rudu, třetího z nás, protože si utíral nos do rukávu, zbyla knížka za sběr žaludů. Legrace byla, že nasbírané žaludy dávala škola mysliveckému sdružení, jehož předsedou byl Rudlův tatínek. Tudíž se nasbírané žaludy stěhovaly ze školy do vilky nad truhlárnou, kde Rudla s tátou a mámou bydlel.

Tak to chodilo rok, co rok, až jednou jsem si z nabízených knížek vybral cestopis v brožovaných deskách s barevnými obrázky černochů, divoké přírody a odvážných příběhů dvou mladých inženýrů. Zaujalo mě to, co jsem si přečetl na přebalu knížky. Bylo mi deset a to, co jsem držel v ruce, jsem chtěl taky prožít. Být cestovatelem a pak spisovatelem, který o dobrodružství napíše knihu.

Ohromilo mne, že oba inženýři, Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund se na cestu ve voze tatra 87 vydali 22. dubna roku 1947, tedy 35 dní po mém narození v roce, kdy jsem spatřil světlo světa. Toho dne se před nimi zvedly pohraniční závory v Železné Rudě na Šumavě a dnes slavní cestovatelé zamířili na západ. Do světa se vydali autem, které jim svěřila Tatra, aby si ověřila jeho jízdní vlastnosti. Auto obstálo a cestovatelé zamířili do Francie, Maroka, Káhiry, až do nitra černé Afriky, později do Jižní Ameriky.

Napsali úžasné cestopisy plné romantiky a dobrodružství. Spali sotva šest hodin denně, dokončili filmy, absolvovali tisíce přednášek a besed, a to už se připravovali na další cestu, tentokrát na východ. Stále se učili, především jazyky. Jejich druhá cesta, už pod patronací UNESCO se konala v souladu s poznávání východu - západu a měla sblížit odlišné světy. V období od roku 1958 do roku 1962/3.

Snad právě cestopisy Hanzelky a Zikmunda mi daly křídla a naučily mne snít s otevřenýma očima. Tak, jako Batličkovy příběhy, verneovky a májovky mě naučily vést rozhovor s lidmi, které neznám, Hanzelkovy a Zikmundovy cestopisy mi daly nahlédnout tam, kam jsem nahlížel jen ve hlubokém spánku. Pokaždé, když jsme se třídou stáli na ochozu mezinárodního letiště v Praze Ruzyni, pokaždé jsem si vzpomněl na cestopisy obou cestovatelů, které mne i naučily hospodařit s penězi, tak trochu i cizí jazyky, obdivu k národnímu umění. I když jsem v pozdějších letech už nikam necestoval, vzpomínka na inženýry Hanzelku a Zikmunda a jejich cestopisy mě vracely k dětským snům a přáním z let poloviny minulého století.

Kolik je vás doma aneb Všude byly děti




V Sudetech, tak jako ve vnitrozemí, byla praxe kupodivu obdobná. Alespoň má česká i německá babička měla čtyři děti, předchozí generace po osmi. Ty současné jsou na polovičce. To naše děti o dětech uvažují. Tak nějak se dá popsat populační vývoj počtu dětí v pohraničí a centrálních částech Česka. Stav je neblahý a stagnace růstu obyvatel zřejmá. Co s tím, pomyslí si každý, komu není lhostejný demografický rozvoj naší země.

 Vzpomínám si, jak tomu bylo před šedesáti lety. Co domek po Němcích, už jako konfiskát prodaný osídlencům, kde to šlo, plný dětí. Na vesnicích bylo každé ruky třeba, a tak jsme se s prací setkávali od nejútlejšího věku, na úkor hraní si. Ne, to ne. Zvládli jsme obojí. Nejbližší nám bylo hrát si na vojáky, na četníky a zloděje. Dostat se nejhlouběji do pohraničních lesů, co byly kolem nás. Stavět bunkry v korunách stromů, hledat a nalézat věci ukryté Němci v době, kdy odcházeli do táborů, nebo přímo na nádraží, odkud byli odsunuti do Německa.

My děti jsme měli o zábavu postaráno ve škole a v organizacích Národní fronty, které pro nás organizovaly zdarma zájmové kroužky. Byla tu i pionýrská organizace a Československý svaz mládeže. Nikdo z nás se nenudil. Nikomu se po návratu ze školy nechtělo zdržovat se doma, mezi čtyřmi stěnami, a pokud ano, pak jenom s knížkou z místní knihovny. Korunu, dvě, stálo každé sobotní odpoledne kino, pár desetníků k tomu limonáda… Co víc si přát?

Rodiče na tom nebyli o nic hůř. Naprostá většina našich maminek nepracovala v továrnách, v úřadech. Byla prostě doma a starala se o tátu, o nás děti, o zahradu, drůbež, králíky, často o rodiče, případně o další příbuzné, kteří s námi bydleli. Bylo nás tolik, že jsme se obvykle nevešli k jednomu jídelnímu stolu. Později večer jsme se sešli u zpráv československé televize, chlapi si zašli na pivo.

Nezapomenu na to, jak jsme my děti chodily dříve spát, ale usnuly jsme často až po mnohé intervenci dospělých. To jsme si povídaly, řehtaly se, házely po sobě polštáře a vyprávěly strašidelné příběhy. Ve škole si nás často pletli, srovnávali se staršími sourozenci, dávali za příklad ty úspěšnější. Když bylo třeba, pohlídala nás sousedka, starší děti pohlídaly mladší.

Nemohu říct, že počet dětí v rodinách rozhodoval o jejich úspěšnosti v zařazení do společnosti, spíš naopak. Lepší podporovali slabší, výběr ke studiu byl zodpovědnější a kvalitnější. Platí to stále, sourozenecké vztahy jsou často dnes jednou z mála přetrvávajících vazeb v rodinách uspěchaných neuralgických osob s vysokoškolským diplomem ve městech, jako na vesnicích. Mohutné budovy škol dominující celé oblasti Sudet, českého pohraničí, jsou dnes poloprázdné. Není žactva, které by naplnilo jednotlivé školní třídy.

Do první třídy si nezapomeň vzít přezůvky


Rok 1953 nebyl jen rokem skonu Stalina, Gottwalda, měnové reformy, ale bylo i osm let od konce druhé světové války a rokem dětí narozených zhruba rok po válce, které začaly chodit do národní školy.

Rok 1953 – září. Tehdy jsem začal chodit do školy na vesnici i já. Chodilo nás do první třídy třicet dětí. V tom bylo i několik dětí, které opakovaly, které propadly. Třídu učil ředitel školy, jako suverén, s autoritou, na jakou se nezapomíná. S houslemi a rákoskou, kterou nás „hladil“ po dlaních za sebemenší poklesnutí s dovětkem: „Useknu ti ruku u samé pr…e.“ Rodiče nám mnohým pak museli vysvětlovat, že to soudruh řídicí tak nemyslel a ještě nám přidali.

Seděli jsme po třech v archaických lavicích z dubového dřeva, hádám z konce 19. století. Pohodlné bezpečí se zabudovanými kalamáři a odkládacími plochami. Prostě absolutní luxus a relativní pohodlí. V životě už nic podobného neuvidím. Co bylo z kovu, byla přenádherná litina, dřevo palcová dubina. Kde, kde asi tato mistrovská díla skončila? Ve škole byla umyvadla v každé třídě i velká litinová kamna. Tak, jako vždy, tři plné uhláky, z nichž školnice o přestávkách přikládala. Na chodbě visel lodní zvon. Jehož hlas začínal a končil školní hodinu.

Chlapecká toaleta byly ještě hodně postaru. Zeď natřená dehtem před žlábkem a před ním my, kluci, v soutěži, kdo po ní vyčůrá nejvýš, až po okýnko. Na chodbách obrazy spisovatelů, zasklený text Jana Ámose Komenského: Šetřit se dá i z mála, jen začni a vytrvej“.

Nikdo z naši rodičů nebyl Onassis a tak se naše oblečení podobalo jako vejce vejci. Stejné to bylo s botami, školními taškami i pomůckami. Zájmové kroužky byly zadarmo. Kdo chtěl mohl do pionýra, k mladým hasičům. Hráli jsme divadlo, kdo chtěl mohl k fotbalistům, do tělocvičny nacvičovat na spartakiádu. Na obědy jsme chodili do mateřské školky. Hodně jsme četli, jak knížky ze školní knihovny, tak z obecní. Naproti škole se chodilo do místního kina za pár korun na dětské filmy. Sušilo se kdeco, od podbělu po kontryhel, žaludy a kaštany. Do Liberce jsme jezdili do starého bazénu učit se plavat. Ve škole pravidelně vystupoval kouzelník a jezdil sem prodavač knih pro děti a mládež. Později, když už jsme se učili ruštinu, brali jsme si od učitelů adresy ruských dětí a psali jsme si s nimi. Naše škola nám dala nejen dar čtení, ale i psaní a počtů, ale i pocit, že vesnice není jen plná starých lidí, s podivem i starých Němců, kteří nemuseli do odsunu, ale i nás mladých. Velmi brzo po válce se zde vytvořila i organizace Československého svazu mládeže, hrálo se divadlo i velmi dobrý fotbal,. Asi už nikdy nebude překonán počet žáků machnínské školy. Sám jsem jednou nesl ze školy hlášení na národní výbor: 1. – 5. třída, v každé třídě 30 dětí, celkem v pěti třídách 150 dětí...

neděle 7. ledna 2018

Píši Vám, tuleňům, lachtanům a velrybám



            Doslechl jsem se, že ve středu slavíte a protože 10. ledna něco mám a nebudu doma, oslavím Váš mezinárodní den již dnes. Zbyla mi spousta rachejtlí od Silvestra, tudíž si dnes zařádíme. Já doma, vy kdesi ve vzdálených mořích.

Já takhle hloupě slavím pořád, mé jméno ve slušných kalendářích schází. To víte, Sudety. Tady byl doma samý Bruno, Norbert, Robert, René, Adolf, ale Egona abys pohledal. Myslel jsem si, že když tu zvostali jen ti slušní Němci (10%) a přišli dosídlenci a navrátilci z celého světa, že se situace zlepší a Egon se v kalendáři objeví. Neobjevil. Vysvětlí mi to někdo? 10. ledna mají svátek, dokonce mezinárodní, tuleni, lachtani, velryby. A co já?

Špatně se mi chodí. Začal jsem se tulit k Janě, chodím jako lachtan. Jsem silnější postavy, v některých partiích těla podoben velrybě a nikdo to nezohlední… Uvažuji o tom, že začnu jíst víc rybí maso, rybí prsty, suši, užívat rybí tuk a nosit šupinu v peněžence. Třeba se za mě vezmou, informují příslušné orgány a zalobují. I když, to vše je na dlouhé lokte.

Za mého mládí v pohraničí, kdy se Sudetům nesmělo říkat Sudety, aby to nepřipomínalo sudetské Němce, rozbíječe Československé republiky z období před druhou světovou válkou, bylo mé jméno rovněž na indexu. Připomínalo tak trochu třetí říši. Tedy jak komu. Mé mamince určitě, proto mi říkala Jiří. Babička z tatínkovy strany, ta, co iniciovala a prosadila mé kontroverzní jméno, si umřela v roce 1971 a dala věcem volný průběh. Dnes se píše rok 2018 a stolní kalendář opět nedal prostor pro jiná, než výše uvedená.

A tak se dál těšme ze svátků chobotnic, makrel, sépií, tuleňů, lachtanů a velryb. My ostatní si opět rok počkejme. Snad se lidská srdce obměkčí a my se tam někde objevíme, třeba v dubnu. Já si opravdu vážím tuleňů, lachtanů a velryb, hlavně velryb, kterým se i beztak už trochu podobám.

No, řekněte, není to optimistický závěr téměř třicet let po sametové revoluci, která dala nový rozměr našim životům, myšlenkám, hodnotám a pocitům? Z tohoto pohledu na věc si asi počkám ještě dlouho. A vám, co slavíte, nic nebrání vzpomenout si na mě, ťuknout si a popřát mi.

Píši Vám, hrdinný kapitáne Korkoráne




            Vzal jsem si do hlavy, že i u nás, v Sudetech, najdu Vám podobného reka. Hledal jsem, žel, dosud marně. Asi na špatných místech, málo intezivně. Nenašel jsem nic. Jiskru vše chápající, Jiskru vše ochraňující, tygřici jako do Berouska taky nemám.

            Kapitáne, měl jsem Vás a stále mám za šampiona, který ví, kde je zlo, kdo je páchá a kde je jeho, kapitánovo, místo. Angličané sehráli dost neslušnou roli v osvobozeneckém boji mnoha domorodců, ale Váš příběh, ten bral za srdce mnoho mých dětských kamarádů.

Tak ošmatlanou knížku jsem vzal do ruky opravdu jen jednou. Krásné obrázky, jak pálíte ze hřbetu koně a Jiskra to skokem jistí. Opravdu jsem se v knihovně ptal, kdo z našich by se mu vyrovnal. Padlo slovo o Brunclíkovi, o Vyšehradu a Šemíkovi, zubrovi, ale já bych si přál něco víc, než kohosi z říše pohádek a bájí. Zatím nic. Padlo i jméno Karásek, Babinský, ale pořád to není ono.

Kapitáne, nedělá to u Vás moře, slaná voda, mušle, delfíni, mořský písek, královny, kterým se slouží tak pohodlně, oddaně? Kapitáne, řekněte mi po pravdě, co jíte. U nás se to pokaždé zvrtlo. A k tomu si vezměte, že autorem dopisu je kluk, co se v Sudetech narodil až po válce a o odsunu Němců slyšel od každé z babiček jinak. Zkáza Sudet – naděje Sudet, zradili – zachránili… Potom hledej toho správného.

Aspoň, že Vaše knížka stojí za recenzi na proradné Anglány. Ale Vy jste de facto Francouz… Tady se nabízí paralela. Kniha byla napsána až po smrti Napoleona. Nebyl jste s ním nějak v přízni? To víte, lidé se ptají. Nebyl. No, nedá se nic dělat. Tak je to dáno mateřským mlékem. U nás se málo kojilo.

V Rusku mají Ilju Muromce, Timura a jeho partu. My kocoura Mikeše. Ne, bez legrace. Tu knížku četli i ti, co četli májovky s Vinetouem a Old Shatterhandem. Poláci zase měli dva kluky, z nichž jeden se stal prezidentem. Milý kapitáne! Nic nemůže změnit můj názor, že jste hrdina a i indický mogul.



Jste úžasní, hrdinové, vzor ostatním. Najde se i divoké zvíře, které se přidá na Vaši stranu. Najde se i kapitán, která shodí z ramen lhostejnost a stane se lídrem. Trochu mi připomínáte Simona Bolívara. V Indii by ale neobstál. Tam zůstane jen jeden Korkorán, hrdina nad hrdiny, ochránce slabých, starců, dětí a vdov.

A tak dnes, jako před šedesáti lety mohu doporučit knihu Hrdinný kapitán Korkorán. Bude se Vám prima číst, budete líp trávit, líp se vám bude spát a stanete se milovníky koček převelikých.

Kukátkem do všech světových stran




            Jestli ještě v roce 1947 mohla babička z Čech se mnou v kočárku volně přejít nestřeženou hranici z Hrádku nad Nisou do blízké Hartavy v ruské okupační zóně Německa blízko saské Žitavy, pak později to už na hranici míru řekách Odra – Nisa, to už nešlo. Hranice byla o drátěných zátarasech a hlídkách se psy. Ono bylo vše složitější, než se to zdálo.

