Tradice dobrovolných
hasičských sborů je v Sudetech tak veliká, že hasičský sbor je snad všude. Po
odsunu německých z pohraničí na ně plynule navázali čeští. Jen co té staré
hasičské techniky je ve starých zbrojnicích! A jejich stáří? 200 - 300 let,
mosaz, dřevo, tepané železo, sekyrky, háky, džbery, přilbice. To stojíte u
takového exponátu, a když se zasníte, slyšíte zvuk praskajícího ohně, vidíte,
jak ze střech Frýdlantu v Čechách létají celé plápolající šindele, hoří dřevěná
dlažba, seníky, stáje, vše v jednom hořícím pekle. Křik, pláč, zoufalé bučení
krav a vytí psů. U nás v Sudetech jsou to i textilní továrny, plné výbušného
textilního prachu. Pláč dětí, zoufalých
matek. Neznám v okolí mnoha kilometrů město, které neponičil požár. Proto
vrchnost, obecní úřady, továrníci, rádi přispívali a zakládali hasičské dobrovolné
sbory.
Jako malý kluk jsem před
víc jak 60 lety viděl několik požárů v naší vesnici. Požární zbrojnice byla od
nás 200 metrů. Byla slušně vybavená a měla hasičský vůz s tím střešním okénkem
nad sedadlem řidiče. To vyvolávalo mezi námi kluky obdiv. Myslím, že to byla „erena“,
ale co vím? Třeba to byl vůz ještě trofejní.
V obci hasiči patřili k
těm nejaktivnějším. Měli svou mládež, tradice. Když tradice, tak jedna byla o
tom, pořádně se v sobotu napít, a pokud něco uhasili, v soutěžích vyhráli, a
pak uhasili i žízeň. Pro pivo se jezdilo přímo do pivovaru ve Vratislavicích. To
se to pak špatně usínalo nám, sousedům, co měli okna v létě i v noci otevřená. To
byl rámus, jako když se stěhuje nádraží, zpěvu, jako při svatbách. Všichni jsme
si říkali, že teď někde začít hořet, tak jsou hoši v …. Nezačalo, pouštěli si teslácký
magnetofon Sonet Duo a ten řval hlasitě po půlnoci.
A víte, proč s tím dotyční
nic nedělali? To bylo obdobné, jako když zástupci tehdy požárníků přišli k
našim vrátkům. Slušně zazvonili a prodali dva kusy lístků na požární ples v
hospodě U Zeleného stromu mojí mamince, která netancovala a jejíž manžel, můj
táta, byl ve vyšetřovací vazbě. „Proč, maminko?“ ptal jsem se při vědomí, že se doma
obracela každá koruna. Maminka na to: „Kdyby u nás hořelo, aby přijeli včas!“ Obdobně
se zachovala, když přišli organizátoři plesu Červeného kříže, Svazu žen. Tam, aby
nás nepomlouvali, tam zase, že má kamarádky.
Domnívám se, že moje
drahá maminka by si lístky koupila i od spolku pěstitelů ticho mořských želv. A
proč? Aby organizátoři plesů „nevyhořeli“, aby neměli dluhy. Život na vesnici za mého mládí byl a možná,
že ještě někde je, romantický. Dnes je auto v každé rodině, automatická pračka,
mobilní telefon. Odchází vše, co by i vzdáleně připomínalo vesnickou idylku kde
hasiči sehrávají stmelující komponent současné vesnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat