Do školy jsem chodil nerad. Nesnídal jsem, a přesto jsem cestou
zvracel. Všichni mi říkali Jirko a ani já nevěděl, že mám ve ztraceném rodném
listu zapsáno Egon. Vědět to, tak snad skočím do Lužické Nisy. Stačilo příjmení:
Wiener. Syn místního holiče, co měl jediný v obci maturitu a cirhózu jater
z nadměrného pití, vzkázal po synovi do třídy: To bude určitě Žid. Otec mu
nekonkuroval, tak nás nechal žít. Ve třídě informace zapadla, až na to, že ji
vyslechl jeden suplující učitel penzista, který pamatoval „zlatý věk“ protektorátu.
Mně, který se narodil až po jeho zániku to připomínal velmi často: „Ty žiďáku,
nehlas se pořád, jsi velký h…o!“ Vím, že se mi to zrovna nezamlouvalo, ale doba
byla tvrdá, revoluční, Židé byli kosmopolitní a učitelé měli pravomoc i fyzicky
trestat. Až jednou se táta, zocelený nedobrovolným pobytem v Jáchymově,
dost naštval. Dal si dohromady dvě a dvě a rozhodl se věc řešit.
Kluci, spolužáci, mi běžně říkali Vejtaho. Pakliže se učitel na cokoli
zeptal, já už zvedal ruku. Dnes vím, že být v kůži těch druhých, taky bych
to těžko nesl. Vyrostl jsem z toho a už se později tolik nehlásil. Tak
tohle otec do školy řešit nešel. Mám to z druhé, třetí a čtvrté ruky těch,
co to viděli. Táta učitele chytil vzadu za límec, zatřepal s ním, něco mu
řekl a vlepil mu ukázkovou facku, až mu spadl příčesek. Polovina zpravodajů
tvrdila, že ho ještě nakopl do pozadí. Polovina tvrdila, že ne, že ale lezl po
čtyřech kolem své osy. To už na chodbu dorazil ředitel, a když to vypadalo, že
mu otec dá rovněž, stáhl se ke dveřím a mocně začal zvonit na lodní zvon, který
jindy oznamoval ukončení či zahájení hodiny. Zvonění bylo mimo program. Všude bylo
plno přihlížejících. Táta jim s úklonou řekl: „Čest práci, poroučím se,“ a
odešel středem. Všichni na něho koukali s otevřenými ústy. Já to neviděl.
Bylo mi špatně, jako každý den ráno, když jsem šel do školy.
Od té doby bylo všechno jinak. Učitel, co v naší třídě suploval,
učil ještě týden, a pak se už ve škole neobjevil. Ředitel si mě zavolal do
ředitelny a ptal se, jestli bych mu nemohl nechat nějaké známky z Izraele,
že je vášnivý filatelista. Táta mu vzkázal, že pokud mi nedá pokoj, že mu dá
přes hubu taky, přesto, že je v podmínce. Vyřídil jsem to i s tím, že
je táta v podmínce, na čemž otec zas tak netrval. Děcka ve třídě něco
tušila a rodiče na schůzce SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy) tátovi při
vstupu do třídy aplaudovali přesto, že se psal rok 1954 a zdaleka ještě nebylo co
slavit. V Americe ještě stále bičovali černochy a západní Němci spřádali
pikle, jak nás oslabit a vrátit se.
Prázdniny nám nikdo z dospěláků nemohl zhatit. Všichni měli
babičky a dědečky ve vnitrozemí tam, odkud do Sudet po válce přišli. I já měl
jednu takovou babičku, německou a židovskou jsem měl doma tady, navíc v pohraničí.
Dnes má každý babiček spoustu. Tenkrát mi ty tři záviděli. Každá
mi něco dala za vysvědčení. I kdyby nedala, nic by se nestalo. Zajímavé bylo,
že jsem nechtěl být učitelem. Můj syn je jiného názoru. Od pětatřiceti let je
univerzitním profesorem a nestěžuje si. Pravděpodobně máme každý svůj názor na
prázdniny. Mně připadaly důležitější, než zbytek školního roku.
Žádné komentáře:
Okomentovat