            Problém byl Berlín, město rozdělené mezi mocnosti, které zvítězily nad třetí říší. Mezi východním a západním Berlínem nebyla hranice a tudíž tudy procházeli všichni, kteří opouštěli Německou demokratickou republiku bez omezení, zrovna tak, jako špioni, hledaní, trestaní i z okolních zemí.  Tím byl vysvětlen i režim v Sudetech v českém pohraničí na státní hranici.  A tak, až do začátku šedesátých let 20. století , do rozdělení Berlína hraniční zdí, ubylo styků mezi Čechy a Němci na minimum. Bylo až kuriózní, jak byl střežen osobní vlak projíždějící z Čech, přes Polsko a saskou Žitavu do českého Varnsdorfu. Za hodinu jízdy vlakem, za utěsněnými okénky, za pár šupů bylo možno navštívit tři země. V Žitavě dokonce vlak stavěl, ale naši válečníci, se samopaly hlídali velmi zodpovědně, aby nikdo z pasažérů nemusel být zastřelen při opuštění vagónku.

            A tak si lidé za okénky vychutnávali pohled do upravených a neupravených ohrad, dvorků a parků, kterými vláček projížděl, kde dal nahlédnout, jak žijí lidé, co bys kamenem dohodil, ale kam se z ideologických důvodů nesmí.

            Nic netrvá věčně, ani tato omezení. Vlakem, pěšky, autem – v tomto pořadí, v rytmu celního a devizového prohlášení, pasu, doložky, občanského průkazu, až po dnešní užívání si procházení přes hranici v rámci EU bez omezení.

            A tak zabloudění mé babičky od Příbramě do Hartavy s kočárkem a následné upozornění našim náhodně procházejícím celníkem na to, že už jsou v Německu, bylo předzvěstí, jak to jednou za sedmdesát let bude možné den co den.

            Dnes už přejet hranici v Hrádku nad Nisou mezi Polskem a Německem už není o světě jazykových kultur, ale o smazání některých odlišností mezi námi a sousedy. Až na jedno, na co si jen těžko zvykám. Uctění státních, církevních svátků, odpočinek v neděli. Nehonit se za mamonem, mít úctu a jít o svátcích ve svátečním, vyvěsit státní vlajku. Pozdravit sousedy, neznámé osoby, respektovat krásnou okolní přírodu, ozdobit okolí i přátelskými úsměvy.

            Není toho moc, ale hodně, hodně toho schází spoluobčanům, kteří dnes jezdí k sousedům jen nakupovat. Jaké je to pro ně překvapení, když zjistí, že sousedé ctí své zákony, nepracují a slaví svátek. Už dávno nejsme pupek světa, málokdo se má od nás co naučit. Nějak se nám to zadřelo pod kůži vydělat za každou cenu, za cenu, která hraničí s tím, co už tu bylo v dobách padesátých let minulého století.

Hodiny na kostelních věžích




Co kostelů kde postaveno ke slávě boží, to věžních hodin. Co věž, to dějiny města, krev s krví smíchaná, věž s ochozem a brankou z dubového dřeva. A potom přišla válka, co brala vše. Z věží zvony, hodinové mosazné stroje, závažíčka. Málokterý kostel uchránil své skvosty – varhany, zvony, stroje na měření času. Věžní hodiny… Jak málo jim zbývalo času. Málokde, kupodivu, našly ochrannou ruku.

T. G. M. neměl rád církev, co šla ruku v ruce se vším tmářstvím, co představovalo 600 let útlaku domu rakousko-uherského, tudíž žádná pomoc katolické církvi. Kostelům vrátit ve věžích jejich čas. Nebylo tomu lépe ani za protektorátu, nebo po druhé světové válce.

