Jestli ještě v roce 1947 mohla
babička z Čech se mnou v kočárku volně přejít nestřeženou hranici
z Hrádku nad Nisou do blízké Hartavy v ruské okupační zóně Německa
blízko saské Žitavy, pak později to už na hranici míru řekách Odra – Nisa, to
už nešlo. Hranice byla o drátěných zátarasech a hlídkách se psy. Ono bylo vše
složitější, než se to zdálo.
Problém byl Berlín, město rozdělené
mezi mocnosti, které zvítězily nad třetí říší. Mezi východním a západním
Berlínem nebyla hranice a tudíž tudy procházeli všichni, kteří opouštěli
Německou demokratickou republiku bez omezení, zrovna tak, jako špioni, hledaní,
trestaní i z okolních zemí. Tím byl
vysvětlen i režim v Sudetech v českém pohraničí na státní
hranici. A tak, až do začátku šedesátých
let 20. století , do rozdělení Berlína hraniční zdí, ubylo styků mezi Čechy a
Němci na minimum. Bylo až kuriózní, jak byl střežen osobní vlak projíždějící
z Čech, přes Polsko a saskou Žitavu do českého Varnsdorfu. Za hodinu jízdy
vlakem, za utěsněnými okénky, za pár šupů bylo možno navštívit tři země.
V Žitavě dokonce vlak stavěl, ale naši válečníci, se samopaly hlídali
velmi zodpovědně, aby nikdo z pasažérů nemusel být zastřelen při opuštění
vagónku.
A
tak si lidé za okénky vychutnávali pohled do upravených a neupravených ohrad,
dvorků a parků, kterými vláček projížděl, kde dal nahlédnout, jak žijí lidé, co
bys kamenem dohodil, ale kam se z ideologických důvodů nesmí.
Nic netrvá věčně, ani tato omezení.
Vlakem, pěšky, autem – v tomto pořadí, v rytmu celního a devizového
prohlášení, pasu, doložky, občanského průkazu, až po dnešní užívání si
procházení přes hranici v rámci EU bez omezení.
A tak zabloudění mé babičky od
Příbramě do Hartavy s kočárkem a následné upozornění našim náhodně
procházejícím celníkem na to, že už jsou v Německu, bylo předzvěstí, jak
to jednou za sedmdesát let bude možné den co den.
Dnes už přejet hranici v Hrádku
nad Nisou mezi Polskem a Německem už není o světě jazykových kultur, ale o
smazání některých odlišností mezi námi a sousedy. Až na jedno, na co si jen
těžko zvykám. Uctění státních, církevních svátků, odpočinek v neděli.
Nehonit se za mamonem, mít úctu a jít o svátcích ve svátečním, vyvěsit státní
vlajku. Pozdravit sousedy, neznámé osoby, respektovat krásnou okolní přírodu,
ozdobit okolí i přátelskými úsměvy.
Není toho moc, ale hodně, hodně toho
schází spoluobčanům, kteří dnes jezdí k sousedům jen nakupovat. Jaké je to
pro ně překvapení, když zjistí, že sousedé ctí své zákony, nepracují a slaví
svátek. Už dávno nejsme pupek světa, málokdo se má od nás co naučit. Nějak se
nám to zadřelo pod kůži vydělat za každou cenu, za cenu, která hraničí
s tím, co už tu bylo v dobách padesátých let minulého století.
Žádné komentáře:
Okomentovat