pondělí 5. února 2018

Stalo se před šedesáti lety


            Psal se rok 1958. Děda Arthur mě vzal ssebou do Prahy. Autobusem, do restaurace U Nováků, na setkání filatelistů. On i já jsme byli vášniví filatelisté. Děda z nutnosti, neboť jeho důchod 200,-Kč mu nestačil k živobytí, já proto, že jsem tušil, že na tom budu za šedesát let podobně a měl bych se učit tomu, jak se poštovní známky zhodnocují. Nebyl jsem žádný malý kluk. Právě jsem skončil pátou třídu národní školy u nás v Machníně a od září jsme měl chodit do šesté třídy na Husovce v Liberci.

            Byl jsem dědečkovi oporou. Špatně slyšel, a přece jen už nebyl nejmladší. Tehdy jsem netušil, že za první republiky byl šéfem naší rozvědky v Německu, později v Maďarsku. Jako V.I.P. vězeň koncentračního tábora Sachsenhausen byl vyměněn za prominenta třetí říše vězněného spojenci. S tímhle nenápadným starým pánem jsem se usadil ve známé pražské kavárně u stolku, kde bylo jedno místo rezervováno pro toho, kdo chtěl něco koupit, prodat, nebo vyměnit.

            Známky byly všude. Na stolcích, židlích i na podlaze. Nikdy jsem nic podobného nezažil. Atmosféra mě plně pohltila. V podstatě jsem dědovi sloužil jako zesilovač, opakovač přání zákazníků, kteří usedali a s odbornými dotazy se dožadovali informací. Být to na mně, neprodal bych známku žádnou. Padesát let poštovního auta, chrastavský rodák – prezident Rakouska, nádherné červené dopravní letadlo a další, a další…

            Děda s sebou vzal nejen nové, ale i klasické Rakousko. Vy, co sbíráte klasické známky, víte, o čem mluvím, po čem mi ještě po tolika letech srdce pláče. Přijde si chlap, sedne si a hned na dědu“ „Dědo, máte VIPA blok?“ Zní to dnes už jako pohádka. V roce 1933 byla ve Vídni mezinárodní výstava poštovních známek WIPA WIEN, a tam bylo možné, jako suvenýr, si koupit bloček čtyř známek: poštovní kočár, obraz malíře Moritze von Schwinda. Kdo by to neudělal?

            Děda otevřel malý zásobník Rakouska a tam, tenhle fialově modrý bloček byl. „Co by stál?“ „1.200 korun československých.“ „Ne, to nedám!“ Děda: „Řekni mu, že jsem hluchý a ne blbý!“ Na to ten druhý: „Řekni mu, mladej, že je drahý jako POFIS!“ Na to děda: „Řekni mu, ať si ho tam koupí.“ Na to ten hnusný chlap řekl: „Tak ho sem dej!“ Dal dědovi 1.200 korun, vytáhl aršík ze zásobníku, dal ho do svého a už jsem jej příštích šedesát let neviděl. Aršík ano. Ale nikdy jsem neměl padesátkrát tolik, za kolik jej dědeček prodal.

            Aršík skutečně stoupl v ceně nejméně padesátkrát. Na to, že byl původně prodáván jako suvenýr, dobrý. Děda byl spokojen, zákazník rovněž, jenom já v duchu zuřil. Dědečku, dědo, cos mi to udělal! Sbírám poštovní známky víc jak šedesát let, mám slušnou paměť a pamatuji, co kde vyšlo, kolik, co stojí, co mám a co nemám ve své sbírce.

            WIPA blok se mi vryl do paměti, víc než ostatní známky. Ono to bude tím, že si celý ten příběh spojuji se vzpomínkou na blízkého člověka, tatínka mého otce, dědečka Arthura, kterého mi až Paměť národa spojila s hrdinstvím, o kterém děda nikdy nemluvil. Dnes mohu říci, že vzpomínka z léta roku 1958 se mi hluboce vryla do paměti a postava dědečka filatelisty se spojila s něčím, na co jsem hrdý. Na člověka, který se postavil fašismu, byl skutečným hrdinou, a přitom zůstal nesmírně skromným člověkem.

            V naší Lužické Nise uběhlo hodně vody, hodně se toho událo kolem nás. Příběh, který jsem vám vyprávěl, je velmi, velmi pravdivý a dá se říci, že hodně přispěl k mé životní orientaci, mít někoho, něco hodně rád.

Žádné komentáře: