A
jako řeky shůry běží dolů, k té opravdové, voda skáče přes kameny, přes
chodníky, až zmizí ve stoce a je pryč, jako by nebyla. Tou ulicí, co se nazývá
Pražská.
Stálou
podobu má, co se město městem nazývá Liberec – Reichenberg. A pamatuje si. Byla
při tom, kdy lidé jenom šeptali, kdy kolem hořelo a nezůstal kámen na kameni.
Má ulice, mé město, Pražská
ulice. Jak půvabná! Spát se v ní nedalo. Jen jedinkrát to zkoušela
Karolína Světlá a vzpomínala, jak už časně zrána slyšela hlasitý hovor žen „ze
za kopce“ spěchající prodat kuřata, máslo na městském trhu.
Má ulice proto, že tu prodával
můj tatínek a maminka a já jim občas pomáhal. Není ulice jako ulice. Pražská je
vždy jiná. Něco víc než Turnovská, míň než Pařížská. A je to pravda. Naše je
sponkou ve vlasech, kamenem v broži na tanečních šatech, kde k tanci
hraje orchestr Ládi Bareše. V kabelce vizitku – Pražská ulice, dobrá adresa
uprostřed města.
Kdo stojí u radnice, může si
vybrat: vlevo Moskevská, vpravo, rovněž dolů, Pražská. V Moskevské ulici
je zachovaná cesta stará, jako město samo. Je blíž k zámku,
k panstvu, co město občas navštívilo, ale pro mne má kouzlo Pražská ulice,
skutečné centrum obchodu, schůzek a procházek.
Kdeže ty časy zůstaly, kde jsou,
kam se poděly? Centrum se posunulo někam k letišti, na výpadovku na Prahu.
Hledáte-li známého, nehledejte jej v Pražské ulici. Je v Globusu na
jídle, kupuje tam žrádlo pro psa, pro milenku auto.
Ne, není na světě spravedlnosti.
Proč musím do horoucích pekel, když chci maličkost? Ne, není to, co bývalo.
Město se vylidňuje a vše se děje jinde. Nejsem škodolibý, ale pokud by nešla
elektřina a ani záložní zdroj, co by dělaly pokladní hypermarketu, kdo by
otevřel dveře u vchodů? To by se v obchodě mého tatínka v Pražské
ulici stát nemohlo. Prodavačka by vrátila ze šuplete drobné a táta by rozsvítil
svíčky, které byly pro případ výpadku elektřiny vždy připraveny.
Celá ta Pražská ulice, obchody i
služby byly přívětivé, lidé se znali, dovedli poradit, vážili si, že jsou právě
tady a ne někde na kraji města, třeba v Ruprechticích. Pražská ulice, to
bylo, jako pro herce Švehlíka staršího
z Pražské ulice mít možnost jít do Národního divadla v Praze. Taky tu
nabídku neodmítl.
Pražská ulice nebyla jen
nejrušnější liberecká ulice, ale také možnost, nechat si odborně poradit, dát
se vyfotit, nechat si opravit punčochy, vzít si na leasing televizi, nechat si
zabalit u táty dárkový balíček potravin, nechat si ušít oblek, koupit koberec,
najíst se u Pleštila v 1. poschodí v bufetu, u paní Kudibalové koupit
čerstvé maso, jehly, nitě, špendlíky, u paní Barešové gramofonové desky a mnoho
dalšího.
Pražskou dolů nebo nahoru se
nedalo projít. Tomu všemu je amen. Ti, kteří ji dnes procházejí, nestačí se
divit fluktuaci nájemců prodejen. Odcházejí mimo centrum do nákupních
středisek. Centrum města ztratilo své poslední opodstatnění. Není proč sem
investovat. Pozdní odpoledne a večery jsou zde tiché, lidé utrácejí a baví se
jinde. Je jiné řešení, nebo se už navždy musíme smířit s tím, že města
budou jiná, než jak jsme je znali my? Řekněte poctivě, není jich škoda?
Žádné komentáře:
Okomentovat