Nejhůř na tom byly opět Sudety. Kostely v této zemské lokalitě byly doslova opuštěny. Z vnitrozemí povětšinou přicházeli bezvěrci, kteří se k římskokatolickému kostelu točili zády. Komunistický puč v roce 1948 stávající stav potvrdil a změnil jej až stav po sametové revoluci.

Je tedy až s podivem, že můj táta, po návratu z nápravného zařízení uprostřed padesátých let, získal klíč od kostelíku v Machníně a začal pravidelně kostelní hodiny seřizovat, natahovat a na oltář dávat květiny od maminky přesto, že byl žid.

Až mnohem později, to už číselník na hodinách kostelíka nebyl ke čtení, sehnalo Sdružení občanů Machnína potřebnou částku a zakoupilo nové hodiny. Od té doby má sudetská obec vlastní kostelní hodiny. Není tomu tak v Sudetech běžně. Ještě uběhne hodně času, než současný sudeťák, obyvatel českého pohraničí při zjišťování času v blízkosti kostela pohlédne ke kostelu, aby zjistil, kolik je hodin.

Ano, takový čas přijde. Lidé se budou cítit, že jsou zde doma a tak to bude správně. Lidé si mezi sebou porozumí a budou si rozumět i při pohledu na kostelní věž, na ciferník, který jim bude 24 hodin denně ukazovat správný čas.

Česky Žitava, německy Zittau a mnoho věcí kolem




Skoro dvojměstí, něco jako Jablonec nad Nisou a Liberec. Obě města jsou krásná a jsou si tak málo podobná. Obě se vyvíjela jinak. Žitava jako české město, Liberec, jako město, kam většina obyvatel přišla území kolonizovat.

Liberec vyrůstal podstatně pomaleji.  Přesto města na obou stranách státní hranice vyrostla do krásy. Dnes, jako v minulých dobách, obyvatelé pohraničního kraje Spolkové země Saska a českého pohraničí – Sudet, se vzájemně navštěvují, sportují, chodí do divadla, mají mnoho společného. Pečují o své krásné lesy, vodní toky, umělá jezera vznikající na plochách zatopených povrchových dolů. Ne nadarmo se Žitavsku říká horská republika. A co například Ojbín? Ten má paralelu na české straně – Ještěd, horský hotel s televizním vysílačem.

Liberecko, to jsou dnes především zimní a letní sportoviště, krásná a udržovaná města, hrady a zámky. Z Liberce se jezdí do Žitavy nakupovat do supermarketů, podívat se na malířské skvosty na tzv. malé a velké postní plátno, do muzeí, ZOO, na mimořádný hřbitov, kde jsou uloženy i ostatky mnohých českých exulantů, kteří našli nový domov v tomto městě a okolí.

Liberec a Žitava, dvě krásná měst a vzdálená od sebe necelou půlhodinku jízdy autem, jsou příkladem spolupráce i po stránce investiční a budoucího rozvoje. Euroregion Nisa, spojující zájmy tří zemí na společné hranici, kde se na společné hranici setkávají země. Česká republika, Spolková země Německo a Polsko.

Dostává se Vám do rukou knížka „Za okny jsou Sudety“, z prostředí nedávno ještě rozděleného prostoru českého pohraničí, které se po roce 1945 rozvíjí a žije životem nových usedlíků, navrátilců, kteří přicházejí do nových domovů.

Autor pocházející z česko-německo-židovské rodiny se narodil už do časů prvních dosídlenců a jím psané příběhy v této česko-německé knize jsou obrazem, jak se žije v Sudetech dnes. Kniha je doplněna mimořádně zajímavou ilustrací – starými litografiemi z přelomu 19. století z autorovy unikátní sbírky.

Samotná kniha „Za okny jsou Sudety“ jistě přispěje na obou stranách hranice k dalšímu porozumění, rozšíření sousedských vztahů na Lužické Nise, která je od roku 1945 skutečnou hranicí míru. Aby tomu tak bylo stále, to je cíl knížky, kterou jste čtete „Za okny jsou Sudety“.

středa 3. ledna 2018

Píši vám, divoké sele




Potkali jsme se před čtyřiceti lety – letní tábor v Turnově. Neměj mi to prosím za zlé, ale nemám jinou adresu: třída A. Zápotockého, Gottwaldov. Tam někde, někdo třídí poštu těm, kteří už nikoho nemají.

Bylo jsi tehdy krásné sele, já mladý pionýr. Na rozcvičku jsi chodilo, já se držel za břicho. Mylo jsi se ve studené vodě, zuby čistilo, já se ti smál a dnes se za to stydím. Ty jsi mělo vždycky pionýrský šátek čistý a vyžehlený a já, jaké jsem byl prase! Jo, byly to divné časy. Svět byl o něčem jiném, než jaký je dnes. Táta chodil domů s tisícovkou, máma nepracovala, a přesto jsme si ušetřili.

Píši vám, mé milé sele, a hlava mi to nebere. Tolik chyb se udělalo a zase máme v čele představitele, co znají jenom sebe. Mé drahé sele, jsem přeci jenom dítě z pohraničí, Sudety tomu říkali. Rodiče bychom všichni měli, do školy jsme taky chodili, byli skoro všichni v pionýru a přesto všechny změny vítali.

Píši vám, mé milé selátko, a nevím, jak se omluvit. Psal jsem už dříve včelám, broukům, rybám, ptákům na nebi. Taky jsem nebyl proti změnám, ale co přišlo, překvapilo a jak slyším, tak prodávám. Nepovedlo se všechno. Jsem z toho, tak jako ostatní, mírně naštván, ale co dělat. Čekám na příští revoluci a ta je prý za dveřmi. Tentokrát to už nezbabrám. Nezavřu dveře, okna otevřu, kytky zaleju. Prapor musím koupit. Vítěz bere vše.

Sudety Sudetám. Píši pod palbou, píši vám, selatům, co zvostali. Píši všem, co jste tak šikovně privatizovali. Jak jste mohli zapomenout a dělat to, co po vás druhý chtěl. Mé drahé prasátko, moc rozumu jsi nepobralo, autor těchto řádek taky ne…

Píši vám, mé milé sele a mám pocit, že vám dlužím. Nyní se role vrací těm, co nosí štěstí, čtyřlístek, kominík, zedníček. A tak vy všichni, co jste zvonili, prasátka, selátka, co jste volila, jsem rád, že jste nezahořkla, že ani ta honba za vašimi těly se vás nedotkla. A že jsme tu stále s vámi i díky ostrostřelcům z řad policie. Jaká to náhoda.

Řekněme si to i jinak. Trefí se pokaždé málokdo. Tak to může být i se mnou, satira a netrefím se. Slibuji, polepším se. Příště.

Přátelé


Přátelé,

nevím, čím jsem i zasloužil, že z nepřeberného množství nových krásných knih držíte v ruce tu mou „Za okny jsou Sudety“. Doufám, že nebudete zklamáni.

Jednasedmdesátiletý autor, Liberečák, se po krátké odmlce vrací do vašich knihoven asi už poslední nůší příběhů většinou ze Sudet po druhé světové válce. Vzpomínky mladého chlapce vás zavádí tam, kde jste si hráli i vy, vaši starší sourozenci, rodiče. Příběhy jsou zrcadlem 50. – 60. let minulého století, ale i posledních let jsou rovněž příběhy dnešního českého pohraničí, Sudet.

Vy, co jste četli příběhy v předchozích knížkách a bylo jich víc 12, už víte, čím vás autor překvapí, jaké další prastaré pohlednice jsou zde reprodukovány, a které jsou vskutku málo kde vidět.

I tentokrát k vám přichází kniha vydaná vydavatelstvím VEGA-L Nymburk ing. Ivana Ulrycha, ve vynikající kvalitě, tisku textu, tak i reprodukce ilustrací. Nestává se tak často, že autor nachází v redakci vydavatelství partnera, kdy nová kniha, se dostává ke čtenáři ve špičkové kvalitě. Mezi takové patří i kniha „Za okny jsou Sudety“, kterou držíte v ruce. Osudy nás všech. Doba sudetské a postsudetské slávy se nás dotkla už tím, že v geografických Sudetech žijeme a problémů spojených s odsunem Němců ze Sudet – českého pohraničí – jste byli následně svědky. Kraj zbavený kvalifikované pracovní síly, dlouho hledal náhradu v dosídlencích a ne vždy ji našel. Plnohodnotné začlenění Sudet zpět do ekonomiky, ale i do duchovního života Československé republiky trvalo víc jak 20 dlouhých let.

Autor příběhů se poctivě snažil vítězství, ale i prohry těchto let zaznamenat. Připomenout, že ne vždy žít v tomto kraji byla procházka růžovým sadem. Mnohé z toho, čím se dnes můžeme pochlubit má svůj počátek hluboko v letech dosídlování pohraničí a budování socialistické společnosti, výrobků, na které s nostalgií vzpomínáme.

Nechť vás knížka „Za okny jsou Sudety“ vrátí na čas do vašeho mládí. Mladým ať dá představu, co to bylo za léta, kdy výrobky jako termix, LIAZ, koberce z Bytexu, látky z Textilany, elektro-výrobky z Tesly. Kdy Liberecké výstavní trhy dokázaly naplnit město pod Ještědem turisty až po okraj.

Nechť má nová kniha přinese mladým i dříve narozeným čtenářům dobrou zábavu, ale i ponaučení, že nic nepřichází samo od sebe a pokud se chcete něčím pochlubit, stojí to dost usilovné práce. Nic není zadarmo.



Váš autor Egon Wiener

V Liberci 2018

Autorské čtení aneb Až zas tak často se nevídáme




S těmi, co si vyprávím, jak, že to bylo dříve, co všechno schází 20. a 21. století. To hlavní máme pod kontrolou a ostatní vem čert. Mé drahé čtenářky, scházíte mi, to občasné setkání a pocit, že v tom nejsem sám. Já u stolku s Hankou Novákovou a Markétou Tallerovou, naproti, na židli vy, dámy v pokročilém věku, sem tam mladší pánský doprovod. U dveří vzadu ti, co pospíchají, na stolech podél zdí knížky a krabice s koláčky z cukrárny paní Jahodové. Vedle našeho stolku, kde sedíme tři, zástupce krajské knihovny s pugetem pro dámy, pro mne s knížkou…

Tak nějak pokaždé ustojím „veřejné čtení“ a těším se na příští. Nic, o čem by psal místní tisk, co by natáčela, byť regionální televize. Stačí mi, že vidím, že přišel Milan Drahoňovský s foťákem, fotograf - kouzelník, nad kterého v kraji není.

No a pak se „čtení“ rozeběhne a je pokaždé jiné, pro mne památečné, protože jiné je v Jablonci, v saské Žitavě, v Chrastavě, v Jablonném v Podještědí. Besedy nejsou vždy jen o knížkách, o počasí a o nemocech hlavních hrdinů. V příbězích jsou lidé z masa a kostí, tak se ptá řada posluchačů, jak se jim dnes daří, že je znají, abych napsal něco o jejich dětech, pracovních úspěších…

A pak jste tu vy, se kterými se potkávám ve veřejných dopravních prostředcích, na ulicích, u pokladen v samoobsluhách. Pokaždé je to setkání, které mi dává sílu pokračovat. Jednou skončit musím. Psát je zajímavá práce a myslet na to, že po letech náhodou někdo knížku otevře, je takové malé zadostiučinění, že jsem tu nebyl zbytečně.

Drazí posluchači - čtenáři, nezapadám asi do žádné kategorie autorů beletrie a přece jen se mé knížky čtou. Děkuji vám za to a přeji si, aby se i dnešní autorské čtení vydařilo a knížka si našla cestu ke svému čtenáři.